Kapitola 10.

17. července 2012 v 16:23 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
A máme tu oddechovku Smějící se Tak snad se bude líbit, i když bych se za ní nejraději zastřelila! -.-" Nevyvinula se úplně dle mých představ, ale... Doufám, že neumřete nudou =D

Kapitola 10.

RACHEL

Cestou jsme narazili na nepříliš prudkou říčku, takže nás Waye trochu opláchl, umyl znovu zacelené rány (ne úplně všechny, zlomeniny a hlubší zranění po černé bříze se hojí pomaleji), abychom před lidmi nevypadali tak zuboženě a to poslední, co potřebujeme, je pozornost a návštěva nemocnice. Mezitím nás ale ještě stihl prudký déšť, takže jsme byli zmoklí jako slepice. Kulhavým krokem jsme se dostali až do nejbližšího motelu, asi pět kilometrů daleko a Way nám zaplatil dvoulůžkový pokoj. Ukázalo se, že nějaké peníze má pořád, prý pro "případ nutnosti" - a ten právě nastal. Bude pár dní trvat, než se zacelí rány na těle a mnohem déle ty na duši. Ale věřím, že to společně zvládneme.
Vcházíme do skromně zařízeného pokoje a já vyčerpaně padám na postel. Way odchází pro nějaké jídlo a pití (krev naštěstí nepotřebujeme, protože v lese jsme si chytili pár zajíčků) a já se sunu do koupelny. Už je večer, aspoň devět hodin a já se cítím správně unavená. Jsem ale pořád špinavá, takže se zamknu v malé koupelničce a shodím ze sebe roztrhané, mokré oblečení, které mi už není k ničemu. Nepoškozené zůstalo jen spodní prádlo. Uf, aspoň že tak. Vlezu do sprchy a pár minut se drhnu a polévám teplou vodou. Když se cítím čistá, vylezu a zabalím do ručníku.
A je tu další věc. Way mě sice už viděl nahou, ale to nebylo vědomě, takže se samozřejmě trochu stydím. Hodím na sebe spodní prádlo a ještě se omotám suchým ručníkem. Vystrčím hlavu z koupelny a vidím Way jen v kalhotách, jeho tričko je přehozené o topení, jenž stejně netopí. Je ke mně zády, takže se chvíli potajmu kochám jeho svaly a potom zabručím: "Ehm, mohl bys prosím zhasnout?"
Otočí se ke mně a pochopí. Zmáčkne vypínač a pokojem se rozlije neproniknutelná tma. Vylezu z koupelny a přejdu k jedné z postelí. Sednu si na ní a chystám si lehnout.
"Rachel," ozve se Way. "Já myslel, jestli bys třeba nechtěla spát v mé posteli. Víš, když je tu taková zima," objasňuje. Jen protože je taková tma, se ďábelsky usměju sama pro sebe. Je mi to jasné.
"No dobře," souhlasím po chvíli. "A jenom - jestli se mnou rodiče pořád mají pouto…"
"Ne, nemají. Tvoje máma mi říkala, že už do tebe vůbec nevidí. Asi se pouto přelomilo, když tě začali ovládat Hearfové," přeruší mě Way. Uf. Nesnesla bych, kdyby se na mě a Waye dívali rodiče jako na televizi. Z toho se zatřesu a rychle pod deku. Pod ní se zbavím ručníku a peřinu pevně přitisknu k sobě. Way se mezitím jde osprchovat a o pár minut později, když už skoro spím, se vrací s ručníkem přehozeným přes rameno a stejnými kalhotami. Pevně semknu rty a zavřu oči. Mám pocit, že se každou chvílí rozesměju, ani nevím proč.
Vleze ke mně pod peřinu a když se naše holé paže dotknou, zmocní se mě třas. Snažím se s ním podělit o peřinu a zároveň se ho moc nedotýkat. U nás doma to bylo jiné. Každý měl svůj vlastní pokoj a když jsme spolu museli sdílet postel v Prudhoe Bay, ležela jsem na posledních centimetrech od něho, co nejdál. Jenže tahle postel není ani metr široká. Je pro jednoho člověka.
"Chceš si o dnešku promluvit?" zeptá se mě starostlivě. Paži mi vloží pod krk a trochu si mě přitáhne. Zavrtím hlavou, ale on stejně povídá dál.
"Poslyš, ani nevíme, jak nám mohly proklouznout a dostat se až k tobě, ale nikdy by mě nenapadlo…"
"Já vím," řeknu. "Od Selené bych to nikdy nečekala. Mimochodem, kam vlastně zmizela?"
"Někam na východ. Nesledoval jsem ji. Byla vystrašená, určitě se ve své pozici ještě nedokáže ovládat a některé věci nedělá vědomě. Ztráta Deana zanechala stopy, i když si to třeba ani neuvědomuje."
"Dostane se z toho?" zajímá mě.
"Možná… časem. Upírkou je možná dva roky a smiřuje se s tím mnohem hůř než třeba ty. Třeba to byla její volba stát se tím, kým teď je, ale vidím na ní, že udělala chybu a není schopna to zvládnout."
"Ale přeci se zase může stát člověkem," namítnu.
"To ano…, ale těžko říct, jestli ji o tom Elisa poučila. A také by to bylo velké psychické sousto. Nemůžeš se měnit na upíra a pak zas na člověka, jak se ti zachce. A kdyby se třeba stala nějaká chyba a proměna zpět by se nepodařila, jsem si téměř jistý, že Selené by to zlomilo."
Povzdychnu si. Nechci, aby má bývalá kamarádka takhle trpěla, i když mě už dvakrát zradila. Pořád ji mám ráda. Ještě je čas na změnu a kdyby neutekla, nabídla bych jí pomoc… Takový život by ona nikdy nechtěla. Vedla ji jen slepá láska ke Coleovi. Sama vím moc dobře, jak se cítí, když někoho ztratí a kdyby byla možnost Deana oživit… určitě bych přestala logicky uvažovat a udělala pro něj cokoli.
"Věříš, že není taková, jak se dnes předvedla," odtuší Way.
"Ano. Chci tomu věřit," odpovím. "Musíme ji najít a obrátit na naši stranu. Ona si tohle nezaslouží!"
"Vzhledem k tomu, že Elisa je evidentně proti námi a s láskou by tě zabila, nemyslím, že můžeme počítat s její pomocí. Můžeme se ale aspoň pokusit ji najít. Neměla by být daleko. Takhle zmatená se těžko orientuje."
Zachumlám se víc do peřiny. Přinutím se na ni nemyslet, když si uvědomím, v jaké jsem pozici. V posteli s Wayem, téměř přitisknutá k němu. Svůdné myšlenky přeplňují mou mysl, když ty na Selené jsou pryč. Podívám se zpět do Wayovy tváře a poznám, že asi myslí na to samé. Najednou si přitáhne mé rty na své a líbáme se. Nejdřív mám pocit, že se každou chvíli odtáhnu, ale pak jsou polibky naléhavější a náruživější, plné tužeb. Nejsem si jistá, jestli to chci hned pár hodin na to, co jsem řekla, že počkáme. Ale já už nechci být ta, která to vzplanutí překazí. Nade mnou převládá rozkoš a obepnu nohy kolem Wayových boků. Nechám se pod něj převalit, v tuhle chvíli bych pro něj udělala cokoli. Připadám si jako zdrogovaná. Překvapí mě, když Way odtáhne rty od mých a pak si zas lehne vedle mě. Ve tmě vidím jeho šibalský úsměv.
"Co to bylo?" zeptám se podrážděně, ale v hlase mi zní i smích.
"Zkouška," opáčí vesele. Touha v jeho očích je pryč.
"Zkouška?" opakuji po něm zmateně.
"Přesně tak," souhlasí.
"A čeho?" zajímám se, ale popravdě mě to moc nezajímá. Nejraději bych se mu zase vrhla do náruče a pokračovala v tom, kde jsme přestali.
"Toho, jak moc po mně toužíš. A test byl proveden na 100%," prozradí a po tváři se mu rozlije širokánský úsměv. "Takže můžu mít jistotu, že příště nám to vyjde a ty mě nebudeš chtít o nic míň."
Nejraději bych po něm hodila polštář. "A kdo je tady teď hříšný vampýr?" prohodím.
"Pořád jsi to ty, moje žhavé srdíčko," mrkne na mě. "I já se musel setsakramentsky ovládat."
"Chytráku," odbudu ho a otočím se k němu zády. On se ale ke mně stejně zas přitiskne a jeho teplé ruce mě hřejí po zbytek noci.

Ráno se probouzíme kolem desáté v pevném objetí. Už jsem k němu zase čelem. Hlavu mám položenou na jeho hrudi a spokojeně oddychuji. Hruď se mu zvedá v pravidelných intervalech a jeho probuzení poznám tak, že mi lechtavě začne hladit záda. Hned jsem střízlivá a vybuchnu v záchvatu smíchu, když mě začne lechtat na břiše. Vedeme polštářovou bitvu, ale prohrávám. Way mě má pod sebou a určitě ani lechtivý není. Směju se a prosím o milost, bráním se zbytečně. Nakonec se ke mně nakloní a nádherně políbí na rty. Přisaju se k němu a obejmu, ale po chvíli sama odtáhnu.
"Fajn, vyhrál jsi," zabručím a protáhnu tělo. Po včerejší noci už se před ním jen ve spodním prádle nestydím.
"Jasně, já vím, že jo," odpoví domýšlivě a vlepí mi ještě jednu pusu. "Mimochodem, v tý podprdě vypadáš až ďábelsky sexy." Hodím po něm polštář a vyklouznu z postele, načež se odeberu do koupelny. Oblečení je sice místy roztrhané a špinavé, ale suchost mi stačí a jsem vděčná za své tepláky a tílko a pantofle. Když se vrátím, Way už je také oblečený.
"Víš vůbec, kde jsme?" zeptám se, když stelu postel a uklízím po nás pokoj.
"Samozřejmě, že to vím," ohradí se, jakoby to byla evidentnost. "Nedaleko severního městečka Kanady - Echo Bay. Asi osm hodin od Vancouveru."
Zalknu se. "Osm hodin?! Proč mě vezly celou cestu autem? A co ty? Ty jsi celou cestu běžel?"
"Těžko říct, proč tě vzaly zrovna sem a proč autem, ale já jsem jel vozidlem tvého tatíčka dvou set padesátkou asi čtyři a půl hodiny a zbytek cesty jsem běžel. Byl jsem tu asi dvakrát rychleji než vy."
"Aha. To jsi dostal nejméně sto pokut, ne?" opáčím ironicky. Pak se k němu přitulím a zabořím hlavu do jeho trička. "Mohla jsem být mrtvá. Kdybys nepřišel…" Nemám daleko k slzám.
"Ale přišel jsem a mrtvá nejsi. Tak už nad tím nesmutni, na tohle místo už se nikdy nevrátíme," slibuje a hladí mé vlasy.
"Děkuju," hlesnu.
"Kdykoli a cokoli. Miluju tě." Následuje vášnivá líbačka a potom opouštíme pokoj. V recepci vrátíme klíče a jakmile se dostaneme z motelu, dojde mi, že Way nechal auto bůhvíkde a my musíme pěšky.
"Hm, kde jsi nechal bouráka?" tážu se. "A zbyl v něm vůbec nějaký benzín?"
"Určitě jo. Kdyby ne, nějaký litr mám sebou. Je to asi hodinu odtud. Pokud poběžíme rychle, můžeme tam být za čtyřicet minut." Souhlasím a zabíháme do lesa. Jistě bude méně nápadné běžet po lesní cestě mezi zvířátky, než po silnici a mávat lidem do oken aut a chytat vyhozené žvýkačky. Celou dobu se ani jednou nezastavíme a jak Way předpověděl, za necelou tři čtvrtě hodinu jsme u tátova Mercedesu. Já sama jsem docela vyčerpaná a oba vděčně nastoupíme, Way za volant, já na místo vedle.
"Tak co? Razíme domů, nebo si dáme pár zastávek?" ptá se. Co se týče mě, nejraději bych si oblékla pyžamo a zalezla do vlastní postele, ale když už jsme s Wayem sami, proč toho nevyužít? Koneckonců, za poslední roky jsem se ven skoro vůbec nedostala, takže nabídku přijímám a jedeme do města Echo Bay. A jelikož už je poledne, dáváme si oběd v malebné restauraci - ale ještě předtím navštěvujeme obchodní centrum a Way nám oběma kupuje nové a čisté oblečení. V restauraci si dopřáváme nejlepších lidských pochoutek, i když nám to nic moc neříká, společný den si užíváme. Poté chodíme po městě a vidíme spoustu zajímavých věcí - některé i navštěvujeme. Way mi kupuje kdejaké suvenýry a blbůstky pro radost. Vím, o co mu jde. Snaží se mě odreagovat od našeho reálného světa. Musím říct, jeho snaha se vyplácí a výsledek dobrý. Bavíme se oba a já nemyslím na ty hrůzy, které jsou bohužel skutečné.
Končíme v zábavním parku a já vzpomínám na náš první takový výlet - tehdy jsem se ulila ze školy, když jsem předstírala, že s Wayem chodím. Nevypadalo to, že Cedric na něj žárlí - takový byl asi účel… - a tak jsme si vyrazili do parku. Teď je to jiné. Víme o sobě mnohem víc, zachraňujeme si navzájem životy a postupně tomu druhému otevíráme srdce. Jízdě strašidelným domem se smějeme a na projížďce na horské dráze mezi fontánami křičíme jako o život - tedy, JÁ křičím, Way se mi posmívá a huláká vzrušením. Jsme jako malé děti. Ach, kéž by to bylo tak jednoduché, zapomenout na to, co nás čeká zítra, pozítří… Že všechny naše noční můry se vrátí v podobě Hearfů, Cedrika nebo Elisy. Nebo v mém případě deprese. Snažím se udržet v radostném stavu, nepropadat depresi, ale není to snadné.
Den ubíhá rychle. A ve společnosti Waye ještě rychleji. Každou chvíli se smějeme a užíváme spoustu legrace - člověk by řekl, že jsme jen zamilovaní puberťáci bez větších starostí, než škola, rodiče nebo možná kamarádi. Nevím přesně, jak na lidi opustíme, svět puberty a školy jsem už dávno opustila a vstoupila do toho utajeného, plného strachu ze zítřka, monster a věcí, kterých byste se dobrovolně nezúčastnili.
Oba máme cukrovou vatu a sedíme na lavičce v parčíku. Odpoledne končí a zároveň i překrásný den, který si budu pamatovat. Dokonalý. Ukousnu si trochu té cukrové ňaminky a kus vezmu do ruky. Když to Way čeká nejméně, rozplácnu mu ji na obličej. Výraz, který se objeví na jeho tváři, stojí za to vidět. Málem propuknu ve výbuch smíchu.
"Mandiová, tak to jsi přehnala," praví, slovo po slovu vyslovuje, jako by šlo o čínštinu. Možná zní lhostejně, zvlášť když si vatu nijak nestírá, ale vzápětí se na mě vrhne, strhne mě na trávním a mou hlavu celou oblepí lepkavou, růžovou hmotou. Jsem jako pavučina nebo lákadlo pro hmyz.
"Nech toho!" křičím a směju se a plácám vatu i po Wayovi, který už se nenechá napálit znovu.
"Nebo co?" provokuje mě a kus mi přilepí na čelo.
A tak tam takhle blbneme ještě dlouho. Je to krásné. Ze srdce mi vychází smích a z očí slzy radosti. Je to paráda. Už dlouho jsem se takhle nebavila - vlastně nikdy je přesnější pojem. Když je všechna vata pryč nebo rozleptaná po našich obličejích, dáme si závod v plazení k jezírku vzdálenému možná dvacet metrů. Way podvádí, tudíž je napřed, ale dohoním ho a nakonec vyhrávám. Ponořuji hlavu do ledové vody jezírka a myju si obličej, stejně jako Way. Poté ležíme natažení na trávě, zticha, hledíc na mraky nad námi, poslouchajíc kolemjdoucí lidi a nechajíc se ovívat větříkem. Ruce máme propletené a navzájem se hřejeme těly. Jak ráda bych teď zastavila čas a zůstala takhle ležet třeba několik dní.
"Tohle město je krásné," promluvím.
"Jo, ale je tu zima. A brzy se to tu všechno zavře, protože se blíží zimní sezóna."
Podívám se na něj. "Zní to, jako by ses už chtěl vrátit."
Opětuje mi pohled. "Tím to není. Přemýšlím, jak snadné je podlehnout myšlence, že je všechno normální a prosit nebesa, aby to takhle mohlo být napořád. Ale pak si vlastně uvědomím, že se musím vrátit do reality a řešit problémy, které mi život nadělil. Mohl bych s tím seknout - ale neudělám to, nikdy, protože jsou v tom zapleteni moji přátelé, rodina a ty. Nikdy bych tě v tom nenechal, přísahám. Ne, pokud by sis to sama nepřála. Budu při tobě stát a společně budeme čelit všemu, co se nám postaví do cesty."
"Ano," přitakám. "Děkuju." Políbíme se a těly přitiskneme ještě těsněji. Celé to určitě vypadá hrozně romanticky, to místo, počasí, západ slunce… Way se najednou trhavě odtáhne a prudce posadí. "To snad ne! Zmeškáme koncert!" zvolá nepříliš nadšeně. Popadne mě za ruku a pomůže vstát. Táhne mě za sebou a míříme opět do centra města, odkud se ozývá pronikavý zvuk. Bubny a bicí, basová kytara a spousta dalších hudebních nástrojů. Netuším, odkud má Way to, že je tu koncert (popravdě už jsem si zvykla na to, že je vševědoucí), ale nadšeně ho následuji. Dostáváme se až na přelidněné náměstí, kde na velikém pódiu hraje šestičlenná klučičí kapela. Je jim možná devatenáct a u diváků a fanoušků si vysluhují nadšený křik, skandování a tleskání. Jsme až úplně za nimi a na hrající kapelu vidím jen proto, že Way mě vzal na ramena a já si připadám jako dítě. Vyřvávám spolu s ostatními a když písnička skončí, ozve se bouřlivý potlesk a jásání.
Way mě postaví na zem a dojde nám koupit nějaké pití. Nevím, že je to tequilla s džusem, takže to do sebe chrstnu celé naráz a teprve potom mi dojde, že to není žádná pomerančová šťáva. Way je prostě Way a když už pití, tak něco pořádného… Podívám se na něj a rozesměju se na celé kolo.
"No neříkej, že jsi po jedné skleničce opilá," nevěří svým očím Way.
"Huh, už to tak asi bude," směju se dál jako blázen. "Dojdeš mi pro další? Aspoň dvě?" Zamrkám a Way poslušně odchází. Vrací se snad s půllitrem tequilly, tentokrát bez džusu a podává mi jednu plnou skleničku. Zrovna v té chvíli začíná kapela zas hrát.
"Tak, na co si připijeme?" ptá se mě Way.
"Na tebe!" hulákám, aby mě slyšel. "Abych tě dokázala opít!"
"Době," souhlasí, "ale nevěřím, že se ti to podaří," dodává sladce.
Ťukneme si skleničkami, až pár kapek vystříkne a já mám za pár hltů prázdnou skleničku. Nechávám si dolít (Way koupil celou láhev) a pak společně "zpíváme" do rytmu písniček. Několik jich znám, takže hulákám i celé texty a neskutečně si to užívám. Připadám si volná, plna energie. Jako bych teprve teď měla pubertu. A Way je na tom stejně. Nevěřil, ale po pár skleničkách se společně potácíme mezi lidmi a on je opilý. Podařilo se mi to. A překvapivě brzy. Ale stejně to moc neberu na vědomí, protože jsem na sračky a nedokážu ani pořádně zaostřit. Je to ale báječný pocit. Hudbu slyším pořád, i když trochu slaběji. Po chvíli mi dojde, že odcházíme, ploužíme se z náměstí směrem ven z města - k autu. Vážně romantické, pomyslím si a sama se vlastní myšlence zasměju. Way už se ani neptá, čemu, protože sám působí jako cvok.
Odpotácíme se k autu a jakmile Way odemkne (zázrak, že vůbec dokázal najít v kapse bundy klíč), padnu na zadní sedadlo a Way hned vedle mě. Je to dost malý prostot, ale tiskneme se k sobě a to nám stačí. Ještě dalších pár minut se přihlouple smějeme čemusi, a pak se ke mně Way nakloní. Věnuje mi polibek, ale protože ho skoro necítím, přitáhnu ho k sobě pevněji a zuřivě líbám jeho rty. Kousnu ho do jazyka, přičemž se odtáhnu a opět propuknu v hlasitý smích. Uvědomím si, že jsme nechali otevřená dvířka, takže jimi trhnu, načež bouchnou a jsme opět sami. Ožrale se svalím na jeho hruď a dál chechtám. Po chvíli mě to přejde, zato se dostaví další pocity. Tak zaprvé, touha Waye opět políbit. To není těžké, takže následující vteřiny znovu věnujeme líbání. Opojení od tequilly pomalu opadá, i když zamotanou hlavu mám pořád.
Zajede mi rukou pod tričko a dotkne se lemu podprsenky. Já si na něj obkročmo sednu a zbavím se trička, aby neměl Way tolik práce. Potom se k němu zas nakloním a líbám ho znovu. Ruce zaháknu za okraj trička a nešikovně mu ho přetáhnu přes hlavu.
"Hej, hej, brzdi, ty sporťáku," mumlá Way, ale to už mu rozepínám pásek u kalhot.
Ústa mu umlčím svými a hlasitě vzdechnu. Rukama mu přejíždím po hrudi a nohama jsem na něm jaksi zavěšená. Sama si rozepínám podprsenku, ale to už je jeho sebeovládání pryč a svými prsty pokračuje v tom, co začaly mé. Zorničky se mu rozšiřují a převaluje mě pod sebe tak, že se oba málem svalíme na zem. Líbá mě na krk a když prosebně hlesnu, zakousne se do mé tepny. Nebolí to, ale způsobuje divokou rozkoš. Je to další obrovská vlna pocitů, jež už nejsem schopna udržet na uzdě. Ráda bych si vzala i jeho krev, ale když jsem se konečně zbavila pouta, které jsem měla s rodiči, nechtěla bych se zas k někomu přivázat. Chci mít svobodné myšlenky a nestydět se za ně. Za pár vteřin se odtáhne a nabídne mi svůj krk, ale já ho jen políbím a po dalších minutách rozkoše a slastí se naše oblečení konečně povaluje někde po zemi a mé tělo hoří. Nevzpomínám si na pocity, jaké jsem měla, když jsem byla ovládnutá Hearfy, proto tohle je jakoby moje poprvé. A jsem ráda, že je to právě s Wayem. Dean je pryč a to nezměním. Bylo načase pohnout se dál.

Tak počkat. Vážně se to stalo v autě?!
S Wayem ležíme propleteni na odřené sedačce, jsou asi čtyři ráno, slunce ještě ani nevyšlo a sama nad sebou uvažuji; nepamatuji si, že bych kdy v životě byla tak divoká, jako včera večer. A jestli jsem si myslela, že opilost je fuč - tradá, ani náhodou nebyla. Protože kdyby ne, zastavila bych to… Opravdu? Nejsem si jistá, co se mohlo stát, ale jedno je jasné: Včerejší noci nelituji. Tato myšlenka se nezměnila.
Wayovo tělo mě krásně hřeje a přestože venku mrzne, já si tuhle chvilku chci užít do poslední kapky. Znovu zavírám oči a za pár minut sebou Way začne lehce vrtět. Je vzhůru. Natáhnu se k jeho rtům a věnuji mu jeden horlivý polibek. Nečekám, až mi ho oplatí a odtáhnu se. Jeho tvář se na mě usmívá a já ho ještě nikdy neviděla šťastnějšího. V hlavě si kladu otázky: Proč teď? Proč ne před třemi lety? Vážně jsem tolik trpěla Deanovou smrtí? Pořád mě to bolí, ale jsem si vědoma toho, že lidé umírají každý den a Dean není výjimka. Jeho smrt… trochu je neobvyklá. Zabili ho Hearfové a takhle se obvykle neumírá. Ale pomyslím, že všechno zlé je pro něco dobré. Neříkám, že bych někdy v duchu neplakala nad jeho ztrátou, ale mohu být šťastná aspoň z toho, že mám Waye a můžeme být spolu.
"Dobré ráno, lásko," řekne.
Pozdrav mu oplatím. "Takhle jsem si to legendární ráno nepředstavovala," zahihňám se.
"No, to já taky ne," přisvědčí. "Včera jsem měl v plánu tě zastavit, ale ty ses k tomu vůbec neměla a… Já už nebyl tak silný. A hlavně jsem nechtěl přestat." Šibalsky na mě mrkne. Prsty mi bloudí po těle a já pod jeho doteky taju víc než kdy předtím. Chtěla bych, aby se mnou byl šťastný. A udělám pro to cokoli.
"Myslíš, že na to byl správný čas?" ptá se mě.
Zasměju se. "Takového tě neznám, Wayi? Odkdy jsi takový starostlivý?"
"Nejde o mě. Ale o tebe. Nechci, abys byla nešťastná a včerejší noc si vyčítala. Miluju tě a věřil jsem, že to skutečně chceš."
"Přestaň nad sebou pochybovat. Kdybych měla možnost vrátit to zpět, nic bych nezměnila," ujišťuji ho. "Miluju tě."
"Já vím," opáčí naoko nafoukaně, ale pak se oba rozesmějeme a on mě rozechvívá další salvou bouřlivých polibků.

Z auta vylézáme až o čtvrt hodinu později, abychom si došli zalovit do lesa a poté koupit snídani. Náš Bourák je zaparkovaný na lesní cestě, takže si nedělám starosti s tím, že by nás v noci někdo viděl. S Wayem vcházíme do města, ruku v ruce a povídáme si… o všem. Řekli jsme si, že hned po snídani se vrátíme domů. Už o nás určitě mají velký strach.
Končíme v luxusní kavárně s horkým moka se šlehačkou a vynikajícím cheesecakem. Wayovi dochází peníze - další důvod, proč se vrátit domů. Máme akorát na naše lahůdky a možná nějaký benzín do zásoby.
O půl hodinu později už sedíme v bouráku a jedeme dvoustovkou zpět do Vancouveru. Oba jsme naladěni skvělou náladou a já už se moc těším na Riu a Rinu. Cesta ubíhá dost rychle, Way má puštěné rádio a my zpíváme s ním. Jsme už asi jen dvacet kilometrů od Vancouveru a já si na obloze všimnu velikému stínu. Podívám se z okna a málem vykřiknu zděšením. Ten stín není jen tak nějaký. Je to Cedric. Plachtí asi dvacet metrů nad autem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 17. července 2012 v 17:49 | Reagovat

Tak tahle kapitole byla úžasná! :-D
Celou dobu jsem se usmívala jako idiot, protože některé hlášky jsou legendární! A Way... líbí se mi, jak o sobě mluví, jak si hraje na nafoukanýho :-D
Rachel se jako opilá nezdá, ale alespoň si užili den, dva, kdy mají klid. Už kdyby přestala mylset na Deana, bylo by to nejlepší, ale i tak... maximálně super a...
Si děláš prdel, ne?! Ten chcípák ještě žije? Na rožeň s ním!! Pche, bude kazit romantIku našim hrdličkám...

2 Vicky Vicky | Web | 17. července 2012 v 18:07 | Reagovat

[1]: Děkuju!! :-D Way trošku nafoukaný JE, takže to ani nemusí hrát... :D Jo, den dva... víc si nezaslouží :-D
Jasně že Cedric žije!! :D Bez něj by nebyla žádná prdel, ne? :-D

3 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 17. července 2012 v 19:11 | Reagovat

A já už si myslela, že ses zbláznila a pak: všimnu si velkého stínu... Já si už myslela, že necháš jednu kapitolu bez nebezpečí... No, to je asi něco, co od tebe čekat nemůžu, co? :-D
Ale kapitola je úžasná :-D Je fajn, že se dali "vážně" do kupy :-D

4 Vicky Vicky | Web | 17. července 2012 v 19:35 | Reagovat

[3]: No jo, to sem celá já :-D
A děkuju :))

5 Lilly Lilly | Web | 18. července 2012 v 9:39 | Reagovat

čekala jsem, kdyže se tam cedric objeví:D
Nemůže mu Wayoušek utrhnout křidýlka, ať je od něj pokoj jednou provždy?:D
No a mimochodem, tenhle článek se mi četl teda líp, aspoň neumírám strachy o Waye a Rachel :)

6 Liss Liss | Web | 18. července 2012 v 15:14 | Reagovat

No samozřejmě. Ať už je ta kapitola jakkoli pohodová, ty to prostě musíš pokazit. Ale máš pravdu, bez Cedrica by nebyla žádná sranda :-D
BtW, úplně mě rozsekalo to: Tak počkat. Vážně se to stalo v autě? :-D  :-D  :-D

7 Vicky Vicky | Web | 18. července 2012 v 16:51 | Reagovat

[5]: No to jsem ráda, že se ti četl líp :D Pohodovka musela být :-D Ale bohužel s ne-pohodovým koncem! :-D
[6]: Jasně, pokazím, co se dá, to bych nebyla já :-D

8 Dany Dany | Web | 18. července 2012 v 20:49 | Reagovat

takze najprv nam tu pozabijas takmer polovicu osadenstva :DD (ano prehanam :D len Rachel :DDDDD) a teraz taka uplne ze pohodpova kapitola plna váašne :DDD v tvojich kapitolach sa v kazdej jednej nieco deje :D ne jak ja si davam pohodove furt a na konci mozno jednu dve dam take ze fakt vau :DDDD Selene je svina !!! Elisa detto ! a so myslela ze ona je taka zlata :)) Chcem paiginku !! :D a TEAM IAN !! :D a odkedy bol Way taky debilko, neviem sa znovu dat do toho team Way :D

9 arniel-torm arniel-torm | E-mail | Web | 18. července 2012 v 23:19 | Reagovat

Aj ja budem rada keď spriatelíme takže vitaj moje nové SB :) a teraz si idem pekne od začiatku prečítať túto poviedku, nech mi neunikde nič z deja :)

10 Erisdar Erisdar | 22. července 2012 v 16:12 | Reagovat

Sakra, to jim nedáš pokoj aspoň na týden? Víš, takové líbánky, kdy na sobě mají všichni růžové brejličky, chodí za ruce a usmívají se jako měsíček na hnoji. Tam, kam hnusnípadlíandělécopatřínahranici nemůžou a berou je 500ti kilometrovou oklikou. :-D

11 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 7. září 2012 v 20:40 | Reagovat

To už není jako možný. Jak může někde psát tak úžasně? Říká se učený z nebe nespadl, ale tebe asi někdo poslal z pekla. :-D Miluju tvoji povídku, tvoje vorba je okonalá a to nemluvím o téhle kapitole, culila jsem se jak tydýt. :-D Jdu na další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama