Kapitola 11. 1/2

24. července 2012 v 12:51 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Já vím, já vím... S kapitolou se loudám a ještě ani není hotová. Čekala jsem, kdy se dokopu k dopsání druhé části, ale pořád se k tomu nějak nemám. První část už mám hotovou asi čtyři dny, ale jelikož se mi pořád nechce k té druhé, dávám sem aspoň tu první. Do konce týdne tu máte i druhou, ale neslibuju, který den. Tak ať se líbí :) Mějte se mnou trpělivost O:)

Kapitola 11.


"Šlápni na to, nebo budeme ani ne za minutu slintat do hlíny!" zaječím a Wayovi netrvá moc dlouho zjistit, co máme za problém.
"Už je to jenom osmnáct kilometrů!" oponuje. "Nedohoní nás, když budeme pokračovat v téhle rychlosti," ujišťuje mě.
"Vážně? Tak proto je každou vteřinou o metr napřed?" hulákám a nedokážu si představit Cedrika, jak útočí na naše auto. Řekla bych, že se o to tak blízko Vancouveru nepokusí, ale silnice je prázdná a dvoustovka nestačí, abychom té okřídlené slepici ujeli. Vsadila bych na útěk s pomocí nohou, ale kde tady jen zastavit? přemítám. Way se očividně tímto zádrhelem neobtěžuje a ostře bere zatáčku na lesní cestu. Bez váhání vyskakuji ven a nezpomaluji se ani zavíráním dveří. Dáme se s Wayem do běhu. Upalujeme mezi stromy - což je pro Cedrika nevýhoda; nemůže letět blízko nad námi, aniž by se nenapíchl na větve. Takže buď bude muset spolehnout na pěší túru, nebo Křídla Airlines nad stromy, nejméně deset metrů nad námi - tudíž nás, rozmazané šmouhy, nemůže tak dobře vidět.
"Jak se dostaneme do Vancouveru?" ptám se zmateně. "Tady jsem nikdy neběžela!"
"Prostě jen běž za mnou," naviguje mě. "Trefíme, ale nejdřív zahrajeme Cedrikovi menší divadélko."
Už se neptám, co to má znamenat, protože vím, že Wayovi můžu věřit. Jemu ano. Tehdy jsem věřila Cedrikovi, který mě nakonec předhodil Coleovi, takže jen tak už někomu neuvěřím…, ale vím, že Way je jiný případ; miluje mě a já jeho, to je rozdíl, jenž mezi mnou a Cedrikem nebyl.
Přemýšlení zatlačím stranou a soustředím se na to, kam běžím. Way je pár metrů přede mnou a jen proto, že běžím skoro stejnou rychlostí jako on, ho vidím normálně, ne jako šmouhu. Proplétáme se keři, přeskakujeme hluboké řeky, upalujeme jako o život. Jasně, chápu, že Cedric je nebezpečný, ale proč vlastně utíkáme…? Jsme dva na jednoho a on stejně nemá proti nám žádnou výhodu. Sdělím svou teorii Wayovi, ale ten jen zavrtí hlavou.
"On není zaostalá trouba, bohužel. Ví, v jaké pozici se nachází. Předpokládejme, že s sebou má zbraň!"
Zbraň? prolétne mi hlavou. Jakou zbraň…?
Nemusím o ni přemýšlet dlouho, protože těsně vedle mé hlavy se do stromu zapíchne šíp. A ne jen tak ledajaký. Jeho hrot je z černé břízy. Téměř vykřiknu, ale Way mě strhne na zem a ústa mi zacpe rukou. Vidím Cedrikovu postavu, kroužící nad korunami smíšených stromů. V ruce má luk s šípem. Hm, jak andělské, pomyslím si kysele.
Way mě táhne až do nějaké podzemní jeskyně. Netuším, jak jsme se tam dostali, ale najednou vidím denní světlo, jak se vzdaluje z mého dohledu. Way mi neustále naznačuje, abych byla zticha, a já jsem. Pustí mou ruku a my se plížíme dál do černé tmy jeskyně. Tou se šíří všechen zvuk, je tu zatuchlina a někde nedaleko nás odkapává odkudsi voda. Když narazím na odpor v podobě skalní stěny, namáčknu se na ní a ani nedýchám. Jestli nás Cedric najde, mám po dalších narozeninách, jež stejně neslavím.
Jsme asi sto padesát metrů od východu z jeskyně, ale stejně moc dobře slyším, co se děje venku. Můj sluch zaznamená menši dupot. Cedric přistál na zemi a jde směrem k podzemní sluji, kde se nacházíme. Sakra! Proč jsme sem vůbec lezli? Kdybychom běželi dál, možná bychom měli pár minut navíc. A koneckonců, letět až do Vancouveru by se Cedric jistojistě neodvážil.
Kroky se přibližují.
Podívám se na Waye. Tohle nebylo v plánu, naznačí mi rty. Neodvažujeme se ani pohnout, nepokoušíme Cedrikovy schopnosti, o kterých nic nevíme. Kdoví? Třeba má také mimořádně dobrý sluch, čich, nebo já nevím co ještě. Pokusím se povzbudivě usmát a dokázat si, že to zvládneme, ostatně jako pokaždé, ale nejsem si tím vůbec jistá. Udělali jsme chybu, když jsme do té jeskyně vlezli.
Nasloucháme tichu kolem nás, když se najednou ozve: "Rachel dostanu po dobrém, nebo po zlém. Vyberte si. Zatím tě nechám z jeskyně vylézt samotnou, za dvě minuty si pro tebe dojdu. A to už se neobejde bez menšího potrestání tvojí neposlušnosti." Varovný hlas, táhnoucí se přes celou vlhkou chodbu, mi nahání husí kůži. Podívám se na Waye, jestli má nějaký záchranný plán. V jeho výrazu nedokážu nic vyčíst, ale potom do mě strčí a nasměruje mě do nějaké postranní chodbičky, o které jsem tedy rozhodně nevěděla. A máme dvě minuty.
Way mě drží za ruku a rychlým krokem si to rázujeme vpřed. Strachy jsem celá zpocená a zároveň mě objímá chlad, ale pevně doufám, že se odtud dostaneme živí a nejlépe bez menšího potrestání.
Rukou šmátrám po skalní stěně a před očima se mi najednou zjeví světlo. Je malinké, ale zvětšuje se, jak se my přibližujeme. Uf. Jsme z toho venku. Mám chuť začít skákat do výšky, ale raději se moc neukvapuji. Way zrychlí krok a já tudíž také. Asi metr nad námi zeje veliká díra ven. Bez menších problémů vyskočíme ven a rozhlédneme se kolem. Way si v duchu pravděpodobně srovnává, v jaké části lesa jsme, ale ani ne za čtyři sekundy se opět dáme do běhu.
Tentokrát výkřik nezadržím, když se šíp zabodne vedle mě. Ještě před zlomkem vteřiny jsem se té kůry dotkla a… teď je prostřelená šípem.
"Utíkej!!" křičí na mě Way. Jako bych snad potřebovala povzbuzovat. Vydávám ze sebe to největší a tentokrát jsem ta téměř neviditelná šmouha JÁ. Vyběhneme z lesa, což nám působí značné potíže; Cedric nás vidí a přibližuje se. Teď už po nás pálí jeden šíp za druhým. Ale to není to nejhorší. Měl stovky a stovky let na to, aby se na přesnost dokázal strefit do běžícího upíra. To, co předvádí nyní, prakticky není možné. Takže je tu jen jedna odpověď na otázku; Cedric si s námi jen hraje a snaží se nás postrašit. A až toho bude mít dost, sestřelí nás na milimetr přesně tam, kam chce.
Celou louku přeběhneme za pár vteřin, ale Cedric je nám v patách. Way to nakonec ostře otočí do lesa, já ho následuji. Už ani nevím, kde jsme, ale ještě nikdy jsem neběžela tak rychle. Kličkujeme tam takhle několik minut, každou chvíli se vracíme, potom zas zatočím - je to matoucí i pro mě, ale dál bez problémů uháním. Na Cedrikovi nad námi je poznat, že už je také pořádně popletený.
Way sebou najedou trhne a v pár sekundách mi sykne do ucha: "Za tři minuty se sejdeme pět kilometrů odtud, na jih. Teď běž na západ, ale po kilometru to otoč a běž tam, kam jsem řekl."
Nestačím ani říct, aby byl opatrný a je pryč. Vím, že Cedric půjde po mně. Dávám se znovu do běhu, přesně podle Wayových instrukcí a jak jsem čekala, Cedric mě následuje. Po skoro čtyřiceti vteřinách uběhnu ten kilometr a otáčím to zpět. Ve strome vedle mě je opět zabodnutý šíp. Tentokrát neváhám a vyrvu ho z kůry do ruky. Dlaň mě nepálí, protože z černé břízy je jen hrot. Pokračuji dál a za ty dvě minuty jsem tam, kam mě Way nasměroval. Není tam, ale vidím naše auto. To jsme si tedy moc nepomohli, řekla bych. U bouráka se zastavuji a otáčím k Cedrikovi, který přistává mezi stromy na lesní cestě.
V ruce stále držím šíp, jenž měl být pravděpodobně určen na probodnutí mého srdce. Když nic jiného, hodím šíp po Cedrikovi…, což mi rozhodně nepomáhá. Cedric uhne a moje jediná zbraň prosviští nazmar pryč. A teď skutečně vím, co znamená mít problém. Ne, že bych věřila ve svou obranu, zvlášť když napíná šíp na tětivě a nevypadá, že z toho chce vycouvat. Střelí po mně, ale tak, abych mohla uhnout. Nevím, kdy myslí mou smrt vážně a kdy ne, ale je naděje, že Coleův rituál chce uspořádat znovu, takže by mě teď nemusel zabíjet.
"Poslední přání?" Aha, tak asi žádný další rituál nebude.
"Mysli na mne po celou dobu sladkého umírání." Najednou se zpoza Cedrika vynoří Way a chytí Cedrika za křídla. Jakmile jimi škubne, Cedric padne na kolena a začne zoufale naříkat. A to jsou jeho křídla ještě celá a Way jimi jen trhá. Nemyslela jsem si, že je tak těžké urvat andělovi křídla.
"Kdepak, okřídlenče, ještě nezemřeš," vychutnává si chvilku Way. "Nejdřív budeš trpět. A ne málo." Znovu škubne křídly a pár černých peříček se snese na zem. Cedric úpí a prosí o slitování., které se mu stejně nedostává. Za bolestného křiku a sténání Way Cedrika týrá a já mám pocit, že déle to nedokážu poslouchat - a ani se na trpícího padlého anděla dívat. Zatínám zuby a svírám pěsti, jekot se mi zařezává do uší a hlava mě bolí, vzpomínám na to, jak jsem se cítila, když jsem ukončila Coleovi život. Nebylo to nic příjemného. Coleova zlá duše se roztříštila a na mě dopadaly ošklivé pocity, jež patřily Coleovi. Cítí se teď Way stejně? Vypadá, že si to mučení náramně užívá, ale já rozhodně ne.
Cedrikovi stékají potůčky krve z očí, nosu i úst. "Wayi, prosím, ukonči to!" vřeštím, jako bych trpěla spolu s Cedrikem. Way se na mě podívá, očima se mi omluví a pak trhne ještě jednou. Tentokrát jsou peříčka všude kolem nás, Cedrikův křik ustává a on sám pak hoří v plamenech. Z jeho těla se stává jen popel. Padnu do Wayovy náruče a on mě pevně stiskne. Objímá mě a odvádí k autu. Já si otupěle sedám na sedadlo spolujezdce a za chvíli se rozjíždíme. Po Cedrikovi už není nic než špína a prach na lesní cestě, jež vítr odfoukává někam pryč. Když jsem si kvůli němu prožila tolik bolesti, najednou skoro nedokážu uvěřit, že je mrtvý. Navždy.

Někdo do mě jemně strčí a teprve potom zjišťuji, že jsem usnula. Probouzím se do svých peřin a polštářů. Pravděpodobně mě přemohla únava v autě a Way mě přenesl do postele. Protřu si oči a vidím očíčka Riny a Riy. Dětské rtíky se jim zvlňují do radostných úsměvů a o vteřinu později mi padají do náruče. Tisknu je k sobě, objímám, hladím a mám obrovskou radost, že je mám zase u sebe.
"Maminko," říká rozpustile Rina a hladí moje vlasy, "my myslely, že už se nevrátíš."
"Jistě že jsem se vrátila. Neopustila bych vás," konejším je. Podívám se směrem ke dveřím, kde stojí opřený Way. V očichnu vidím úlevu. Ví, co já. Nemuseli jsme přežít dnešní den. Mohli jsme být zabiti v jeskyni, nebo být sestřeleni šípem Cedrika. Nakonec to skončilo ještě lépe, než jsem se odvážila doufat. Way k nám přistoupí a připojí se k nám. Riu i Rinu vezme do náruče a přisedne si ke mně na postel. Políbí mě na čelo. Holčičky v jeho náruči začnou pískat a vrtět sebou, takže za chvíli se všichni tři společně škádlí a smějí. Přesně takhle si představuji rodinu; důvěra, radost, láska, domov. A já si mezi svou rodinou doma připadám.
"Rodinná slavnost? Vážně?"
Uběhl týden a moji rodiče mi právě sdělují další skandální věc. Prý je načase, abych se seznámila se sousedy, takže rodinná slavnost je prý ideální nápad. Já ani Way s nimi samozřejmě nesouhlasíme.
"Je pozdě něco měnit, Rachel. Pozvánky jsme s Johnem rozeslali už včera," namítne máma.
"Ha? A proč jste nám o tom řekli až teď?" opáčím.
"Sama víš, proč jsem to neudělala včera večer," oponuje a věnuje mi významný pohled.
Zardím se, přestože takhle akorát prozrazuji svou vinu. Totiž, vinu zrovna ne… Včera jsme s Wayem celý večer strávili společně ve vaně a jakmile se zjistilo, co tam děláme, Wayova banda nás prakticky celé čtyři hodiny nenechala na pokoji. Pokřikovali na nás, bušili na dveře a jedině štěstí, že Rina s Riou už spaly. Když jsme vyšli z koupelny, kroutili nad námi očima a pochechtávali se. Byl to trapas a už jsem kromě Waye s nikým ten večer nepromluvila.
"Ehm… To je jedno. Prostě ti oznamuji, že se účastnit nebudu," řeknu tvrdohlavě po chvíli a odkráčím do svého pokoje.
"Rachel…" volá za mnou máma, ale já ji neposlouchám. Není mi šedesát, proboha, abych se celý večer vybavovala s postaršími lidmi, nabízela jim anglický čaj a vyprávěla vtipné historky z dětství. Tohle není nic pro mě.
Slavnost se má konat zítra od šesti do devíti v nějakém kulturním domě, který rodiče zamluvili. Dům je napojený k zahradě, kde se má večer tancovat a poslouchat hudba z dvacátého století. Přesně program pro mě! vztekám se v duchu a zatínám pěsti. V domě bude připravená večeře pro třicet lidí u stolu se svíčkami… Pche!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Melanie Melanie | Web | 24. července 2012 v 13:31 | Reagovat

Hezká kapitola! :-)
(P.S.: Dlouho jsem tě neviděla na svém blogu, snaž se to napravit)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 24. července 2012 v 16:17 | Reagovat

Hej, že by náznak normálnosti?? O.o
*Vytáčí číslo na záhranku* Dobrý den, jedna nadaná dívka, co píše úžasný příběh, napsala kapitolu, kde neumíral nikdo, koho by mi bylo líto a ani nikoho nezranila! (opeřené kuře se nepočítá) Myslím, že se jí něco stalo, potřebuju rychlý zásah někoho kvalifikovaného!
Páni, bezvadný!! :-D
Konečně mu někdo zakroutil krkem, teda, křídlama. Jak já ho neměla ráda a teď je pod drnem, muhaha! Bezva. Ne, že se něco posere v další kapitole! -.-" Na to ještě nemáš nárok, jasné? :-D
Víš, co jsem ti psala... budeme muset přežít, takže se drž, má milá, já se jakž takž držím při životě na těch kapitolách, co píšu teď (víš, které) :-D :-)  :-)

3 Vicky Vicky | Web | 24. července 2012 v 17:23 | Reagovat

[2]: páni, děkuju :-D Záchranku volat nemusíš, kdybych měla pocit, že se se mnou něco děje, sehnala jsem si číslo na Dobřany :D (dokonce jsem ho použila i do jednoho z rozhovorů k otázce: "dáš mi své telefoní číslo?" :D ) Můžeš tam zkusit zavolat..., ale prozatím nemám s Cedrikem žádné z-hrobu-vstání plány :-D ještě jednou děkuju :-)

4 Lilly Lilly | 24. července 2012 v 19:46 | Reagovat

Jooo:D Way is a hero:D
Pěkně oškubali chudáčka slepičku Cedrička:D
Pěkněěěě:D
Škoda že už není koho škubat:D

5 Erin Erin | E-mail | Web | 24. července 2012 v 21:43 | Reagovat

[4]: Však Vicky si vymyslí někoho, kdo by se dal škubat :-)

6 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 26. července 2012 v 12:24 | Reagovat

Super kapitola! Teď jsem byla pár dní bez netu tak promiň že moc nekomentuju. :-) Jinak bezva, jsem strašně ráda že Cedrik je někde pod kytičkama a Rachel s Wayem si užívají společný chvilky. :D Jen tak dál! :D

7 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 28. července 2012 v 12:18 | Reagovat

Konečně jsem zase na internetu!
Super kapitola... Takže je po Cedrikovi, Way a Rachel jsou (kupodivu) naživu a ještě budou mít nějakou oslavu, které se Rachel očividně nemůže víc těšit! Super, super, super!
P.S. Těším se na další! :-D

8 Liss Liss | Web | 28. července 2012 v 16:58 | Reagovat

Chudák Cedric (já vím, jsem divná.) Ale přijde mi smutné, že už tam nejsou žádní zlí sexy kluci, protože ty bílé věci jsou nechutné. Ale tak dobře no, pokud to povede k duševnímu klidu Rachel a spol., tak to snad přežiju.

9 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 13:57 | Reagovat

Páni. tak tohle byla krutá kapitola naskakovala mi husí kůže jak něco.. ještě ted se klepu strachy .. A konec , že se konečně setkaly s dětmi užasné:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama