Kapitola 11. 2/2

28. července 2012 v 20:55 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Dneska jsem dopsala jedenácku! :D Konečně -.-" Tahle kapitola mi nějak nešla, ale v druhé části mě napadlo něco nového, takže... doufám, že se to bude líbit :D Ale nebudu dlouho zdržovat řečmi, text je dost dlouhý, tak snad se to sem vejde ~.~

Kapitola 11. 2/2


Celý den trucuju a když za mnou večer přijde Way, v ruce drží veliký balík. Pozvednu jedno obočí a tázavě se podívám na zabalenou věc mé výšky.
"Co to je?" zeptám se zvědavě. Way položí krabici na postel a daruje mi jeden ze svých pozoruhodných úsměvů.
"No, tvoje máma zřejmě trvá na tom, abys na tu slavnost šla, takže jsem ti obstaral překvapení na zítřejší večer. Ale rád bych, aby sis to vyzkoušela už dnes," řekne.
"Vyzkoušela…? Snad jsi mi nic nekupoval?" ptám se. Ale je to naopak. Vždycky jsem moc ráda, když mi přichystá překvapení a dává mi dárky pro radost.
"Pro tebe cokoli," odpoví sladce a tentokrát svůj úsměv neskrývám. Otevřu krabici a…
"Wayi…" zardím se. "To je nádhera!" Jsou to šaty…, ale překrásné! Mají barvu krve, jsou ke kolenům, v pase se rozšiřují a černý síťovaný lem zdobí každý kousek. Jsou bez ramínek a živůtek krášlí malé růžičky. Červená - nebo spíš rudá - barva se dokonale hodí k mé bělostné pleti a když si udělám vyvýšený účes, perfektně vynikne má šíje. Nevím proč, ale najednou se mi ta slavnost jeví o něco lépe. Možná proto, že mě Way uvidí v těch překrásných šatech. Otočím se na něj a vtisknu mu pusu na tvář. Obejme mě kolem pasu a rukou zajede trochu níž, načež mi špitne do vlasů: "Vyzkoušíš si je, má krásko?"

Tak jo, nikdo se na tebe nedívá. Jsou tu jen důchodci a nechutní boháči. Ne, že bych se najednou styděla, ale trochu mi dělá starosti má role. Nevím, jestli hospodyňky obvykle chodí na slavnosti rodin, u kterých pracují. Nu což, nějak to zvládnu. Musím. Rozhlížím se po lidech. Nemám se čeho bát. Všichni jsou zabavení občerstvením, které roznáší obsluha. Navrhla jsem, že také můžu jen roznášet, ale poté, co mě Way uviděl v šatech, jež mi koupil, nápad byl ihned zavrhnut. I teď je mám na sobě. A sluší mi. Patří mezi kousky oblečení, které mi na světě připadají nejkrásnější. A Way má evidentně skvělý vkus.
Procházím pronajatým domem a ochutnávám vše, co se mi dostane pod ruku. Čeká mě náročný, nudný večer plný zdvořilého odpovídání. Waye nikde nevidím, přestože mi ještě v našem domě říkal, že se tu někde sejdeme. Mezitím se tu tedy jen motám a rozhlížím se po výzdobě. Co mě zaujme, je velký, zlacený lustr s několika svíčkami, zavěšený na klenutém stropě. Vypadá hodně draze - no říkám si, co by mí rodiče pro luxus a přepych neudělali! Podobný lustr mají i ve své ložnici doma, ale stejně nemám nic jiného na práci, než ho obdivovat. Ach jo. Jak jsem předpokládala, nudím se tu ještě před večeří. Rodiče mi říkali, že objednali nějakou kanadskou specialitu, ale hned jsem oznámila, že toho se účastnit nebudu.
Zrovna beru do ruky další jednohubku - myslím, že je to nějaký kousek sýra obalený v česneku - a chci ho strčit do pusy, když si všimnu dívky kousek ode mě, stojíc vedle křesla, na němž sedí jakási stará, leč elegantní dáma. Nevěděla jsem, že máme v sousedství dívku mého věku, ale energicky k ní vyrazím a jednohubku mezitím strčím do pusy. Přistoupím k ní a nejdřív pozdravím půvabnou dámu.
"Dobrý večer," ozvu se. Obě na mě upřou zrak a si je rychle prohlédnu. Dívka v mém věku vypadá tak na sedmnáct (když jsem říkala, že je v mém věku, myslela jsem to tak, že je v mém zevnějším stáří, na kolik let vypadám) a má vřelé, zelené oči. Blond vlasy, sčesané do složitého drdolu, se hodí k její jemné, světlé pleti a tmavě modré šaty dokonale padnou její vysoké, štíhlé postavě.
"Já jsem Rachel, pracuju u Mandiových jako hospodyně," představím se.
"Och, vážně?" podiví se stará paní. "Už takhle mladá pracujete?"
"No, ve skutečnosti mi je dvacet jedna, ale jak jste sama dosvědčila, vypadám na méně," zalžu. Podle lidského věku mi je dvacet tři, ale pro ostatní lidi jako hospodyně musím být starší. "Školu jsem ukončila dřív a postavila se na vlastní nohy," dodám.
"Ráda vás poznávám, Rachel. Toto je má neteř Clarissa. Bydlí se mnou, protože její rodiče už v jejím raném věku zemřeli při autonehodě," vysvětluje mi. "A já jsem Eleanor Gilbertová."
"Těší mě," odpovím a přemýšlím, co bych ještě tak mohla dodat.
"Máš moc krásné šaty," ozve se Clarissa ohromeně. "Vždycky jsem si takové přála."
"Děkuju, jsou od přítele," odpovím. "Ráda tě s ním seznámím, až sem dorazí."
"To bych byla moc ráda. Miluji muže, kteří mají dobrý vkus."
"Wayne se ti bude líbit."
"Wayne? Krásné jméno," hodnotí Clarissa.
"Á, už je tady," oznámím, když zahlédnu přicházejícího Waye. Vyfikl se, je ve smokingu a vlasy má nagelované do rozcuchaného, ale slušivého účesu. Vypadá ležérně, ale zároveň úpravně. Takhle jsem ho viděla jen jednou - když mě tehdy pozval na večeři v San Bernardinu. Jako obvykle jsem ochromena jeho oslnivou krásou a nevědomky pootevřu pusu. Tu však hned na to zvlním do úsměvu a zamávám mu na pozdrav. "Tak jsi tu!"
"Ahoj." Nakloní se ke mně a políbí na vlasy, jemně, aby mi neponičil spletitý účes. Potom se obrátí na mou společnost a způsobně je poozdraví.
"Tohle je paní Gilbertová a její neteř Clarissa. A toto je můj přítel Wayne," představím je.
"Těší mě. Pro přátele jsem Way," usměje se na Clarissu. Ta je z něj očividně na větvi. Zorničky má rozšířené a dychtivé po dalším pohledu mého přítele. Ten na ni hledí docela přátelsky - je vidět, že se snaží. Pro něj je tato slavnost také nudná.
"Asi se dojdu zeptat, ehm, paní Mandiové, za jak dlouho chystá tu večeři," oznámím. "Ještě se uvidíme." Kývnu na Waye a pak na Clarissu. Zůstala mu na krku. Já se odeberu pryč a cestou do sebe chrstnu jednu skleničku šampaňského.

WAY

Ne, že bych se v Clarissině přítomnosti cítil špatně, jen mi připadá taková zvláštní. Neustále po mně pokukuje, svůdně a zároveň plaše…Mate mě to. Je hezká a umí povídat o zajímavých věcech, ale o mně nic neví. Možná proto se o mě zajímá. Jasně, že o mně nic neví - vždyť jsem vampýr a ona člověk. Odpovídám na její otázky a sám občas něco poznamenám, ale v duchu se těším, až tahle slavnost skončí. Chci se vrátit k Rachel, domů… Než si to uvědomím, hodina povídání je pryč - stejně jako večeře.
"Ehm, Clarisso, asi jsi zmeškala večeři," upozorním.
"No, to nevadí! Stejně jsem vegetariánka," odpoví vesele a zavede mě na zahradu. "Tady jsi mi to ještě neukázal!" Nevím, jak bych měl vysvětlit, že jsem tu taky poprvé, ale dál to nerozebírám a jdeme přes zahradu. Jelikož je letní sezona dávno pryč, skoro žádné květiny tu nerostou - ale aspoň nemá Clarissa důvod si myslet, že je to tu romantické. Dojdeme až k altánku.
"Páni!" září Clarissa. "Něco tak nádherného jsem ještě nikdy neviděla!" Asi má pravdu. Altánek je zdobený mramorovými ozdobami, nad kterými si výrobce jistě dal spoustu práce a uvnitř jsou v květináčích zlaté lilie. Podivím se, že ještě rostou, jenže pak mi dojde, že jsou umělé. Přesto je to moc krásné. Altánek působí uklidňujícím dojmem, ale není to jen vůní, jež se prostorem rozplývá. U stěn stojí mramorové sochy múz s harfami a píšťalami a jejich oči jsou zavřené. Strop je klenutý a celý pomalovaný ornamenty a spirálami. Je to kouzelné. Připadám si tu trochu jako v kostele. A zvenčí je vidět neobyčejná dekorace stříšky - anděl s křídly a lukem s napnutou tětivou s šípem. V obličeji vypadá mírumilovně, ale když se člověk podívá pozorněji, všimne si nakřiveného obočí. Takhle vypadá zlověstně, pomstychtivě, ale přesto to dokonale maskuje líbezným úsměvem. Nevím, proč by to takhle mělo být, ale přijde mi to divné.
"Víš, že tenhle andělíček se ve skutečnosti neusmívá?" podotkne Clarissa. Tak si toho také všimla? "Vím proč. O takovýchto altáncích jsem četla," pokračuje. Když jsem zticha, usoudí, že ji poslouchám a spustí: "V minulosti, před tisíci lety, se na takových místech padlí andělé modlili k archandělům, aby jim odpustili a povolali je zpět do nebeského království. Ale jednou se padlí andělé vzbouřili proti archandělům, protože ti je zpět nechtěli. Padlí se spolčili se s temnými bytostmi, vampýry a na oplátku jim dali nesmrtelnost - svou krev. Jak se vampýři množili, nesmrtelnost se dědila a planeta se postupně zaplňovala stvůrami noci. Jenže vampýři nedodrželi slib a padlé zradili. Nebojovali s nimi proti archandělům. Padlí byli tedy ve válce vyhubeni a zbylo jich jen velmi málo. Vampýrům se pomstili. Spřáhli se s mágy a čaroději a seslali na ně kletbu: Jednou budou všechna stvoření noci vyhubena do jedné… pomocí tvorů bez srdcí a citů. Hearfů. Byli stvořeni z krve padlých, aby byli nesmrtelní, a krve dvanácti čarodějů, aby nikdy nebyli přemoženi. Každý čaroděj dal Hearfům nějaký dar. Neví se, jaké, ale co se ví, je, že jsou nepřemožitelní a až splní úkol, pro který byli stvořeni, sami se rozplynou v prach. Čarodějové mezitím vymřou a padlí se smíří s Nebem. Tvorové noci i Hearfové budou pryč a tak už žádné nadpřirozené bytosti nebudou mít moc nad lidmi."
Jsem ohromený. Co za člověka se takhle patlá v paranormální minulosti a hledá si informace o mázích, upírech a andělů?! Jak tohle všechno mohla zjistit? Na druhou stranu, mám pocit, že s pátráním ohledně poslání Hearfů jsme mnohem blíž a k rozřešení celé záhady nemáme daleko. Sice mi pořád ještě nedochází, jak je do toho zapletena Rina - vampýrka - a Ria, ale aspoň vím, proč jsou Hearfové nezničitelní. Nikdy jsem je neviděl na živo, ale Rachel říkala, že jsou to jen bílé hlavy bez tváří. Kde je ta krev? Kde jsou dary od mágů? Je ale pravda, že mohou mít mnoho podob, takže je možné, že Rachel viděla jen jednu z nich…
"Jak - jak jsi tohle všechno zjistila?" zeptám se po chvíli mlčení, když jsem konečně schopen slova. Je toho najednou na mě moc - tolik užitečných informací… Dokážu je vůbec vstřebat a vsunou do reality a spojit si dílky tak složité skládanky? Pomyslím na to, že ihned musím za Rachel a společně to rozřešíme, ale nejdřív musím zjistit, kde Clarissa vzala tolik informací a jestli toho neví nějakým zázrakem ještě víc.
"Roky a roky hledání a bádání v rodinné knihovně," pokrčí rameny.
"Páni," odpovím zaujatě - ale nesmím vypadat příliš zaujatě, aby si mě ještě nějakým bláznivým nápadem nespojila s nějakou "bytostí noci".
"Kamarádky o mně říkají, že jsem strašná šprtka - ale mě zrovna takovéhle věci zajímají," poznamená. "Fascinuje mě minulost mých předků, když ani není zaznamenána v normální encyklopedii, jako třeba Napoleon nebo Robespierre z Velké Francouzské Revoluce. Je to něco, co vím jen já a moji pokrevní příbuzní. Je to tajemství našeho rodu, naší krve! Tebe to snad neuchvacuje?" ptá se zapáleně s ohněm v očích.
"No, je to velmi zajímavé, sám jsem se dřív zabýval historií," vymýšlím si, "ale nikdy jsem se v nadpřirozeném světě nedostal tak daleko, jako ty. Jak jsi vůbec zjistila o tom všem? Jak jsi v něj uvěřila?"
"Stačilo jen zkoumání a ponořování se hlouběji a hlouběji do minulosti. Náš rod nebyl nikdy obyčejný. Tolik věcí vím hlavně díky mé rodině."
V hlavě mi to šrotuje. Nevšiml jsem si, že by Clarissa byla někým výjimečným, nadpřirozeným - kdyby jí proti mně postavili jen tak, bez zaváhání bych řekl, že je člověk. Není na ní nic neobvyklého - až na tu sumu informací a zápalu v historii! Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by toho tolik věděl. Ale Clarissa se v tom očividně dost vyzná.
"Díky své krvi poznám spoustu věcí. A ty spletité cestičky minulostí nemám jen zásluhou knih a vyprávění od mé tety. Sama umím nahlédnout zpět… Vím, že vampýři byli vždy nepřáteli mágů a čarodějů. Sama jsem poslední potomek jednoho z dvanácti čarodějů."
Nestačím se bránit. Nestačím ani zareagovat. Clarissa má nade mnou najednou plnou moc a její myšlenky cítím ve vlastní hlavě. Ta mi třeští a já skučím bolestí. Stačím zahlédnout, jak máchá rukou a nad námi se objeví mlha. Postupně do ni proplouváme. Já se zmítám pod ní a škemrám o slitování, ale ona jen nakrčí nos a bolest se ještě stupňuje. Oba se propadáme do nicoty a když se prostor konečně ustálí a zastaví ten chaos, mám akorát sílu na to, abych se postavil. Bolest je mnohem menší, ale přesto pořád cítím cizí, čarodějné síly. Clarissu jsem podcenil. Nikdy by mě nenapadlo, že ona sama je čarodějka! Ovládla mě a zastihla nepřipraveného. Hned, jak mě viděla, poznala, že jsem upír - stejně jako Rachel. Nevím, proč si udělala terč ze mě, když to spíš Rachel je magnet na problémy (ne, že bych jí další přál), ale Clarissa ji zjevně podcenila a zaměřila se na silnějšího soupeře - na mě. Rozhlížím se po té cizácké dimenzi, kam nás Clarissa přenesla, připravený se slepě bránit… i když nevím jak. Ona je potomek jednoho z dvanáct čarodějů, kteří s pomocí padlých stvořili Hearfy! Pokud mi řekla pravdu, měla by mít velkou moc… Teď jen se přesvědčit o tom, jestli si je toho vědoma.
Oba stojíme v krabicovité, prázdné místnosti s bílými stěnami.
"Teď si konečně můžeme nerušeně promluvit," pronese Clarissa a založí ruce na prsou.
"Proč jsi mi to všechno řekla?" ptám se zmateně. "Ohrozila jsi tak tajemství všech mágů."
"Víš, vlastně ani ne," odporuje. "Všichni jsou mrtví. Jen můj rod se po celá tisíciletí zachoval. A jak jsi sám řekl - jak by někdo mohl uvěřit světu nadpřirozena? Jen blázen. Na své kamarádky jsem to ani nezkoušela. Celý život jsem čekala, až potkám skutečného vampýra. A tady je! Ani jsem nečekala, že bude tak snadné tě chytit!"
"Proč jsi to udělala? Chceš mě zabít?"
"Ach, kdepak…" vrtí hlavou. "To přenechám Hearfům. Nerada si špiním ruce. A jelikož cítím, že definitivní konec tvého rodu se blíží, mohu doufat, že se toho dožiju. Jsem sice nepřemožitelná, ale ne nesmrtelná. A až bude váš druh vyhlazen, zmizí i má moc, která je po celé ty roky uchovávána jen k tomu, aby dohlédla na vývoj předurčení. Potom budou mít konečně mágové a čarodějové klid. Já budu normální člověk a na světě nezbude stopy po nadpřirozenu."
"A jak se chceš zbavit padlých? Pokud jsi ještě nezradarovala tím svým čarodějnictvím, jsem nucen tě upozornit, že pár jich tu určitě zbylo. Sice jsme se já a ještě jedna upírka zbavili dvou takových naivních otrapů s křídlama, ale nepochybuju o tom, že je jich tu víc." Založím ruce na prsou.
"Dřívější lidé byli géniové, Wayne," prohlásí Clarissa. "Pojistili se pro případ, že by andělský druh nebyl za celá tisíciletí vyhlazen. Ti padlí, kteří se spolčili s mágy, přísahali svou krví, že až bude po všem, jejich krev se sama rozplyne v prach."
"Proč by to dělali?" divím se.
"Protože ze srdce nenáviděli vampýry. Darovali jim nesmrtelnost a když se jim dostalo jen zrady, jejich pomsta byla nade vše. Dali by život za to, aby jejich nepřátelé dostáli odplaty! A to se také stane."
"Jak se chtějí Hearfové zbavit všech zbylých vampýrů, když očividně ještě ani nezačali? Poslední upíři jsme my s Rachel a naše rodina a pak dvě další upírky, ale za poslední roky se nestalo nic, co by vypovídalo o tom, že se chystají nás vyhubit," namítnu a pozdě si uvědomím, že jsem tu Clarisse právě věnoval seznam zbylých "stvůr noci".
"Však oni nezapomněli na své poslání," odpoví klidně. "A třeba si jen nechtějí zamazat ruce jako já. Je možné, že ten úkol přenechají na někom jiném."
"Kdo jiný by byl schopen vyvraždit vampýry, když z mágů jsi už zbyla jenom ty??" Sám jsem překvapený, že mi tu vykládá o budoucnosti a tak mi dává šanci se v následujících letech nějak ubránit před tím předurčením, ale rozhodně chci slyšet víc, když už začala.
"Nejsem zas vědma. Hearfové mají svobodnou vůli, dokážou na sebe vzít i podobu lidí, přestože nemají srdce a necítí emoce. Dokážou sami ovládnout a převzít do svých rukou následující dny, měsíce, roky… Mágové nebyli bezcitní. Dali Hearfům aspoň možnost volby, když ne city."
"Co představují všechny ty dary?"
"Už jsem ti řekla, že to se neví - ani v naší rodině." Zpraží mě přísným pohledem. "Ale pár bych jich sama tipla; nesmrtelnost a nepřemožitelnost mají od padlých a mágů automaticky, ale od samotných čarodějů… Takže určitě přeměny v téměř cokoli. Dále nadlidské přemýšlení a paměť - aby si v hlavě po celá tisíciletí uchovali původní záměr, samozřejmě -, potom jistojistě ta možnost volby a ovládání myslí všech lidských i nelidských bytostí… Na další už si nevzpomenu." Zavrtí hlavou.
Chvíli mlčím. "Kde to vlastně jsme?"
"Přenesla jsem nás do mé vlastní dimenze. Není tu žádný čas, takže až se vrátíme zpátky na Zem, bude to, jako bychom nikdy neodešli. Chodím sem, když potřebuju být sama a popřemýšlet si v klidu… Takový svět má každá čarodějka jen sama pro sebe. Vzít sem tebe byla jen výjimka, tak si toho važ."
"A proč mi to všechno vlastně říkáš?" ptám se dál a uvědomím si, že hlava už mě vlastně vůbec nebolí.
"Mezi námi supernaturálními bytostmi není osud nás všech tajemstvím. Stejně ho nikdo nezmění. Už se o to pokoušely stovky vampýrů, ale ten hlavní zdroj - Hearfy - nikdy neporazili. A tak jako tak byla většina tvorů noci vyhlazena už v osmnáctém století, takže Hearfové nemají teď tolik práce. Říkám ti to, protože ti to může pomoct celou situaci pochopit, i když ji nezměníš. Nevíš ani, jaký způsob vyvraždění si Hearfové zvolí. Neví to nikdo, až na ně. A nemá smysl je ani prosit, protože oni ví, že kdyby předurčení sami zrušili, dostalo by se jim věčného trestu."
"Trestu?" opakuju po ní.
"Navěky by v bolestech bloudili světem, bez jakékoli moci, bez schopností… jen jako zatracené duše zrádců."
"Tudíž nemáme žádnou možnost na přežití, že ne?"
"Ne." Znovu zavrtí hlavou. "Ale řekla bych, že pět set let už jsi určitě žil, že? Života sis užil dost dlouho. Každý by měl jednou umřít."
"Ale… co kdybychom se pomocí lidí jimi sami stali?" napadne mě.
"To jsi nevěděl? Upír starší, než jedno století, už tuhle možnost nemá!" upozorní mě.
"Cože?!"
"Je to tak."
No, a náš snad jediný záchranný plán je pryč. Jasně, Rachel by se ještě mohla zachránit a možná i Rina s Riou - i když vlastně nevíme, proč byly zrozeny -, ale já, moje banda a Rachelini rodiče, bychom zemřeli. A najednou mi přijde, že můj život byl příliš krátký. Clarissa se nemýlila - skutečně žiju už přes pět set let, ale… připadá mi, že jsem toho moc nestihl. S Rachel jsem pobyl příliš krátce. Celý život jsem vlastně prožil lovem se svou věrnou bandou… A když konečně poznám někoho, koho miluju, dozvím se, že můj druh má být brzy vyhlazen?? To není fér! jsou slova, která mě ihned napadnou.
"Dobře a… Jakou schopnost věnoval mág z tvé pokrevní linie Hearfům?" Napadl mě ještě jeden záchranný plán. Jen Clarissa by nám mohla pomoct přežít, pokud má v moci dar věnovaný Hearfům - takže by jim ho zase mohla sama odebrat, ne? Nevím, jestli by to na záchranu stačilo, ale něco by to určitě změnilo.
"Nu, jelikož byl mág z mého rodu první v pořadí, schází na něj jen jediný dar. Život sám."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 28. července 2012 v 21:51 | Reagovat

Hustý! Clarissa je mocná, konečně se dozvídáme něco navíc o té bandě hnusáků.

2 Erin Erin | E-mail | Web | 28. července 2012 v 22:21 | Reagovat

Chmmm...
Chlarissa je mi docela sympatická.
Hele, za kolik mi prodáš vlastní dimenzi? Docela by se mi hodila, ale to asi všem, což? :)
Nemyslím, že Hearfové jsou banda hnusáků. Svým určitým způsobem jsem si je oblíbila a nějak s nimi soucítím. Ovšem nelíbí se mi, že chtějí cpovraždit naše hrdiny a sladkého Waye... Pche, to teda né! Ho zabijou a spol několika věrných čtenářek jim půjde nakpet řitě! :-D
Pěkná kapitola, zajímavá, hlavně ty informace, které nám ale i tak neřeknou, co bude v další kapitole... :D

3 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 29. července 2012 v 11:52 | Reagovat

Bezva kapitola. Vážně mě Chlarissa překvapila. Čekala jsem, že budu třeba upírka a nějak jim pomůže, ale tohle?
No, jedno je jisté... U tebe si nemůžeme být jistí ničím! :-D  :-D

4 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 29. července 2012 v 20:30 | Reagovat

Super, konečně nějaké informace! Teda Vicky, tys mi dala! Málem jsem se bála že chce Clarissa Waye zabít. To bych pak asi nevydýchala, protože jsem si ho DOST oblíbila! :-)

5 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 31. července 2012 v 14:05 | Reagovat

ahoj SB chcem ti oznámiť,že už nemám pozastavený blog

6 Lauren Lauren | Web | 2. srpna 2012 v 22:41 | Reagovat

Moc se omlouvám za mé neustálé zpoždění.
Clarissa je mi taky svým způsobem sympatická, doufám, že toho jednou nebudu litovat. Kvůli ní měním svůj názor - chci se stát čarodějkou. Taky chci mít vlastní dimenzi. :-D Další hrozně dobrá kapitola! Jsem zvědavá, co Way vymyslí.. Vymyslí, však? Však? Dozvěděli jsme se spoustu užitečných informací.. pěkné. :)

7 Vicky Vicky | Web | 3. srpna 2012 v 11:28 | Reagovat

[1]: I mě štvalo, že jsem o nich sama skoro nic nevěděla O.O A pak mě v jednu chvíli napadl tenhle blábol :D

[2]: Oblíbila sis Hearfy? No, to se ti můžou klanět! :-D Nemyslím, že tu máme mnoho fanoušků Hearfů, ale asi by si tě měli vážit :D Jenom nevím, kvůli čemu bys s nimi soucítila :-P
*Jelikož je moje kasička prázdná, nějaká pořádná suma by se mi hodila... :D

[3]: To jsem ráda, že dokážu překvapit aspoň někoho :-D No, Clarissa měla být původně nějak příbuzná s Lockwoodovými, ale řekla jsem si, že za poslední čas je tam těch andělů prostě nějak moc! :-D

[4]: Neboj, jestli se někdy rozhodnu ho kuchnout, nebude to v blízké době :D Taky jsem si ho oblíbila :))

[6]: Nic se neděje, já jsem ráda za každý tvůj komentář :) Vlastní dimenze by se mi taky moc hodila :D Dost často bych si přála, aby tu taky byl nějaký ten nadpřirozený svět! *no jo, děcko...* A pokud se mi bude chtít Waye udělat chytřejším, určitě něco vymyslí! :-D *Jenom nejdřív něco budu muset vymyslet já... ehm...*

Všem strašně moc děkuju za komentáře a to, že čtete! :) Čtenářů jako jste vy si hrozně moc vážím! :-D

8 Isenstar Isenstar | Web | 6. srpna 2012 v 18:33 | Reagovat

A do PÍP!! Tak to je opravdu Průser s obřím P.

9 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 7. září 2012 v 20:48 | Reagovat

Jéé... ta holka je můj človk, líbí se mi, doufám, že se ještě objeví a ne málokrát. :-D Pro dnešek stačí, asi si půjdu lehnout, ale v nejbližší době se hodlám to konečně dočíst ke kapitole, kde jsi skončila. :-D

10 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 14:00 | Reagovat

oooooooo tak čarodějka sakra....a ta dimenze sakra.. rychle musím jít na další kapitolku:-ú

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama