Kapitola 7. 1/2

6. července 2012 v 17:01 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Á, máme tu jednu zvratovou, pěkně dlouhou kapitolku :D Dala mi zabrat a celkem trvala a doufám, že vám moc nevadí, že jsem to Rachelino těhotenství shrnula do dvou kapitol :X Ale prostě to bylo nutný! A taky upozorňuju, že teď bude spíš vyprávět Dean, protože fakt nemám zkušenosti s těhotenstvím, porodem a bytím matkou -.-"

Kapitola 7.

DEAN

Další den vyspávám co nejdéle, radostí se netřesu na to, abych viděl Rachel a ten chaos kolem ní. Z postele mě vytáhne až hlad a cestou do kuchyně do mě nešetrně vrazí Wayne. To si nenechám líbit, takže mu náraz oplatím, jen asi trochu silněji. Vím, že bych ho asi neměl provokovat, ale za všechno, co napáchal, by si pořádný výprask zasloužil.
"Budeš mě dál provokovat?" zeptá se už docela podrážděně, když se naše šťouchanice neustále opakuje.
"A ty budeš dál provokovat mě?" odseknu a s tím ho strčím tak, až zakolísá a málem spadne zády na schody. To už je pro něj nejspíš moc. Vyřítí se na mě a já do něj. Naše rvačka se nedá zastavit, já se bráním a zároveň útočím a stejně tak on. Zásadně mě překvapuje, že naše síly jsou skoro vyrovnané, i když nejsem úplný upír jako on, navíc starý možná pět set let. Mě pohání vztek a vidina Rachel… v jeho náruči. Kdykoli si toto představím, mé tělo už jedná samo a z Waye se pomalu stává boxovací pytel. Kolem nás je shromážděna ta jeho pitomá banda a někteří na nás pokřikují. Úplně všichni jsou ale totálně vedle z toho, že mám možná i trochu navrch a mé výkopy a výpady a rány na Wayánka se mi víc než úspěšně daří.
Nakonec nás od sebe samozřejmě odtrhávají, ale Way je samá modřina. Už je mi lépe, vztek pomalu vyprchává a rychle oddechuju.
"Víckrát si na mě nedovoluj, ty magore!!" huláká Way, ale Daniel už ho táhne za sebou jako hadr, do nějakého pokoje. Mě má na starost Rachelin táta a pokouší se mě zkrotit. Není to tak těžké, když mi Wayánek není na očích.

RACHEL

Sice jsem rvačku Deana a Waye neviděla (musela jsem jako stará babička sedět v křesle), ale ani ne po minutě se ke mně doneslo, že Dean měl parádně navrch. Ian se pravděpodobně stal členem Team Dean a celých pět minut klábosí o tom, jak Way dostal do držky. Čekala bych, že Way to nandá Deanovi, ale kdoví, jakou měl můj hrdina s jednočlenným týmem motivaci.
Břicho mám už tak velké, že stěží dojdu do pokoje a zpátky do kuchyně, kde teď trávím většinu času - a s pytlíkem krve v ruce. Všem připadá strašně divné, že neustále jen saju a saju, ale mně přijde, že kdybych to nedělala, asi bych umřela žízní.
Abych situaci zhodnotila, těhotenství je příšerná starost a hra o nervy, takže už se moc těším, až tuto zkušenost budu mít za sebou - a mohu jen doufat, že rodiče nebudou chtít víc vnoučat. Kdepak, na to jim kašlu, ať si rozšíří náš upíří druh sami.

Jednou v noci se s trhnutím probouzím. Vzpomínám si na celkem děsivý den, který mě pronásledoval možná dvě hodiny. Popravdě bych se asi zbláznila, kdyby pokračoval.
Nejdříve kolem mě létaly jen bílé obrysy hlav, které potom vzaly podobu tváře. Ale ty měly jen prázdné oči, nic víc. Potom se kolem mě začaly točit jako vítr dokola a křičely mi do uší: "Už brzy! Už brzy!" Celé dvě hodiny jsem poslouchala a viděla jsem toto. Bylo to k nevydržení!
Setřu si pot z čela a vylezu z postele. Potřebuji se napít, i kdyby jen vody. Pomalým krokem se šourám po chodbě a pak po schodech dolů do kuchyně, kde se na chvíli posadím, abych si odpočinula.
Mé břicho váží snad tunu. Vyžaduje velkou sílu a hlavně trpělivost, když se chci hýbat. Hlučně oddychuji a jsem šťastná, že sedím. Možná po dvou minutách odpočinku se vydám k ledničce. Je smůla, že díky těhotenství jsou mé upíří schopnosti utlumeny, proto se k chladničce sunu pomalu jako stará lidská babička.
Když ji chci otevřít, najednou se mi udělá nevolno. Vyrazí mi křeč do břicha a pak už jen padám a křičím.

DEAN

Něco mě probouzí ze snu o rajské zahrádce, kterou si vždycky přála pěstovat moje babička. Nevím, proč se mi zdálo zrovna o tomhle, ale důležité je asi to, CO mě vzbudilo. A je to Rachelin křik. Nevychází z jejího pokoje, ale z kuchyně. Uvědomuji si, že ona chvíle přichází, ale nějak se mi tomu nechce věřit. Těch devět měsíců uběhlo jako voda. Protahuji se a pak vyskakuji z postele.
Opouštím svůj pokoj a zjišťuji, že celý dům je vzhůru nohama a hemží se probuzenými upíry. Zdá se, že já se probudil jako poslední. Bleskurychle sbíhám schody a následuji Rachelin pláč. Leží na kuchyňském stole a všude kolem je její krev. Dělá se mi špatně z toho, jak ji vidím. Vidím, jak trpí a urputně si přeje, aby už tahle chvíle skončila. Vampýři se kolem ní hemží a každý dělá aspoň něco. Way ji drží za ruku (což mě neuvěřitelně dopaluje - jo, i v takovéhle situaci!), Ian donáší vše, co je potřeba a pro co ho paní Mandiová posílá a ostatní včetně Rachelina otce se snaží nebohou Rachel uklidnit. Je na ní poznat, že panikaří. Panebože, vždyť je jí šestnáct! Na tohle není psychicky stavěná! Kdybych mohl, vtělil bych se do ní a tu bolest si vytrpěl místo ní. Udělal bych pro ní cokoli. Cokoli!!
Cítím, jak se mi nedostává vzduchu. Místnost se naplňuj pachem krve a mně se točí hlava. Chytám se za spánky a snažím se pohledem prodrat k samotné Rachel. Brečí a snaží se uklidnit samu sebe. Z toho obrázku je mi smutno. Je očividné, že Wayovy uklidňující řečičky jí ani za nic nepomáhají.
Ne, tohle vážně dál nesnesu. Tuším, že se zachovám jako naprostý zbabělec, ale stejně nemohu nic udělat. Otáčím se a vybíhám do nočního vzduchu. Tma mě pohltí a mně je rázem o devadesát procent lépe. Dýchám čerstvý studený vzduch a hlava už mi tolik netřeští. Utíkám mezi stromy, vím, že aspoň na pár minut potřebuju pryč. Nebojím se Hearfů, neozvali se celé měsíce, takže teď mi můžou vlézt na záda. A nejsem upír, takže bych měl být v jejich kategorii "Nezabíjet". Naopak do té "Zabíjet" bych šoupl Waye i v dárkovém balícím papíru s mašličkou. Ale až poté, co Rachel porodí Rinu. Nevím, jestli je v té jejich bandě někdo další tak citově blízký Rachel kromě Waye. Nutno uznat, že on se dokáže postarat o situaci a nepochybně je silnější, než se zdá. A i když určitě blábolí kdovíjaké kraviny, vím, že jako otec Riny má právo tam být a věřím, že Rachel to nějak zvládne.
Zastavím se až na louce za lesem u vodopádu. Celkem to tu znám, za těch devět měsíců jsem prošmejdil každý kout lesů kolem. Tohle místo jsem si oblíbil. Průzračná voda padající ze skal se mění v černou v tůňce pod vodopádem a následovně je zas jako křišťál, když se rozbíhá v potok. Tráva je tu měkčí než kde jinde. Obloha temnější než nad San Bernardinem, jak jsem ho znával a sledovával se Selené. Víc hvězd. Nádherná Aljaška.
Posadím se k tůňce a hledím na hvězdy. Proč si připadám nervózní, netuším, ale velkou část mé hlavy zaplňuje obrázek Rachel na kuchyňském stole, skučící o pomoc, krev kolem… Musím si přinutit myslet na něco jiného! Kéž by tu byla Sel. Vždycky mi pomohla v těžkých chvílích. Je to ta nejlepší kamarádka, jakou si člověk vůbec může přát. Bezelstná, milá, vtipná… Asi bych měl myslet na tu její skandální zradu s Colem, ale já se nesnažím být vyčítavý - i já udělal plno chyb a naprosto chápu, když se někdo bezmezně zamiluje… I když by mě moc zajímalo, jak se do nej vůbec zamilovala. O ní a tom padlém andělovi jsme se s Rachel dozvěděli a pak se toho stalo příliš moc, nebyl čas se ptát na Colea.
Když si vzpomenu na tu příšernou zdravotní sestřičku, která mi donášela rybí "pochoutky", je mi do smíchu. Poté mi přijde na mysl - kdoví proč - škola. Bude konec srpna - štěstí, že kouzlo Aljašky tlumí horko, které je jinak skoro všude -, to znamená, že Rachel by měla nastoupit do druhého ročníku střední školy. A za tři měsíce jí bude sedmnáct. Když si to tak uvědomuji, čas letí hrozně rychle. Jistě, pro ni jako pro upírku čas asi moc neznamená, ale pro mě ano. Nejsem nesmrtelný, i když mám poloviční síly upíra. A… za necelé dva měsíce mi bude dvacet jedna. Skvěle. Radši na to nebudu nikoho upozorňovat. Hlavně ne Iana.
Někdy uprostřed toho přemýšlení si všimnu, že hladina tůňky se rozčeřuje. Chvěje se, utichá a zase hýbe. Vlnky se rozestupují a mě to trochu znervózňuje. Proč se tohle děje? Větřík je jen slabý, tohle by rozhodně nezpůsobil. Zvedám se ze země a pozoruji tu podivnou nefyzikální zajímavost, která se rozhodně nerovná něčemu, co by mi dávalo smysl. Voda víří a znovu rozestupuje a z tůňky - málem z toho upadnu na trávu - vystupuje ženská postava. Nekecám, vážně mě to málem položilo na zem! Jako by byla na nějakém schodu, který stoupá stále vzhůru… Samozřejmě, že je to Paige! Za to, jak jsem se vyděsil, bych si nejradši dal facku.
Paige už poletuje nad tůňkou, jež je opět v klidu, a kření se na mě jako pobavený křen, který přelstil rajče. Ach jo. "Vím, že jsem tě vystrašila, saláte!" směje se sarkasticky a dává ruce v bok. Skoro zapomínám, že mi vlastně čte myšlenky.
"To určitě," odseknu a doufám, že má lež zní věrohodně. "Leda okurky s očima."
"Ha, ha, vtipné až za hrob," dělá si ze mě srandu dál. Už aby zas se převtělila do něčeho, co jí neumožní všem kolem se posmívat a brát všechno za ironii. Kéž by měla andělská křidýlka a i poskakovala po obláčcích a netrčela v tomhle světě.
"Neboj, už brzo se tvoje úchylná představa vyplní," culí se.
"Jak brzo?" oponuji.
"Uvidíme… Přišla jsem se s tebou mimochodem rozloučit, kamaráde," oznamuje. "Abych ještě vykonala nějaké to dobro. To víš, musím si to u toho nahoře ještě nějak vyžehlit. A asi si na poslední hoďku dvě vezmu Bibli a přečtu pár kapitolek, aby mě měl ještě radši. Neumíš náhodou takovou tu divnou modlitbu Otčenáš?"
"Kde ty na takové nápady chodíš…" Kroutím nad ní bezmocně hlavou. "Jestli opravdu jdeš do nebe, to si Bůh opravdu ukousl veliké soustíčko." Zasměju se. Už vidím Paige, jak dělá Bohovi osobní služebnici. "A… Proč se se mnou vlastně loučíš? Nejseš k tomuto místu náhodou připoutaná? Nebo čekáš, že tvá pomoc Rachel bude stačit?"
"Hm, asi bude muset, protože po dnešní noci toho už asi moc neudělám," odpoví lhostejně.
"Prosím tě, co je to za zvláštní pomoc?? A jak to, že Rachel potřebuje dvojnásobek krve od té doby, co jsem na tebe narazil?" zajímá mě.
"Mlčím jako opuštěná zahrádka zeleniny, drahoušku."
"Tak mi aspoň řekni, jak je možné, že po dnešní noci už nebudeš schopna nic udělat," naléhám.
"Hm…" zamýšlí se. "Pořád balancuji mezi tebou a tou Biblí. Do úsvitu moc času nezbývá."
"A co bude pak? Co bude s tebou?"
"Mě se jen tak nezbavíš, i když ti to bude tak připadat. Část mě bude přebývat v tom, co ti bude nablízku pořád."
"Mluvíš o Rachel? Nebo o tomhle místě? Vůbec ti nerozumím!"
"Uf, ještě že budeš mít ty narozky, drahé Dýňátko, doufejme, že mozek ti potom bude pracovat rychleji. Nebo v lepším případě trochu povyroste."
"Fakt nesnáším, když se mi říká Dýňátko."
"Mě baví tě provokovat."
"Poslyš, já taky nemám moc času, takže co kdybys na pět minut přestala používat tu ironickou masku 'Jsem-super tvrdá a super-vtipná' a řekla mi, o co tu opravdu jde?!"
"Fajn, tak ale jen na chvíli," mrkne na mě a pak se rozplyne její jízlivý úsměv, který mi víc než jen leze na nervy. "Nemůžu ti říct všechno, ale moje duše… má hodně společného s tím, jak pomůžu budoucnosti Rachel a jejího dítěte. Popravdě, vzdala jsem se jí, aby zabránila něčemu, co bylo předurčeno už před devíti měsíci. Takže… by se to nemuselo stát, ale je to tak padesát na padesát. Moje služby nejsou stoprocentní."
Chvíli její slova vstřebávám. Abych řekl pravdu, nejsem o nic moudřejší než před dvaceti vteřinami. Zatím chápu jen to, že Paige se vzala své duše… ale stejně je mi záhadou JAK. V duchařině se nevyznám. Skoro odjakživa jsem mě učili o věcech, které mohu vzít pod kontrolu a které se dají logicky vysvětlit. Nevím, jak si vysvětlit bláboly, kterými mě tu Paige zasypává. Ale stejně si všechna slova uchovávám do paměti, kdoví, třeba se jednou budou hodit.
"Naprosto správná úvaha." Zase mi čte myšlenky, ale aspoň nemusím přemýšlet nahlas.
"A proto teď Rachel potřebuje tolik krve? Protože potřebuje být silnější pro budoucnost?? Bude to takhle už pořád?"
"Ne, nebude… Říkám, dnešní noc změní všechno. Úplně všechno. Takže by ses možná měl vrátit a sledovat to celé od začátku. Protože teprve teď jsou události následujících let na startu. A budou to dlouhé, dlouhé roky tápání po odpovědích. Ale ty se ukážou samy. A pak - BUM, najednou jste všichni chytří jak rádio. Jenže potom už bude POZDĚ!"
"Takže co máme sakra dělat?! Můžeme vůbec něco dělat?"
"Moc ne." Už zase nasazuje svůj sarkastický úsměv - tentokrát se zřejmě pokouší o lítostný soucitný pohled štěněte, vtom mi dochází, že pět minut vážnosti je asi pryč.
"Správně, chlapáku, je poznat, že už brzy ti bude jednadvacet. Dýňátko nám roste v mužnou Dýni! Wow, jak asi vypadá dýně v důchodu??" Předstírá udivenost, pak se rozřehtá, až se celý les otřásá.
"Chápu, tohle ti asi moc nejde, nebrat věci na lehkou váhu, takže - máš pravdu, asi bych měl jít."
"Hej, takhle jsem si svý loučení s civilizovaným chytrákem nepředstavovala!!" zastavuje mě. "To mě ani neobejmeš?" Když se na ni unaveně podívám, zmlkne. Už zase má na tváři vážný výraz. Je mi to jasné. Ten sarkasmus je jen maska. Ve skutečnosti taková není. Ale hrála překvapivě dobře a přesvědčivě.
"Dobrá práce," zabučím a povzneseně zvednu palec pravé ruky. "Znám tvé tajemství."
"Jé, a já znám osud téhle planety! To je ale náhodička!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Seléna Seléna | 6. července 2012 v 20:53 | Reagovat

pěkná kapitolka. víc asi nepovím nekopu za tým Dýňě, takže mi začiná lézt na nervy jak nenechá Rachel na pokoji. omlouvám se fanynkám Dýňě. Ale já mám furt radši Way u něho známe jeho Minulost a co dělal Dean hmm? urcitě nebyl vždy takový svatoušek:D

2 Vicky Vicky | 7. července 2012 v 15:51 | Reagovat

[1]: ale jo, na konci 6. kapitoly jsem PSALA něco o jeho minulosti :D

3 Dany Dany | 8. července 2012 v 22:19 | Reagovat

Milujuem Paige :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama