Kapitola 8. 1/2

8. července 2012 v 13:38 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
No, a máme tu další zvrat!! :D Nevydržela jsem to, musela jsem se dát aspoň první část, druhou dopíšu snad brzy ;) Ale teď budeme s kámoškama kempovat, věnovat se PRÁZDNINÁM, takže nevím... Erin, splnila jsem požadavek - těch pár řádek (možná i DESET!!!) jsem jim klid dala, ale tuhle kapitolu bych považovala... asi za takovou druhou nejzvratovější ZATÍM. Selené, možná tě zvrat potěší. Nevím jak ostatní, ale já se u toho včera málem rozbrečela. Dál nebudu nic prozrazovat, směle se puste do čtení, včera jsem skoro neusnula představama, co si o tom budete myslet!! :D :D

Kapitola 8.

DEAN

Kdo sakra vymyslel, že narozeniny se musí slavit? Za ty necelé dva měsíce jsem se jaksi prořekl, že 25. října mi bude jednadvacet. No, je toho víc, co se za ten čas stalo. Rina a Ria rostou do krásy, avšak v normálním průběhu jako běžné novorozené děti. Čekal bych, že když budou upírky, jejich růst se třeba zrychlí, ale nic takového. Koneckonců, do patnácti nebo nanejvýš šestnácti let by obě měly být lidské.
Way se mezitím smířil s tím, že Ria není plastická hračka a občas se i stará, ale všem je jasné, kdo je tu otec. Jasně, Way je sice biologický, ale já se o Rinu i Riu starám mnohem víc, jsem Rachel na pomoc v každé situaci - zkrátka: kdo by nevěděl, že Way je pravý táta, řekl by, že jsem jím JÁ. Mám z toho radost. Jednou jsem si chtěl založit rodinu, chtěl jsem, aby mi jednou někdo říkal "Tati" a nechával mě dávat mu dobrou noc a číst pohádky. Ano, myslím, že se ve mně objevila mateřská láska. Way sice někdy předstírá, jak moc miluje obě své dcery, ale všichni poznají, že to tak není. Řekl bych, že Way měl za ty vampýři roky mnoho času, jak se na rodinu připravit, ale je to právě naopak. Na tohle evidentně není stavěný. A proto se Mandiovi shodli na tom, že já budu pro obě holčičky tátou. Jednou jim řekneme, že to tak není, ale zatím je mohu vychovávat já společně s Rachel.
A přestože je to divné (za daných okolností ani moc ne), že Rina a Ria si nejsou vůbec podobné (až na oči), každá má v sobě kousek Rachel. Rina její rysy, Ria úsměv. Obě jsou přenádherné. Mimochodem Rachel už je zas ve formě, břicho má opět rovné a po nějakém těhotenství na sobě nemá ani stopy. I její psychika je na tom lépe, řekl bych. Sice dává práci vstávat v noci k dětem, starat se o ně, věnovat jim veškerou péči, ale je na ní poznat, že netrpí depresemi a… je šťastná. Říká, že hlavně já se na její radosti podílím. Je jasné, že kdyby otcem musel být Way, bylo by vše jinak. Ale po Wayovi roli otce nikdo nežádá, takže situace je v pohodě.
Starost nám dělají Hearfové. Už skoro rok se neozvali a právě to mi nahání strach. Rachel si nemůže vzpomenout na sny, ve kterých jí Hearfové říkali o plánech s Rinou, tudíž slepě pátráme po odpovědích, jež se samozřejmě nedostavují.
"No tak, Deane, přej si něco!" hučí do mě Ian se smíchem. Stojím nad obrovským narozeninovým dortem, do kterého se paní Mandiové nějak podařilo vecpat dvacet jedna svíček - nemám šanci je všechny sfouknout najednou! Přesto je ale všechny nechci dál napínat, takže mučednicky fouknu a pár svíček uhasne můj dech. Ostatní sfouknu hned potom a při té chvíli si přeji: Odpovědi na všechny naše otázky. Jasně, takové přání se nerovná těm obvyklým narozeninovým, ale za daných okolností si přece nemůžu přát nový mobil nebo hodinky s vodotryskem.
"Co sis přál?" ptá se Ian zvědavě.
"Hej, neptej se ho, nebo se to nevyplní!" okřikuje ho z legrace Rachel.
"Ty na tyhle pitomosti věříš?" ušklíbnu se.
"Tak fajn, rozkrojte dort!" dostává se mezi nás paní Mandiová.
Nevím, jak dlouho už tu byl takový klid, ale představa, že se pár dní, možná týdnů budu nudit a mít pokoj od Hearfů, se mi rozhodně zamlouvá. A když do toho přijde nějaká otravná oslava, nezblázním se. Můžeme být všichni šťastní za takový vopruz, protože až o něj budeme za pár let škemrat na kolenou, nevím, jestli se nám dostane pozitivní odpovědi. Takže s úsměvem krájím dost a už se dál nezaobírám myšlenkou, proč je tak divné, že se mi kolem hlavy nehoní létající krtci - kdoví, jaké katastrofy přijdou na scénu, jen si musíme počkat.
Všem rozdávám kousky dortu, který je plný "zdravého" ovoce (z konzervy) a šlehačky - nám všem je jasné, že to nikomu nebude chutnat, ale stejně předstíráme, jak se nám sbíhají sliny. Když krájím Ianovi, ten se ušklíbne a prohlásí: "No, no, no… Podvádíš, Deane. Ostatním jsi dal dvě jahody - a mně dáš jenom jednu??" skučí zoufale, že mu na to skoro skočím. Jak by také ne, když je tak skvělý herec? "Tak to by nešlo, hošánku, to by nešlo," vrtí nesouhlasně hlavou a tváří se u toho hrozně seriózně.
Úšklebek mu opětuji a schválně mu na talířek dám tři jahody. "A ne abys tím krmil vlky venku!" napomenu ho z legrace.
Už dostali všichni dost, až na… Waye. Sedí na sedačce a kouká se na stěnu. No dobrá, když je dneska taková nuda, oživíme náladu menším vzrušením. Nandám na talířek poslední kus dortu (se dvěma jahodami) a nesu ho tomu ubožáčkovi.
"Nech si chutnat," provokuji ho, ale tentokrát to nemyslím ve zlém. Přátelsky se na něj usmívám - možná že ve skrytu není zas tak špatný. Kromě Rachel (a možná jeho vampýrů) tu nikdo nezná jeho dobrou stránku. Něco o tom vím, protože Rachel mi o něm říkala, ale… Proč sakra musí být tak nadutý?
Ale co se stane, mě dost překvapí. Totiž, čekal jsem, že Way se naštve, ale že vyskočí a hodí mnou o zeď tedy ne. Náraz je tvrdý a kus omítky i zdi se rozdrolí na zem. Bolí mě záda a má hlava jako by každou chvíli měla puknout. Sesunu se na zem a zdravím studenou zem. Pak se podívám na Waye, jemuž oči planou nenávistí a stojí přímo nade mnou. Vypadá jako bůh pomsty nebo ďábel. Nevím, co si o tom mám myslet. Raději neříkám nic, netuším, čeho je Way schopný, když mě má pod sebou. Pokouším se zvednout, ale jakmile se dostanu do polohy posazení, Way po mně skočí znovu a začne mě škrtit. Velice rychle mi dochází dech. Něco takového jsem nečekal - má právo na mě být naštvaný; vrátil jsem se k Rachel, ona mě přijala zpět a k tomu se starám o ni i její děti. Vím, že opravdu má důvod nenávidět mě, ale nejsem si úplně jistý, že bych si za to zasloužil trest smrti. Rachel si přeci zvolila sama. Tím samozřejmě nemyslím, že by měl škrtit ji, jen jsem si možná přál žít déle.
Slyším křik kolem sebe a stisk pomalu povoluje, ale stejně upadám do nevědomí. Nevím na jak dlouho a zda-li se vůbec někdy probudím.

RACHEL

Asi bych se měla zabývat tím, jestli je Dean vůbec naživu. Nebo tím, že Rina a Ria pláčou a všem to trhá uši. A možná nejvíc tím, že Wayův dort nějakým zázrakem skončil na Ianově hlavě. Ale je zvláštní, že mě momentálně zajímá jen jediná věc. A to nenávist k Wayovi.
Drtím ho, přimáčknutého na zdi a cením na něj zuby. Ruce mu tříštím v smrtelném stisku, křičím na něj nadávky, které jsem v životě z úst nevypustila a hlavně zuřím. Kromě nadávek mu i vháním do tváře, jak je zkažený a jak ráda bych mu vyrvala srdce z hrudi, ale nevypadá nijak ublíženě. A to je chyba. Kdyby projevil alespoň nějaké emoce, možná by mě to uklidnilo. Jenže právě to, že pořád vypadá lhostejně, se mi příčí nejvíc. Chci, aby trpěl! Ani nedokážu říct, jak moc to chci.
"Jak sis vůbec kdy mohl myslet, že tě budu milovat?" syčím.
Po chvíli se mi podívá do očí, jež měl doposud sklopené k zemi - a určitě ne proto, že by cítil vinu - a já konečně spatřím, co chci. Bolest. Smutek. Zklamání. City. Vidím je pouze já a těší mě, že alespoň něco!
"Udělal jsem to kvůli tobě. Ani nevíš, jak moc jsi byla nevidoucí slepou láskou k němu."
Zatnu zuby. "A ty asi netušíš, jak moc bych si přála vyrvat ti srdce a před tvýma očima jej rozdrtit."
Strastně se usměje, ale stojí ho to plno sil. "Nemusíš. Už jsi to udělala." A pak se bez dalšího projevu doslova svalí na zem, kousek od Deana a oči má skleněně prázdné. Jsem v totálním šoku. Co se to právě stalo? Nedokážu ani popsat, jak mi je. Nejdřív jsem nechala, aby Way ublížil Deanovi… A pak se mi tu zhroutí samotný Way? To už přestává všechno, řekla bych.
Moje máma a táta už odnášejí Deana do jeho pokoje a já chci jít za ním, ale nějak tuším, že nemůžu. Dean se hned tak neprobudí a můj vztek tomu nijak nepomůže. Podívám se pod sebe na Waye, jehož se nikdo neujímá, dokonce i Ian se tváří odtažitě. Pomalu všechny ztratil. Nikdo už mu nevěří, nikdo nemá nutkání mu pomoci. A moji zodpovědní rodiče mají nyní dost starostí s Deanem.
Mohla bych se na něj prostě vykašlat a vzít do náruče své dcerky, ale já prostě… Něco mě nutí, abych mu pomohla. Proč?? Nenávidím ho a nepotřebuji to měnit. Ještě před dvěma minutami jsem mu tvrdila, jak ráda bych ho zabila - a teď mu chci pomáhat? Asi už blázním. Skloním se k němu a nešetrně ho za sebou táhnu do jeho pokoje. Už delší dobu jsem tu nebyla. Závěsy jsou zatažené a vzduch je vydýchaný. Celkově to tu působí dost… depresivně.
Položím ho na postel a jdu k oknu, abych mu trochu vyvětrala. Roztáhnu závěsy a vtom vykřiknu hrůzou. Na skle je nějaký nápis. A vškrábaný krví. Třesu se hrůzou a nejraději bych odskočila a utekla pryč, ale strnule stojím a nutím se krátkou větu přečíst. Není sice dlouhá, ale dost na to, aby mi nahnala strach.
Patříš k němu.
Nemusím se ani ptát, abych věděla, od koho vzkaz je. Neozvali se celé věky a teď tu chtějí dominovat? Taky je mi jasné, že to oni ovládali Waye, aby Deana takhle zřídil. Way nemá trpělivost, která by zasloužila medaili, ale dokáže své city ovládat! Vím, že by Deanovi neublížil, alespoň ne tak, aby umřel, protože ví, že by tím ublížil i mně. A myslím, že právě mně se neubližoval už dost.
"Co chcete?!!" vykřiknu najednou. Nehrozí, že by někdo přiběhl a i kdyby, tahle bitva je nás všech, ne jen má. Naslouchám mrazivému tichu a pohledem zabloudím zas až k oknu s nápisem. Když se pozorně podívám na slova, vidím, že krev pomalu stéká po skle dolů. A přesto věta zůstává na místě. Je mi to divné. Leda by… krve přibývalo?! Bez zaváhání otevřu okno a s poryvem větru ucítím i… Deana. Ano. A ten pach jde přímo z nápisu, postupně se rozlévajíc s další a další krví, která se bere bůhvíkde. Dech se mi zrychlí a do žil vlije adrenalin. Mozek pracuje na plné obrátky. Ne. My si prostě nemůžeme užít obyčejnou oslavu Deanových narozenin, aniž by někdo přišel k smrtelnému zranění a někdo byl ovládnut. Výplň dřevěného rámu už je celá pokrytá krví, jež se stále a dál rozšiřuje. Vlévá se i do Wayova pokoje. Potůček lákavé tekutiny se plazí po bělostné zdi a já se v zoufalosti rozběhnu. Běžím a zoufám si, jak to jen vyřeším. Deanova krev se tu neobjevuje jen tak, z ničeho nic. Odněkud se musí brát.
Vrazím do jeho pokoje a vidím ho na posteli, bílého jako stěna v Wayově ložnici. Odstrčím všechny přívržence Team Dean a probojuju si cestu až k mrtvolné postavě na posteli. Ano, je to přesně tak, jak jsem si myslela. A marně doufala, že se mýlím. Deanovi uniká barva z obličeje a tělo mu chřadne. Jako by mu někdo neviditelnou hadičkou odsával po velkých dávkách krev. Copak si toho nikdo nevšímá?! Copak to nikoho nenapadne?! Hearfové mu berou krev a rozlévají ji po Wayově pokoji! Copak existuje něco tak zvráceného? Ale já to mohu zastavit. Vzkaz zní docela jasně. Aspoň tedy pro mě.
Rychlostí blesku se vrátím k Wayovi a málem do Deanovy krve šlápnu. Kaluže jsou po froté koberci a já se jim stěží vyhýbám. Pronásledují mě, ale já se stejně dostávám ke stále otevřenému oknu a křičím ven do chladného počasí.
"Udělám, co po mně chcete!" volám, jak nejhlasitěji dokážu. Nemyslím, že by byli hluší, ale chci znít věrohodně. Panebože, vždyť jde o Deanův život! Podívám se na podlahu, ale krve jen přibývá.
"Slibuju!!"
Červená tekutina si hledá cestičku ke mně mezi hrboly koberce. Stružky jsou širší.
"PROSÍM!!!"
Z té vůně se mi točí hlava. Krev mě láká k sobě, otvírá svou náruč, já se přestávám ovládat. Zorničky se mi rozšiřují. Dýchám zrychleně. Ztrácím kontrolu… NE! Zatnu zuby a jen silou vůle dokážu hlavu odvrátit zpět k oknu. Přímo proti mně se vznáší bílý obličej s očima podlitýma krví…, která se mu pomaloučku rozlévá po průsvitných tvářích.
"Opravdu, Rachel? Odevzdáš nám svůj život… za ten toho ubožáka? Měla bys všechno, co k životu potřebuješ - rodinu, přátele, partnera, děti…"
"Ale já Waye nemiluju! Neberte jeho život, prosím!! Udělám cokoli si přejete!" Slzy mi stékají po tvářích, cítím jeho krev na svých botách a jen láska k Deanovi mě udržuje střízlivou.
"Jsi až moc statečná, Rachel," ševelí Hearf a jeho hlas se ke mně nese jako skučící meluzína. Trhá to uši, ale neznám nic bolestivějšího, než pocit bezmoci. "Dala bys Rinin nebo Rianin život… za Deanův?"
Na tohle nemám odpověď. Vím, že bych měla jednat rychle, ale za ty dva měsíce jsem si své dcery zamilovala a staly se součástí mě. Miluju je, jsou jako části mého srdce, společně s Deanem. Nechci se rozhodovat mezi nimi a svým milovaným.
"Nedala," směje se mi do očí.
"Přeci mě nemůžeš nutit rozhodovat se mezi těmi, které miluji nejvíc!"
"Ale on ti jen ničí život… Krátí jej. Jednou se budeš muset rozhodnout mezi životem se svou rodinou a životem s ním. On je jen člověk…"
"Tak proč mu chceš ublížit? Pro vás je skoro obyčejný! Proč on?!"
"Protože pro tebe nemá cenu… Jen si to musíš uvědomit…"
"Že pro mě nemá cenu? Jak to můžeš říct, když dennodenně sleduješ můj život a vidíš, jak moc ho miluji?"
"Možná proto je čas na změnu…"
"NE! Prosím, udělám cokoli!! Jen - jen ho nechte žít!! Já - já se za něj obětuji!" křičím a hlasivky už skoro necítím. "Prosím!!" Oči mám plné slz a přes ně skoro nevidím, jak pláču, ale to je to poslední, co řeším. Poslední, co se mi ozývá v hlavě, je zákeřná věta, jež mi způsobuje bolestnou migrénu. "Tvůj život je příliš cenný na to, aby byl ukončen tak brzy…" Srdce mi tluče jako zvon a já se zalykám trýzní. Cítím, jak mé tělo slábne a mé rty, šeptajíc jediné slovo "Prosím", ztrácejí cit. Něco ve mně umírá. Drahá polovina mého srdce. Přímo pociťuji, jak se rve na několik kusů a jeden z nich odchází oknem spolu s dalším poryvem větru. Polykám slzy, s nimiž přicházejí další. Objímám svou hruď a sesunuji se po stěně na zem. Klečím na bobku, krev, jejíž aroma, silnější než cokoli na světě, ztrácí život. Stejně jako já. Třesu se a nevidím nic než rudou barvu pode mnou. V krku mě pálí, v srdci zeje obrovská díra. Zuby se koušu do rtu, ze kterého ukapává moje krev a mísí se s tou jeho. Nikdy v životě jsem se necítila mrtvolněji a prázdněji než právě teď. Je pryč. Stejně jako se všemi našimi nadějemi na šťastný život plný lásky, štěstí, radosti, pláče, starostí… Je konec. Jediné slovo a dokáže tolik ublížit!
Miluju tě, miluju tě, miluju tě… Má slova patří jemu. A nikomu jinému. Nikomu už je nebudu schopna říct, protože jen ON byl láska mého života. Jen on měl své čestné místo v mém srdci. Jen jemu jsem dokázala otevřít svou duši. Jen on znal má přání, touhy, obavy. A jen jeho jsem mohla držet za ruku a cítit se přitom… milovaná.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 8. července 2012 v 15:07 | Reagovat

Ehm ehm *odkašlává si a žádá tak o pozornost pubklika. Srovná si papíry, které drží v ruce a najde příslušný žádek. Otočí se k Vicky.* Hele, už ti někdo někdy řekl, že tvůj příběh na lidi působí? Nebo... alespoň na mě, a jak! Asi tak, že když jsem včera šla domů, nikde nikdo, takže jsem byla spokojená, začala jsem přemýšlet o tom, co psala Sel. Že nesnáší Deana a tak. Jasně, to je mi jedno, páč každý jsme jiný, takže v pohodě, Sel. A já si tak říkala: Hmmm, udělá to, nebo ne? Bude v další kapitole: Sel, udělám ti radost? A BUM, je to tady a já si řekl: A do Prdelovy Lhoty, tady se něco hodně pokazí. No, jak  pro koho. Zezačátku to fakt vypadalo nadějně a Ian je zlatý :-) Pak Way vystartoval na Deana a... já se musela strašně smát, jak si napsala, že ho nešetrně táhla do pokoje :'DDDD Jsem viděla, jak ho za ucho po zemi táhne do pokoje, s takovým tím výrazem: Jsi pro mě cenej asi jako kartáček na zuby... fakt, moje fantazie pracuje na plné obrátky :-D :-D
No a nakonec tohle. Nevím, jestli si mám myslet, žes ho skutečně zabila, nebo ne. Pokud ano, bravo! :-) Další kuriózní smrt. A pokud ne, hm, uvidíme. Každopádně budu počítat s oběma možnostma a už jsem toho nakecala dost! *obrací se k příchozím* Děkuji, že jste přišli a jeden veliký potlesk pro Vicky!

2 Vicky Vicky | Web | 8. července 2012 v 18:07 | Reagovat

Tu tvoji fantazii zboznuju!!! :D normalne jsem se psychicky pripravovala na tvoje zareagovani :X ale opet jsem vybuchla smichy!!! :-D a opet dekuju :-)
Btw nekuchla jsem ho kvuli Sel, vymyslela jaem neco novyho ale momentalne nic nereknu :-D

3 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 8. července 2012 v 19:13 | Reagovat

Jo, tak to se povedlo... Jenom si nejsem až tak jistá jestli se mi líbil ten konec.. mno nic. Ale co jsem doopravdy nečekala je, že se jí ten Hearf opravdu ukázal...
A popravdě nejsem si nějak extra jistá jestli jsem v týmu Waye nebo Deana... Ještě jsem si nestihla ani jednoho zamilovat ((ještě jsem nečetla první díl :-(  :-( ))...
Takže abych to shrnula do pár slov: Hezký, divný a "trochu vtipný" (V tomhle souhlasím s Erin, taky jsem měla svoje představy o tom, jak Rachel za sebou tahá Waye)

4 Erin Erin | E-mail | Web | 8. července 2012 v 20:05 | Reagovat

[2]: A já zase nebudu vyzvídat, jenom, ať nebude elf, jo? To bych moc radost neměla :-D

5 Dany Dany | Web | 9. července 2012 v 0:02 | Reagovat

asi to poviem len pár slovami. JAK SI MOHLA ZABIT DEANA???? Nechápem, ale táto kapitola je celá taka, ze kur*a co je s wayom chudacik smutny nikto ho nechce utesim ho, potom zrazu co? Dean nieeeeeee  preco on???? TEAM IAN som stále, ale tato kapitola doslova taka je ze som v nej mala rada kazdeho :D

6 Vicky Vicky | 9. července 2012 v 13:14 | Reagovat

[3]: já jsem ráda, že čteš alespoň něco :) a děkuju :-D

[4]: elf??!!! ne, tak to vážně ne!!!

[5]: jak jsem mohla?? ... sama nevím, asi aby to bylo aspoň trošku tragické, koukala jsem, že je to pořád nějaké veselé... :D

7 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 9. července 2012 v 16:15 | Reagovat

Krásná kapitolka, chudáček miláček Dean... Jsem ale ráda že není mrtvý, miluju všechny ve tvé povídce, zvlášť Iana, i když zatím nejsem tým Ian. Asi jsem team Dean! :D Pokračuj, jen tak dál. Nemůžu se dočkat co se stane v dalším díle! :D  Jinak ta představa jak Rachel táhne Waye po schodech... tak moc jsem se smála že mě mamka okřikla ať jdi místo dělání blbin vyluxovat k pokoji. :D :D Vážně skvělé! :DD

8 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 9. července 2012 v 16:16 | Reagovat

[7]:Asi jsem se trochu zapoměla přihlásit... :D

9 Seléna Seléna | 10. července 2012 v 8:02 | Reagovat

JOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO je vykuchaný.."Erin v ohodě, každý máme sbvé favority..no tahle kapitola byla bombova hlavně když se třískalo s dýni:D :D to jsem se nasmala:D to není ono, že bych ho přímo nenaviděla proste mi není sympaticky.. vidi, že čeká rodinu astejnak se tam vecpe.. většinou se rodiče snaží aby dětem nic nechybělo amělo svooje rodiče..a dean se mi spíš zdá na takový rozvračec vztahu...to samé Paige.. kdyby tam ty dvě postavičky nebyli byli by ti dva spolu ...jo ajsem spokojená.. koneřčně nějaký dobnrý nápad a vyrvali jí toho dyna ze srdce juhu jdu se radovat:D

10 Seléna Seléna | 10. července 2012 v 8:03 | Reagovat

promintě prostě mě to potěšila tahle kapitola ..krásná Vicky opravdu krásná

11 romantica-dream romantica-dream | Web | 10. července 2012 v 10:37 | Reagovat

No moment? Kdože to vlastně umřel?
Dean? A Rachel tím tolik trpí? Nebo umírá Rachel?
Nějak jsem to nepochopila, ale děj se co děj, stejně se přidávám do Teamu Way :D
ať si je jak chce protivný, ať je ovládanž hearfy nebo ne..

Pokud bych tě mohla o něco požádat, přála bych si vidět, jak to funguje u hearfů, jestli tam mají nějakou hierarchii, nějakého vůdce, nebo tak něco :D
Jinak moc povedené čtyři kapitoly, nebo kolik jsem jich to dnes četla :)

12 Vicky Vicky | 10. července 2012 v 11:11 | Reagovat

[7]: uch, nečekala jsem, že zrovna tahle pasáž se bude líbit!! ale jsem moc ráda za tvůj milý komentář, děkuju :-)

[9]: jejda, ty když se rozepíšeš... no děkuju opět, zvedla jsi mi náladu i když Deana nemusíš, já vím že jsi ráda že aspoň Way je naživu :D jemu nic není :D

[11]: děkuju, umřel Dean a rachel je tím hodně zničená, jinak Way je v pohodě, hearfové ho jen ovládli... je to zamotaný já vím :-P ale u hearfů no ještě jsem to úplně nevymyslela :-P

13 Erisdar Erisdar | 14. července 2012 v 18:58 | Reagovat

O_O  O_O  O_O  :-(  :-(  :-(  :-(  O_O  O_O  O_O  O_O  *bulí jako želva a tvoří se pod ní malé jezírko ze slz* To je tak dojemný! *vypraví ze sebe a škytne do kapesníčku*

14 Isenstar Isenstar | 14. července 2012 v 20:51 | Reagovat

Ehm, no, co říct, snad jen jediná prosba AŤ MUŽNÁ DÝNĚ VSTANE Z MRTVÍCH!!!!!!!
Jinak, je to nááááááááááááááááádhernéééééé!!!! Jenom trochu smutné. :-D  O_O  :-(  8-)

15 Vicky Vicky | Web | 15. července 2012 v 16:09 | Reagovat

[13]: :D

[14]: Tak to bylo zamýšleno, děkuju moc =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama