Kapitola 8. 2/2

12. července 2012 v 15:30 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Hlásím se s další částí 8. kapitoly!! :) Tak snad se bude líbit, máme tu další menší (leč důležitý) převrat... :D Já si nedám pokoj! Neumím psát "pohodové" kapitoly, pořád se něco musí dít!! I když tohle není žádná akce, smysl pro další části to má. Čtete řádky? Zní to bláznivě ×_×

RACHEL

Mé srdce netluče.
Oči se nedokážou usmát.
Žilami neproudí krev.
Rty nemají cit.
Plíce nedýchají.
Jsem mrtvá.
Ano, přesně tak se cítím. Nevnímám nic kolem sebe, nevnímám, co se děje se mnou. Zevnitř pomalu umírám a rychle před ostatními uzavírám. Ani nedokážu popsat pocit svého prázdného srdce. Srdce, které má polovinu nevyplněnou, ale zároveň ji nemohu darovat nikomu dalšímu. On mé rty nutil usmívat. On mé srdce rozbušil. On mi dával důvod žít. On mi dával všechno. A to všechno je pryč, stejně jako on. Ubíhají dny, týdny, měsíce… Nehledím na čas. Nežiju současností a nezamýšlím nad budoucností. Minulost vládne mému myšlení. A hlavě to, co mohlo být a co nemuselo. Ano, můj pocit viny je veliký, ale pravda je, že moc jsem toho udělat ve skutečnosti nemohla. Nepodařilo by se mi zabránit Wayovi v tom, aby ublížil Deanovi, stejně jako jsem nedokázala udělat nic, abych zastavila Hearfy. Přesvědčuji se o tom, že ani kdybych se víc snažila, situaci by to nepomohlo, jelikož Hearfové už předem věděli, co s Deanem. Měli jeho život před sebou jako šachovnici a jeho pěšák odstoupil ze hry. Navždy. Ale ten můj tam stojí pořád, bezdůvodně, je k ničemu. Ach, úplně bezdůvodně ne. Kolem sebe má své nádherné dcery a rodinu, která se pokouší jeho život vzkřísit. Ale ten pěšák už skoro všechno ztratil a nic ho nenutí pohnout se dál.
Měla jsem všechno. Lásku svého života a krásné děti, díky kterým jsem se s Deanem mohla radovat a všichni společně čelit budoucnosti. Zbyly mi děti a zlá předtucha, že já už pro ně nejsem dost dobrá. Zasloužily by si matku, která se o ně bude starat, pečovat o ně a dávat jim veškerou svou lásku - a já se snažím, ale bojím se, že to nestačí.
Plynou roky. Mé tělo zůstává stejné, napořád sedmnáctileté (o mých 17. narozeninách se přestalo dál vyvíjet), dcerky rostou dál. Moji rodiče si se mnou už ani neví rady. V případě člověka by mě poslali na psychiatra, ale jde o to, že si s nikým nepotřebuji promluvit - já se musím smířit s tím, co se stalo a pohnout se dál. Nebude to snadné, ale další opuštěné roky budou snad stačit k tomu, abych se psychicky dala do pořádku.
Rině a Rie je už přes šest let a dnes jdou prvně do školy. Vycházejí spolu dobře a vzájemně si pomáhají, za což jsem nesmírně vděčná. A přestože jsou každá úplně jiná, samu sebe mi připomínají hodně. Rina má ostré, trochu exotické rysy a oříškové vlasy, místy vlnité a Ria má roztomilý obličejík s rusými lokýnky, občas zlatými a oranžovými, celkově vypadají až neskutečně, ale dodává jí to tak cizokrajné kráse. Zapomněla jsem se zmínit o tom, že už dávno nežijeme v Prudhoe Bay? Asi týden po Deanově smrti jsme opustili náš domek v lesích a přestěhovali se do Kanady, města Vancouver, kde je hodně lidí a my slepě věřili, že se tu Hearfové neukážou. Nemyslím, že by to bylo místem, ale naši největší nepřátelé se skutečně neozvali už roky. Bydlíme v luxusní čtvrti v jedné z přepychových vil, asi ještě větší než v lesích za Prudhoe Bay. Ve čtvrti je klid a bydlí tu takoví ti namachrovaní boháči, ale nemáme problémy se sousedy, dokonce se s nimi přátelíme. Hned za čtvrtí je centrum města, takže jsme si našli celkem dobré místo. A musím říct, překvapuje mě, že už tu žijeme přes pět let.
A jak si sháníme krev? Jsme v Kanadě, zemi plné přírody. Občas vyrazíme všichni "na výlet kempovat", přičemž se nalovíme až-až a doplníme zásoby zvířecí krve. Když máme štěstí, narazíme i na bezdomovce, který nikomu nebude chybět.
Rie a Rině už odmalička vtloukáváme do hlavy, že se jednou stanou upírkami. Tím, že jsou na to připravené, berou skutečnost lépe a smiřují se s ní. Vědí, že kolem patnácti šestnácti let přijde proměna. Jsou zodpovědné a chytré, na svůj věk vyspělejší než ostatní děti.
"Jste krásné," usměju se a zapnu Rie zip na fialkových šatičkách s různými obrázky. Rina má podobné šaty, jen v růžové a poseté smajlíky.
Dám jim oběma pusu na tvář, popřeju hezký první den ve škole a ony pak poslušně odcupitají k autu. Můj táta je odveze, protože je naprosto nesmyslné, že by osmnáctiletý chlap byl otcem šestiletých dětí - aspoň pro ostatní lidi jsou moji rodiče i rodiče pro mé dcery. Také jsme si vědomi, že ve Vancouveru nemůžeme zůstat moc dlouho, jelikož pořád vlastně až na Riu a Rinu vypadáme stejně. Máma a táta aspoň mají na správné rodiče vzhled, navždy budou vypadat na pětatřicet až osmatřicet, ale u mě a Waye a jeho bandy je to jiné. My neměli na výběr. A můj táta se sice jako upír narodil - tudíž by se jeho růst měl zastavit v šestnácti letech - ale díky dřívějším bytostem (čarodějům, mágům a zaklínačům), které mu pomohly, vyspěl až do takového lidského věku, aby vypadal starší. Jinak mámu přeměnil až když jí bylo čtyřiatřicet let, ta se narodila jako člověk. Nyní už bohužel žádní zaklínači nejsou, takže já nejspíš napořád zůstanu sedmnáctiletá pro všechny.
Lidé - hlavně sousedi - nás znají. Myslím, že brzy opět budeme muset emigrovat, protože naši vrstevníci si začínají všímat. Já téměř nevycházím z domu, jsem tu jako "hospodyňka" a Way a jeho banda jsou "vzdálení bratranci" Riny a Riy, kteří přišli o rodinu, proto bydlí s námi. Zní to šíleně a také to tak vypadá, ale jinak to nešlo. Mimochodem, pořád jsme Mandiovi.
Naposledy zamávám Rině a Rie a pak pozoruji, jak s tátovým Mercedesem mizí za zatáčkou. Já se melancholicky vracím do svého pokoje a jediná šťastná myšlenka, která mi přichází na mysl, jsou mé dcery. Pamatuji si na svůj první den školy. Měla jsem šaty s volánky a růžový čepeček. Ostatní holky se mi kvůli tomu smály a tak jsem už zezačátku neměla žádné kamarádky. A nemohla jsem za mámin dětinský vkus. V dalších školách už jsem byla za naivní šprtku - žádné volánky, čepečky, srdíčka… Jen tmavé roláky, rifle, vlasy stažené do culíku… ani to nepomohlo tomu, abych vypadala přátelštěji. Jediná kamarádka ze školy, kterou jsem kdy měla, byla Aileen a tu už jsem roky neviděla. Určitě žije normální život s rodinou, dětmi, milujícím manželem… Lidský život.
Ve svém pokoji zavřu dveře. Je podobně zařízený, jako v našem minulém domě. Až na to, že nemám prosklené stěny. Šatna je mnohem větší a koupelna také. Bydlím v posledním patře, spolu s Wayem a dcerami. Way, na mé přání, bydlí ve vedlejším pokoji, ještě nejsem připravená ho přijmout jako partnera. Ano, říkáte si, že šest let je dost dlouhá doba, ale pro mě, upírku, je všechno zrychlené a šest let je jako šest měsíců. Aspoň mi to tak připadá.
Když se otočím, spatřím Waye, opírajíc se o rám dveří do šatny. Nedávám najevo žádné emoce - už jsem zvyklá na to, že Way si chodí kam chce a kdy chce. Posadím se na postel a nevěnuji mu nejmenší pozornost. Popadnu rozečtenou Pýchu a předsudek a dám se do nezajímavého čtení. Tedy, možná by mi ta kniha připadala poutavá, ale momentálně mě nebere. Ani trochu. Přesto mi to přijde jako lákavější plýtvání času než povídání s Wayem. Ten dál jako božská socha stojí u dveří a mě to začíná deprimovat. Dál však ovládám své emotivity a tvářím se stejně nečitelně, jako před pěti sekundami.
"Vážně, Rachel?" ozve se Way, zní apaticky, ale já poznám, že mu nic lhostejného teď není.
"Co?" opáčím a zvednu hlavu od stránky.
"Takhle se ty budeš ubíjet? Den co den? Copak nevidíš, jak ti život utíká před očima??"
"Jestli se ti nelíbí můj přístup k životu, neber ho prosím na vědomí a věnuj se svému."
"Ale já bych ho rád žil s tebou, Rachel," pronese. "Nevšímáš si, že všichni kolem tebe dělají hodně pro to, abys to zase byla ty?"
"Ale tohle jsem já," odsekávám.
"Ne nejsi," oponuje. "Viděl jsem, jak jsi žila, když tu byl on. Byla jsi plna energie a touhy žít naplno! Mít radost z každého okamžiku, i když jste s Deanem měli další miliardu problémů! Ty šly stranou, když ses mu dívala do očí a věděla jsi, že stojí za to žít -"
"Wayi, prosím… Nedělej to ještě těžší," přeruším ho a slzy mám na krajíčku.
"Ne, já se snažím zlepšit to! Pochop, když se o tom nebude mluvit, nezbavíš se toho. Pořád budeš mít deprese a nebrat na vědomí ani život svých dcer -"
"Život mých dcer? Ty jsi také rodič, proč se jim šest let vyhýbáš a teď si jich konečně všimneš?!"
"Protože vím, že jsi chtěla, aby on byl táta pro Rinu a Riu. Nesnažil jsem se jeho místo nahradit, nechtěl jsem ti ublížit!"
"Věř mi, já… ještě se nemohu vrátit…"
"Ale můžeš," chytne mě za ramena a postaví mě čelem k sobě. "Stačí jen chtít."
"Wayi…"
"Už se nemůžu dívat, jak jsi smutná, bez duše, naprosto uzavřená od okolního světa! Chci ti pomoct. Mám tě rád, Rachel. Udělám cokoli, abys to zase byla ty. Dovol mi ti pomoct. Nemyslíš, že šest let stačilo k tomu, aby ses trápila? Není čas zase žít?"
Slzy se mi koulí po tvářích. Má pravdu, je čas se vrátit. Jen jak…? Jak mám přeskočit těch šest let depresí a zapomenout na minulost? Už ani pořádně nevím, kdo jsem a jaká jsem byla.
"Jsi… Jsi moc hodný," špitnu a nechám si jeho prsty setřít slzy z tváří. Dostanu ze sebe slabý úsměv, který mi on stonásobně oplatí. Uvědomuji si, jaké mám štěstí. Takhle jsem ho viděla naposledy, když mě pozval na večeři, prvně políbil… A ráno přišla Paige a došlo k tomu nedorozumění. Tak jsem se vrátila k Deanovi…
Vzpomínkami se mi zatočí hlava a padnu mu do náruče. Zachytí mě silnými pažemi a zabrání tak, abych dětinsky zkolabovala. Neohrabaně se postavím a vyvleču z jeho rukou, chci se jich zbavit, ale on mě nepustí. Drží mě jemně, přesto dost pevně. Ublíženě se na něj podívám - myslela jsem, že si mě chce spíš usmířit, než opět znepřátelit. Ale on se dál vlídně usmívá. "Myslím, že s tvým novým začátkem bychom neměli zůstávat při starém," pronese tiše, rty potom zvlní do dalšího neodolatelného úsměvu. Je zpět. Zase je to ten Way, do kterého jsem byla pár hodin zamilovaná - působivý, drsný, ale přesto plný něhy, která ho dělala neuvěřitelně sexy. Pokouším se úsměv oplácet, ale nemyslím, že by byl příliš třeba. Pomalu, velice pomalu se ke mně naklání, není si jistý, co chci - ne že bych to věděla já - proto na mé city nespěchá. Je to krásné. Nikdy mi takhle nebylo - že bych se takhle rozhodovala. S Deanem jsem si vždy byla naprosto jistá, směřovala k cíli, ale s Wayem… V něm jsem se vyznala asi stejně jako on ve mně - ve skutečnosti ho skoro vůbec neznám! Dělá ho to krutě tajemným, s několika podobami. Třeba posledních šest let dával najevo neutrální přístup, předtím byly jeho nálady dost proměnlivé.
A nakonec se to stejně stane. Splyneme v planoucím polibku plného jisker a touhy a… života. Připadám si jako nabitá energií, do žil mi někdo vstříkl novou krev… A má hlava překypuje myšlenkami. Jasně, že si připadám jako zrádkyně. Jak by také ne? Ještě nedávno jsem ho nenáviděla a přála si mu vyrvat srdce. A teď? Líbám se s ním a polibky jsou čím dál víc intenzivnější. Naléhavější. Drsnější. Vášnivější. Přitisknu se k němu jak ústy, tak tělem a prsty mu propletu mezi vlasy. Cítím meduňku a citrusy, šampon a ještě něco. Déšť jako v horkém dni, zaplaví celou zem, stejně jako Wayovy polibky očarovávají ten můj. Nejsem si jistá, jestli je správné to, co dělám, ale mé tělo rozhodně říká své.
Na chvilku se zadýchaně odtahuji. Dívám se mu do očí a hledám to, co jsem v nich viděla před lety. Je to tam. Přesně to, co jsem čekala. Ale i něco nového - dívá se na mě jinak. Pořád si připadám jako šestnáctiletá nerozhodná upírka, kterou také jsem. Můj věk na tom nehraje roli. Uvnitř si pořád připadám jako dospívající šestnáctka, možná sedmnáctka. Tou navždy zůstanu.
Znovu se políbíme. Je to krásné, přenádherné. Jako by tohle byl náš první polibek! Tentokrát je mezi námi maximálně Paigein duch, ale o tom pochybuji. A kdyby - co na tom? Jestli mezi námi opravdu něco je, stranou všechny žárlivé bývalky. A stranou Hearfové, stranou nejistá budoucnost. Stranou Dean. Aspoň na těch pár minut.
Líbáme se dál, srdce se mi zrychluje a najedou si uvědomuji, že má hlava leží na polštáři a ruce mám nad hlavou. Dobrá, možná byla ta pusa dobrým začátkem, ale na tohle ještě nejsem připravená. Posledně k tomu došlo, když jsem byla ovládnutá. A teď jsem také. Zoufalou myšlenkou, že už nebude žádné příště. Ale i kdyby, myslím, že zatím by to mělo zůstat takové, jaké je.
Zrovna když Way opustí svými rty ty mé, chopím se situace a jemně ho odstrčím.
"Promiň," omlouvá se a okamžitě odtáhne rozpálené ruce od mého těla. "Moc mě to mrzí."
Zasměju se. "Nemusí." Přitáhnu si jeho rty a dál poklidně ležím. "Já jen zatím nechci zajít dál. Snažím se zapomenout na minulost - na všechno, včetně toho skandálu s ovládnutím. Pokud k tomu ještě někdy dojde, chtěla bych si tím být jistá a vědět o sobě. Chtěla bych, aby to bylo naše poprvé."
"Zajisté, jak si přeješ, má hříšná vampýrko," vtiskne mi poslední polibek a sveze se z postele.
"Ne, počkej…" Nechci, aby odcházel. "Pojď ke mně."
Usměje se a natáhne na polštář vedle mě. Obejmu ho a hlavu položím na jeho hruď. Prsty mi bloudí mezi prameny vlasů a druhou přejíždí po zádech. Zavřu oči a přeju si, aby mě takovýhle pocit už nikdy neopustil. Je to pocit štěstí a lásky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Rachel + Way - co vy na to?

:D
:)
:|
×_×
:(
>:(

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 16:07 | Reagovat

Sereš mě!
Heh, jak milý začátek komentáře, což? Ale já se asi začnu vyjadřovat sprostě! :-D Já, a můžeš za to ty, protože mně jenom tak nějaká kniha nebo povídka nerozbrečí. To už musí být fakt něco a ty... gratuluju, mladá dámo *podává jí certifikát s pdopisem asociace brečících lidí* dokázal si to. Jsi asi třetí člověk, co mě kdy rozbrečel povídkou, knihou, textem...
A teď trochu normální komentář.
Wow... ---> Trochu časový skok, ale nevadí. I to se stává a tahle kapitola mi vyrazila dech. Celkově. Neuvěřitelné, plné citu, skvěle nbapsaný... nádhera! :-)

2 Vicky Vicky | Web | 12. července 2012 v 16:14 | Reagovat

[1]: ehm, můžu se zeptat, co tě rozbrečelo?? O_O Vždyť se žádná tragédie neodehrává...!! O_O
Časový skok musel být a také ještě bude. Nebavilo by mě rozepisovat se přes miliony stránek jen nudné a nudné roky nicnedělání... O.o
A i když nevím, proč tě tahle kapitola rozbrečela, moc jsi mě tím potěšila :-) A děkuju za certifikát, zarámuju si ho a budu se s ním chlubit všem!!! :-D  :-D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 16:34 | Reagovat

Já nevím :-) Asi ten začátek, fakt, mě se nejptej, to ta puberta :-D
Jasné, taky bych to tak udělala :-)

4 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 12. července 2012 v 18:58 | Reagovat

Tak jo, na tohle se nedá říct nic jiného než: "Wow!" Sice mě to tak úplně (spíš vůbec) nerozbrečelo, ale určitě je to nářez! Ale upozorňuji tě, že jestli uděláš nějakou blbost například jako že vrátíš Deana zase do života a Rachel se bude muset rozhodovat mezi ním a Wayem a stane se z toho taková romantická kravina jako Stmívání, Smečka, Pád a určitě i další, na které si momentálně nevzpomenu. Tak tě upozorňuji, že si najdu nejbližší most a skáču! (Samožřejmě se záchraným lanem nebo alespoň do hodně hluboké vody, ale SKÁČU!)
P.S. Tohle je vydírání! :-D  :-D (ironie)

5 Zoe Leah Zoe Leah | E-mail | Web | 12. července 2012 v 19:22 | Reagovat

[4]: Hodně trefný komentář, sama bych to nevystihla líp :-D  :-D

Jinak moc krásná kapitola, pořád jsem se nemohla rozhodnout mezi Wayem a Deanem, ale teď jsem jednoznačně tým Way. On je tááááááááák romantický... (promiň, neodpustila jsem si to :D :D :D)

6 Vicky Vicky | Web | 12. července 2012 v 20:21 | Reagovat

[3]: znám, znám... :D

[4]: uf, nebudu nic prozrazovat, ale doufám, že tě následujícími kapitoly nezklamu :D Hlavně doufám, že se z toho nestane taková praštěná slaďárna jako twilight, to bych skákala z mostu JÁ!!! :-!  :-! (a asi bez lana, rovnou na kameny)

[5]: naprosto chápu :D :D Taky, když je teď Dýňátko pryč, jsem Team Way. A asi ještě Ian :-D

a strašně děkuju všem :-)

7 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 20:31 | Reagovat

Volání svobody neboli---> Joell :-D Možná. Mně se ten název furt a furt nepozdává a jsem z toho už dlouho mimo. Tohle se mi zatím zdá jako dobrá alternativa, ale zatím pšt, nikdo o tom nevím ale jelikož čteš stejně jenom ty a Dany, takže to zase takové překvapení nebude :-D

8 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 21:05 | Reagovat

No jo, s tím trochu počítám, ale o jediném, kdo je pryč  vím o tom, je C.V.O.K. Ale to je jedno... Stejně mě deptá ten název. Co myslíš? Mně tomu něco chybí :/
A ty jsi blbá! Jaká Made in China?! Prosimtě, s každou další kapitolou si připadám, že se potápím čím dál tím víc. Píšeš skvěle, prosmitě! :-) A zkus to popřít a... a ... a uvidíš, co se stane, když se ctěná Erin naštve :-D

9 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 21:36 | Reagovat

Jo, ten název se mi rozležel v hlavě a kašlu na bráchu, kterému se nelíbí :-D Ale no tak. Když se ti něco povede, což je skoro všechno, co se týče psaní, protože o více věcech nevím, tak si taky občas musíš říct: Jo, tohle se mi povedlo! :-)
A žádná Made in China, ty trubko! :)
Team TESLA- Timothy, Erin, Steve, Lukas, Arriane... :-D Hej, teď si mě nakazila... bože, tým Tes, tos zabila, já sebou šlehla o zem a musela se smát!! :-D :-D

10 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 22:07 | Reagovat

Když už jsme v tom smapování, proč nepokračovatm, že? :-D
Jsem moc ráda, že alespoň někoho potěším. Ono psát ty komentáře taky není pro každého a proto to praktikuju jen na pár lidech. Někteří to holt nemají rádi, ale umím být i civilizovaná :-D
Hele, a myslíš, že mě ty pohodový baví psát víc, než ty vraždící a bojovný? Ani za pytel prachů! Mnohdy se u toho nudím tak, že se bojím je zveřejňovat, abyste se u toho sami neunudili. Proto jsem ráda, že to byla (nejspíš) poslední pohodovka. Už se těším na ty scény, který mám vymyšlený snad už od Vánoc... :-D
A pak bude THE END, já si popláču a pojedeme na Volání svobody.

11 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 22:11 | Reagovat

Přesunu, chci to mít pěkně po kopě... ty jo, už je mi trapný mít pět komentářů za sebou... :-D

12 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 22:23 | Reagovat

Ty jo, já ti nevím, ale odhaduju, že tohle je taková ta lepší polovina. Možná. Ale kapitol do konce... hmmm, asi jo, nějakých dvacet, patáct jich bude, ale jelikož mám ještě strašně moc věcí v plánu, tak vůbec netuším, zda stihnu OŽ3 ukončit do prádznin tak, jak bych chtěla.
A co třetí díl Jiného světa? Já jsem zvědavá jako malej spratek... :-D

13 Erin Erin | E-mail | Web | 12. července 2012 v 22:39 | Reagovat

Takej veřejnej chat, proč ne... :-D
Hele, já ti to řeknu asi takhle. Já si svůj život bez OŽ nedokážu představit. Fakn, že ne. Ten sešit tahám všude sebou abych mohla všude psát, kdyby nebylo co dělat, takže návštěva babičky, ZOO nebo mamky promoce se bez mého sešitu neobešla. Jeden sešit jsem s sebou měla v Anglii a tam mě napadlo, že bych Nathana a Erin mohla poslat do Londýna. Scénu s londýnským okem jsem psala na londýnekém oku. Prostě takovým makových zážitků, a já si připadám jako idiot, protože taky neumím psát nic jiného. VS bylo jenom... prostě takovej impuls, ani nevím, jestli to s tím někam dotáhnu :-D
Ale až OŽ skončí, moje malé miminko, zaměřím se na VS. Na blog jsem to dala tak brzo jenom proto, že chci mít jistotu, že budu mít co psát.
A tím časem už jsem taky měla problém. Jak se to blíží, tak se snažím, aby OŽ "žilo" co nejdéle--> Fakt už jsem zralá na Bohnice, není to normální *škoda, že tu není ten bezva smajlo z blogger.ci, ten je naprosto úžasnej* :-D Hele, moje citový výlevy naprosto ignoruj :-D
A JS šlape jako hodinky, myslím, že nikomu nevadí, že píšeš jen tohle. Navíc přidáváš často. Ty dáš pět kapitol, já jednu, nedivím se, že se to lidem líbí! :-) Jen doufám, že těch čtenářů bude přibývat, tvého talentu by byla škoda.

14 Dany Dany | Web | 13. července 2012 v 0:02 | Reagovat

poviem to tak v krátkosti - chcem Deanka :// TEAM IAN :))

15 Vicky Vicky | Web | 13. července 2012 v 10:01 | Reagovat

[14]: neboj, Iana nemám v plánu v nejbližší době kuchnout :D

16 VickeyRoyal VickeyRoyal | Web | 13. července 2012 v 11:24 | Reagovat

taký komentár,že niekomu pripomína moja kresba niekoho iného som ešte fakt nemala :D zhoda okolností :D stáva sa no...

17 romantica-dream romantica-dream | Web | 13. července 2012 v 13:25 | Reagovat

Jo, jo joooooooo
Konečně došly moje srdečné prosbičky a k nebi vysílané žádosti vyslyšení.
Ooo děkuji ti drahá Vicky
a upřímně poprvé v životě přiznávám, že mi skoro vhrkly slzy do očí, když jsem zjistila, že už ten díl končí.
Team Way, team Way!
jo, když jsem začla číst, nebylo mi zrovna okey, ale teď, teď je to mnohem lepší!
Měj se mnou soucit a utvoř brzo další díl, ať můžu doplnit svou pravidelnou dávku emocí s Rachel a Wayem.

18 Vicky Vicky | Web | 13. července 2012 v 15:13 | Reagovat

[17]: Ehm, děkuju moc za takový povzbudivý slova, moc mě to potěšilo :)) A Way má určitě radost že je zas někdo v jeho týmu :D Dnes večer budu psát, takže zítra by mohla být 9. kapitolka ;) a ještě jednou děkuju, dojala jsi mě :-)

19 Lilly Lilly | 13. července 2012 v 15:51 | Reagovat

jak zas?
Já od něho nikdy neodešla a budu tam asi už for ever, pokud si nesedneš a nestvoříš někoho lákavějšího.

20 Seléna Seléna | 14. července 2012 v 10:33 | Reagovat

ANOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO dočkala jsem se nádherný díl..opravdu ceou kapitolu jsem se divala sd pohledem blbečka na monitor... akdyby mě nekdo viděl asi pukne smichem...wow wow wow vicky nádherá jsem nejvíce spokojená:-)Wayyyyyyyyyyyyyyyyyy

21 Vicky Vicky | 14. července 2012 v 12:49 | Reagovat

[20]: no to jsem ráda že jsem tě potěšila a díky moc za pochvalu :-)

22 Erisdar Erisdar | 14. července 2012 v 19:11 | Reagovat

*odhodí promočený kapesníček, roztáhne úsměv a odněkud vytáhne vlaječky s nápisy jako: WAY A RACHEL, KONEČNĚ ŠŤASTNĚ SPOLU!!! a jinými blbostmi a začne jimi mávat* HURÁ!

23 NikaRoovy NikaRoovy | 31. srpna 2012 v 14:27 | Reagovat

Hurá! Team Way forever! Prostě nejlepší pár, Way je nejlepší a hotovo. Já jsem psychicky závislá na té povídce a fakt mi leze na nervy, že musím jít umýt nádobí. Jestli se psychicky zhroutím, bude to na mámu! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama