Kapitola 9. 1/2

15. července 2012 v 17:16 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Já si prostě nedám pokoj. A hrdinům JS2 už vůbec ne! ;) Máme tady další akční kapitolku (doufám), ale jen klid, desítku plánuji oddechovou - aspoň snad částečně, pokud mě najednou něco nenapadne. Už ji píšu, takže i ta by měla být brzy. Zatím si užijte tuhle :) A děkuju, že i přes prázdniny, dny, které by měly být darované odpočinku, čtete tyhle moje sci-fi blázniviny :D No, že to čtete vůbec, takže velký dík patří vám!

Kapitola 9.

Když otevírám oči, zjišťuji, že jsem usnula ve Wayově náruči. Mrkám a přemýšlím, kolik může být hodin. Ale je mi to vlastně jedno, protože se po dlouhých letech cítím odpočatě a dobře. Way už se mnou není. Asi jsem byla mimo dost dlouho. Protahuji se a s úsměvem na rtech vstávám z postele. Natahuji přes sebe bílý svetřík, protože v mém pokoji je najednou nějak chladněji. Ach jo, Vancouver - a my netopíme? Přistoupím k topení a otočím jím na nejvyšší stupeň, když mě něco zamrazí přímo za zády. A není to topením. Trochu vystrašeně se otočím, nevím, co čekat.
Přímo u okna stojí Selené. Na rtech jí pohrává ledový úsměv. Není přátelský. Je na ní něco jiného. Oči má rozšířené, rty plné a rudé. Postavu trochu vyspělejší a vyšší. No, to je snad jasné, když jsme se šest let neviděly, ale… Není to dospíváním.
Selené je upír.
Vyděsí mě to tolik, až se zatřesu. Jak se mohla stát upírem?!
"Jaká romantika," zaševelí jako severní vítr. Dá si ruce v bok. Za normálních okolností jsem si jistá, že bychom si padly do náruče a byly zas kamarádky, ale myslím, že na radostná shledání není nejlepší chvíle. Už není tou, kterou bývala. Po chvíli mi konečně dochází, že něco řekla a teprve potom si uvědomuji význam jejích slov. Asi má pořád za to, že jsem s Deanem. Zabolí mě srdce při pomyšlení, že jí budu muset všechno vysvětlovat.
A mám na ní tolik otázek, jenže si nejsem jistá, jestli jí je vážně mám položit.
"To je ale překvapení, že?" pokračuje.
"Selené - kde - kde se tu bereš?" vykoktám konečně.
"Vystopovala jsem tě," odpoví prostě. Je mi jasné, že je z ní někdo jiný. Mrcha.
"Poslyš, jestli jsi mě viděla s Wayem - to -"
"Já vím. Dean je mrtvý."
Překvapuje mě, jakým způsobem mi to říká. Tak ledově, jako by jí to bylo úplně jedno.
"Ano," povzdychnu si. Ne, nesmím dovolit, aby to na mě zase přišlo. Ne, když jsem se z toho právě dostala. "Nedalo se tomu zabránit." Sklopím hlavu. Pak ji zase zvednu. "A ty - jak o tom víš?"
"Mezi námi se to pozná," řekne.
"Hele - já nevím, co se stalo, ale očividně proti mně něco máš. Můžu se tě na pár věcí zeptat? Chápu, určitě jsi taky zničená jeho smrtí -"
"Hm, zničená ne," přeruší mě. "Je mi vlastně celkem fajn. Jsem upír."
"Nechceš se posadit? Můžeme si o všem promluvit. Vždyť jsme se tak dlouho neviděly!" Chci k ní přistoupit, ale zachovává si bezcitný odstup.
"Ráda postojím," odsekává.
Zarazím se. "Dobře. Nejdřív mi můžeš říct, jak ses stala upírkou?"
"Ale…" Protahuje odpověď. "Narazila jsem na jednu moc milou holčinu, která mě proměnila. S její pomocí jsem tě vlastně našla. Možná si ji pamatuješ - Elisu?"
Zamrazí mě na zátylku. Ze všech lidí a nestvůr na světě bych rozhodně nečekala, že Selené, ta milá, dobrotivá Selené se spřátelí zrovna s tou mrchou.
"Elisa?" papouškuji jako ara.
"Správně," ozve se přímo za mnou. Nestačím se otočit, protože mě něco velmi těžce uhodí do hlavy a pak už jen padám do černoty.

Au. Příšerně mě bolí hlava. Bolest pomalu ustupuje, ale i to je nesnesitelné. Píchá mě
v zátylku a spánky mi drtí trýzeň. Ale to není všechno. Ruce mám spoutané něčím, co mi působí ještě větší bolest než migréna. Jakmile jimi pohnu, provazy se mi zažerou do kůže a já syknu. Po otevření očí zjišťuji, že sedím v uhánějícím autě, jedoucím nejméně dvoustovkou. Z předního sedadla se na mě dívá Selené. Elisa řídí.
"Sel - jak jsi mohla?" chraptím skřípavě.
"Oko za oko. Tys mi ukradla jeho, teď my tě bereme od Waye," odpoví lhostejně.
"Počkat - takže jde o pomstu?!"
"Ani moc ne," ozve se Elisa. "Nebolí tě náhodou ruce?" zeptá se škodolibě.
"Jo, sakra! Co je to za provazy?"
"Jsou z kůry černé břízy - jediného stromu, který může ublížit upírům," praví. "Ve vašem lese ho rostlo dost."
"Tak jak to, že vám neublížilo?!" Nevím, co mě dopaluje víc - jestli to, že se z mé kamarádky stala upírka a bůhvíproč i spojenkyně Elisy, že mě společně unesly nebo nesmyslnost, že mi ublížila nějaká podělaná rostlinka - respektive strom.
"Kůže je vůči tomu imunní, takže kožené rukavice taky," blýskne po mně zářivým úsměvem Selené a ukáže bělostnou pleť na dlaních, naprosto nepoškozenou. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se z ní stalo. Ani ne to, že je upír, to bych jí nevyčítala ani v nejmenším - ale to, kým je uvnitř. Zaprvé to vůbec nechápu, jak může být taková a zadruhé mě to dopaluje, protože mi připomíná tu potvoru Paige, ještě než se stala duchem.
"A co má znamenat ten únos? Zamknete mě do klece z černé břízy a budete mě držet na severním pólu?"
"To nezní tak špatně," konstatuje Elisa. "Pozdě, už máme jiný plán."
"A ten zní jak?" dotazuji se.
Najednou opět ztrácím vědomí, jelikož Selené se po mně upíří rychlostí ožene něčím železným a náraz je tvrdý. Hlava mi padá na stranu a hvězdičky mi létají před očima.

Tentokrát se probírám asi po dvou hodinách. Hlava mě bolí ještě víc než předtím a Elisa právě zastavuje u lesa. Ruce mám pořád svázané, ale naštěstí tím humusem nesvázaly i mé nohy. Selené mě neotesaně vytáhne z auta - mimochodem, má mnohem větší sílu, než když já dokončila přeměnu v upírku - a já se ocitám v jejím sevření. Nezachází se mnou jako s kamarádkou. Nohy mi nechává volné, ale to neznamená, že mohu utéct. Táhne mě za sebou a když se přidá i Elisa, všechny naděje na útěk zaháním. Vždyť ani nevím, kde jsem!
Husté lesy a chladné ovzduší mi napovídá, že jsme pořád v Kanadě, ale určitě mnohem severněji. Nepociťuji takovou zimu, ale člověk by potřeboval teplý kabát a pořádnou čepici, aby mu nezmrzly uši. Já mám na sobě jen tílko, svetřík, tepláky a pantofle, které jsem nosila doma ve Vancouveru. Obě upírky mě surově táhnou dál za provazy (obě na sobě mají kožené rukavice), hlouběji do lesa. Jdeme rychlým krokem, určitě nechtějí riskovat, že během by se mi nějak podařilo utéct. Já začínám drkotat zuby, ale to jsem jediná. Teď si všímám, co mají na sobě - bundy a zateplené kalhoty. Paráda.
"Můžete mi aspoň říct, kam mě vedete?" cvakám zuby.
"Víš, Rachel, tvůj velký nedostatek je, že se vždycky moc ptáš a zapomeneš si uvědomit, že ostatní to otravuje. Jak je vůbec možné, že Way s tebou vydržel tak dlouho?" provokuje mě Selené.
"O Wayovi se bavit nebudu," odseknu a odvrátím od ní pohled. Je už dost zkažená na to, aby pochopila, proč jsem Wayovi znovu otevřela své srdce.
"Vida, není o čem mluvit!" zvolává radostně, ale vím, že to jenom hraje. Na téhle situaci mi nic zábavného nepřijde.
"Výborně," přidává se Elisa. Ta ani smích nepředstírá, jen se ke mně nakloní a sykne: "Tak mi udělej tu laskavost a drž hubu."
Zalknu se, jak mě ledovatost jejího hlasu překvapí a radši jsem zticha. Pokračujeme v cestě mezi stromy do mírného kopečka. Stromů pomalu ubývá. Chlad mě obklopuje a nejraději bych se objala pažemi, ale ty mám bohužel svázané. Přemýšlím, kolik času už asi uběhlo od té doby, co mě Selené s Elisou unesly. Už ví Way o tom, že jsem pryč? Ach, jen ať si nemyslí, že jsem zase utekla! pomyslím si prosebně. Třeba už nemají náladu mě neustále shánět. Nebo jednoduše neví, jak mě vystopovat.
Všimnu si skal, když stromy kolem nás nejsou už vůbec. Nejsou moc vysoké, místy hodně placaté, některé z nich vypadají jako stoly. Na jednom z nich leží mužská postava. Druhá u něj stojí. Když k nám obrací obličej, šokem se zastavuji a jelítko Elisa se Selené pokračují dál, provazy se mi zařežou do kůže a já bolestí málem padnu k zemi. Rychle je doženu a Cedrika stojícího u placaté skály propaluji nenávistným pohledem. Nemám nejmenší tušení, proč tu je a co se mnou zamýšlí, ale už proto, že tu vůbec je, ho nenávidím ještě víc. Jsem si tedy jistá, že se nebude konat čajový dýchánek. Určitě chtějí provést zase nějaký ze svých praštěných plánů, ale to mi k záchraně stačit nebude.
Kdo jen je ta mrtvolná postava na skále? přemítám. Má vypracované svaly a ostré rysy, ale z úhlu, v jakém se nacházím, nedokážu určit, o koho jde. Když však vystoupáme úplně ke skalám, tvář se mi zkřiví vztekem. Cole. Samozřejmě. Leží jako mrtvola na studené skále, ani se nepohne a mráz ho objímá asi stejně jako mě. A pokud není opravdu mrtvý, musí mu být zima jako prase. Na sobě má jen plátěné šedivé kalhoty, nic víc. A na rozdíl od Cedrika nemá křídla. Ten ta svá rozpíná do rozměrů možná dvou metrů a ruce má v kapsách. Na sobě má bílé obepnuté tričko a černé volné kalhoty, jinak je bosý stejně jako jeho brat Cole - doufejme, že mrtvý.
"Eliso, Selené, nečekal jsem, že se vrátíte tak brzy," kývne na ně Cedric a Elisa mnou hodí o zem. Ihned jsem zas na nohách, ale Elisa dohlíží na to, abych poslušně dřepěla na mokré trávě.
"Nechcete mě konečně obeznámit s tím, co se stane?!" vztekám se a klepu zimou.
"Hm, proč ne?" odsekne sarkasticky Cedric. Je úplně stejný, jako když jsem ho viděla naposled. Navenek krásný a vtipný, ale uvnitř zkažený jako dva týdny stará netknutá šunka. "Ale nejdřív…" Natáhne se ke mně a strhne ze mě svetr. Automaticky za něj tahám spoutanýma rukama, div se neroztrhne, ale Cedric mi ho vyrve a podá Elise. "Bude se hodit," oznámí jí a ta můj oblíbený svetřík bezcitně popadne.
"Takže ještě chcete, abych dostala zimnici?!" křičím na ně. "A dozním se konečně, co se to děje?!"
"Ale jistě, zlatíčko," culí se Cedric. "Tady si jistě pamatuješ mého bratra Colea, že? No, tím, že jsi mu urvala křídla, jsi ho tak trochu zbavila života. Ty jsi tu proto, abys mu ho zas navrátila." Pravdu? Čekala jsem pitomost, ale až tak absurdní? Probudit mrtvého anděla k životu? Cvoci. Nemůžu se dočkat, až se z téhle šlamastyky dostanu.
"Co to má znamenat?! Jak ho mám oživit?" ptám se.
"V jeho křídlech byl jeho život. A v tomto rituálu mu ho může navrátit jen ten, kdo ho zbavil. Nefunguje to tak vždycky a je dost možné, že se to nepovede -"
"Ale za pokus to samozřejmě stojí," doplní ho Selené a upře na mě nenávistný pohled. Chápu. Podívám se jí do očí a spatřím i něco jiného než averzi ke mně. Netuším sice, kde se tam vzala tak najednou, ale vím, o co jí jde.
"Ty jsi ho nikdy nepřestala milovat," hlesnu a úplně zapomenu na to, jaká je mi zima.
"Ach, tady to konečně někdo pochopil!" vybuchne a vzteky do mě kopne, až se zapotácím.
"A o jaký rituál jde?!"
"No, tvůj život za jeho, přece, ty hloupá!" Elisu tato konverzace očividně začíná unavovat, zato já ožívám. Chci se ujistit, jestli to myslí vážně, chci se zeptat ještě jednou a třeba i prosit o milost, přesvědčovat je, jak zvrácené celé tohle je - přeci nemůžou oživovat anděla! A k tomu padlého! I já vzpomínám na víc než divný pocit, když jsem Coleovi uťala křídla tou tupou kudlou, bylo to ode mě nelidské, ale ohrožoval můj i Deanův život.
Než však stačím něco říct, popadnou mě svalnaté paže Cedrika. Když jsem ho znala první týden, milovala jsem ho jako všechny naivky střední školy v Prudhoe Bay, ale po bližším poznání bych mu do náruče nikdy víc neskočila. Jenže protože jsem v pozici, kdy se nemůžu moc bránit, mám smůlu.
Hodí mě vedle Colea, páchnoucího smrtí a kdovíčím ještě a já se automaticky chci odtáhnout od té nechutné mrtvoly. Cedric mě však zatlačí zpět na místo, kam mnou mrštil a znovu už se nepokouším uhnout.
"Tohle je hnus, slyšíte? Nedělejte to! Selené, ty dobře víš, že je to padlý anděl, jen tě využil! Ani po sedmi letech to nedokážeš pochopit?!" Velice rychle začínám panikařit, když kolem nás Cedric sype kamení. Elisa ke mně přichází a raději spoutává i nohy, i když ji dvakrát udeřím do obličeje - jen tak se nevzdá a stejně se jí podaří, o co se prvně snažila. "Co z toho budeš mít ty?!" obracím se na Elisu.
"No přeci tvou smrt," zaševelí a odstoupí ode mě a Colea. "To mi stačí."
"Co jsem ti kdy provedla?" ptám se zmateně.
"Ne, ty ne. Tvoji rodiče vyvraždili mou rodinu ještě ve dvacátém století. Mysleli si, že jsme vlkodlaci, jenže pravdu zjistili, až když nás surově vyvraždili. Myslím, že až se o tvé smrti dozví, bude to pro ně dostatečná odplata." Vidím, že z toho má radost, ale při vzpomínce na rodinu si na vteřinu všimnu smutku. Možná si myslí, že dělá to nejlepší, že potom její rodiče dojdou pokoje… Ale plete se. Pokud neměli zkaženou duši jako Paige, už dávno určitě došli klidu! Jsem si ale jistá, že Elisu moje psychologické řeči ani za mák nezajímají, protože se odvrací a odchází ještě dál. Selené naopak přichází s čímsi v ruce. Je to černé pírko. Určitě patřilo křídlům Colea.
Hrot přibližuje k mé klíční kosti. Nevím, co má za lubem, ale její výraz se mi nelíbí.
"Co to děláš?"
"Rituál začíná," odpoví a špičatým hrot zapíchne do kůže. Vtom mě zaplaví nesnesitelná bolest. Selené špičku pírka ještě víc zarývá do kůže, až mám pocit, že mi s ní proděraví i kost. Z očí mi vytrysknou slzy. Má mučitelka pohne hrotem směrem dolů a pak mi v záplavu bolesti dojde, že kreslí obrazec. Bodec táhne skoro až k výstřihu tílka, pak se zastaví. Hrot vytáhne, přesune ruku zpět k vrcholu vyryté linky - z které se mimochodem řítí krev a stéká mi do výstřihu. Bolí to, ale ani ne tolik, jako když Selené začne dokreslovat značku. Je to pírko přes skoro celou mou hruď. Konečně své vlastní pírko odtáhne a horká krev teče dál. Vzlykám a volám jeho teplou náruč. Dobrá, přímo nevím, čí, ale před očima vidím rozmazané obličeje dvou mužů. Way a Dean. Jednoho jsem ztratila před šesti lety, druhého ztratím za pár minut. Až rituál bude dokončen, Cole oživen - a já mrtvá. Má rodina, Way, Rina a Ria… Všechny opustím bez jediného vysvětlení, rozloučení. Ale jsem vděčná aspoň za jednu vět - že má otupělost skončila a znovu tak mohla vidět, cítit Wayovu stránku lásky a dobra. Bylo to krásné a já mám z toho radost.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 15. července 2012 v 18:15 | Reagovat

Perfektní kapitola! Jdu na další :D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 15. července 2012 v 19:39 | Reagovat

*Nebude komentovat, musí hned na další.*
Jestli to usekneš, bože, jak já budu vydírat! :-D

3 Lilly Lilly | 16. července 2012 v 9:04 | Reagovat

fuj, jak jí to můžou udělat, nenávidím je :D a musím dál :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama