Kapitola 12. 1/2

4. srpna 2012 v 22:15 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
A po dlouhém čekání je tu první část dvanáctky! Musím říct, dlouho jsem se k ní nutila. Ale snad se bude líbit a aspoň trochu navnadí :) Poslední dobou - ne že bych neměla náladu, ale prostě pořád něco dělám... a k psaní se nedostanu. Takže vůbec nedokážu odhadnout, kdy bude 2. část. Užijte si tuto část a komentujte! :D

Kapitola 12.

RACHEL

"Tak tady jste!" zvolám utrmáceně, když Waye a Clarissu objevím u altánku na zahradě. Zaujatě o něčem diskutují a Way vypadá znepokojeně. Oba se ke mně otočí a já k nim dojdu. "Co se děje?" ptám se. "Za chvíli se sem nahrnou důchodci a budou se pokoušet o ty trapný tance z devanenáctýho století nebo z jaký to doby…" Musím říct, že jsem trochu opilá. Zatímco jsem hledala Clarissu a Waye, jsem do sebe hodila nejméně pět štamprliček šampaňského. To neznamená, že se motám, nebo že mě zítra bude bolet hlava, ale mám trochu veselejší náladu. Ovšem při pohledu na ty dva mě smích a úsměv přejdou.
"Rachel… Clarissa o nás ví," ozve se Way konečně, čímž se mé tělo výrazně ochladí. Jak to myslí, že o nás ví? To, že jsme spolu? Nebo… nebo to, že jsme vampýři??
"Co tím myslíš?"
"Jste upíři," prohlásí Clarissa.
"Cože?!! Jak to víš? Co jseš zač?!" hysterčím. "Wayi -"
"Jsem čarodějka," přeruší mě Clarissa. "A cítím, že jsi příbuzná se svými zaměstnanci, takže oni jsou tvoji… rodiče. A ty jejich upíří dcera. Je to tak?" Kysele se ušklíbne.
"Ty-ty jsi… čarodějka?!" vypálím.
"Ne tak nahlas!" sykne přísně. "Víte, co? Radši se vrátíme tam, kde jsme byli s Waynem…"
A mě obklopí dusivá mlha. Kašlu a zalykám se, ale rychle ztrácím vědomí a hlava mě šíleně bolí. Nedokážu už ani promluvit a cítím, jak se pode mnou země propadá. Padám a padám a… Křičím. Je to jen takové přidušené kvíkání, ale můj krk je v jednom ohni. Mé plíce se stahují. Po tvářích se mi koulí slzy a pot a najednou…
…Najednou je to všechno pryč. Hbitě se stavím na nohy, i když je to možná až moc prudké a něčí ruce mě zachycují. Wayovy. Zasyčím a rychle získám rovnováhu. Uf. Už se mi hlava netočí a můžu zas normálně dýchat. Ani nedokážu popsat, jaký pocit mě dusil před minutou! Myslela jsem, že vážně umřu.
Když zvednu oči, vidím Clarissu. Stojíme v malé, bělostné místnosti bez nábytku. Pořád nechápu, jak je možné, že je čarodějka.
"Jak jsme se sem dostali?" ptám se.
"Tohle je má vlastní dimenze," odpoví a vypadá znuděně. "Wayne, prosím, vysvětli jí všechno, co jsem řekla… Ráda bych přešla k jiným věcem."
Když poslouchám, co mi Way říká a líčí a vypráví, postupně tuhnu hrůzou. Minulost o Hearfech, mágové, budoucnost vampýrů… Točí se mi z toho hlava. Nevíme, jak dlouhý život před sebou máme. Clarissa tvrdí, že náš konec se blíží. A není daleko. Ale proč ty plány s Rinou? Chtějí nás tedy zničit až poté, co se naplní osud mé dcery? Nebo… nebo je s tím Rina nějak zapletená?? Ihned se na to ptám Clarissy, ale ta jen vrtí hlavou.
"Čekala jsem, až potkám nějakého vampýra, ale ne proto, abych mu pomáhala přežít," oznámí chladně.
"Ale - pokud tvůj tisíc-pra-předek dal Hearfům život a ty ho máš ve své moci - nemůžeš jim ho zase vzít a změnit tak naši budoucnost?" ptám se dál. Nechci to vzdát, ale Clarissa vypadá nepříčetně.
"Víš, celé tyto pokrevní linie mágů se snažily zachovat, aby potomkové dohlédli na to, aby k předurčenému vývoji nadpřirozeného světa došlo tak, jak bylo před sty lety řečeno a aby mu nic a nikdo nezabránil. A jelikož posledním potomkem jsem já, nemám jinou možnost, než na to dohlédnout." Prochází kolem nás se zamyšleným výrazem, který se m vůbec nelíbí. "Vlastně jsem vám ještě neřekla, proč jsem celý život tak čekala na nějakého vampýra." Něco na jejím přístupu a hlasu se mi nezdá. Mluví, jako by něco měla za lubem a vzápětí to na nás měla vybalit v podobě nějakého čarodějného kousku. Bedlivě ji sleduju a zaznamenávám každý neobvyklý pohyb. Way dělá to samé. Netváří se nijak nadšeně; ví, že tahle čarodějnice na nás něco má.
"Víš, že ve vteřině bych ti mohl zlomit vaz," podotkne nenuceně.
Clarissa jen nadzvedne obočí. "Možná bys měl něco vědět, Wayne. Nic nadpozemského mi nemůže ublížit. Mohu zemřít jen přirozenou smrtí." Když na ni oba civíme jak chleba z tašky, objasní nám to: "Když m zlomíš vaz, hned se zase probudím k životu. Člověk mě může zabít, může mě zranit…, ale ne nadlidská bytost. To bylo zařízeno dlouho před stvořením Hearfů. Mágové a čarodějové se tak chránili před nestvůrami, jako jste vy…"
"Nejsme žádný nestvůry -"
"Pozor na slova," přeruší ho Clarissa a svá slova doplní fyzickou bolestí. Way se najednou zmítá v křečích na podlaze a z očí mu tečou slzy.
"Dost!!" Vzápětí se do akce vrhnu já. Vampýří rychlostí překonám vzdálenost mezi mnou a Clarissou, která Waye ovládá jako loutku. Skočím jí po krku a neovládnu se. Zakousnu se do jejího hrdla. Clarissa ječí, ale cítím, že magická energie, jíž řídila Wayovu bolest, rychle slábne. Clarissa padá k zemi a já s ní. Dopadám vedle Waye. Ten zprudka dýchá a snaží se popadnout dech. Obrací se ke mně a přivinuje k sobě.
"Jsi v pořádku?" ptám se plačtivě.
"Jsem," odpoví zadýchaně. "Děkuju. Ale jestli říkala pravdu, brzy se probudí. Nemám nejmenší tušení, co s ní uděláme."
"Přesně," souhlasím. "Konečně se ukáže způsob, jak zničit Hearfy… a ona nám nepomůže. Moc nad ní nemáme, každou chvíli nás může zabít. K tomu máme starosti s Rinou a Riou a…"
"Ššš…" konejší mě. "Zhluboka se nadechni."
Udělám, co mi radí, ale věci se mi jasněji nejeví. "Co budeme dělat, Wayi? Co bude s námi?"
Chvíli mlčí. "Já nevím, Rachel. Ale přijdu na to, jak nás ochránit. Nenechám nás zemřít. Nedopustím, aby ti někdo ublížil."
Trpce se uchechtnu.
"Vysmíváš se mi?" ptá se.
"Ne… jasně že ne. Jenom si tak říkám, že sotva se zbavíme Cedrika, na scéně je další -" Ale nestačím dopovědět, protože kousek ode mě se pohne Clarissa. A já doufala, že se už k životu neprobere. Totiž, byla by to asi smůla, jelikož bychom se s Wayem odsud nedostali. Potom je tu pořád možnost, že se na nás usměje štěstí a Clarissa se přidá na naši stranu. Zrušíme předurčený osud. Zničíme Hearfy. Nemyslím, že máme velkou šanci, ale jak se říká, naděje umírá poslední…, takže proč nedoufat? Proč se nesnažit o lepší budoucnost? Mám dost důvodů žít. Jsem si jistá, že náš život za trochu námahy stojí.
Postavím se a s Wayem pozorujeme probírající se Clarissu. Nevím, co od ní čekat. Vypadá, jako by se probouzela z tvrdého spánku. Ne, jako by ji way právě zabil. Protáčí očima, natahuje ruce, praská klouby… Uf. Pak se na nás podívá. Pohled jí ztvrdne. Bleskurychle se postaví a zaujme bojový postoj.
"Myslím, že tohle jste přehnali," praví. "To, že Hearfové se vás mají zbavit, neznamená, že jim nemohu pomoct." A najednou zase máchne rukama… A já se svíjím v bolestných křečích. Cítím, jak m v těle praská každá kost, jak se šlachy a svaly natahují a křičím. Clarissa se nade mnou sklání se sladkým úsměvem. "Víš, co je na téhle dimenzi nejlepší, Rachel? Že tu můžete být třeba sto let, ale když se vrátíte zpátky na Zem, nikdo si ničeho nevšimne. Takže jako pomstu za to, jak jste mi ublížili, teď budete trpět vy."
"Čekala jsi na vampýry, abys je mohla zabít?" skučí Way kousek ode mě.
"Možná," protahuje odpověď. "Možná jsem měla i jiný důvod…, ale nyní byste měli vědět ještě něco. Slunce vám sice nemůže ublížit, ale jelikož toto je MÁ dimenze, s vámi si můžu dělat, co chci," objasňuje a mně se plíce stahují strachem. "Takže pro začátek… byste se mohli trošku opálit." Dál už vidím jen oslepující světlo. Je přímo nad námi. Vypadá jako jeden obrovský hořící míč. Zář se rozlévá po celém pokoji. Ochromením ani nedokážu vydechnout. Zírám na to dílo s Clarissou uprostřed. Ta se po chvíli začíná smát. A v tu chvíli začnu hořet. Pálí mě celé tělo, cítím, jak mě plameny štípou a sežehují a můj jekot je silnější a silnější. Way také křičí. A ne málo. Neskutečně mě bolí jeho utrpení, ale v tuhle chvíli nedokážu myslet na nic jiného, než na plamen, jenž mě smrtelně mučí.
"W-Wayi…" skuhrám, když mě zasáhne další žár. Vím, že za chvíli ztratím vědomí, ale snažím se ho očima najít. Hořící rukou šmátrám po podlaze, ze které je najednou pálící písek. Po dlouhém, bolestivém pátrání po Wayovi konečně nahmatám jeho ruku a slabě ji stisknu. Potom konečně upadnu do bezvědomí.

Nic mě nebolí. Což je divné, jelikož si vzpomínám, že ještě před chvílí jsem hořela. Dívám se na své tělo, které je bez jediného zranění. Necítím žádnou bolest. Nacházím se v jasném prostoru. Všechno kolem mě je bílé, ale Slunce, jež na mě a Waye Clarissa stvořila, nevidím. Jsem snad mrtvá? Ne. To není možné. Až se proberu, rány budou velké a bolestivé, ale budu živá. Jsem jen ve své snové dimenzi. Bude to v pořádku. Já i Way. Nevím, co to Clarissu popadlo, ale bylo poznat, že vampýry nenávidí. Vždyť má dohlédnout, abychom byli dokonale vyhlazeni. A hned poté i Hearfové, Andělé a potomci mágů a čarodějů ztratí svou moc. Hezky zařízeno, pomyslím si kysele. Šťastný konec. Avšak pro mě jen začátek. Nevzdám se bez boje. Nevzdám se, dokud se nepřesvědčím, že opravdu neexistuje řešení na naši záchranu.
Ono existuje. V podobě Clarissy. Má v rukou moc zničit Hearfy - nevím sice jak, ale jsem si jistá, že za nějaký čas by bylo možné to zjistit -, ale… proč by nám pomáhala? Kdybychom přežili, tak stejně tak zbylé supernaturální bytosti. Co by měla z naší záchrany? Nic. Její děti by získali moc, jež se dědila po celé pokrevní linie, po celá staletí…, protože Clarissa by odbočila ze svého cíle a předurčený osud by tak nebyl naplněn, když měl být. Všechno by zkazila. Já a má rodina jí za to nestojíme.
Posadím se a následně i postavím. Z tolika světla se mi zatočí hlava, když si všimnu, že prostor kolem mě se naplňuje barvami, tvary a já se najednou ocitám na vrcholu nějaké hory. Pode mnou je sráz. Všechno vypadá tak skutečně! Tipuji, že kdybych ze srázu spadla, cestou dolů by mi na zádech vyrostla křídla, proměnila bych se ve vílu a ještě před pádem bych se nejspíše probudila. Teď se rozhlížím kolem sebe. Nepřipadá mi to tu nijak povědomé. Velmi často se mi totiž zdá o místech, na nichž jsem už byla, i když si na ně třeba nepamatuju. Toto místo je mi cizí. Přesto mám takový pocit, že je se mnou nějak spojené. Jak je to možné? Nikdy jsem tu nebyla!
Všímám si, že z druhého konce kopce ke mně kráčí postava. Cestu sem lemují vysoké smrky, takže postavu kryjí stíny. Ruce má v kapsách a vlasy schované pod kapucou. Vykračuje si rázně, na jeho stylu chůze je mi něco povědomé. Tělo má vypracované. Je to muž. Stojím na místě a čekám, až má snová postava přijde až ke mně. Když však zvedne hlavu, vykřiknu šokem. Je to Dean.
Jasně, je to jen sen, ale přece jsem se vyděsila. Neviděla jsem ho téměř šest let a ani se mi o něm nezdálo. Avšak mé city k němu jsou… pořád stejné. Celé roky jsem je skrývala a pak zastrčila do kouta, když jsem se znovu zamilovala do Waye…, ale teď je zpět. Panebože. Stojí tu, přede mnou si sundává kapuci a na mě se upřou jeho hluboké, nádherné oči. Rty má perfektně krojené. Za ty roky jsem sice nezapomněla, jak vypadá, ale nyní se mi veškeré vzpomínky na něj vracejí.
Je skutečnější. Aspoň tak vypadá. Ach, kéž by býval neumřel… pomyslím si smutně, když před sebou vidím světlo svého života. Zapomínám na Waye a vrhám se Deanovi kolem krku. Chtěla bych mu toho tolik říct, ale na to mé srdce bije příliš splašeně. On je… byl mé všechno. A pokud s ním mohu být aspoň ve snu, nechci ztrácet náš čas mluvením. Stejně mě vidí. I když je mrtvý, celou dobu byl se mnou. Určitě.
"Deane," vzdychám touhou po něm. Ještě jsem ho ani nepolíbila. Vrhám se k jeho ústům, ale najednou do něčeho narazím. Neviditelná stěna je mezi námi. Mlátím do ní a kopu a pak pláču, když se ho nemohu ani dotknout.
"Takhle je to lepší, Rachel," praví Dean a já si utírám slzy z očí. "Mě by ses neměla dotýkat. Ani ve snu."
"Můžeš se toho zbavit?" ptám se zoufale.
"Musíme si předně promluvit, Rachel," ignoruje mou otázku. "Hrozí ti nebezpečí."
Zarazím se. "Kvůli Clarisse? Ty - ty mě vidíš, že ano? Jsi se mnou. A Rinou a Riou…"
"Musíš Clarissu přesvědčit."
"O čem? Aby zničila Hearfy? Deane, já se snažím… a kde jsi teď? Jak to, že jsi v mém snu? Jsi teď Anděl? Nebo duch jako byla Paige? I když to by vlastně nešlo, tys nebyl upír…" Blekotám slovo přes slovo a ani si neuvědomuju, co říkám, na to jsem pořád příliš v šoku z toho, že Dean je tady a mluví se mnou.
"Rachel, poslouchej mě. Hearfy nemůžeš zastavit."
"Ale - ale já musím!"
Svěsí ramena a povzdychne si. "Nemůžu ti pomoct přímo… částečně bych se ohrozil…"
"Sebe?! Copak tobě i po smrti něco hrozí??"
"Ne… ne úplně." Očividně neví, co říct, aby svou "pomoc" mně zformuloval. "Musíš najít třináctku…"
"Ehm - cože?" Čekala jsem nějakou nesmyslnou, moudrou větu, která mi nebude dávat smysl, ale něco takového? Jako obvykle jsem totálně vedle! "Nemůžeš mi to objasnit líp? Jde mi o život a i mojí rodině - na který ti přece taky dřív záleželo! - a moc času nemáme."
"Najdi třináctku. A pak… pak musíš navázat spojenectví s tou čarodějkou…"
"Deane! Skoro tě neslyším!" Jeho obraz se m ztrácí a stejně tak slova. Zeď je širší, ale nakonec si stejně jeho slova uchovávám v paměti. Každá informace dobrá. A pak… Najednou padám. Deanovy ruce mě strčily do té obrovské propasti pode mnou. Padám a padám a pomalu cítím, že se mi vrací vědomí…
"Deane…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 4. srpna 2012 v 23:08 | Reagovat

Páni, Clarissa je borka. I když se mi nelíbí, že ubližuje wayovi a ničí mu jeho hezkou tvářičku, je hustá. A Deana jsem nečekala. Je těžké se zbavit takové postavy, co? :-)

2 Lilly Lilly | Web | 5. srpna 2012 v 10:30 | Reagovat

Pěkně, víš jak nás popouzet do dalšího čtení. Těším se napokračování.
Ta Clarissa.. Nečekala jsem, že by mohla bejt tak ošklivá :D

3 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 5. srpna 2012 v 12:17 | Reagovat

Proboha, ty nás mučíš! Tohle je bezva! Jsem zvědavá jestli se jim to spojenectví s mrchou Clarissou vyvede. A ohledně té Třináctky, myslím že vím co tím Dean myslel, ale nejsem si jistá. :D Co říct? Snad jen... honem další! :D :D

4 Vicky Vicky | E-mail | Web | 5. srpna 2012 v 19:15 | Reagovat

[1]: docela jo :D tak si ho musím užít aspoň ve snech ><

[2]: Musí se přeci konečně objevit (po dlouhé době! :D ) nějaký nový záporák! :-D Samozřejmě kromě Hearfů, Elisy... ^^

[3]: píšu a píšu... :D Za pár dní tu tak nebudu týden aktivní, takže dvanáctku chci aspoň dopsat ;))
*Docela by mě zajímalo, co tě napadá..., ale radši se nech překvapit! :D Třeba nakonec budeš mít pravdu ;)

5 Wolfie Wolfie | E-mail | Web | 5. srpna 2012 v 19:39 | Reagovat

[4]:  Napsala bych co mě napadá, ale jestli mám pravdu tak bych tu asi spoilerovala. :D

6 Erisdar Erisdar | 6. srpna 2012 v 11:22 | Reagovat

Clarissu na hranici a Hearfy za ní!

7 Isenstar Isenstar | Web | 6. srpna 2012 v 18:44 | Reagovat

Ty, ty, ty... ty ZLÁ!!! Proč to takhle usekáváš?? Jinak je to moc krásná kapitolka, zbožňuju, když je člověk v agonii.... Ano, jsem hrozný sadista!!!

8 Zizi Ingen Zizi Ingen | E-mail | Web | 6. srpna 2012 v 18:46 | Reagovat

Fakt jsem se těšila na další kapitolu, ale tohle jsem fakticky vůbec nečekala. Z Clarissy uděláš takového záporáka a ještě k tomu tam šoupneš Deana... Seš prostě třída!

9 Alea Alea | Web | 6. srpna 2012 v 20:32 | Reagovat

No, tak to bude zajímavé :D. Clarissa má styl, to se jí musí nechat

10 Vicky Vicky | Web | 8. srpna 2012 v 15:50 | Reagovat

[6]: Jasně XD

[7]: Usekávat se musí!!! :-D Sadista teda jsi, omg ><

[8]: děkuju moc moc!!

[9]: huh, aspoň že má nějakou kladnou věc :D díky :))

11 Erin Erin | E-mail | Web | 12. srpna 2012 v 13:06 | Reagovat

A, Dýnička se mi vrítila ♥ :-D *culí se jako malé dítě na vánoční stromeček a pod ním kopu dárečků* Oh yes! I sny jsou ze začátku dobré!
Clarissa je hnusná zlá ježibaba a měla bys jí přidat bradavici na nos! Samozřejmě jsem štěstím bez sebe, že mě čeká i další část, ale modlím se, aby nebyla useknutá stejně, jako tahle... To už bych byla fakt naštvaná :-D

12 Vicky Vicky | Web | 12. srpna 2012 v 14:48 | Reagovat

[11]: neraduj se předčasně, Dýnička si dává pohov :-D

13 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 14:02 | Reagovat

Ou zajímavá kapitolka....:-) jako vždy perfektní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama