Kapitola 13. 1/2

19. srpna 2012 v 16:22 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Lidi, lidi... hrozně moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nic nepsala. Totiž, už jsem měla napsané asi pět stránek, ale nechtěla jsem přidávat jenom jednu část. Konečně jsem kapitolu dopsala a doufám, že tohle nepsací období už je u konce. Chápete... samý horka, že by člověk umřel a taky píšu tu druhou povídku... Ehm, o té dám později nějaké informace, až budu mít alespoň 5 kapitol napsaných dopředu. Takže děkuju za vaší trpělivost, tady je třináctka :) :) Pěkné počtení přeju :)

Kapitola 13.

Zrovna svítá, když parkujeme u benzínky u městečka Fort Vermilion. Vylézáme z auta celí prokřehlí a Clarissa nás pouští do McDonaldu, jenž je spojený s benzínkou pod kouzlem slunce, pokud se o něco podezřelého pokusíme. Ještě předtím si ale oblékám svetr, který vytahuju ze spěšně zabaleného batohu a popadám i peněženku nacpanou stodolarovkami. Nejsem ráda, že jsem ji musela ukrást, ale teď se ukazuje, že vzít ji s sebou nebyl tak špatný nápad. S Wayem ruku v ruce zamíříme do McDonaldu, zatímco Clarissa tankuje. Vlastně mě dost překvapuje, že už je otevřeno, když je tak brzy. Důvodem nejspíš bude, že benzínka je široko daleko jediná u této dálnice, a tak musí být připravena posloužit v jakoukoli hodinu. V McDonaldu si kupuji to nejsilnější kafe, jaké nabízí a jelikož budeme zase hned pokračovat v cestě, přidávám ještě několik šátečků a koláčů a nechávám je zabalit. Pro jistotu si kupuji ještě jedno kafe a Way dělá to samé, poněvadž počítáme s tím, že následující den bude řídit on.
Vracíme se do auta a Clarissa si mezitím také dojde pro snídani. Když se vrátí, prohlásí, že ona i já budeme spát, zatímco Way bude řídit, ale prý že nad sebou budeme mít opět to kouzlo, díky kterému nemůžeme udělat nic podezřelého. Připadám si jako hlídaná tím nejlepším policejním psem, ale nic nenamítám, jsem ráda, že Way je dost bdělý na to, aby mohl řídit a k tomu dávat pozor. Když vyrazíme, chvíli se kochám nepříliš zajímavou krajinou a poté - i když jsem do sebe nalila velké dávky kofeinu - také usínám. Probouzím se asi po čtyřech hodinách, když bouchnou dveře auta. Vidím Clarissu s náručí plnou přecpaných pytlíků.
"Oběd," oznamuje stručně a znovu pobídne Waye, aby rozjel náš džíp. Já zatím nemám moc hlad, ale rozhodně nepohrdnu hranolky s chilli omáčkou, které mi Clarissa nabízí. Chvíli se domnívám, jestli tam nedala nějaký jed, ale potom usoudím, že by mě celou cestu netáhla, aby mě otrávila obědem, tudíž spoléhám na její slovo a spořádám všechny nabízené hranolky. Way sní pár kuřecích nugetek a překvapí mě, že čarodějka má pro nás i dezert - muffiny s vanilkovým krémem. Celkem si na nich pochutnávám, ale na Clarissu se i tak tvářím chladně.
Dopřávám si další spánek a následující hodiny vnímám jen drncání kol o silnici a své pravidelné oddechování. Čas od času zastavíme na jídlo a natankování a někdy nám Clarissa dopřeje i takový luxus jako motel, kde strávíme noc a hned brzy ráno zase vyjíždíme. Nevím sice, kam míříme, ale už dávno jsme vyjeli z Kanady. Poznávám to díky velkým změnám klimatu a počasí. Den ode dne je prostředí chladnější a někde dokonce i snaží. Zastavili jsme si i v obchodě se zimním oblečením, jenž rozhodně přichází vhod… a zase pokračujeme v cestě. Jak jsem přemýšlela, že s dalšími informacemi budu moudřejší - spletla jsem se. Z Clarissy jsme toho moc nevytáhli a to, co nám sdělila, nám není k ničemu. Nedokázala jsem to zařadit do žádné ze svých teorií a nedokážu to ani teď, když jsme den co den na cestě.
Nakonec přece jen přerušíme naši cestu na zásadní zastávce - v přístavu Paulatuk, kde nám Clarissa oznámí, že zítra budeme pokračovat na Metvillův ostrov a dnes se náležitě posilníme a odpočineme si před několikadenní plavbou. Zamluví nám apartmán v hotelu a oznámí, že se nesmíme hnout z pokoje, než se ona vrátí s večeří. Bylo by prý příliš riskantní pohybovat se po městě, zvlášť pohromadě, kdyby se nás náhodou moji rodiče rozhodli vystopovat. Nemyslím, že by je napadlo, že se chystáme na Metvillův ostrov, ale i pro mě je Clarissa stále samé překvapení. Ještě ani nevíme, z jakého důvodu na ten ostrov poplujeme. Když odejde, konečně jsem schopna se uvolnit a posadím se na postel, na které odpočívá Way. Otevře oči a já vidím, že je dost zmatený a stejně jako já si neví rady. Co s námi bude? Co pro nás Clarissa chystá? Vrátíme se někdy zpět k naší rodině?
Povzdychnu si a usoudím, že otázek je na mě příliš mnoho. A když se nad tím zamyslím, tak jako tak neznám odpovědi. Z domova jsme pryč už přesně týden a já si nedokážu představit, jak je Rině a Rie. Jak mě můžou považovat za mámu, když jsem pořád někde pryč? Když mi osud kříží cestu a já nemůžu dělat nic jiného, než čelit mu? Nezáleží na tom, jestli jsou v mém světě z nějakého hlavního záměru, ale na tom, jaká matka pro ně jsem. Poslední roky jsem se jim nevěnovala kvůli ztrátě Deana. A když se konečně probudím, je tu jeden problém za druhým. Aspoň jsem ale ráda, že Lockwoodovi jsou pryč. Jedno zlo mohu vyškrtnout ze seznamu bytostí, jež mi ničí život.
"Nad čím přemýšlíš?" ptá se Way starostlivě. Sám to určitě nemá lehké. Jak se musí cítit on jako muž, který je zvyklý mít situaci pod kontrolou a teď toho ví tolik jako já?
"Nad čím ty?" oplatím mu otázku a mimoděk zívnu. Way si mě přitáhne k sobě na postel a obejme mě svalnatými pažemi. Hlavu si položím na jeho hruď a skopnu ze sebe boty. Zavřu oči a naslouchám tlukotu jeho srdce.
"Já… ani nevím. Neustále se sám sebe ptám, jak jsem tohle mohl dopustit. Slíbil jsem, že už nikoho nenechám, aby ti ublížil."
"Nezklamal jsi mě," odpovím. "Nelituju toho, že jsem tu s tebou."
"Ale nad tímhle se nedá jen mávnout rukou, Rachel. Náš život je v rukou čarodějky a Hearfů, naše rodina v nejistotě a dcery… Nejsem otec, jak jsem si představoval. Chápu, že těch šest let jsem se na ně ani pořádně nepodíval, ale poté, co… co jsme se my dva dali dohromady, jsem si nepřál nic než šťastnou rodinu. Zklamal jsem ji. A sebe taky. Nejhorší na tom je, že nemám ponětí, jak dát věci do pořádku. Nevím to. Ničí mě to."
"Mě taky. Nejsi sám, kdo je sám sebou zklamaný. Nedokážu si představit, jak jsme ještě před týdnem mohli žít v domnění, že se nic neděje a Hearfové nás neohrožují. Ale skutečnost je opakem a jsou nám nablízku, i když si myslíme, že ne. Chystají nám peklo."
"Já vím." Povzdychne si. "Přemýšlím i o tom, jak by se věci měly, kdybych tě nikdy nepoznal."
"To nejsi sám," přisvědčím. "Mrzí mě, že jsi se kvůli mým rodičům a mně postavil doprostřed toho dění a teď jsi ve všem se mnou."
"Ne, nemusí tě to mrzet," namítne a natočí mou hlavu tak, aby mi viděl do obličeje. "Chvíle, který jsem prožil s tebou, jsou ty nejlepší v mým životě. Nehledě na to, že nám šlo o žárlivost nebo o život." Šibalsky se usměje, ale mně do veselí zrovna není. "Jsem přesvědčen, že můžeme být šťastní… svým způsobem i na pokraji smrti. Já jsem, když mám nablízku tebe." A pak se ukáže, že já jsem na tom stejně. Miluju ho a ač to může vypadat sobecky, jsem ráda, že je se mnou. Nechtěla bych tu nikoho jiného. Nikdo jiný nemůže vědět, jak se cítím. Way to ví, jelikož má stejné smýšlení jako já. Jemně si přitáhne mé rty a políbíme se. Jednou rukou ho obejmou a druhou propletu mezi jeho vlasy. Polibek je vášnivý a plný zoufalství a tužeb a já mám pocit, že takových možností už s Wayem nebudeme mít moc. Dám do toho polibku všechno. Může být náš poslední.
"Jak sentimentální," ozve se kousek za námi. Odtáhnu se od Waye a prudce se posadím. Clarissa pokládá na stolek tác přecpaný jídlem a sklenicemi s pitím a na tváři má svůj obvyklý výraz "No jo, už tomu tak bude, že jsem tu jediná důležitá". Nevypadá překvapeně při pohledu na nás a já si najednou připadám trapně. Ne proto, že nás Clarissa právě přistihla při divokém polibku, ale proto, že jsem možná přišla na důvod, proč nás s sebou táhne. Stačila k tomu jediná vteřina Clarissina pohledu, jenž byl trochu jiný, než ten obvyklý. Vlastně hodně jiný. Viděla jsem jí v očích… smutek. Stesk. Možná stopu žárlivosti.
Když na ni zírám možná moc dlouho, zřejmě ji to naštve. "Co tak koukáš? Řízek nebo karbanátky?"

Nemůžu usnout. Každý máme svou ložnici, ale přesto, že jsem v pokoji sama, se mi vzduch zdá vydýchaný a nedýchatelný. Převaluji se na posteli a odkopávám ze sebe deku a natřásám polštář, ale mé usínání se lépe neodvíjí. Asi po dvou hodinách čumění do stropu to vzdám a vstanu. Venku je možná mínus pět stupňů, ale uvnitř v hotelu možná o třicet víc. A není tu ani klimatizace. Pootevřu okno a nechám dovnitř proudit svěží vzduch. Odstoupím, abych se náhodou nenachladila a znovu ulehnu na postel, když z vedlejšího pokoje - Clarissina - uslyším pohyb. Pro člověka by byl asi téměř neslyšitelný, ale díky svým vylepšeným smyslům jsem ho zaznamenala skvěle.
Znovu se postavím a přejdu pokoj. Vezmu za kliku a opatrně ji stisknu. Otevřu dveře do Clarissina pokoje a vidím ji postávat na balkoně. Jako jediná ho má v pokoji. Přemýšlím, jestli jí není zima, ale koneckonců, je to čarodějka, kdyby jí zdejší klima nějak vadilo, určitě by se nějakým kouzlem dokázala zahřát. Obezřetně k ní přijdu a stoupnu na studenou podlahu balkonku. Zamrazí mě prsty, ale zimu překonám. Clarissa se ke mně otočí a co mě překvapí, že se tváří… nešťastně a po tvářích jí stékají slzy. Panebože, tohle jsem rozhodně nečekala. Kdybych bývala věděla, že brečí, nikdy bych sem nechodila! Poslední, o co stojím, je utěšování holky, která nám hrozí smrtí, pokud neuděláme, co po nás chce.
"Nemůžeš spát?" zeptá se tiše a utře slzy bílými prsty. I v obličeji je neobvykle bledá.
Přikývnu a uvědomím si, že napětí mezi námi se o něco ztenčilo. Možná i ona je někde uvnitř lidská bytost. Třeba nám nechce ubližovat. Je možné, že jí také někdo vyhrožuje, aby dělala něco, co by sama neprovedla? Nechci se na to ptát, ale Clarissa začne mluvit sama.
"Víš, nečekala jsem na vampýry nezáměrně. A kdybychom nebyli tak důležití, nikdy bych vám nevyhrožovala. Vím, že je to špatné. Jenže… když jsem tebe a Waynea dnes viděla… uvědomila jsem si skutečně, proč to dělám. Nechci vás litovat pro vlastní štěstí, ale vím, že když nedokončím to, co jsem začala, zůstanu sama…"
Jsem totálně zaskočena tím, co mi nyní Clarissa sdělila. Pletu se, nebo si mi zrovna vylila srdce? Nicméně si uvědomím, že bych z ní mohla něco vytáhnout právě teď, když je oslabena jakousi podivnou lítostí, takže se aspoň snažím předstírat soucit.
"Clarisso," začnu, "když jsem tě poprvý uviděla, věděla jsem, že ty ta špatná nejseš. Vím, že to děláš z nějakýho důvodu, který nám nechceš prozradit. I já udělala spoustu věcí pro sebe a zachovávala jsem se sobecky, abych dosáhla svého. A jestli je tvůj cíl špatný, ještě je čas to zastavit."
Chvíli trvá, než odpoví. "Myslím, že zrovna ty bys mohla mou situaci chápat. Když chci, umím číst myšlenky. Viděla jsem tvou minulost. Udělala jsi hodně věcí, abys byla s…"
"S Deanem," dopovím za ni. "Ale je pryč. Říkala jsi, že chceš… darovat Hearfovi city. Proč?"
"Protože… měla jsem někoho, jako byl Dean. Jenže potom si ho vzali do moci Hearfové a udělali z něj svého druha. Dodnes nevím proč, ale už celkem dlouhou dobu se snažím přijít na způsob, jak mu dát lidskost…, abychom zase mohli být spolu. Konečně jsem ho našla! Nemůžu se toho cíle vzdát jen tak, když se mi ještě do cesty připletou upíři a nahrají mi do karet."
Nevím proč, ale najednou už můj soucit není hraný. Lidí jako je Dean není lehké se vzdát. Kdybych Wayovi neotevřela srdce a stále milovala jen Deana, byla bych také schopná udělat cokoli, abych ho vrátila? I kdybych měla ublížit ostatním? Nu, záleží na tom, jak veliké je Clarissino zoufalství. A je vidět, že velikost hrášku skutečně nemá. "Poslouchej." Nemám v plánu ji utěšovat, ale chápu, jak se cítí. Možná jí dokážu přimět, aby své úmysly ještě přehodnotila. Nikdy není pozdě. Nikdo nemusí být takový, jaký vypadá. A tato zoufalá čarodějka nechce být ta zlá. Přeje si jen být se svou dávnou láskou a… A třeba si ani neuvědomuje, že je čas otevřít své srdce někomu jinému. Já to pochopila až po šesti letech a myslím, že jsem promarnila důležitou část svého života. Kdybych to mohla vrátit, udělala bych to. Jenže pro Clarissu není pozdě. Má před sebou celý život a nemusí čekat, až ji někdo vtluče do hlavy, že se už natrápila dost dlouho.
"Naprosto chápu, jak ti je," začnu.
Mlčí.
"Posledních šest let byly ty nejhorší roky mého života. Připadala jsem si mrtvá. Měla jsem pro co žít, jen jsem to neviděla." Nejsem si jistá, jestli si jí tu chci vylévat srdce, ale pokud je šance, že se odtud dostaneme živí, jsem ochotna pro to udělat hodně. "Nikdy bych to nechtěla prožít znovu. Ale vidím, že ty si prožíváš to samé, co já. Vidím, že slepě hledáš to, co není možné. Jak bys chtěla Hearfovi dát lidskost? Vždyť to ani není člověk. Nechci ti tu kázat a poučovat o tom, jak je kdo lidský, ale… Přemýšlej o tom. Můžeš znovu žít a zapomenout na to, co se stalo, nebo se dál snažit vrátit čas a zničit život…"
"Ty si asi neuvědomuješ, že to nedělám schválně!" zakřičí na mě najednou. "Za celý život to byl vždycky on. Nikoho jiného jsem neměla. A potom… potom přišli Hearfové a udělali z něho zrůdu. Vím, že on by to pro mě udělal. Tudíž je moje povinnost pomoct mu."
"Není tvá chyba, že se stal jedním z Hearfů!" snažím se ji uklidnit, jelikož jí po tvářích opět stékají slzy.
"Ale nejsem o tom přesvědčená!" Naprázdno polkne. "Neříkej, že tě nikdy nehryzalo svědomí! Neříkej, že jsi vždycky věřila té kravině Mělo to tak být a nesžíral tě pocit viny! Vidím ti až do žaludku. Vidím tvou minulost. Trpěla jsi mnohem víc, než já…"
"Clarisso," konejším ji. Nemám daleko k tomu, abych ji vzala kolem ramen.
"…A přesto ses zachovala jako zrádkyně a děvka a skočila do náruče tomu prvnímu, kdo se po letech ozval!!" zaburácí vzápětí. Tón jejího hlasu mě totálně ochromí. Jak mě to právě nazvala? Totiž, když jsem se "vrátila" k Wayovi, cítila jsem malý pocit viny, ale byla jsem si jistá, že Dean by nechtěl, abych se trápila. Chtěl by, abych znovu žila a byla šťastná. A když to udělám, jsem zrádkyně? Tomu nevěřím. Clarissa je mimo a neví, co říká, pokouším se uklidnit. Nemá páru o tom, jak to mezi mnou a Deanem bylo. Mě ovládali Hearfové. Narodily se mi dvě dcery, přičemž jsem o jedné z nich vůbec nevěděla. Dean umřel. A to nemluvím o všem, co se nám dvěma přihodilo ještě před tím, než jsem se vrátila domů z výletu. A jak jsem žila celý život. Myslím - ne, jsem si tím naprosto jistá -, že mám nárok pohnout se dál a snažit se vnímat minulost co nejméně. Nejsem ten typ, který by žil minulostí a přítomnost mu protékala mezi prsty. Bohužel pro Clarissu, ona je ten typ.
"Nemáš ponětí, o čem mluvíš," řeknu po chvíli ticha. "Ale až si to uvědomíš, bude pro tebe už pozdě. Jsi ztracená. Nechceš se pohnout dál a to už je jen tvá chyba." Nechtěla jsem se na ní ani podívat, ne poté, co mě prohlásila za děvku, ale nemůžu si pomoct. Chladně jí oplácím pohled a teprve poté, co uhne, se k ní otočím zády a vrátím se do svého pokoje. Nedopadlo to tak, jak jsem chtěla, možná dokonce hůř, ale nedá se nic dělat a já jsem ráda, že jsem jí řekla, co si myslím. A co je pravda. Kdyby tak zoufale toužila po někom, kdo by ji miloval, nesnažila by se oživit zrůdu!
Zabouchnu za sebou dveře a sesunu se po futrech na zem. Oknem do ložnice proudí čerstvý vánek a já přerývaně dýchám. Nevyčítám si nic, co jsem Clarisse vmetla do tváře. Nemám černé svědomí. Kdybych byla v její situaci…, byla bych zoufalá (nehledě na to, že já si prožila téměř to samé). Hodně. Ale nesnažila bych se zničit život jiným lidem kvůli sobě a pocitu, že on by to pro mě také udělal. Předně bych se ohlížela za tím, co by bylo nejlepší pro své blízké… a i mě. Je ale docela těžké to odhadnout, poněvadž já se ze svých muk dostala. Možná, kdyby Clarissa měla někoho, jako je Way, dostala by se z toho lépe.
Ani se nevracím do postele a nevědomky si uvědomuji, jak unavená vlastně jsem. Zavírají se mi oči a já usínám opřená o dveře v nepohodlné poloze.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 14:08 | Reagovat

Ty brdo.. tak to byla hustá scénka mezi Rachel a Clarissou... Mě někdo říct Děvka.. tak mu asi otluču knižku o hlavu:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama