Kapitola 14. 2/2

1. září 2012 v 21:24 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
A pokračování :)

***
Frčíme dálnicí asi 200 kilometrů za hodinu a já se nestačím divit. Ukázalo se totiž, že Way dokáže dělat víc věcí najednou; řídí, jí kuřecí bagetu a do toho mi diktuje, co mám napsat do SMSky Ianovi. Jako bych na to snad sama nepřišla! Szia, Amigo, zítra jsme doma. Připravte dobrou večeři. W + R. Way zajímavě formuluje textovky jednomu ze své bandy. Žádné Přežili jsme smrtící útok Hearfa, nebo Zlou čarodějnici jsme změnili na dobrou. Kdepak. Way trval na tom, že se musí předvést svou znalostí maďarštiny a španělštiny a k tomu neviditelnou výhružku, že vyžadujeme dobré jídlo.
"Už jsi to dopsala?" zajímá se Way.
"No, jelikož jsi ten text třikrát měnil a nemohl ses rozhodnout, jestli napíšeš SMSku ve francouzštině nebo italštině a pak sis uvědomil, že v tvé bandě takhle vlastně nikdo nerozumí… Jo, už to mám. Nějaké další úpravy?" ptám se a po očku na něj mrknu. Vím, že se rád chlubí tím, co umí. To jsem ho ještě nutila, aby nepřekládal textovku do filipínštiny, kterou se za posledních šest let naučil špičkově. Nevím, k čemu mu to bude, ale očividně je rád, když mě něčím překvapí. Posledně to bylo větou "Gustong-gusto ko ang kanyang Teddy oso" - "Miluju svého medvídka". Tím medvídkem samozřejmě myslel mě. A když zjistil, že mě to neuvěřitelně rozčiluje, provokoval mě s tím ještě častěji.
"Uvažuju o tom, že to rozešlu 150 tisícům lidem za jednu minutu," konstatuje vážně.
"Heč, já bych to stihla za polovinu času," vychloubám se.
"Vsadím se, že než by přečetli obsah textu, zemřeli by věkem," chechtá se Way.
"No, a při tvé SMSce by zas trnuli hrůzou a měli by nadosmrti zimnici," oplatím mu to.
"Chceš se vsadit?" pošklebuje se.
"O co?"
"Kdo prohraje, kupuje tomu druhýmu toho největšího plyšového medvěda, jakýho uvidí v obchodě."
"Platí! Jenom… Co máš pořád s těmi plyšáky?"
"Chceš, aby to byly mouchy tse-tse??"
"Ne, díky, zůstaneme u těch medvědů."
Way po několika minutách zajede k nejbližší kavárně, nepříliš luxusní, ale sedáme si tam k malému kulatému stolku a obědváváme si kakao. Servírka na nás podivně kouká, ale nevšímáme si jí. Vytáhneme své mobily.
"Tak jo. Každej pošleme SMSku… dejme tomu nějakýmu dementovi, co najdeme v Seznamce a schválně, komu odešle lepší odpověď."
"Kdo by psal na Seznamku svoje číslo?" ptám se podezřívavě.
"Přesně ti zoufalci, kteří nutně někoho chtějí."
A jelikož tohle je internetová kavárna, na svých iPhonech se brzy připojujeme k bezdrátové síti. Překvapí mě už to, že síť se jmenuje *Mňam*MucQ*Ham*, ale neřeším to příliš dlouho. Nalézám webovou stránku a hned si vyhledám pár zoufalců. Hned narazím na jednoho kluka, kterému je 16 let a hledá dívku na vážný vztah. Prý mu mám zavolat dřív, než si to stačím rozmyslet. Hned si zapisuji jeho číslo do Kontaktů.
"Tak co? Už někoho máš?" naklání se ke mně Way vzrušeně. "No né, 16 let? Vždyť má nos jako Voldemort!"
"Rozhodla jsem se, že místo SMSky mu zavolám," krčím rameny. "A co na tom, jak vypadá, stejně je tohle jenom úlet." Směju se.
"No jo, pořád…" mručí si pro sebe a já si dál prohlížím fotku Záhadného Marcoa. Vypadá prostě jako normální teenager, až na ten placatý nos. Má blonďaté kudrnaté vlasy a šedé oči, mluví o sobě jako o Dobrém sportovci, který si rád pokecá i s pěknou holkou u piva. Ne, že bych si s ním hned chtěla domlouvat rande, ale už se mi v hlavě rojí, co řeknu a jak se představím. Chvíli ještě přemýšlím, co dodat a pak stisknu tlačítko Volat. Chvíli čekám a pak se ozve ženský hlas z Informací.
"Voláte do státu Michigan do města Detroitu. Vyčkejte, než přijímací akceptuje váš hovor."
Ozývá se vyzvánění a pak uslyším trochu nezřetelný pubertální hlas. Určitě je to ten Záhadný Marco, jelikož chlapec na druhém konci spojení mutuje.
"Haló? Haló? Haló?" stíhá říkat třikrát do vteřiny Marco.
"Kuře se posralo!" odsekávám nasupeně. Který magor by třikrát za sebou říkal Haló?
"Och, vážně?" slyším zmateného Marcoa. "A kdo vlastně volá?"
"No, já našla tvou profilovku na Seznamce," nasadím pisklavý hlas čtrnáctileté holky. "Jmenuju se Cece Blakeová. Volám na číslo Záhadného Marcoa?"
"Přesně tak!!" Přímo vidím, jak uhrovitý kluk s nosem Voldemorta září jako sluníčko.
"Nebo už se ti někdo ozval?" dělám smutnou.
"Ále, už tu bylo pár holek, jenomže to byly samé fifleny. Vsadím se, že ty jseš ta pravá."
"A jak mám vědět, že tohle jsi neříkal i těm ostatním?"
"Tak mi dej adresu svého profilu. Mrknu na tebe!" navrhne mi Marco. Ano, i tohle mám promyšlené. Na obrazovce mobilu se na mě nešklebí jen Marcoova tvář, ale i ksichtík baculaté Cece Blakeové. Je to čtrnáctiletá studentka malířské umělecké školy s mastnými vlasy, srostlým obočím, orlím nosem a třemi bradami. Přesto má vřelý úsměv a doufám, že se Marcoovi bude líbit. Vybrala jsem ji schválně. Jsem totiž až hříšně zvědavá, jak na ni zareaguje. Jistě, není to vůči Cece fér, ale sranda občas musí být.
Diktuji Marcoovi adresu Ceceina účtu a ptám se ho, jestli MĚ už našel. Kladně odpovídá a v jeho hlase slyším zklamání. "No, já hledal někoho staršího, milá Cece. Na vážný vztah, pamatuješ?" Leze to z něj jak z chlupaté deky. "A bydlíš až na Floridě, to máme od sebe docela daleko," vymlouvá se dál.
"Ale prosím tě!" pištím. "Myslel sis snad, že jsem tě našla pro sebe?" Vymýšlím nové řešení. Marcoovi se asi nebude líbit.
"A pro koho?" ptá se zaujatě. "Máš starší sestru?"
"No, vlastně ano, je jí třicet," pročítám profil Cece. Jmenuje se Deedee a vypadá jako vorvaň s chlupy na hlavě. "Ale tu jsem nemyslela."
"Tak kamarádku?" zkouší to dál Marco.
"Zas blbě. Je tu jedna osoba, která o tebe má zájem. Je jí 17, ale to není tak velký rozdíl, viď že ne?" Wayovi samozřejmě není sedmnáct, a i kdybych nevěděla, že je mu už přes 500 let, tipla bych ho tak na dvacet dva.
"Samozřejmě!" horlivě odpoví Marco. "Ale proč mě nezkontaktuje sama?"
"Stydí se," pravím prostě. "Byla jsem požádána, abych se ti ozvala sama." A vtom mě napadá další nápad. Pohlédnu na Waye. Vypadá, že je zaujat něčím na obrazovce, ale vím, že mě poslouchá a po očku sleduje. "Vlastně… Je tu se mnou. Dám ti ji k telefonu, chceš?"
"A nemá vlastní profilovku?"
"Kdepak. Říká, že na to je už moc stará."
"To nevadí… Popiš mi ji!"
"Svalnaté tělo, černé, lehce nakudrnatělé vlasy, sportovní postava, zákeřná povaha, v srdci roztomilá. Stačí?"
"Dej mi ji k telefonu!!"
"Hned," slibuji. "Jen ji zavolám." Rychle překrývám obrazovku dlaní a tahám Waye za rukáv. "Pojď k telefonu! Hned! Představ se jako… Kamarádka Cece Blakeové."
"Proč bych to měl dělat? Abys vyhrála sázku?" šklebí se vědoucně Way. "To by nešlo."
"Fajn, tak ti toho medvěda koupím, když o něj tolik stojíš," krčím rameny. "Jenom si chci udělat legraci z jednoho zoufalce. Nasaď ženský hlas a mluv s ním."
"Mám si hrát na holku?!" děsí se.
"Ne, chci, aby bylo poznat, že jseš kluk, co si hraje na holku," vysvětluji rychle.
"Takže mám hrát teplouše?!!"
"Vidím, že chápeš!" štěknu a vrazím mu telefon do ruky. Chvíli vypadá zmateně, ale pak se do situace dokonale vžije. "Haló! Haló! Je tam někdo?"
Mám co dělat, abych se neskácela na zem v záchvatu smíchu. Way perfektně napodobuje to, co jsem chtěla. Trochu kvičivý, leč podobný ženskému, hlas. Kdyby na mě mluvil někdo takhle a stál by přede mnou, i když bych ho neviděla, poznala bych, že si na nějakou uťáplou holku jenom hraje, ale přes telefon… Kdoví, co si zoufalý Marco pomyslí. Ale hádám, že první chvilky mu určitě zbaští i s navijákem. Naznačuji Wayovi, aby rozhovor převedl na reproduktor. Toto si velice ráda poslechnu.
"Je tam Šáhadný Marco?" šišlá Way a připomíná mi pomateného Asiata.
"Ach, ano!" projevuje se nadšeně Marco. "Jak se jmenuješ?"
Way se ke mně naklání a já poznám, že už toho má dost. Marco mu na to skočil. Jméno, naznačuje rty Way a já horečně přemýšlím. Jistě, vymyslela jsem, že to bude kamarádky Cece Blakeové, ale pomyslet na jméno jsem jaksi zapomněla. "Řekni, že jméno mu neprozradíš!" špitám dost nahlas, aby mě slyšel Way, ale i tak, aby můj hlas zůstal Marcoovi skrytý.
"Já… já še štydím," dostává ze sebe Way a já mu neslyšitelně tleskám. Následně zvedám palec v gestu, že mu to jde výborně.
"A máš nějakou přezdívku?" pokračuje Marco.
"Samozšejmě še mám!" odkyvuje Way. "Šíkám ši Tajemný - ehm, Tajemná!"
"Tajemná… To se mi líbí!" konstatuje dál kluk na druhém konci spojení. "A mohu se zeptat, proč tak šišláš? Děláš to schválně?"
"Ano!" vyhrkne Way dřív, než ho stačím zarazit. Do koňské prdele! "Ehm, totiš ne…" opravuje se Way. Zřejmě ani neví, proč odpověděl Marcoovi kladně, ale ten je tak vzrušený, že si toho pravděpodobně ani nevšiml.
"Takže, Tajemná, kde se sejdeme? Já žiju v Michiganu… A ty taky bydlíš na Floridě, když Cece je taky odtamtud, že jo?" "No jak jinak!" Way si klepe na čelo a panenky pozvedá k zdobenému lustru, ale hlas si zachovává pořád stejný. Naštěstí.
"A šejdeme še… Já ša tebou pšiletím do Detšoitu!"
Následně slyším hýkavý smích směrem ze sluchátka. Way je z toho tak pomatený, že odtahuje iPhone od ucha, jinak by mu asi praskly bubínky.
"Šemu še šměješ?" ptá se Way. Gesty mi naznačuje, že už toho má nad hlavu a rád by rozhovor ukončil. Krčím rameny a prosím ho, aby ještě chvíli vydržel.
"No - jak sem asi chceš přiletět?!" hýká Marco.
"Panebože, ty seš takový tele!!" Jsem trochu šokována, jelikož Way už nehraje teplouše, ale používá svůj hlas. Na druhém konci spojení je ticho. Až po chvíli se ozve vyděšený hlas Záhadného Marcoa.
"C-co-což-cože??" kňučí jako ztracené štěně.
"Nejsem žádná Tajemná, jasný?!" hučí Way.
"N-ne?"
"No výbordelně!" A práskne s telefonem. Chvíli je mezi námi ticho. Poté propukneme v smích. Je nám úplně jedno, že do kavárny přicházejí lidé a zpytavě nás zkoumají a servírka je z nás na cucky. Zřejmě neví, co s námi. Přímo slyším, co si myslí. Praštění puberťáci. Tak ať! Když jsem začala být těhotná, řekla bych, že cyklus mého růstu se zastavil úplně. Ne jen, že vypadám na sedmnáct, ale i si tak připadám. Sice nemám žádnou známou, která by v sedmnácti měla dvě děti, jenomže to je mi taky jedno. Kdybych počítala každý rok, kterým jsem starší (i když to není poznat), musela bych počítat i Wayův věk. A to ani nevím, kdy má narozeniny, nikdy jsem to z něj nedostala.
Najednou náš smích něco přeruší. Vyzvánění iPhoneu. Pohlédnu na něj. Že by Marco? Popadnu mobil a třikrát do vteřiny zapištím Haló. Way se válí smíchy po stole. K tomu přidám slova Tady Tajemná, je tam Záhadný Marco? a sama mám co dělat, abych nepropukla v další smích. Koušu se do tváře.
"Na co si to hraješ?! Co je Záhadný Marco? Doufám, že název dálnice, kterou fištíte domů!!"
Ian.
"Cože? Proč voláš? Psala jsem ti, že jsme na cestě!" řeknu popuzeně.
"Nevěřím ti ani značku spodního prádla!" odfrkne Ian. "Dej mi k telefonu Waye!"
Bez dalšího slova vrazím telefon Wayovi do ruky.
"Co chceš, amigo?"
"Doufej, že jedete aspoň dvě stě padesátkou!" slyším Iana křičet do sluchátka.
"A můžu vědět proč?!"
"Tak zkus uklidnit ty dva vřískající spratky! Mám z nich mozek na kaši!!"
"To nejsou spratkové, Iane!" Znovu se natahuji pro mobil a křičím na Iana. "Jak by bylo tobě, kdybys měl rodiče někde nezvěstný?"
"To nevím, ale já bez nich žiju už přes pět set let," tvrdí Ian.
"Říkala jsem, že jsme na cestě," uklidňuju ho. "Dej mi je k telefonu."
"To nepomůže -"
"Iane! Dej mi je k telefonu!!"
"Rino! Rio!" Chvíli slyším, jak Ian pokřikuje na mé dcery a za pár dlouhých vteřin jsou obě u telefonu.
"Řekni ahoj, Rino," slyším Iana našeptávat Rině. Ta jeho slova opakuje a já mám velkou radost, že ji zas slyším. Popotahuje a prosí mě, abych se vrátila domů. Slibuji oběma, že zítra už budu doma a že je mám moc ráda. Opět je mi mizerně z toho, jak nedochvilná jsem matka. Pokud mě tak vůbec ještě berou. Udělala bych pro ně cokoli na světě a když si představím slzy, jež se jim koulí po červených tvářičkách… Nechci být ta, která je neustále klame. Chci si zasloužit jejich lásku. Ale ze všeho nejvíc si přeju, aby měly šťastné dětství a aby mou lásku cítily. Nenávidím pomyšlení, že se o ně starají moji rodiče, ti, kteří nedali mně to, co jsem si přála ve věku mých dcer. Byla jsem jako jejich panenka, kterou ochraňovali. Jen doufám, že si tak nepřipadají Rina s Riou. Miluji je. Přesvědčuji je o tom a snažím se, aby to znělo bezstarostně, ne tak, že mi před několika hodinami Way málem umřel a že nás skoro zabil Hearf. "Brzy budeme doma, já i tatínek," slibuji.
"Mami," natahuje moldánky Ria.
"Chceš mluvit s tatínkem?" ptám se.
"Chci, abyste byli doma," prosí.
"Už jedeme, dobře?" uklidňuji ji vlídně. "A zítra ráno, až se probudíš, budeme doma. Oba. Neboj se." Nejraději bych je obě vzala do náruče a už je nikdy nepustila. Hladila bych jejich vlásky a byla jejich máma.

Právě svítá, když vjíždíme do Vancouveru. Way celou cestu porušoval všechny předpisy a jel dvě stě šedesátkou. Víc naše auto nezvládlo. Frčeli jsme jako vítr a Kanadu přejeli jako nic. Nezastavovali jsme se pro potravu, ačkoli jsme několik hodin byli bez krve i bez normálního jídla. Říkám si, že doma na nás čeká vydatné strava a hlavně Rina s Riou, díky kterým jsem schopna pokračovat v cestě. Sice řídí Way, ale já si tou jízdou nemohu ani pořádně odpočinout. Jistě, nabízela jsem se, že mohu několik hodin šoférovat já, ale Way jenom odpověděl, že bych jela maximálně tak stovkou, což mě urazilo.
Nemohu se ani nadechnout radostí, když vjíždíme do naší ulice a já spatřuji náš dům. Co mě těší ještě víc je, že celá naše rodina stojí před domem. Rina a Ria pláčou radostí a i mně ukápne slza. Way nedbale zastaví před domem, div že nesrazí Iana a oba vyskočíme z auta. Obě holčičky mi s nadšeným výskotem skočí do náruče a Way se k nám připojí. Je to to nejradostnější shledání, jaké jsem za celý život mohla mít. Pláču a raduji se a… Vidím totéž i v skleněných očíčkách Riny a Riy. Konečně si připadám… jako jejich máma. Máma, kterou její děti milují.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alea Alea | Web | 2. září 2012 v 10:03 | Reagovat

Panebože, z tebe ty kapitoly lítají jako z kulometu :D.
"Nevěřím ti ani značku spodního prádla!"
ježkovy bulvy,to mě rozsekalo. Klobouk dolů!

2 Lilly Lilly | Web | 2. září 2012 v 13:59 | Reagovat

Pěkný:D krásný konec, kdybys nás zase příště nezasypala nějakou děsivou kapitolkou.
Záhadný Marco? :D :D je mi ho tak trochu líto :D

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 3. září 2012 v 18:57 | Reagovat

[2]: Souhlas. Vážně super kapitola (ostatně jako vždy..) Přemýšlím, myslím... a já už nevím, co bych ti do komentářů měla psát! Prostě bezchybné kapitoly!

4 Erisdar Erisdar | 4. září 2012 v 14:49 | Reagovat

*zamáčkne slzičku* To byla krása! Moc se těším, až se těch chcípáků Hearfů zbavěj! Konečně to bude jako opravdová rodina... *opět zamáčkne slzu*

5 Liss Liss | Web | 6. září 2012 v 17:38 | Reagovat

skvělá kapitola, taková milá. ta část se Záhadným Marcem byla super, hlavně ta poznámka o Voldemortově nosu :-D . A samozřejmě i ta značka spodního prádla ;-)

6 Erin Erin | E-mail | Web | 8. září 2012 v 11:39 | Reagovat

"Na co si to hraješ?! Co je Záhadný Marco? Doufám, že název dálnice, kterou fištíte domů!!" :'DDDDDDDDDDDDDDDDDD Do škala, tohle mě zabilo! :D
Tahle kapitola je krásná, taková dojemná a šťastná. Tímto se taky omlouvám, že jsem nečetla dřív.
Telefonování Marcovi bylo úžasný! *představuje si Waye jako buzíka v růžovým upnutým tílku* Wayi? Máš průser, v dalším rozhovoru tohle bude otázka číslo jedna! :'DD
PS: Dopis přišel ;-)

7 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 22. října 2012 v 18:49 | Reagovat

Zase další úžasná kapitola, mám JS vážně moc ráda. Jako obvykle kapitola skvělá, vážně se moc povedla. V nejbližší době se snad vrhnu na další. ;-)

8 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 14:32 | Reagovat

Tak tady sem si musela málem měnit plinku:D protože to byla síla.. užasná kapitolka teda.. a já koukala jako puk:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama