1. kapitola 1/2

9. října 2012 v 18:19 | Vicky |  Ticho v srdci
A konečně je tu slibovaná nová povídka! Zatím se nic moc neděje, seznámení s hlavními postavami, místem, bla bla bla... Ale ať se líbí, je to něco úplně nového - doufám :D

1. Kapitola

Myslela jsem si, že mě nemůže nic tak rozhodit, že bych se snížila k takovému ubohosti, jako je vztek. Spletla jsem se, což se mi též moc často nestávalo. Když mi oznámili, že budu vychovávat děcko, nevěděla jsem, jak zareagovat jinak, než křičet a poučovat všechny kolem. No dobře, vychovávat není ten správný pojem. Ale zasvětit středoškoláka do tajů Delta 10 bylo i na mě moc. Samozřejmě jsem respektovala, že Wesley je syn Alexe Prävtisse, hlavního bosse Delta 10, ale nechtěla jsem plýtvat svým časem, abych zaučovala nějakého zhýčkaného fracka! Bohužel se ale ukázalo, že nemám na vybranou. Ostatní z mého týmu už byli zúkolováni a na mě zbyl Wesley Prävtiss. Nebudu naříkat, zuřit, ani dál odporovat, to není můj styl, ale neodpustím si další komentáře:
"Takže pošlete ostatní na mise a já tu budu trčet s děťátkem Prävtisse?! Jak si to představujete?" Obrátím se na Hobarta, vedoucího mého týmu. V naší organizaci je hlavní boss, Alex Prävtiss, který tuto instituci založil a s jeho pomocí máme kontakty s podobnými sdruženími, jež jsou schopní nám pomáhat a zařizovat všechno potřebné, po celém světě. Máme základny na každém kontinentu a ještě nikdo nás nikdy nenašel. Máme perfektní maskování a i když se často pohybujeme mezi normálními lidmi, nikdo nás nepojal za podezřelé.
Vracím se k Alexu Prävtissi; založil Deltu 10 a nejdříve byly členy jen jeho přátelé z dětství, kteří měli stejnou výchovu a souhlasili s jeho nápadem vytvořit organizaci, jež bude pro "ztracené" lidi, kteří nemají pořádnou budoucnost. A protože Delta 10 původně nebyla tak hrozně tajná, vlastně vznikla jen za účelem pomoct beznadějným lidem, sehnat členy také nebylo tak těžké. Perfektně se secvičili, sehnali zbraně, výbušniny, trhaviny… Postupem času získávala Delta 10 prestiž a potom do ní chtělo až moc lidí. Po světě se roznesla falešná informace, že Delta 10 zanikla. Ale opakem byla pravda. Od té doby se o naší organizaci mluvilo jen jako o legendě, jíž se mohli pyšnit ti, co ji znali - aspoň z doslechu. Mezitím se toto agentské sdružení rozrůstalo a slibovalo stále větší a větší plat, pohodlnější ubytování a dobré jídlo těm, které si Delta 10 vybrala jako člena. Pokud někdo odmítl nabídku Delty 10, dostal tučnou výplatu za to, že bude mlčet. V opačném případě Alex Prävtiss sliboval něco mnohem horšího.
Já se přidala, když mi bylo 14 let. Máma zemřela a táta o mě ztratil zájem, tudíž jsem se musela postavit na vlastní nohy. Delta 10 mě objevila a udělala ze mě vynikající agentku. Nikdy jsem toho nelitovala. Dnes je v Deltě 10 přes tři sta agentů a špiónů. A jelikož všichni nemůžou být v jedné skupině, jsou rozděleni do týmů. A každý tým má na starost jeden z "nižších" šéfů. Můj má Hobarta. Zdokonaluje naše schopnosti, vyučuje novým trikům a strategiím, školí nás o zbraních… Díky svému nižšímu šéfovi se skupina vzdělá a vycvičí, ale vštípí si do hlavy i takové věci, jako komu věřit, jak bezchybně poznat, kdo lže, jak v nouzové situaci vymyslet plán na záchranu, nebo dokonce i to, jak několik dní přežít v zajetí nebo terénu.
Týmů je tu asi 15. Jsou zaměřené na specializace a obory, ale i na zdatnost. Tak třeba Tým 1-5 jsou začátečníci. Já jsem ve 14 a nemám daleko k 15. Podle toho, jak rychle se člověk učí, se přesouvá do dalšího levelu. Já jsem se za tu pět let dost nadřela, ale vyplatilo se mi to. Když jde o nějaký důležitý úkol nebo akci, skoro vždycky pověřují mě.
A někdy to platí i pro ty méně lákavé mise.
"Slečno Axisswayová," spustí váženě Hobart. "Byla jste pověřena k vycvičení Wesleyho Prävtisse a tudíž je na vás, jak si s ním poradíte. Pan Prävtiss starší usoudil, že čas jeho syna právě přišel. A nerad bych slyšel nějaké stížnosti - víte přece, jak podstatná je taková úloha. Pošlu s vámi dvěma ještě Chada, aby na vaše školení a zasvěcování dohlédl. Pokud všechno půjde tak, jak má, budete náležitě odměněna." Chad je člen týmu patnáct - vyspělý agent, který už se němá čemu učit. S trochou trpělivosti a snahy bych se brzy měla stát jeho kolegyní, proto ho se mnou občas posílají, aby na mě "dozíral".
"Hobarte, sám moc dobře víte, že o odměnu mi nikdy nešlo," odporuji dál. "Ale Wesley o tohle možná ani nestojí. Je to puberťák a pravděpodobně i tatínkův mazlíček -"
"Jak jsem řekl, nerad bych slyšel stížnosti," přeruší mě Hobart nenuceně. "Zítra brzy ráno vás odvezu na místo setkání, odkud budete pokračovat do hor. Všechny podrobné informace vám předám během cesty. O zítřejší ranní hodině buďte připravena v Poradní síni."
Nemám možnost odpovědět. Hobart se ke mně obrací zády a to je pro mě znamením, že diskuze končí a není již o čem mluvit. Vždy to respektuji. Spolknu povzdychnutí a též odejdu z místnosti. Je to něco jako Poradní síň, jenom menší a obvykle slouží k tomu, aby si dva lidé spolu v klidu pohovořili. V Poradní síni se konají volby o tom, jaká skupina bude vyslána na akci, který člen určitého týmu bude přesunut do další…
Vracím se tichou chodbou do svého pokoje. Jak jsem řekla, Delta 10 zajišťuje ubytování ve formě jednolůžkového pokoje s kuchyňkou. Jen koupelny jsou veřejné. Pokoje levého křídla této obrovské budovy jsou pro ženy a pravé křídlo pro muže. Agenti od čtrnácti do sedmnáct let mají spolubydlící a ti starší vlastní svůj byt, který patří jen jim. Když jsem měla sedmnácté narozeniny, měla jsem obrovskou radost, že dostanu vlastní byt, jelikož má stejně stará spolubydlící byla příšerná. Obvykle byla o jeden tým napřed, což mě štvalo. Zvlášť to, že se s tím chvástala po celé Deltě 10, ale to nebyla její jediná chyba. Všechny kolem pomlouvala a sebe považovala za nejlepší. Nebrala jsem jí to, jelikož se uměla perfektně prát a takovou radost jsem jí udělat nechtěla.
Odhrnula jsem dlouhý rukáv nátělníku a odhalila tak stříbrný náramek, těsný tak, že se dá sundat jen pod složitým kódem. Zbavuji se ho jen na spaní a to ho ještě zamykám do šuplíku u postele. A proč vlastně? Na náramku je vytesaný něco jako klíč, kterým otevírám svůj pokoj. Ne, že bych v něm měla něco, co by ostatní nesměli vidět (koneckonců, pravidelně našimi pokoji chodí Hobart a kontroluje, jestli si tu nezakládáme něco podezřelého), ale prostě jen mám ráda své soukromí. Nesnesla bych, kdyby se mi někdo cizí hrabal ve věcech. Při kontrolách Hobarta u toho vždy jsem a tak vím, kam šahal a co kam položil.
Vsunu část náramku do složitého zámku a ozve se souhlasné klapnutí - znamení, že kód je správný. Také je tu pojištění, že kdyby se někdo jiný než vlastník bytu, snažil dostat dovnitř s pomocí svého náramku, spustí se téměř neslyšitelný alarm, který upozorní agenty z patnáctky. Ti pak vyhledají vlastníka náramku a situaci vyřeší. Ještě se tu ale nestalo, že by se někdo chtěl někam vloupat. Když už se něco podobného stane, tak je to nedorozumění.
Otevřu dveře a vstoupím do předsíně, kde si odložím boty. Pomyslím na to, že si musím zabalit pár věcí, protože zítra mě a Wesleyho přepraví do hor, kde ho budu trénovat a školit. Netěším se na to, ale nemám jinou možnost. Tresty za neuposlechnutí nejsou mírné - sice jsem ještě nikdy potrestaná nebyla, ale kdoví, co by si na mě Delta 10 vymyslela.

Slyším budík. Zaklapuji ho a vylézám z postele. Dřív jsem měla problémy se vstáváním, ale po letech jsem si zvykla. A není to vlastně tak hrozné - člověk aspoň lépe užije dlouhý den a víc toho stihne. Rychle se obléknu a vlasy sepnu do drdolu a spěšně přelétnu pokoj očima, zda-li jsem na něco nezapomněla. Je to má denní rutina. Ne, že bych se za poslední roky nenaučila chodit včas a vždy být perfektně připravená. Popadnu svou včera zabalenou tašku a zabouchávám pokoj. Když nad tím přemýšlím, moc často v něm vlastně nepobývám. Mise jsou většinou několikadenní a na Deltu 10 se vracím jen trénovat a učit se. Přesto bych řekla, že sedmdesát procent svého života trávím venku, za zdmi Delty 10.
Jak mi Hobart nařídil, přesně na čas jsem v Poradním sále. On i Chad už na mě čekají. Jakmile se pokývnutím hlavy pozdravíme, všem nám je jasné, co dělat dál. Projdeme budovou, která se právě probouzí k životu, občas potkáme nějaká hladová ranní práčata, která míří do kuchyně dřív, než se ozve budíček - gong, drnčící o půl šesté a všichni musí vstát.
Už jsme venku ze stavení a ovane mě ranní větřík. Zahrady kolem budovy jsou ponořené do rosy a mlhy a my jimi tiše kráčíme. Přibližujeme se ke garážím. Hobart zadá heslo, jenž zná jen pan Prävtiss a nižší šéfové a my s Chadem jdeme za ním. V garáži je chladno a je cítit pach benzínu. Hobart zatím z kanistru doplní zásobu benzínu v autě, kterým pojedeme - v Range Roveru, kam se hned nato usadím. Chad nasedne za mě a Hobart, jakmile je nádrž Range Roveru plná, se k nám připojí.
Čeká nás dlouhá cesta na sever.
Vyjedeme po silnici z pozemků Delta 10 a já se loučím se svým domovem. Rosa se pomalu zvedá a my jedeme kupředu. Pole, parcely a okolí kolem Delty 10 je plné lesů, luk a polí. Kousek od hlavní budovy jsou dokonce i stáje s téměř čtyřiceti koňmi, ale ty jsou jen pro speciálně zaměřené agenty. Na koni jezdit umím, nevyužívám to.
Když už jsme pryč z pozemků a dostáváme se do normálního světa obyčejných lidí, Hobart zrychlí. Nikomu z nás není příjemné tudy pokaždé projíždět, i když lidé o nás vlastně nic neví. Projíždíme malým městem a potom už je zas otevřené prostranství přírody. Uvědomím si, že jsem doteď měla zatajený dech a tedy oddychnu. No dobrá, Delta 10 je tajná, to ale neplatí pro její budovy. Lidé nás vnímají jako školu, kterých je málo. Nižší šéfové jsou za učitele a my žáci. Párkrát za rok k nám chodí inspekce a - co já vím - nepojali žádné podezření. Na našem sdružení není nic špatného, tudíž ani oni by si to neměli myslet. Zatím nám to prochází.
"Jak je to ještě daleko?" ptám se, protože tam, kam máme namířeno, jsem ještě nebyla.
"Asi hodinu na sever," odpoví stručně Hobart. "Rozhodli jsme se, že ten týden cvičení strávíte v divočině hor. Místy tam bude i sníh."
"A to budeme bydlet ve stanu? V těchto podmínkách?" tážu se překvapeně. Už jsem byla na misích v drsných podmínkách, ale to jsem obvykle třeba několik dní nespala. Teď, jak vidím, to bude jiné.
"Buď ráda za ty stany," praví Chad. "Šéf z patnáctky chtěl, abyste přespávali pod širákem, abyste se když tak mohli rychle spakovat, kdyby na vás lidé narazili…"
"…Ale Prävtiss to zavrhl, vezmeme-li v úvahu, že jde o jeho miláčka Wesleyho," dopovím za něj.
"Chtěl jsem to zformulovat uctivěji," ušklíbne se Chad a mrkne na mě.
"Nemáte na vybranou," pokrčí rameny Hobart. "Doufám, že jste si oba zabalili teplé oblečení a dost pokrývek. Pro případ, že by některý z vás zapomněl, jsem vám vzal tři spacáky do mínus padesáti. Mělo by to stačit." Co se mě týče, já jsem pokaždé připravena na všechny podmínky a jelikož jsem teď věděla aspoň to, že výcvik bude probíhat v horách, spakovala jsem si vše potřebné - včetně spacáku. Nicméně Hobartovu pomoc nechci odmítnout, je ještě dost možné, že Wesley přijde v bermudách a slunečních brýlích, tipuji, že ten spacák se bude určitě hodit.
Dál pokračujeme mlčky. Čas ubíhá celkem rychle a já si prohlížím míjející krajinu. Samé stromy, pustiny a lučiny. Mírně stoupáme a za chvíli je kolem nás sníh. Vločky poletují všude okolo a mě popadne sen vyskočit z auta a dělat ty veselé praštěné věci, jako třeba stavění sněhuláka, válení ve sněhu a dělání andělíčka… Tuhle zábavu jsem milovala jako malá. Ještě než se rodiče začali hádat, než máma smrtelně onemocněla a táta dostal depresi. Každou zimu, hned, jak napadl sníh, jsme s mámou vyběhly ven a užívaly si tu bělostnou nadílku. Táta se k nám občas přidával… Jenomže když máma "odešla", úplně ztratil hlavu a zároveň i zájem o mě. Nestaral se o mě a tak jsem utekla ke kamarádce. Tam jsem přebývala pár dnů, ale potom její máma zjistila, že tajně bydlím u nich na půdě a vyhodila mě. Zavolala mému tátovi…, ale toho to nezajímalo. Mé kamarádky máma kontaktovala sociální péči a já musela jít do sirotčince. Tam jsem vydržela týden mezi těmi cizími, křičícími dětmi s nadějemi, že jejich rodiče si pro ně jednou přijdou. Odtamtud jsem také utekla. Byl leden a venku byla krutá zima a umrzla bych, kdyby mě nenašel jeden nižší šéf z Delta 10. V tu dobu zrovna hledali ty "ztracené" lidi.
"Jsme tu!" oznamuje Hobart a já pozvednu hlavu. Opravdu, jsme na místě. Stojíme na úpatí zasněžené hory plné jehličnatých lesů, jejichž obtěžkané větve sahají až k zemi. Nebe nad námi má zvláštní šedo-tmavě-modrou barvu - zřejmě se schyluje k bouřce. Jakmile prozkoumám okolí, začínám hodnotit, kde bych mohla postavit stan. Wesley tu ještě není. Byla jsem informována, že ho přiveze jeho strýček, Malcolm Prävtiss, který vede Deltu 10 ve Švýcarsku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | Web | 9. října 2012 v 18:22 | Reagovat

Ahoj, nechci tě obtěžovat, ale byla by jsi ochotná mi dát hlas tady http://pay-terr-world.blog.cz/1210/sonb-finale pro Tess? Moc to pro mě znamená!! Děkuju! :)

2 Melanie Melanie | Web | 9. října 2012 v 19:52 | Reagovat

Konečně! :-D Začátek hezký, druhou část si přečtu zítra. :)

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 10. října 2012 v 14:36 | Reagovat

Vážně je to něco úplně novýho. Je to dost dobrý, ale takový...no, trochu mi to připomíná obvyklé agentské téma... Ale je to fajn. Přeju ti s ní hodně štěstí a jdu se podívat na další část :-D

4 Lilly Lilly | Web | 10. října 2012 v 19:05 | Reagovat

dobrý námět, dobrý styl... co dodat, vrátím se sem :) (na 2. část :D)

5 Chaky Chaky | Web | 29. prosince 2012 v 12:10 | Reagovat

To je úžasný, moc se mi to líbí :) Úplně jsem to zhltla. Já vždycky koukala na Kriminálku Miami na Horácia a jeho brýle spravedlnosti a tak jsem se naučila mít tyhle věci ráda :) I když je to něco úplně jiného :-D
Tohle je skvělej nápad, dobře napsanej a já rychle pokračuju dál. Nemůžu se dočkat až poznám Wesleyho :D

6 Lily "Aravis" Starfall Lily "Aravis" Starfall | Web | 9. ledna 2013 v 19:42 | Reagovat

Wooow :) Zbožňuju knížky o agentech a tohle zdá se, bude mooc pěkné :) Už abych mohla číst dál :D Zatracená škola :/

7 Domča Domča | Web | 15. ledna 2013 v 14:52 | Reagovat

Paráda! :-) proste wau :D táto poviedka je  niečo iné a zatiaľ sa mi veľmi páči :-)

8 Pepé Pepé | E-mail | Web | 13. března 2013 v 17:28 | Reagovat

ta povídka zní moc dobře =) jdu na další kapitoky .. =)
Tvůj blog má super kabátek =)
A byla bych Ti vděčná, kdybys mě navštívila na mém blogu =)
Ráda bych s tebou i spřátelila =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama