1. kapitola 2/2

9. října 2012 v 18:31 | Vicky |  Ticho v srdci

1. kapitola 2/2

Hypnotizuji okolí očima a hledám nejvhodnější plac pro stan. Zanedlouho ho najdu. Je to rovina, z jedné strany krytá před větrem mohutnou skálou a z levého boku vysokými smrky. Zprava k tomu místu nevede žádná cesta, a tak bude stan chráněný před zrakem lidí (i když si nejsem jistá, kdo by do téhle pustiny šel na piknik). Ihned svou teorii sdělím Hobartovi a ten souhlasí - a ještě jsem pochválena za rychlé uvažování. "Měli by tu být každou chvíli," podotýká Chad, když mi pomáhá s věcmi z kufru. "Domlouvali jsme se přesně na půl devátou."
"Známe přece bratra Alexe," odpovím s úšklebkem. Jednou byl Malcolm u nás ve Skotsku na "expedici" a hned po příjezdu si uvědomil, že přijel ve špatný datum a k tomu si zapomněl svou záznamovou knihu. Jinak na mě působil docela přívětivě a jako správný boss Delty 10.
"Jasně," konstatuje Chad. "Asi by si každý z nás měl postavit stan někde jinde, abychom mohli současně pozorovat světové strany. Mimochodem, kam plánuješ ubytovat Wesleyho?" zajímá se.
"Ubytovat?" divím se tomu pojmu. "Takhle to můžeš nazvat jedině ty." Směju se. "Pro Wesleyho to bude noční můra!"
"Pro tebe snad ne? Hlídat mladší děcko?" provokuje mě.
"Je jen o rok mladší," usazuji ho. "Ale máš pravdu, budu si připadat jako chůva."
"Chůva, co vyučuje bojové umění a předává prakticky ty nejtajnější informace."
"Asi tak."
"Hejbněte s tím trochu!" huláká Hobart. "Až se tu ukáže Prävtiss, chci, aby bylo všechno hotové! Kdoví, jestli si s sebou netáhne svojí záznamovou knihu."
"Pochybuju," odvětím. "A jestli to měl v plánu, určitě ji zapomněl."
"Moje slova, sestřičko," dává mi za pravdu Chad a popadává jeden z Hobartových spacáků. Já beru druhý - pro Wesleyho. Totiž, jestli jste si to špatně domysleli, Chad není můj bratr. Jenom obvykle chodíme na mise a vymýšlíme strategie, trávíme spoustu času, spolu. Chad je něco jako můj "nejlepší kamarád".
Stavíme Chadův stan a nakonec i pro Wesleyho. Nachází se někde mezi mým a tím Chada. Je v podstatě nejvíc skrytý a je vidět pouze, když jdete mezi stromy a pozorně se díváte. Všechny stany totiž mají stejnou barvu - sněhově bílou. Tudíž nejsou moc dobře vidět. Ale Wesleyho stan má i svou nevýhodu - nedopadá na něj téměř žádné sluneční světlo a je v něm tak o 5% větší zima, než v mém a mého kolegy. Ale co na plat, důležitý bod tohoto výcviku bude výdrž, přežití a snažení se o nejmenší stěžování. Tuším, že ani jeden z bodů nebude Wesleymu vyhovovat.
"Už jsou tady!" slyšíme s Chadem Hobartův hlas. Čekám nějakou nablýskanou limuzínu s umělým vyhříváním, ale překvapí mě, když spatřím dvě mužské postavy našlapující na zasněženou cestu.
"Cože?" divím se nahlas.
"Čekal jsem kočár s koňmi a Wesleyho v huňatým kožíšku s kakaem v ruce," prohlašuje Chad zamyšleně.
"To je ještě víc nóbl, než ta moje vyhřívaná limuzína," odpovím kysele.
"Nechte si to," okřikuje nás Hobart a vzápětí už volá na dva Prävtisse.
Ihned poznám Malcolma. Je prošedivělý, ale skrz jeho plnovous je vidět přátelský úsměv. Je trošku podsaditější postavy, i když on sám tvrdí, že všechno jsou jen svaly. Se svou malou postavou se škrábe na vrchol hory k nám. Hned za ním si vykračuje Prävtiss junior. Vypadá přesně tak, jak jsem si ho představovala - hnědé, vlnité vlasy, úsměv Harryho z One Direction, jiskřící očka a vysoká postava. Vypadá… roztomile. Nemá absolutně žádné svaly, i když vypadá celkem sportovně založený. Jakmile si mě všimne, nasadím neutrální, profesionální vzezření a ruce si založím na prsou. Wesley dle mého názoru vypadá až moc natěšeně a vzrušeně.
"Vítejte!" zdraví Hobart oba Prävtisse. Ti k nám celí zadýchaní přistoupí a probíhá jakési představování. Když podávám ruku Wesleymu, prohodím: "Ty jsi Wesley, že ano?" Jen pro ujištění, že by Wesley bylo nějaké krycí jméno.
"Pro kámoše Wes!" zubí se Wesley a drtivě mi stiskává ruku. "Týjo, to byl ale kopec! Není tohle náhodou Mount Everest?" Na otázku raději neodpovídám a snaživě si zachovávám chladný výraz.
"Vůbec jsme nečekali, že přijdete pěšky! Kde máte auto?" ptá se zaujatě Hobart Malcolma Prävtisse.
"Dole pod kopcem," zapojuje se do konverzace Wesley. "Náš trabantík by ten kopec asi nezvlád!" chechtá se vlastnímu vtipu, který není ani trochu legrační. Jen nakrčím obočí a konečně se mi daří vymanit svou ruku z pevného stisku rozesmátého puberťáka. Nepůsobí na mě jako osmnáctiletý - spíš jako děcko o Vánocích.
"To není trabantík, ale můj těžce vydřený Mercedes Benz," opravuje Wesleyho jeho příbuzný. "Nechtěl jsem si ho nějak poškrábat nebo ušpinit od toho sněhu, takže jsme zvolili pěší zónu."
"A nezapomněl jste zamknout ten váš Mercedes Benz?" vtipkuji.
"Určitě ne," zamítá to ihned Malcolm. Ale vzápětí se mu vraští čelo. "Nebo jsem to přenechával na tobě, Wesi?"
"Kdepak," zamítá to Wesley. "Zamkl jsi a potom mi dal klíče, abys je náhodou neztratil."
"Ach ano!" rozzáří se Malcolm. "Ale pamatuješ si, že jsem zamkl, viď že?!"
"Jsem si tím jistý… na dvacet procent," krčí rameny Wesley.
"Ach ne!" úpí Malcolm. "Musíme se hned vrátit! Já jsem určitě nezamkl!"
"Uklidněte se," konejším ho. "Kdo by chtěl krást z takového trabantíku, jako je Mercedes?"
"Co já vím! Kdokoliv!" panikaří dál bratr Alexe Prävtisse. "Wesi! Musíš mi ihned dát klíče!"
Malcolmův synovec vzdychá, ale je na něm poznat, že ví, co se stane s jeho strýčkem, pokud hned nezkontroluje své auto. Shodí ze sebe batoh a protočí panenkami. Rozepne zip a prohrabuje se v přední kapse. Po chvíli se obrátí na Malcolma. "Nevíš náhodou, do jaké kapsy jsem ty klíčky strčil?"
"Snad někam do té malé kapsičky vzadu, aby ho nikdo nemohl najít, kdybychom potkali zloděje a ti by ten batoh ukradli…" Pan Prävtiss horečně přemýšlí a lije se z něj pot.
"Vážně?" Wesley se přesvědčuje a záhy odpovídá: "Ale ta kapsa je děravá."
"Jak jsi na to mohl nepomyslet? Musíme okamžitě dolů!"
"Cože?!" protestuje Wesley. "A pak zase šlapat tenhle pěti kilometrový kopec?!"
"Výdrž je jedním z hlavních bodů, které nesmí správný agent postrádat, chlapče," vkládá se mezi ně Chad a ze tuto větu bych ho nejraději poplácala po zádech a prohlásila za nejlepšího řešitele obtížných situací. "Poslyšte, tuto situaci můžeme vyřešit úplně v klidu. Já a Malcolm půjdeme zpátky po cestě a najdeme klíčky k jeho Mercedesu. Avery a Wes si dají pár koleček kolem našeho tábora a potom nám půjdou naproti."
"To je vynikající nápad," souhlasím a temně se v duchu směji, protože Wesley začíná blednout. Musel vědět, že tento výcvik nebude žádná pohádka, tak proč mu ho nezpříjemnit hned první chvíle? Je přesně takový, jak jsem si ho představovala - spratek, který neví, kam uklidil vlastní rozum! Koho by napadlo dát klíče od auta do kapsy, která je děravá? Obracím se na Wesleyho. "Sundej kabát a oblékni si něco sportovního."
"Teď?" ujišťuje se s výrazem, jenž se ptá, jestli náhodou nejsem blázen.
"Ne, až zítra," odsekávám. Znovu protočím panenkami a povzdychnu si. "A pohni, ať tu nečekáme týden."
"No… Takže… Je tu nějaká… ehm… převlékárna nebo kadibudka…?"
"To si ji tedy musíš stlouct. Doufám, že s sebou máš kladivo a hřebíky."
Wesley propukne v smích. "Hej, dobrej vtip!"
Ve mně se to vaří vzteky. Já mu dám vtip… Od zítřka nastane tvrdý režim a potom může něco mluvit o legraci, rozhoduji se a znovu se temně usmívám. Můj svěřenec se začne znovu přehrabovat v batohu. "Ale já tu mám jenom samý svetry a oteplováky," stěžuje si. No dobře, nevěděl, co se bude dít a nemohl vědět, jaké oblečení bude potřebovat, uklidňuji se, i když mi Wesley připadá ještě retardovanější, než jsem se odvážila předpokládat. "No, tak to máš smůlu," pronáším. "Bohužel budeš běhat v těch tvých oteplovácích." "No to si teda můžu nechat to, co mám na sobě," ulevuje si.
"Fajn." Ledově se usmívám. "Tak si dej 10 koleček kolem lesa a já se k tobě potom přidám."
"Deset?!" zmatkuje Wesley. "Totiž… jsem dobrý ve sportu, to jo, ale… vždyť ten les má aspoň tři kilometry!"
"Ale ty ho nemáš proběhnout, nýbrž oběhnout," upozorňuji ho a obracím se k němu zády. Mířím do stanu a co mě naštve - když se otočím, Wesley bezradně stojí tam, kde jsem ho zanechala. "Čekáš, až se objeví duha nebo co?"
"Co když se ztratím?" Nervózně přešlapuje. Aha! Ocitl se na mém území, ve kterém je naprosto bezradný. "Neznám to tu."
"To ti teď mám kreslit mapu?" provokuji ho dál. "Prostě poběžíš pořád podél stromů a pokud jsi opravdu tak skvělý sportovec, jak tvrdíš, za deset až patnáct minut by ses tu měl objevit." Pako!
"Aha… No tak jo, no…" Nejistě se rozběhne, když si začnu libovat v jeho smůle.
"No tak to počkat!" volám za ním. "Sportovec? A to nevíš, že před každým delším během by ses měl poctivě rozcvičit, jinak ztratíš dech po dvou set metrech?"
"Copak nestačil ten výstup sem?!"
"Nezvyšuj na mě hlas, Wesley Prävtissi," probodávám ho ledovým pohledem. "Teď jsem tvoje šéfka já, jasné? A v tvém zájmu je uposlechnout všemu, co já řeknu. Jakékoli vzepření nebo odpor si připíšu na tvůj trestní rejstřík, který potom padne do rukou tvého otce." Zařezávám se očima do jeho a spokojeně kývnu, když uhne a poníženě cosi zamumlá na souhlas. Asi už pochopil, že nemám v úmyslu být jednou z jeho kámošů. Začne dělat kliky a potichu si stěžuje na ledový sníh, poté pokračuje s dřepy a tak dále. Já mezitím vlezu do svého stanu a vystelu ho dekami, karimatkami a vším možným, aby mi v noci nebyl příliš velká zima. Rozložím si spacák a pak popadnu svůj batoh s oblečením. V rychlosti se převléknu do sportovního kompletu a nepromokavých tenisek a zase ze stanu vylezu. Zapnu zip a v tu dobu vidím Wesleyho, jak se právě rozbíhá směrem podél lesa. A jelikož tu nemám už co dělat, rozhodnu se běhat s ním. Vyrazím za Wesleym a ten zpomalí.
"To, že s tebou běží holka, neznamená, že se nebudeš držet původního plánu. Vydej ze sebe co nejvíc, ale nepadni mi tu. Musíš zkrátka vydržet." Pravidelně dýchám a soustředím se na běh a snažím se nerozptylovat řečněním Wesleyho a věčným stěžováním. Běžím dobře, nemám žádné problémy, zatímco Wesley vedle mě po pár metrech skuhrá a kucká.
"Nemusíš se snažit mě předhonit," upozorňuji ho. "Musíš hlavně vydržet." Nezrychluji, i když je to velké pokušení. Jsem zvyklá běhat na velké úseky dost rychle a sprintovat bych vydržela třeba půl hodiny, ale nechci Wesleyho provokovat ještě víc.
"Já nejsem žádná bábovka," odsekává Wesley a zrychlí. No, jeho věc, to on se nebude zítra schopen po probuzení ani pohnout.

Nakonec jsem trasu zkrátila o polovinu. Doběhla jsem v pořádku, zato Wesley působí jako poškozený parní válec. Heká a vzdychá a nemůže popadnout dech - přesně, jak jsem očekávala. Každou chvíli se snažil mě předběhnout a když se mu nedařilo, naštval se a snažil se navázat konverzaci. Nepromluvila jsem s ním ani slovo, tudíž ON byl vyřízený, ne já. Po třech kolečkách to vzdal a svalil se na sníh. Okřikla jsem ho a donutila běžet dál, i když za to jsem si vysloužila notnou dávku zbytečných řečí. Nechala jsem si to líbit, protože pro zítřek plánuji pro Wesleyho něco, za co bude mít důvod mít projevy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Seléna Seléna | 10. října 2012 v 8:46 | Reagovat

Teda Vicky klobouk dolu. tyhle první dvě kapitoly jsou užasné:-)

2 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 10. října 2012 v 14:26 | Reagovat

Naprosto skvělý! Nečekala jsem, že mě zaujme příběh co nemá tématiku fantasy... ale stalo se. Těším se na další, je to vážně dobrý. =)
Jsem zvědavá jak dá Avery Wesovi do těla. To bude ještě sranda... =D

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 10. října 2012 v 14:47 | Reagovat

Vážně to zní dobře.
Jsem hodně zlá (vím to o sobě a vůbec mi to nevadí :-D) a tak mám právo doufat, že Wes bude na prášky :-D
Dobrá práce! jen tak dál! :-D

4 Vicky Vicky | Web | 10. října 2012 v 16:29 | Reagovat

[1]: mockrát děkuju :)

[2]: Chtěla jsem něco úplně nového, takže nic fantasy nečekej..., ale i přesto doufám, že vás neunudím ;) A děkuju...=)

[3]: Jen buď zlá a kritická, o sobě vím, že agentské téma by mě asi moc nezaujalo, ale moc ti děkuju! =D Jsem ráda, že čteš, doufám, že tě dalšími kapitolami nezklamu =)
Wes ne prášky BUDE, to se neboj :-D

5 Lilly Lilly | Web | 11. října 2012 v 20:11 | Reagovat

Pěkně krutý výcvik - a já si stěžuju na tělák... :D
"spíš jako děcko o Vánocích." - zabilas_:D

6 Chaky Chaky | Web | 29. prosince 2012 v 12:29 | Reagovat

Hahaha :D Ta je ale škodolibá. :-D Je to skvělá povídka, rychle pokračuju dál :) Máš talent!

7 Domča Domča | Web | 16. ledna 2013 v 15:40 | Reagovat

Úžasné! ten výcvik mu nezávidím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama