2. kapitola 1/2

21. října 2012 v 13:00 | Vicky |  Ticho v srdci
A přináším vám druhou kapitolu Ticho v srdci. Pěkné čtení přeju. :)

2. kapitola

Připozdívá se. Slunce je už dávno za horami a náš kempovací plácek se ponořuje do chladu. Hobart už je dávno pryč; jakmile s Malcolmem Prävtissem našli ztracené klíče na cestě, Malcolm bez rozloučení odjel a Hobart se vrátil nahoru k nám, aby nám předal poslední pokyny. Přesně za týden pro nás Hobart přijede a odveze mě i Wesleyho do Delty 10, kde se Prävtiss junior bude dál vzdělávat. Pomohl nám uskladnit potraviny a zajistil, že jich máme dost a odjel. Velení předal mně a nejvyšší střežení Chadovi.
Choulím se do deky a přidávám suchá polena na oheň. Když Hobart odjel, vyzkoušela jsem Wesleyho i z použitelné stránky. Ukázalo se, že moc "upotřebitelný" tedy není, jelikož dokázal rozštípat jenom klestí a ty nejtenčí klacíky, jež jsem sekala JÁ v osmi letech doma. Bydleli jsme totiž s rodiči na farmě a táta mě naučil štípat dříví. Začínali jsme s menšími větvemi a pokračovali až ke kládám. Takže jsem Wesleymu uloženou práci dodělala já. Rozhodla jsem se, že ho to rozhodně naučím (ano, v osmnácti letech se náš školáček bude učit štípat dříví), ale dnes už jsem na to neměla náladu, jelikož Wesley mě neustále poučoval, že "On se to nikdy neučil" a že "Nikdy neměl v ruce ani pořádnou sekeru - prý jenom takovou tu pro malé děti".
Wesley není vůbec v tak sportovní kondici, jak o sobě tvrdil. Rozkázala jsem mu, aby udělal padesát kliků a už po desítce skučel. To už jsem se naštvala a cvik jsem mu zdvojnásobila. Myslím, že právě teď je někde u té padesátky. Vypadá to, že má před sebou dlouhý večer - i když pravděpodobně netuší, že pro něj chystám ještě další cvičení. Neustále skuhral, že je mu zima, takže jsem mu k teplu pomohla. Takhle se zahřeje a ještě tak začne skvělým startem k sportovní postavě a výdrži. Zatím mu to moc nejde, ale tipuji, že za pár dní na tom bude alespoň o 25% lépe, než je současně.
Zpoza stromů vidím přicházet Chada. Doteď zkoumal okolí, zda je čisté a můžeme pokojně spát. Myslím, že ani nejsou nutné hlídky přes noc, ale pro jistotu první noc se budeme střídat s Chadem a pokud všechno proběhne hladce a bez problémů, zítra nebude noční střežení nutné.
"Všechno v pořádku?" ptám se.
Přikyvuje. Sedá si ke mně a pohlédne na Wesleyho. Když vidí, jak můj žák heká a z čela se mu lije pot, provokativně se na mě usměje. "Netrápíš ho moc? Tohle je kolikátý klik? Dvě stě devadesátý devátý?"
"Teprve asi šedesátý," pošklebuji se kysele. "Je to dřevo."
"Nebuď tak přísná," chechtá se můj společník a nožem si ořezává dlouhý klacek na opékání krajíce chleba. Já už ho mám hotový. Je křupavý a dobrý a přikusuji k němu sušené hovězí. Vidím Wesleyho kráčet k nám - tedy spíš plazit se.
"Už jsi udělal těch sto kliků?" volám na něj.
"Teprve osmdesát jedna," kvílí. "Co je tohle za vojenský tábor? Mám hlad! A nedodělám to dřív, než se najím!" vydupává si.
"Po večeři už nebudeš schopen cvičit," namítám nesmlouvavě.
"Ach ne! Vždyť toho dneska bylo tolik!"
"Musíš ze sebe vydat to nejlepší, jinak na konci neprojdeš testem."
"Prosím!"
"Ale no tak Avery," vměšuje se do naší "debaty" Chad.
"Co?" vypaluji na něj. "Když ho teď budeme šetřit, jak na tom bude za pět dní?"
"Jenom si myslím, že na první den jsi na něj moc drsná. Zaslouží si odpočinek."
"To si taky myslím," ulevuje si Wesley.
"Tvé názory se neberou na vědomí," usazuji ho zas já. Po chvíli hledění na Wesleyho, zoufalého tvrdým výcvikem, si povzdychnu. "Zítra hned ráno ty kliky doděláš!" rozhoduji a už o tom dál nemluvím. Wesley si oddychuje a posazuje vedle mě.
"Dáte mi taky chleba a to… maso?" doprošuje se, když chvíli sedí a nic se neděje.
"Ale jistě," odpovídám. "Doufám, že máš rád sušené hovězí."
"Cože? Tohle není vepřový? Ale… ale já jím jenom drůbeží!" ohrazuje se. "To vám můj strejda neříkal?"
"Tak zaprvé, tohle není luxusní centrum, kde dostaneš, co chceš," říkám chladně. "Sníš to, co dostaneš a jestli to nechceš, nic jiného nedostaneš." Odkašlávám si. "Zadruhé, co jsi měl za známku z přírodopisu? Vepřové se rozhodně nerovná drůbežímu, to ví snad i šestileté dítě. Tobě je šestnáct, viď?" Schválně ho provokuji. A daří se mi to.
"Mně je osmnáct, kdyby něco!" ohrazuje se okamžitě.
"A zatřetí, tvůj strejda není v dohledu a není tu, aby tě opatroval, drahoušku. A na konci tohoto školení mu podám hlášení o tvém chování. Myslíš, že po takových výstupech dostaneš valné hodnocení?"
Konečně zmlká. Hledí na mě mírně, ale uvnitř něj to vře. Nedivím se mu. Já se v jeho situaci taky nenávidím. Pohlíží mi do očí, až nakonec uhýbá. Já jsem ta tvrdá bez kapky slitování - aspoň vůči Wesleymu. Není to tak, že bych byla uzavřená sama do sebe a všechny kolem nesnášela… Jenom si těžko hledám kamarády. Hlavně na ně nemám čas. Jediní lidé, které znám, jsou agenti z Delty 10 a ne všichni jsou přátelští jako Chad. Většina z nich svou práci bere zapřísáhle vážně a při nějakém citu ani nemrknou. Říkala jsem, že s Chadem jsme kamarádi. On je můj jediný. Totiž, i mimo společné mise se s ostatními bavím…, ale jde jen o prohození slov, názorů… Nejsou to přátelé. Jsou to spolupracovníci, v lepších případech se s nimi dá mluvit. Ano.
A jak bych popsala sebe? Nejsem chladná a bezcitná, ale ne zas všem otevřená. Než něco o sobě vůbec řeknu, musím v tom člověku mít důvěru a znát ho alespoň pár týdnů. Také nemluvím zbytečně. Vždy si dávám pozor na jazyk. A tak se mi také nestává, že bych se přeřekla. Ale rozhodně nejsem perfektní. Mé plány a strategie nikdy zdaleka nejsou dokonalé. Když mi kolegové přenechávají postupy obléhání, přepadení, vloupání, nikdy se nestačí divit tomu, co vymyslím. Mé nápady nejsou odborné, ale zato kreativní - a hlavně účinné. To mi stačí.
Wesley se ode mne odvrací. Sedá se co nejdál ode mě a Chad mu beze slova podává krajíc chleba a kus sušeného hovězí. Wesley si s ním očividně neví rady. Ze země vezme větev a bez jakéhokoli očištění na něj napíchne krajíc. Začne ho opékat na ohni, přičemž krajíc začíná už po necelé minutě černat. Nekomentuji to. Stačí mi pohled na to, jak Wesley rozpačitě mačká hovězí. Každou chvíli po mně hodí pohledem a pak oči zas zaměří na to, co mu leží na dlani. Nevypadá na to, že má v úmyslu to sníst. Chystám se mu to vzít - musí si uvědomit, že tady se s ním opravdu nikdo nebude mazlit.
Zvedám se a jdu směrem k Wesleymu. Natahuji k němu ruku, ale on mi hovězí nepodává.
"Akorát se zpotíš a maso bude smrdět. Kdo to potom má dle tvého názoru jíst?" ptám se ho.
"Já to sním!" odporuje vzdorně. Chce ukázat, že není žádná bačkora. To se projeví zítra ráno. Protentokrát ho nechávám, ale nespouštím z něj oči dřív, než se do masa nezakousne. Dle jeho výrazu mu to ani trochu nechutná, ale tento den byl náročný hlavně pro něj. Dlouho nevydrží bez příjmu pořádného jídla. To ví i on. Pokračuje ve vytrvalém žvýkání i poté, co se zas věnuji svému jídlu. Sama už jsem se svým chlebem a hovězím skoro hotová. Na oheň už nic nepřikládám, stejně půjdeme za chvíli spát.
"Tak co?" ozývá se za chvíli s plnou pusou Wesley. "Zazpíváme si? Povíme strašidelný historky a pak se vydáme do lesa?"
"Tohle není dětský tábor, Wesi," upozorňuje ho už po několikáté Chad. "Ale co se týče té procházky, až ti za dvě hodiny jídlo slehne, můžeš si dát pět koleček kolem lesa," přidávám se.
"Co je špatného na zpívání?" podivuje se dál.
"Nepřitahujeme pozornost," pravím jednoduše.
"Vy jste fakt hrozně divný," ulevuje si Wesley. "Hrozně upjatý."
"Cože?!" dopaluji se a vyskakuji ze svého místa.
"A koukám, že někteří z vás i parádně bez sebekontroly," směje se.
"Ty drzoune! Já se ovládám, jak nejlépe umím! To ty si tu hraješ na zrající květinku, která potřebuje péči a jemnost! Co si o sobě vůbec myslíš? Pohybuješ se na tenkém ledě, abys věděl. Co tomu řekne tvůj strýc?"
"Přemýšlelas vůbec o tom, jak se třeba cítím JÁ?" Staví se též a mění pozici. "Vůbec jsem sem nechtěl! Tahle organizace snad ani není pro normální lidi! Musel jsem opustit všechno jen pro to, abych byl takový, jako můj táta! A co z toho mám? Uštěpačnou, hnusnou holku bez špetky citu a agenta Rumcajse, ne?! Paráda! Co víc si může teenager v mým věku přát!" Chvíli na sebe jen tak zíráme, Chad na mě, já na Wesleyho, Wesley někam za mě do lesa. Přemýšlím, jestli se mu chce utéct. Musím připustit, že začátky nejsou nikdy jednoduché - jak pro studenty, tak pro jejich cvičitele. Jsem s ním pár hodin a už mám pocit, že se zblázním. A jak se cítí samotný Wesley? V něčem má pravdu. Jsem tu já, Chad - cizí lidé, kterým byl svěřen. Jako nějaké odhozené štěně. Nechci ho litovat, ale chtě-nechtě si vzpomínám na své začátky. Nenáviděla jsem téměř všechny, včetně svých mentorů. Věděla jsem, že tohle místo je pro mě to nejlepší, co mě mohlo potkat, navíc jsem mohla někde venku umrznout…, ale než jsem s í zvykla, Deltu 10 jsem považovala za nepřítele. Jenomže mně zemřela matka a otec o mě neměl nejmenší zájem. Wesley je rozmazlený, nafoukaný puberťák, miláček svého strýčka. Pravda, Alex za ním jezdil jen málokdy, protože na prvním místě měl samozřejmě Deltu 10, ale pořád měl svého strýce Malcolma, který ho zbožňuje. Mně se za celý život moc lásky nedostavilo.
Posazuji se zpátky na své místo. Wesley vypadá, že se na mě už nemůže ani podívat, že nesnese tu dávku lhostejnosti a odchází do lesa. Zvedám se, ale Chad mě pohledem zase posazuje. Nechápavě na něj zírám.
"Potřebuje si popřemýšlet," vysvětluje.
"Potřebuje lekci slušnosti!" odsekávám rázně a zatlačený hněv se opět škrábe na povrch.
"Nejsme jeho chůvy," pokračuje. "A v něčem měl pravdu. I když si to možná neuvědomuješ, z nějakého důvodu ho nenávidíš už od jeho příjezdu. Není jeho chyba, že ho máme na starost." Přisedává si ke mně a na klacíku si opéká další krajíc. "Jsi k němu moc tvrdá. Nevymlouvej mi to, já vidím, jaké city k němu chováš. Jsi totálně zahořklá a nepříjemná."
"Sám jsi řekl, že tohle není tábor pro děti!" namítám. "Jsem jeho mentorka. Tvrdostí se nejlépe připraví na krutý svět venku. Možná se mu nelíbilo odloučení od teplé postele, ale sám pochopí, že i obyčejná lekce chvatů se mu bude hodit."
"Neříkám, že ne," přesvědčuje mě. "A on si to taky nemyslí. Jenom… Tohle není utrpení jen pro tebe. Jde o tvůj přístup. Naprosto schvaluju přísnost, ale ty do toho vkládáš mnohem víc. Nenávist, Avery."
"Necituj mi tu Shakespeara," odsekávám stejně zahořkle, jak o mě mluví. "Vidím, že mě nechápeš. Tady už nejde o to, že bych ten úkol pořád nechtěla splnit - koneckonců, je to úkol od Prävtisse -, ale o to, že Wesley -"
"Už ho nech," uklidňuje mě. "Víš, z jeho postoje se vůbec nechová nevhodně. Celý život byl na to zvyklý. Nemyslíš, že to má těžký, když najednou přijde mezi úplně cizí lidi a ještě s tím, že se stane agentem?"
Mlčím. Vím, co tím Chad myslí. Není Wesleyho chyba, že mě otec vyhodil z domova. Není jeho chyba, že máma umřela a já mrzla pod mostem s tichými modlitbami, aby mě někdo zachránil. Stejně tak nemůže za to, že musím dělat vše, co m šéf Delty 10 přikáže a nemám žádný společenský život, nikdy nebudu mít rodinu ani dovolenou v nejluxusnějších letoviskách na světě. Jak řekl Chad, dělám to nevědomě a sama bych to třeba neudělala, ale už jen svým přístupem kazím myšlenky ostatním. Co bych dělala na Wesleyho místě já, kdybych byla zhýčkaná husa z města z bohaté rodiny? Určitě bych se snažila chovat tak, aby moji mentoři neodhalili, jaký mám strach… A co když přesně tohle Wesley cítí? Co když je dokonalým odrazem mých myšlenek? Asi o všem moc přemýšlím, ale… Co nechci, je být bezcitná a terčem nenávisti. Nežádám fanoušky a partu skvělých kamarádů. Přeju si být normální. Přeju si procházet bez odvrácených tváří ostatních. Zatím se mi to dařilo…, než přišel Wesley. Jemu jsem zkazila náladu i malé sebevědomí, které sem na ten kopec přitáhl.
Po pohlédnutí do Chadových očí se mé domněnky potvrzují. A najednou je mi to… líto? Ne přímo, ale vinu cítím. Malou. Co z toho mám? Uštěpačnou, hnusnou holku…
"On se přes to přenese, Avery," říká Chad a bere mě kolem ramen. "Každý dělá chyby."
"Já nechci."
"Dělat chyby?"
"Působit jako uštěpačná, hnusná holka."
Chad mi stiskává rameno. "Je rozrušený. Nemyslel to tak. Stejně jako ty se nevědomky chováš… příliš přísně. Zítra bude lépe."
Povzdychávám si. "Myslíš?"
Kývá hlavou. Pak už nemluvíme. Ještě chvíli tam jen tak sedíme a hledíme na pomalu uhasínající plamen. Kolem nás se rozlévá tma a na nebi naskakují hvězdy, jimž dominuje dorůstající měsíc. Jsem unavená. Byl to dlouhý den. Zívám zrovna ve chvíli, kdy se Wesley vrací z lesa. Vypadá mnohem klidněji. Zvolna vstávám a protahuji ztuhlé končetiny. Přenechávám Chadovi na starost dohasínající oheň a shýbám se pro chléb a sušené hovězí. Wesley ke mně přistupuje a nabízí se, zda-li chci s něčím pomoct. Popravdě? Tohle jsem nečekala. Mě se nikdy nikdo neptá, jestli chci pomoct, protože vědí, že já si vždycky poradím sama. Ve většině případech konám i některé mise sama.
Odpovídám mu, že ne. Potom si vzpomínám na Chadova slova a na chvíli se zamyslím. Neukřivdila jsem mu zase? Nenaznačila jsem odmítnutím jeho nabídky pomoci, že mě vůbec nezajímá a že než abych mu dala šanci něco zkazit, raději si to udělám sama? Ano, poněvadž mě trochu hryže svědomí, asi tomu tak bude.
"Nebo… Wesley," volám za ním. Ihned se otáčí s jiskrami v očích. "Totiž, jestli se ti chce, můžeš tohle odnést do spižírny." Rázem je tu a bere mi jídlo z ruky. Nezapomínám děkovat, i když bych si to klidně mohla udělat sama - uklidit zbytky po večeři NENÍ žádná práce. Přesto si uvědomuji, že v některých případech, jako je třeba tento, jde jen o ten pocit připadat si potřebně. Pokud mohu aspoň takhle napravit svou přísnost a přispět Wesleyho psychice, proč ne. Wesley vypadá mnohem spokojeněji a mě napadá, že bych se k němu neměla chovat přehnaně striktně, ani mile. Budu se snažit udržovat mezi tím rovnováhu. A teď, co je ta spižírna? Jde jen o jámu v zemi, kam ukládáme suroviny, které se brzy zkazí. Chad ji vydoloval a větvemi jehličnanů jsme zajistili i přikrytí. Snad to bude stačit.
Ještě čistě automaticky obcházím tábor a poté dávám dobrou noc Chadovi i Wesleymu. V mém stanu je děsná zima a rychle zapínám zip. Stěny jsou sice vodě-odolné a udržují teplo…, pokud tu nějaké je. A to rozhodně není. Rychle zadýchávám vzduch a hýbu prsty na nohou dřív, než mi umrznou. Převlékám se do zatepleného svetru, přes něj si beru ještě jeden. Doufám, že několikery ponožky budou stačit a do rána se z mých chodidel nestanou kusy ledu. Přetahuji přes sebe oteplováky, což sice ve výsledku není úplně nejpohodlnější, ale jsem zvyklá na ledacos, nekomfortní noc zvládnu. Jen se musím spoléhat na Wesleyho logiku a přemýšlení, protože jeho výcvik by asi za moc nestál, pokud by byl ráno nalezen zmrzlý. Jestli si chystal pyžámko, bude ho muset vyměnit za ten svůj kabát, s kterým vyšlápl Mount Everest.
Zalézám do spacáku a ještě přes sebe dávám několik dek. Důsledek není nejhorší. Neumírám zimou, je mi vlastně docela příjemně. Na jak dlouho? Přes noc se značně ochladí, já prochladnu… A co potom? Proběhne výcvik Wesleyho s trenérkou s chřipkou - v nejlepším případě. A jak si asi poradí? Neměla bych ho jít přeci jen zkontrolovat? Ano, chápu, už se chovám jako učitelka v mateřské školce, ale po Chadově přednášce nemám zrovna pozitivní myšlenky. O něho si starosti naopak nedělám. Vím, že si vystačí se spacákem do mínus třiceti stupňů, několika vrstvami karimatek a vlastním přemýšlením.
Vzduch kolem mě se ochlazuje a já proti své vůli nemůžu usnout. Nehýbu se, jen zatínám zuby a pěsti a šeptem se modlím, abychom všichni tuto noc zvládli. Odříkávám Otčenáš a poté několikrát opakuji prosbu o přežití. Také prosím za svého tátu, který mě vlastně jako křesťanku vychoval. A stejně se na konci zachoval tak hrozně. Nedokážu ho pochopit, ale minulost nezměním. Pokud si teď říkáte, že být agentkou a zároveň křesťankou je divné, klamete sami sebe. Žili jste doposud v přesvědčení, že v Boha věří jen slaboši? Pravda je taková, že i ti silnější se někdy octnou v nesnázích. I oni potřebují zázrak.
Není mi teplo. Ale uvnitř se cítím silnější. Říkám si, že Delta 10 by mě nikdy nevystavila takovému úkolu, který by zanechal trvalejší důsledky. Navíc, nejsem slaboch, chřipku zvládnu. Nešla jsem do této organizace pro to, co většina ostatních; pro naději domova. Stalo se ze mě to, co jsem si poslední roky přála ze všeho nejvíc; být dobrá v tom, co mi ze života zbylo. Proč fňukat a připustit tak, že sem nepatřím z důvodu, ze kterého jsem se už skoro stala agentkou? Proč o tom vůbec přemýšlet? Jestli se dnes v noci nachladím, nebo s větší pravděpodobností se mi stane něco horšího, má to tak být. Můj život není hod mincí. Důvěřuji tomu, se o mě stará - tomu, který mi opravdu dává domov. Následky nejsou vždycky takové, jaké se mi líbí.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Alea Alea | E-mail | Web | 22. října 2012 v 18:20 | Reagovat

Ta ho vážně moc neštří :D. Ale Chad má pravdu - měla by k němu být o trochu milejší. I když je to totální dřevo a rozmazlenec :D.

2 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 27. října 2012 v 0:10 | Reagovat

Příběh se mi zatím dost líbí. Postava Avery je pěkně vykreslená, a myslím, že ji začínám chápat. =)
Ačkoli... ani takové dřevo jako je Wesley nemusí být k zahození :D

3 Chaky Chaky | Web | 29. prosince 2012 v 12:47 | Reagovat

Tohle je už po třetí, co mě napadlo, že to vypadá jako vytržené z knížky. :) Prostě píšeš báječně, mohla bys to z fleku vydat a upřímně ti řeknu, že bych si to koupila :)
Je to zajímavé, nádherně a detailně popsané. Ty myšlenky jsou na tom nejlepší. A Chad mě mile překvapil, když se Wesleyho zastal. Třeba přece jenom Wesley nebude takovej blbec :-D Náhodou je tak přihlouple roztomilej :)

4 Domča Domča | Web | 20. ledna 2013 v 12:31 | Reagovat

Skvelá kapitola :D poriadne mu dáva zabrať :D :D

5 Lexi Perennis Van der Lux Lexi Perennis Van der Lux | 30. května 2013 v 12:00 | Reagovat

súhlasím s Chadom... je naňho až moc tvrdá :/ ale inak skvelá kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama