Kapitola 16. 1/2

2. října 2012 v 17:44 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná

Ano, já vím, prosím bez komentářů... Vím, vím, asi měsíc jsem nepsala, ale nechci se k tomu dál vyjadřovat. Kapitola je nakonec docela dlouhá, 17. píšu a... Děkuju všem, kteří stále zůstávají čtenáři. Taky chci oznámit, že dřív než příští týden žádné příspěvky nečekejte, protože o víkendu budu mimo domov. Zatím se mějte pěkně! :)

Kapitola 16.

V jednu chvíli ječím, v té druhé ze sebe neohrabaně shazuji příšeru, která se stala z Waye. Totiž, ne z Waye, protože tohle není on. Nikdy nebyl. Muselo se něco stát, zatímco jsem byla ve městě a pak u Iana. Rychle přemýšlím a zároveň ve směsici paniky a pudu sebezáchovy se zvedám na nohy. Hearf - nic jiného to být nemůže - se po mně ohání a já uvažuji, proč už nepoužil nic ze své moci. Hrubě kopu přímo do středu místa, kde má mít normální člověk žaludek a Hearf na chvíli odpadne. Naprosto nechápu jeho taktiku, ale dávám se do běhu. Uháním směrem do lesa za naším domem, seč mi síly stačí. Díky své rychlosti jsem tam za několik sekund, ale ani Hearf není pozadu. Dýchá mi na paty a nebezpečně rychle se přibližuje.
Vbíhám mez stromy. Díky vysokým a širokým korunám do lesa nedopadají skoro žádné paprsky slunce, za což nevím, jestli mám být vděčná, nebo naopak. Mohla bych ještě běžet, ale nevím, k čemu by to bylo. Snad bych se dokázala ukrýt, ale výsledek by byl stejný - Hearf by mě našel a… Co by vlastně udělal? Započalo již to jejich takzvané vyhlazování upírů z povrchu zemského? Nevím, co mám očekávat a o to je to horší. Možná nechce ublížit mně. Možná neví, že jsem porodila dítě, jež sami stvořili. Je pravděpodobné, že mě chce jen vystrašit? Nebo mě jen tak pro zábavu zabít?
Než na to přijdu, přeci jen se rozhodnu pro možnost ukrytí. Nedaleko odtud - asi půl kilometru - teče řeka. Ústí někde mezi skalami a pokračuje drsným terénem; prudkým svahem s balvany a ostružinami. Nic, čeho bych se měla obávat, jen nevím, zda-li se dokážu pohybovat dost tiše.
A kde je vlastně Way? Neměla bych myslet spíš na něj? Samozřejmě, že ano. Problém je, že sama nevím, co se sebou, tudíž nemám ponětí, jak zachránit Waye. Nebo možná není nikde uvězněný. Snad utekl a sám se někde ukryl. Pamatuji na slova rodičů. Kladli mi na srdce, že Hearfové na sebe dokážou vzít číkoli podobu. Nechala jsem se snadno oklamat. Jak rozpoznat vampýra od Hearfa? Těžká otázka. Potrvá delší dobu, než na ni najdu odpověď.
Znovu se dám do běhu. Snažím se pohybovat co nejtišeji, proto postupuji pomalou, ale osvědčenou taktikou: skákáním ze stromu na strom. Osvědčila jsem si, že lidé se k nebi moc nedívají, takže by mi pohyb ve výšce asi dvaceti metrů mohl poskytnout výhodu - teď jenom zbývá zjistit, zda Hearfové dělají stejné chyby, jako lidé. O čemž pochybuju.
Pode mnou bublá řeka. Kontroluji situaci a nic podezřelého mé oči nenalézají, takže seskakuji ze stromu a nehlučně přistávám na jednom z balvanů. Zurčení proudu uděluje vadu, že kromě něj neslyším téměř nic, ani když pořádně špicuji uši. Tok je velmi silný a pro člověka by na osmdesát devět procent skok do něj byla sebevražda. Jenomže já nejsem člověk, přesto si zachraňuji krk.
Skáču.
Mohu být ta nejnadpřirozenější bytost na světě - třeba i vampýrka -, ale stejně mě voda ochromuje a na chvíli zbavuje rozumného přemýšlení. Řeka je hluboká a nade mnou na jisté okamžiky převládá panika. Kopu nohama, máchám rukama. Lapám po vzduchu. Konečně mi do hlavy vstoupá myšlenka, že pokud se neprodleně neuklidním, Hearf mě může snadno objevit. S tichým jásotem nakonec nohama nalézám bod, za který se zachycuji. Dno řeky je kamenité a právě o jeden z šutrů se zadržím. Jako záchrana to moc dlouho nevydrží, ale stačí na to, abych se dostatečně uklidnila. Zachovávám chladnou hlavu a bleskurychle hodnotím situaci. Kolem mě je jen voda, monstrózní balvany a kapradí. V případě, že se potopím, v ledové vodě mohu vydržet bez vzduchu možná tak dvě až tři minuty.
Hlavu stále udržuji nad vodou. Rukama šátrám po další opoře, protože mi podklouzla noha a já málem spolkla notnou dávku chladné vody. Na poslední chvíli se chytnu kapradí a přitáhnu se ke břehu. Tohle je docela dobré místo pro úkryt; šlahouny kapradí dosahují až do vody, takže až se ponořím a zas vynořím z řeky, nebudu tak snadno vidět. Navíc kolem mě jsou další obrovské balvany a k tomu menší vodopád.
Ponořím polovinu obličeje do vody a očima zkoumám okolí. Žádné podivné věci nevidím. Zatím. Je mi hrozná zima a vím, že pokud se nebudu pohybovat, rychle prochladnu. Pro mě tak bude až po delší době, tudíž pro teď se snažím chlad po celém těle ignorovat. Třesu se a drkotám zuby, přesto se snažím za každou cenu zachovat klid. Vydrž to!! nabádám se. Najednou na sobě cítím něčí pohled. A sakra! Skrýš mi tedy neposloužila moc dlouho a kvalitně. Opatrně odhrnuji kapradiny a málem mi vyskočí srdce z krku. Nad křišťálovou vodou se sklání srnka, ale jakmile mě spatří, zděšeně uskočí a dá se na úprk. Ne, že by mi žaludek neprahl po krvi, ale nechám ji jít. Udělala jsem ale chybu. Vyplašila jsem ji. Komu nedojde, že před někým utíká? Zvlášť potom nesmrtelného Hearfa?
Zase jsem to podělala. Samozřejmě jsem nevěděla, že je to jen lesní zvěř, ale… Jak dlouho potrvá, než mě najde? Zatínám pěsti a mám dojem, že jestli se nerozhýbu teď, tak už nikdy. A tak dělám to, co se mi příčí ze všeho nejvíc. Ponořuji hlavu a dělám vše pro to, abych nevykřikla. Pevně držím přivřená víčka a víc je otevřít nechci, ale vím, že budu muset. Voda mě štípe do očí, jak je studená a divoce máchám rukama kolem. Ne že bych snad byla dezorientovaná; vím, že se potřebuji pohybovat. Po chvíli se konečně rozkoukávám a uvědomuji si, že tím mácháním určitě přilákávám pozornost k potoku s vodním vírem. Napadá mě kompromisní řešení.
Plavat pod vodou a s proudem zpočátku není nic těžkého. Pluji mezi velkými balvany a lehce se mezi nimi protahuji, čas od času se nadechnu, přitom mám dostatek pohybu a pode mnou je dost hloubka, tudíž se nijak nezasekávám. Mého těla se zmocňuje třas a obrovské podchlazení, nicméně to házím za hlavu - nebo se aspoň snažím. Musím přemýšlet. Kde jen může být Way? Přemýšlej! nabádám se. Kam by ho schovali? Kde by ho uvěznili? Proč má mysl nedokáže pracovat jasněji?
Musím se nadechnout. Plavu vzhůru a vynořuji hlavu z vody. A najednou mě opět zasahuje otřes; hlavu mám znovu pod vodou. Tlačí na ni obrovský tlak, je to jako ruka, jež mě tiskne pod hladinu velikou silou. V panice kopu nohama, máchám rukama kolem, což mi způsobuje modřiny a škrábance a akorát ztrátu posledního vzduchu v plicích. Zbytečně jsem zazmatkovala a příliš se vylekala. Jak se z tohohle dostanu nevím, ale napadá mě jen jediné. Vyklouznu ze sevření neviditelné ruky a potopím se ještě hlouběji. Stále kopu nohama. Prázdno v plicích je nesnesitelné a já nevím, jak dlouho ještě vydržím. Nakonec se ale přeci jen chodidly dotýkám písečného dna a s tou největší intenzitou se odrážím. Dávám do toho úplně všechno, co mi zbylo. Náhle mé tělo prořezává vodu a hlava mi vystřeluje z vězení ledové vody. Ani nedokážu popsat pocit, jaký nade mnou dominuje. Nejprve nedokážu popadnout dech a když se mi to konečně podaří, už nejsem schopna se přinutit se znovu ponořit. Na to jsem příliš vystrašená a stále se projevuje panika. Rozrušená se rozhlížím kolem sebe, možná až moc trhavě a prudce, nakonec ale nikoho nevidím, takže na strach mám nárok.
Nepochybuji o tom, že to byl Hearf a někde číhá, nebo je jednoduše pár centimetrů ode mě, jen neviditelný. Nebo je jich víc? Už jsem říkala, jak strašně nenávidím pocit bezmoci? A jelikož už se nedokážu přemluvit k ponoření, vylézám z potoka a kácím se do dalšího obrovského keře kapradin. Nasávám čerstvý vzduch a především se snažím zklidnit. Mokré oblečení je ke mně přisáté jako pijavice a já ze sebe odlepuji co nejvíce vrstev. Nakonec mi zůstává jen tílko a svetr omotaný kolem pasu, ostatní nechávám odplout potokem. Lomcuje mnou chlad a zimnice, ale je to teď lepší, když jsem z potoka venku a mám na sobě jen málo oblečení, jež mi zimu způsobuje.
Nejdříve musím přijít na to, kde Way je. Nebudu zbytečně pobíhat po lese a hledat pod každým kamenem. Každopádně bych však mohla pátrat podle jeho pachu. Stejně mi nic jiného nezbývá. Jako upírka jsem schopna na dlouhou vzdálenost zachytit pach někoho, koho dobře znám. Tuto schopnost rychle využívám a Wayův pach zachycuji pár kilometrů na jih. Dál do lesa. Nevím, co čekat, ale s prázdnou jít nehodlám. V minutě si vyrábím ostrý předmět z kůry, který bych mohla použít k přeřezání pout, pokud Way nějaké má. Není to nic moc, ale přinejmenším mi to dodává pocit, že s tímto mám možná větší šanci. Naproti tomu nemám tušení, co na Hearfy zabírá, takže si za opasek z rukávu polo-roztrhaného svetru dávám ještě jeden takový výrobek a vydávám se na jih. Také je samozřejmě možné, že utekl a nepadl do zajetí Hearfů, ale to nepovažuji za pravděpodobnost. Vzpomínám na slova rodičů - vampýři umírali, i když o svůj život tvrdě bojovali, nestačilo to. Co zmohu já s nějakou kůrou a chabými vědomostmi?
Musím na to vsadit.
Nic jiného mi nezbývá.
Nevím, jestli se pohybovat během nebo krokem, nicméně krokem bych tam dorazila nevím kdy a pokud poběžím, musím počítat s tím, že na mě čekají a nebude to procházka růžovým sadem. Nakonec stejně volím svůj osvědčený postup, tedy běh. Stejně nepřijdu na to, co pro mě chystají a pokud ano - a já věřím, že ano -, do jejich pastí padnu tak jako tak.

WAY

Asi bych se neměl vůbec ozývat a poutat na sebe pozornost. Uvědomuji si to hned poté, co bolestně skučím následkem toho, že se mi kolem končetin omotaly provazy s nějakou kyselinou, která je vážně k nevydržení. Rozežírá mi kůži sice pomaleji, zato je to stejně palčivé. Dokážu zatnout zuby a nestěžovat si - nahlas -, ale není to zrovna to nejjednodušší. Dostává se mi pohledu Hearfa, který mě chytil - nebo to možná byl jiný, jelikož mně všichni připadají stejní. Stejně to nechápu. Nechal jsem se směšně chytit a k tomu svázat. Navíc na mě poštvali nějakou divnou energii, jež mi zabraňuje v tom, abych se dokázal pohybovat jako upír. Také proto se jim nemohu bránit; ne že bych věřil, že se smysly vampýra bych si nějak pomohl.
Hází mnou do kouta nějaké zatuchlé jeskyně a já hlavou narážím do skály. Bolí to a z úst se mi dere rozhořčené zavrčení…, čímž si ihned a opět získávám jeho pozornost. Obrací se ke mně s vražedným pohledem. Nezjistil jsem, proč mě nechal naživu; možná čeká na Rachel, až mě najde a on si bude moct vychutnat ten pocit prohry, až se odtud oba dostaneme. Nebo se stane pravý opak a my s Rachel se budeme dívat jeden na druhého, jak budeme mučeni. Neočekávám nic milosrdnějšího než žhavé uhlíky, lázeň v žíravině, lámání kostí nebo kůly z černých bříz, tak jako tak čekám mnohem horší věci.
V každém případě tu není možnost, že bych se odsud dostal sám. Kdyby existovala možnost paralyzovat aspoň jednoho Hearfa za jeden vampýří život, pořád je jich několik venku, tipuju. Mohu jen doufat v to, že Rachel napadne nějaký zářný nápad, v což moc nevěřím. Nebylo by to tím, že bych nedůvěřoval, ale tak nějak se musím smířit s tím, že tohle je pro mě konečná. Vím to já, ví to sama Rachel. Kdyby ona byla v mé situaci, pravděpodobně by chtěla, abych se s dcerami odsud dostal co nejdále - a přesně to bych teď nejradši vyslal jí. Nechci ji opustit, ale lepší to, než ji před sebou vidět umírat. Beztak nevěřím tomu, že by se tentokrát stal zázrak a její tvrdohlavost šla stranou. Jestli mi téměř patnáct let nelhala v tom, že mě miluje, musím se smířit s myšlenkou, že se mě pokusí zachránit. Po tomto uvědomění si připadám jako děcko, které musí ostatní dostávat z problémů.
Je tu zima - dost velká na to, aby se mi dostala pod kůži. Obvykle nejsem takhle citlivý na podmínky prostředí, ale pod pohledem lstivého Hearfa navíc s úkolem mě zamordovat si asi nikdo nebude libovat v tak luxusní péči. Zvlášť pak ne vampýr jako já, který je rozmazlený teplem domova, plnou ledničkou a videohrami. Poslední roky jsem si na ně potrpěl. A samozřejmě… milující Rachel.
Ne. Nutím se na ni nemyslet. Čím dřív tohle pro mě skončí, tím dřív se ona dostane z šoku a smutku z další ztráty osoby, pro kterou si našla místo ve svém srdci. Pokud dokáže rychle utíkat. Za žádnou cenu bych nechtěl udělat něco, co by ji blíže seznámilo se smrtí.
Hearf se ke mně opět obrací a já potlačím nutkání skřípat zuby. Takže přeci jen je konec? Na odpověď nebudu muset čekat dlouho vzhledem k tomu, že se ke mně ta příšera v prostěradle přibližuje. Ani nevím, jak bych ji popsal. Tvář Hearfa už jsem spatřil, původní podoba je stále stejná, ale na tělo jsem se nikdy pořádně nezaměřil. Od krku se mu táhne dlouhý bílý povlak, identický s prostěradlem. Z děr, které nevidím, mu vykukují dlouhé, slizké ruce, hubené jako lunt. Prsty se ke mně natahují, což mi připadá trochu pošahaný, ovšem nemám dost kuráže, abych se mu o tom zmínil. Pařáty jsou ještě blíž a najednou se dotýkají mého čela. Automaticky sebou trhám a chci z jeho dosahu co nejdál; později si uvědomuju, že jsem nalepený na skalní stěnu a dál už vážně nemůžu. Zatínám zuby a snažím se ten dotyk ignorovat. Je to, jako by mi rozerval čelo a na maso přitiskl kus ledu. Tělem se m rozlévá chlad a dostává mě do stavu otupělosti.
Hledí mi do očí a nedovoluje mi uhnout. Po chvíli si všímám, že na to stejně nemám dost síly. Připadám si šíleně ochablý a unavený. Chci zavřít oči, ale nějaká část mě samotného mi říká, že bych to neměl dělat. Jen na chvíli, jen na chvíli… Jen na pár minut si odpočinout… Po pár vteřinách - nebo to byly minuty? - ani nevím, které myšlenky jsou mé a které mi do hlavy zasadil Hearf. Cítím jeho přítomnost v celém svém těle, získává nade mnou nadvládu. Tento fakt mi dochází poté, co se hodně snažím dát si myšlenky do pořádku, ale na nic většího se nezmohu. Jsem moc slabý… Neřekl bych to o sobě, ale vím to. Doposud jsem si to nepřipouštěl.
Oči se mi klíží a stejně se stává to, co jsem nechtěl: padám do příjemné nevědomosti. Až se probudím, budu silnější… říkám si. Budu odpočatý… a najdu… Nějaká malinká část si vzpomíná na Rachel, ale už jsem v tak apatickém stavu, že mi to ani nepřipadá divné. Chci… jenom… spát… A mé přání se vyplňuje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 3. října 2012 v 17:52 | Reagovat

snad neumřel?
Takové ty fráze typu chci spát si spojuju se spánkem až navěky.
Jdu dál

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 4. října 2012 v 16:56 | Reagovat

[1]: Taky si říkám...
Každopádně ''zajímavá část''... Ale pokud někoho zabiješ, tak si mě nepřej!!! :-D

3 Anett Anett | E-mail | 4. října 2012 v 18:47 | Reagovat

tyyy jo pěkné

4 Erin Erin | E-mail | Web | 6. října 2012 v 12:57 | Reagovat

Část z pohledu Rachel je mi tak známá, že jsem se skoro viděla na jejím místě. Taky jednou spadla do ledové řeky. Sice jsem neskákala ze skály, nebyla moc hluboká a proud taky nic moc, ale i tak... skvěle si to popsala! :)
Nejhorší je ten šok ze začátku, kdy najednou si ve dvou stupňové vodě... br, až z toho mám husinu! :D

5 Vicky Vicky | Web | 8. října 2012 v 16:57 | Reagovat

[1]: Neboj, jestli Waye někdy budu chtít kuchnout, v následující kapitole se to rozhodně nestane :-D

[2]: No problemo :-D Možná umře někdo, ale to nebude tak podstatný ;)

[3]: děkuju =))

[4]: To asi jo, mně se to s tak ledovou vodou pravděpodobně nestalo, ale tak vycházela jsem z toho, jak si asi musí člověk/upír v tu chvíli připadat :D

6 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 14:42 | Reagovat

wow tak tohle bylo kruty.. co si ti zmetci už dovolují:-) jinak jako vždy párada:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama