Kapitola 16. 2/2

2. října 2012 v 17:47 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
RACHEL

Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že pomalým tempem bude můj postup jistější a bezpečnější. Potom, co jsem se rozběhla vstříc Hearfům, jsem padla do pasti, která mě na dobrých pár hodin zadržela. Dostala jsem se z ní jen proto, že mě popadl záchvat vzteku a ten mi z ní pomohl ven. V tu chvíli jsem si připustila, že takových pastí může být přede mnou ještě několik. A já ztratím drahocenný čas. Way už může být dávno po smrti! Hodnou chvíli jsem dále strávila strategií, jež jsem beztak nevymyslela a rozhodla se tedy pro poslední možnost - pomalý a obezřetný postup. Je to ještě pomalejší, než jsem si myslela!
Prodírám se ostružinami a dívám se před sebe. Není to zrovna zábavné vzhledem k tomu, že musím dávat pozor ještě na stromy a keře, jestli se tam neskrývá nějaká z těch potvor. Nicméně to musím překousnout, pokud chci Wayovi pomoct - nebo se o to aspoň chabě a amatérsky pokusit. Každou chvíli zakopávám o nějaký kořen. Už mě napadlo postupovat přeskakováním ze stromu na strom, ale usoudila jsem, že to by bylo moc nápadné.
Podívám se před sebe, protože na sobě najednou ucítím něčí pohled. Málem se zalknu šokem. Je to Way! Dostal se odtamtud úplně sám i bez mé pomoci! Srdce mi poskočí štěstím, ale ještě než překonám vzdálenost mezi námi a skočím mu do náruče, si všimnu jeho výrazu. Nevypadá ani trochu potěšeně, že mě vidí. Vlastně jeho tvář neříká nic. Rty má semknuté do úzké linky a oči přivřené, hlavu mírně nakloněnou. Usuzuji, že… že to nemůže být on. Takhle by se na mě nikdy nepodíval. Působí lhostejně, ale kolem cítím napjatou atmosféru.
Skoro se nemůžu nadechnout. Nechce se mi věřit tomu, že by mu udělali něco takového. Není přímo Hearf, ale také není sám sebou. Chvíli vyčkávám; nemám nejmenší tušení, co počít.
Way dělá krok vpřed. Všimnu si zaťatých pěstí a napnuté hrudi. Co mu jen vlili do mozku za sračku? přemítám s beznadějí. Očekávám nějaký příkaz, že mě má zabít nebo mučit, na druhou stranu - jemu se mohu bránit. Nejsem úplně nováčkem jako vampýrka, znám chvaty a základní obranné pud také. Nejsem proti Wayovi bezbranná.
Ten míří ke mně, pomalu, o každém kroku jakoby přemýšlel. Dívá se na mě, prozíravě, až mám pocit, že hledí skrz mě. Stále však neprovádím žádný pohyb, jsem jako paralyzovaná. Ale hlavně je to faktem, že na něj nechci zaútočit jako první. Přesto, že je ovládaný Hearfy, mu nechci ublížit. Vidím v něj Waye, který se mnou strávil takřka patnáct let v lásce a miloval mě. Pořád mě miluje, tvrdohlavě si vtloukám do hlavy. Tohle může být jen dočasné. Přece však se s ním musím utkat. Pokud v něm je část Hearfa a není to prozatímní, musím kontaktovat někoho, kdo ho z něj vypudí. Ihned mi na mysl přichází Clarissa. Je však samozřejmé, že nepopadnu telefon přímo teď a neoznámím tak všem Hearfům, že poslední potomek nejmocnějších mágů jde pomoct té, kterou má zničit.
Musím odvést pozornost. Nevím sice jak, ale nějak začít musím.
Zatínám zuby a překonávám zbývající vzdálenost mezi mnou a Wayem. Nechtěla jsem, ale nemám jinou možnost. Mohu utíkat třeba několik hodin, ale on po mně půjde a neodpočne si v nejbližším odpočívadle. Proto útočím jako první. Zasahuji ho do hrudi pěstí, i když ne tak silně. Uskakuje dozadu, tudíž úder má ještě slabší účinek. Čekám, že budu muset znovu napadnout já jeho, ale to se nestává. Tvrdě mi ránu oplácí, kromě toho, že jeho pěst zasahuje mou pravou lícní kost a před očima mi tančí dokola hvězdičky. Way nečeká, až se vzpamatuji. Pokračuje úderem do břicha, ale to se mi aspoň daří trochu uskočit. Přesto to bolí. Připadá mi mnohem silnější než běžný vampýr jeho věku. Musela jsem počítat s tím, že Hearfové do něj vložili i svou moc. Dát se do pořádku a utřídit myšlenky netrvá ani dvě sekundy a zase jsem ve formě. S bojechtivostí ignoruji, že zápasím se svým milovaným, a soustředím se na výpady. Několikrát se mi daří ho odrovnat, párkrát jsem položena na zem, ale každopádně se mi tento boj zdá nekonečný. A cítím, že Way do toho nedává všechno, co může. Je možnost, že je v něm třeba i malinká část, která se brání a nepodporuje tu silnější, nechce mi ublížit? Vzhledem k tomu, že se svou lidskost pokouším zatlačit do kouta, bych se neměla zaměřovat na tu jeho.
Když jsem asi počtvrté rozprostřena na tvrdé zemi, Way mi z ničeho nic mizí z dohledu. Vidím jen šmouhu, která mizí mezi stromy a já nemám dost vůle, abych se za ním vydala. Musím této chvilky využít. Ještě v leže vytahuji z kapsy mobil a než stačím najít Kontakty, jsem venku z lesa. Doufám, že Hearfové neoplývají nějaký super-sluchem, kterým by i na míle daleko slyšeli každé slovo. Ani vampýři nemají tak vysoce nadpozemské smysly.
Mačkám tlačítko Volat a docela dlouho čekám, než se ozve obvyklé vyzvánění. Clarissa musí být hodně daleko odtud. To není dobré.
"Prosím, zahrady Jardin du Luxembourg," ozve se nejdřív jazykem, kterému nerozumím - pravděpodobně francouzština - a až poté, co jsem zticha jako hrob, tu větu uslyším v angličtině.
"Haló?" dostávám ze sebe. "Clarisso?"
"Rachel!"
"Ty pracuješ ve Francii? A v zahradách?"
"Zjistila jsem, že mám ještě jedno nadání - pro zemi. Musela jsem toho využít! V zahradničení jsem výborná!"
"Aha… No já volám, protože…"
"Zníš nějak divně," podotýká. "Stalo se něco?"
"Jak se to vezme… Potřebovala bych, abys přijela, jestli můžeš. Je to celkem naléhavý."
"Počkej - co - co se stalo?"
"Hearfové znovu zaútočili," pravím.
Na druhém konci je ticho.
"Já vím, že bys nám neměla pomáhat zrovna proti nim, ale -"
"Ne, ne, to je v pohodě. Za chvíli tam jsem."
Hned jí diktuji adresu a stát, včetně popisu našeho nynějšího bydliště. "Ale jak se sem chceš dostat tak rychle? Jestli jsi ve Francii, jak dlouho bude trvat, než chytíš nějaké letadlo, než sem doletí…" Opět mě přepadá beznaděj. Než se sem dostane, můžeme být všichni mrtví.
"Věř mi," přesvědčuje mne. "Budu tam nejdéle za dvacet minut." A tím hovor končí.
Cože? Za dvacet minut? Přemýšlím, zda má svého vlastního tryskáče s nejpřesnější GPS, ale i tak by jí přeprava sem trvala několik hodin. Musím se jí na to zeptat, až se sem dostane.
Stojím na louce za lesem a nevím, jak se zatím zabavit, abych nezpůsobila ještě něco, co by akorát uškodilo nám všem. Táhne mě to do lesa pozorovat Hearfy a Waye, ale tuto myšlenku hned zaháním. Mohla by to být má poslední sledovací mise. Sedám si do vysoké trávy a pomýšlím na to, že ještě před dvěma hodinami jsem se nechala balamutit falešným Wayem. Podle slunce odhaduji, že může být tak jedna hodina po poledni. Rině a Rie za dvě hodiny končí škola. Co jim řeknu, až se vrátí? Jak jim povím, že Way je v moci Hearfů? Připadám si ještě bezmocněji než před třemi minutami.
"Proč tak tragický výraz?" ozývá se najednou za mnou. S trhnutím sebou škubu a vyskakuji na nohy. Asi dvacet metrů ode mne stojí Clarissa s jedním kufrem v ruce.
"Ty - jak ses sem dostala za dvacet minut?!" zajíknu se.
"No jo, promiň, trochu mi trvalo sbalit všechny elixíry, přísady, krucifixy… Ale snad nejdu moc pozdě," krčí rameny Clarissa a pokládá kufr na zem.
"Pozdě?" opakuji po ní.
"Aha. Já zapomněla. S tím novým nadáním pro Zemi jsem se naučila teleportovat na jakékoli vzdálenosti. Země mě dostane kamkoli." Hrdě se na mě usmívá.
"A já myslela, že takhle to funguje jenom s tou tvojí vlastní místnostní…"
"Neřeš to," mávne rukou. "Tak, kde máš Waye? A kde jsou Hearfové?" Rozhlíží se kolem, jako by čekala, že nějaká z těch příšer vyskočí z keře nebo s jekotem se vyřítí z jezera.
Hned ji seznamuji s naší situací a hned se ptám, jestli ji něco napadá. Přemýšlí a nakonec říká: "A nechal tě na zemi a prostě… utekl?"
"Tak to vypadalo," odpovím.
"Možná neměl za úkol tě zabít," konstatuje.
"Tak proč se tam objevil? Jenom proto, aby mi nahnal strach?"
"Možná chtěl jen odvést pozornost," napadá ji.
"Od čeho? Myslíš, že mě měl zdržet, zatímco Hearfové něco provedou?"
"Je to dost možné." Na chvíli se odmlčí. "Jenom mi není jasné, proč by tě potřebovali zdržet. Jsou to nejmocnější stvoření - kdyby něčeho opravdu chtěli dosáhnout, ty bys nebyla překážkou."
"Vážně? Není něco, do čeho nemůžou zasahovat?"
"Nedává mi to smysl!" vybuchuje najednou Clarissa. "Co zase plánují?!"
"Bude to něco, čeho se nemůžou účastnit v mé přítomnosti," uvažuji nahlas.
"Jak to myslíš?" ptá se.
"Co když existuje situace, kterou nemohou řídit podle svého? Jenom za podmínek, že by…"
"Na něco jsem zapomněla!" vyhrkne vzápětí. Shýbá se ke svému kufru, otevírá ho a přehrabuje se mezi knihami, různými složkami, lahvičkami a dřevěnými křížky. Myslím, že jsem zahlédla i něco, co se podobá česneku. Musím se sama pro sebe ušklíbnout. Clarissa si toho nevšímá a konečně nachází to, co hledala. Úplně zespod vytahuje velkou knihu s názvem Ochranná kouzla a zuřivě v ní listuje. Přeskakuje několik kapitol a téměř po třech stovkách stránek se zastavuje. Přelétává text očima a pohlédne na mě. "To je ono," oznamuje. "Proto Hearfové odvedli pozornost! Sice mi to pořád nedává trochu smysl, ale je to to nejlepší, na co jsem přišla."
"O co jde?" tážu se. Nakláním se s ní ke knize a čtu něco o vampýřích rodinách a jejich ochranném kouzlu. Je to psané nějakým starým jazykem, navíc v latině, takže rozeznávám jenom nejzákladnější slova. "Co to znamená?" obracím se na Clarissu.
"Píše se tu o tom, že pokud jsi upíří matka, do patnáctých narozenin tvých dětí jen tím, že jsi, je chráníš. Žádné nadpřirozené bytosti jim nemohou ublížit. Tedy, mohou, ale jen ty, které jsou jim příbuzní."
"Nerozumím tomu. Rině i Rie už patnáct bylo," namítám. "A jak to, že jsem o tomto kouzlu nevěděla? Proč vůbec je? Jak funguje?"
"Nejsi taky žádná čarodějka a tahle informace není přímo veřejná," uklidňuje mě. "Dříve - ještě před tou zradou i spiknutí proti archandělům -, kdy vampýři ještě neoplývali nesmrtelností, byli terčem lidí i nadpřirozených bytostí, i když lovili jen zvířata. Hlavně děti byly terčem. Mágové na ně seslali kouzlo, které je mělo chránit do patnácti let. Žádná cizí bytost na ně nemohla. Aby ale kouzlo fungovalo, musela být matka skoro neustále se svým dítětem. Jinak by ochrana nebyla k ničemu. Věřilo se, že když měli vampýři děti, vlastnili i lidskost, díky které jim mágové pomohli. Lidé nevěřili, že vampýři mohou mít děti, zvlášť pak z lásky, ale většinou magie fungovala. Vampýři si tak na nějaký čas získali pověst, že i oni mohou milovat. Děti byly v bezpečí a jen když se matka vzdálila na více než deset kilometrů, ochrana neúčinkovala. To se poté ukázalo, že se o své dítě nestarala."
Chvíli to vstřebávám. Jestli tato ochrana zůstala na světě i po všechna tisíciletí, ta má už musela být dávno zlomena. Vzpomínám na situaci, kdy mě a Waye Clarissa přinutila odejít, nebo pomýšlím na Selené a Elisu… Neprolomila jsem kouzlo vědomě - a kdyby to nebylo nutné, své děti bych neopustila! To znamená, že už několik let mohly Rina a Ria být cílem nadpřirozených bytostí včetně Hearfů.
"Ovšem je tu výjimka, pokud matka byla od dětí odtažena násilím," pokračuje po chvíli Clarissa a já si uvědomuji, že mi právě přečetla myšlenky.
"No, to už je stejně jedno, protože oběma dcerám už patnáct bylo, takže ochranná magie byla zrušena," prohodím. Stále mi však není jasné, jak toto mateřské kouzlo zapadá do současné situace. Ale najednou mě něco napadá. "Poslyš, napadá mě, jestli o tom kouzle věděli i Hearfové. Jestli čekali na to, až jim bude patnáct…" Zarážím se. Vzpomínám, že Rina byla vlastně narozena proto, že to Hearfové zařídili. Kdybych o tom kouzle bývala věděla, očekávala bych, že patnáct let si nebudou Riny všímat, protože by nemohli - i když ji svým způsobem vlastně stvořili? Myslela bych, že na ni nemohou ani sáhnout? Obracím se na Clarissu a cítím, že mi znovu čte myšlenky. Nevadí mi to. Aspoň nemusím tolik věcí vysvětlovat.
"Je možné, že by teď chtěli naplnit své předurčení?" Pohlédne mi hluboko do očí a mně v tu chvíli dojde, jak vážná tahle situace je. Kolik času už jsem ztratila? Sice jsem o ochranném kouzlu do patnácti let nevěděla, ale bylo mi jasné, že jednou si pro Rinu přijdou. A jak ji mám ochránit, když ještě není ani vampýrka?
Mám dojem, že se mi spousta věcí vymyká z rukou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 3. října 2012 v 17:58 | Reagovat

Asi mám v mozku blog, moc to nechápu a těším se, až mi to bude více objasněno.
Jinak moc hezká kapitolka:)
Když si pomyslím, že jsem chtěla Clariss zabít:D Kdo by je teď tahal z tý horký kaše?

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 4. října 2012 v 16:56 | Reagovat

:-? Máš štěstí holka!

3 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 4. října 2012 v 18:57 | Reagovat

Tak to je celkem síla... snad se Rině a Rie nic nestane, i když s tvým morbidním přístupem... :D :D :D

4 Erin Erin | E-mail | Web | 6. října 2012 v 13:12 | Reagovat

Nééééééééé, takový konec neee! O_O  O_O
Do prčic, jde do tuhýho, jako snad ještě nešlo. Vždycky se z toho nějak vymotali, ale teď je Way noschledem Hearfů, Rina někde pryč od Rachel... ježiši, tohle čekání na další část je dobře stresující. Člověk si představuje, co všechno se může stát, odhaduje, co autor snad neudělá a čeho je schopný.
Uf...
Taky se omlouvám, že jsem kapitolu přečetla až teď, ale škola je drtič :-D
Doufám, že v další kapitole nikdo nepřijde o život ...

5 Alea Alea | Web | 6. října 2012 v 16:53 | Reagovat

Kristova hnáto... To vypadá na pořádnej průšvih!
Doufám, že se těm dvoum holkám nic nestane... A taky by nebylo špatný, kdyby se Way dostal do normálu.

6 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 14:51 | Reagovat

pane bože.. jdu si pro kapisniček ty těmi koncemi važně zabijíš:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama