Kapitola 17. 1/2

16. října 2012 v 17:15 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Zdravím! :) Samu sebe jsem překvapila, že jsem sedmnáctku dopsala tak "brzy". Čekala jsem, že mi to bude trvat aspoň dva týdny, jak to tak u mě poslední dobou bývá zvykem, ale kupodivu je i docela dlouhá. A s tímto vám přinásím oznámení, že ještě tak dvě kapitoly maximálně a dvojka Jiného světa bude u konce. A ano, chystám i třetí (a poslední, doufejme!) díl! Samozřejmě pokud budete chtít nadále číst; nebudu přidávat něco, co by vás nebavilo. A že dvojka končí už teď? Samotnou mě to překvapilo, ale chystám si ještě nějaké překvápko a co chci ještě sepsat, nebudu cpát ještě sem. Sama tomu nemůžu uvěřit - zdá se mi, jako bych druhý díl JS psala strašně krátkou dobu! Nevím, začala jsem někdy na začátku června! Dejme tomu, že do konce listopadu nejpozději dopíšu dvojku. Jasně, plánovala jsem aspoň 25 kapitol, ale mám dojem, že tenhle děj už se dlouho vleče... Na tom nezáleží, zkrátka nebude dlouho trvat a pustím se do trojky. Jestli chcete znát můj názor, dál bych to nerozvíjela. Podívejte na Školu noci nebo Anitu Blake, kolik mají tyto série dílů. Mně samotné se zdá, že autorky to trochu přehánějí, ale tak nebudu vám vnucovat své dojmy.
Uf... Nějak jsem se rozepsala, že? :D Už končím!

Kapitola 17.

RIA

Fyzika… existuje něco nudnějšího? přemítám, zatímco kreslím na sešit srdíčka a čmáranice podobající se naší učitelce před tabulí nabodnuté na kůlu. Nemám nejmenší tušení, o čem je řeč. Vzorečky, delta , zákony elektrické energie…, nic mi to neříká. Poslouchám jen na půl ucha a strašne si přeju, aby už se ozvalo spásné zazvonění na přestávku. Pokaždé, když se však podívám na hodiny, shledám, že ručička buď neposunula vůbec, nebo jen o čtvrt minuty vpřed. Stále zbývá skoro třicet minut hodiny. Skoro třicet minut psychického umírání. Nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím. Každá vteřina se líně vleče, každá minuta je jako celá hodina. Je smůla, že hodiny fyziky si mohu zrušit až ve třeťáku. Nevím, co bych si počala, kdyby zanedlouho nebyly letní prázdniny.
Podívám se na druhý konec třídy, kde sedí můj přítel Ricardo. Potutelně po mně pokukuje a ani ne za dvacet vteřin mi na stole přistane papírová vlaštovka. Podle písma nicméně poznám, že není od Ricarda, nýbrž od Matta, mého… přítele, o kterém Ricardo nic neví. Je ode mě nečestné, že klamu Ricarda - přitom vím, že mnohem jednodušší by bylo se s ním prostě na férovku rozejít. Nesl by to těžce, ale překousl by to určitě snadněji, než kdyby mě s Mattem někde přistihl. Matt ví, že to Ricardovi tajím, říkala jsem mu, že prozatím musíme být opatrní, tudíž nechápu, proč mi přímo před jeho očima posílá vlaštovku.
Přesto mi poskočí srdce radostí, když si přečtu, co mi napsal.
Je strašně těžký za tebou nejít a políbit tě.
PS: Jen se neboj, já vidím, že vždycky, co zachytíš můj pohled, tepna na tvém krku se zrychlí. Romantický, Rio.
Než stačím odpovědět, na stole mi přistane další dopis; tentokrát od Ricarda. Čekala jsem to, je hrozně podezřívavý a žárlivý na všechny, kteří se kolem mě motají. V dopise stojí:
Proč ti prosím tě píše Matt? Potřebuje příležitostnou milenku nebo co???
Někdy mi připadá zábavné, že si do všech kluků, se kterými se bavím, Ricardo rýpe, ale jelikož to dělá neustále, člověka to brzy omrzí. Totiž - má právo být žárlivý, zvlášť když ho podvádím - proto mu to také často nevyčítám -, ale kdybych ho na druhou stranu neklamala, měla bych nárok na to být na něj naštvaná. Vadilo by mi, že mi nevěří. Ovšem, můj případ je něco jiného. Klamu ho.
Bojíš se konkurence? =D píšu a provokuji ho. O nic nejde, jen mi psal, jak strašně ho tahle hodina nudí. Lžu, ale nic jiného vlastně napsat nemůžu, aby nebyl ještě podezřívavější.
Odpověď dostávám téměř okamžitě. Matt si toho všiml - i Ricardova nevraživého pohledu směrem k jeho lavici - a raději mi přestal posílat vlaštovky.
Když se tak strašně moc chce něčím zabavit, proč neotravuje Biskupskýho chlebíčka?! vzteká se v další písemné zprávě. Biskupský chlebíček je přezdívka pro třídního hladovce, který každou přestávku sní nejméně dva moučníky - nejčastěji jsou to biskupské chlebíčky.
Jen se podívej, jak TEN je ospalej. Nejspíš by přes to kručení v žaludku ani nepostřehl, že mu na stole přistálo psaníčko. Mimochodem, je skoro hmatatelný, jak žárlíš. Líbí se mi to, je to sexy. Zajímalo by mě ale, jak bys reagoval, kdybych tě fakt podváděla? 3=D Házím složený papírek směrem k Ricardovi; ten mi ho o pár sekund a naškrábaných slov později posílá zpátky.
A podvádíš mě? BTW: Žárlit musím, co bych to byl za boyfrienda?
Sotva dočtu, zarazím se. Nechci mu lhát, i když to vlastně dělám celou dobu. Nenávidím se za to, že jsem ho provokovala s tou stupidní otázkou. Zoufám si, co odepsat.
Lámat hlavu si nemusím dlouho, jelikož se ozve klepání na dveře a všichni se k nim samozřejmě hned otočí. Profesorka fyziky jde otevřít a mě překvapí, když spatřím Rachel. Její tvář vypadá naléhavě a drmolí jedno přes druhé, takže vůbec nerozumím tomu, co říká. Na jednu z věcí, které mi přinese přeměna v upírku, z nich se těším, je nadlidský sluch. Už několikrát jsem o takové situaci přemýšlela. Co když najednou překousnu profesorce fyziky krk? Už teď jsem se jen stěží ovládala, abych po ní něco nehodila - po transformaci bude všechno silnější, jak mi říkala Rachel s Wayem. Bohužel si nedokážu představit, že znudění ze školy se ještě zněkolikanásobí. Pomýšlím však i na to, jak budu na večírkách odposlouchávat kluky, sledovat je, pozorovat v šatnách…, aniž by si mě vůbec všimli! Trochu mi vadí, že tuhle radost se mnou nesdílí Rina; za přeměnou v upírku vidí jen starosti. Rachel by to nikdy nepověděla, ale když se čas od času sobě jako sestry svěřujeme, říká mi, že bytí upírkou se děsí a raději by zůstala člověkem. K její smůle však neznáme žádný způsob, jak to přerušit. Možná žádný způsob není, jak tvrdí Rachel s Wayem. To, že jim věříme, ale neznamená, že to dělá Rinu šťastnější.
"Ria Mandiová," zahaleká do třídy a když se postavím, oznámí: "Je tu tvoje sestřenice. Prý je to velmi naléhavé, že, paní Torresová?" obrací se opět na Rachel.
"Zatím slečna, děkuju," praví úsečně Rachel. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že vystupujeme jako sestřenice. Už několikrát jsem ji málem prozradila, ale vždycky jsem to zakryla tím, že je pro mě něco jako máma, protože ta skutečná má spoustu práce a nežije se mnou a Rinou.
"Ach ano," omlouvá se profesorka. "Musíte si jít do sborovny pro propustku a odevzdat ji u vrátnice," předává pokyny. "Rio, sbal si věci, na zbytek hodiny tě omluvím a potom už máš jenom tělocvik, že?" Nečeká, až odpovím a rovnou řeší situaci. "Povím panu Schwarzovi, že jsi musela z nutného důvodu odejít domů. Nedělejte si starosti, paní Torresová."
Rachel zatíná zuby, pravděpodobně se uvnitř vaří vzteky. Nedivím se, když vypadá na sedmnáct - a kdy by řekl, že je paní? Jen naše profesorka fyziky! I když… Přemýšlím, že nepotrvá dlouho a profesorka se ve svém oslovení nebude mýlit. Není mi novinkou, že Rachel s Wayem občas podobné věci probírají. K tomu nepotřebujete vampýří sluch, abyste zjistili, že se něco děje.
Vlaštovky od Matta i Ricarda strkám do tašky, stejně jako sešit a propisku. Nijak extra šetrně se sešitem nezacházím - beztak za necelý měsíc skončí roztrhaný v koši. Vstávám a nepatrně zamávám Ricardovi. Pošlu letmý pohled i Mattovi, ale jen přátelský - nepotřebuji mít opět přeplněnou e-mailovou schránku plnou nedůvěřivých a skeptických dopisů.
Loučím se s profesorkou a peláším za Rachel na chodbu. Nikdy pro mě do školy nechodí; přemýšlím, o co asi jde, když je to naléhavé. Ihned mě napadá, že se něco stalo Wayovi, nebo že Rina se nečekaně transformovala na upírku přede všemi…
"Jdeme pro Rinu?" ptám se - je mi divné, že mezi námi panuje tak tíživé ticho. Vybavuje se mi, že Rina má teď patrně chemii. Nemíříme tam. Jen ve sborovně si vyžádám propustku a na vrátnici ji odevzdávám. Nevím, k čemu tohle pitomé pravidlo je, ale zdá se mi nesmyslné.
"Ale kdepak," praví Rachel a dál nic nedodává. Asi po dvou minutách se ptá: "Měla jsi oběd?"
"Jo," přikyvuji. "Co se stalo?"
"Povím ti to cestou."
"A přijedeš pak pro Rinu? Nebo mám napsat Ricardovi?"
"Komu? No, to je jedno; nedělej si o Rinu starosti, někdo se pro ní určitě staví."
Nejsem s to dál mluvit. Rachel má dnes zřejmě nějakou kousavou náladu; nemluví zrovna přívětivě, což je divné, protože ráno přímo zářila. Pak si vzpomenu, že pro mě přijela do školy, takže něco se muselo stát, aby jí to náladu zkazilo. Vycházíme ze školy a na parkovišti mezi auty vyhlížím našeho Medíka. Beze slova nastupuji a jakmile si zapnu pás, Rachel startuje a vyjíždíme. Usuzuji, že spěcháme, když dost znatelně překročujeme povolenou rychlost. Směřujeme domů a až na půli cesty se odvažuji mluvit.
"Kde je Way?"
"Čeká na nás."
"Doma?"
"Jo… dá se to tak říct."
"Je v pořádku?"
"A proč by nebyl?"
"Nemohla by ses prosím vyjadřovat trochu výřečněji?" vypaluji najednou. "Vytáhla's mě ze školy a doteď jsi mi neřekla, proč!"
"Neotevírej si na mě pusu!" štěkne Rachel celá rozzuřená; v očích má oheň a prsty svírá volant, divže ho nerozdrtí. Její chování je mi naprosto cizí. Vůbec neodpovídá té Rachel, která mě i Rinu bere jako kamarádky. Když se na mě otočí, pocítím silné nutkání se přikrčit, jelikož mě doslova propaluje vražedným pohledem. Nechápu, co jsem řekla tak strašného. Občas jsem byla drzá, ale nikdy jsem ji neviděla tak rozpálenou. Po zbytek cesty se skoro neodvažuji ani dýchat. Jsem naprosto zticha a na nic se neptám. Zatímco jsem člověk mám docela nevýhodu v hádkách. Vždycky je ve mně malá část, která se bojí, že po mně vlastní matka skočí a rozdrásá mi ve vzteku krk. Vím, že by to nikdy neudělala, přesto se toho strachu nemohu zbavit.
Zajíždíme na vedlejší silnici, jež vede z města přímo k nám. Projíždíme kolem Mandiových, ale usuzuji, že jsou buďto ve městě nebo zalezlí uvnitř. Kolem domu je mrtvo.
O pár minut později Rachel parkuje u našeho domu u lesa a já se hned rozhlížím, co je tady podezřelého. Zatím jsem kromě Racheliny špatné nálady a naprosto netypického chování neobjevila nic, co by bylo tak naléhavé, jak namluvila profesorce fyziky. Možná je ještě dopálená z toho oslovení "paní", přemítám, ale nakonec tuto eventualitu zamítám; Rachel by se v žádném případě tolik nevztekala kvůli přeřeknutí mé učitelky - možná by se jí vysmála přede všemi, nebo potom pomluvila přede mnou. Jsem si ale naprosto jistá, že tady něco není v pořádku. Ten problém bude Rachel.
Zrovna se na ni obracím a přitom vylézám z auta. Na tváři mi nečitelný výraz. Aspoň už nevypadá tak naštvaně, říkám si. To je dobré znamení - znamení, že po mně hned neskočí a nedostane do rakve dřív, než si tam sama ustelu. Zabouchává za sebou dveře a míří do garáže. Následuji jí, i když si vůbec nejsem jistá, co má v úmyslu. Neříkala snad, že mě bude informovat cestou domů? V duchu chválím její dochvilnost a schopnost splnit sliby.
Vcházíme do garáže a mě ovane zápach benzínu a kovového nářadí. Vzpomínám na časy, když jsem byla malá a sem jsem chodívala, když jsem se chtěla schovat Rině. Samozřejmě mě tu nikdy nenašla; já tu znala každý koutek a mezi tím vším haraburdím jsem se snadno schovala. Věděla jsem naprosto přesně, kde je jaké náčiní, jak se s ním zachází… Strávila jsem tu spoustu času; také mě strašně bavilo učit se spravovat auta a různé součástky. Way mě rád poučoval a vzdělal v této oblasti hromadě užitečných věcí. Také jsem to byla já, kdo první řídil Medíka. Rině to máma nedovolila a ani Wayovi se to nezamlouvalo; Rina byla spíš na panenky, kadeřnictví a věnce z květin. Pořád je taková hodně subtilní a dívčí.
Právě, když si prohlížím nářadíčko, které jsem v dětství tak zbožňovala, si všimnu, že Rachel jedno takové drží v ruce. Je to kanistr na benzín - očividně prázdný. Rachel jím neohrabaně mává a čas od času narazí do našeho dalšího ze zásoby aut - zřejmě jí vůbec nevadí, že jde o nákladnou, mimochodem nejnovější Audinku, pro kterou jel Way takřka přes celé Státy, aby ji získal. Nedovoluje Rachel v ní jezdit, prý že jezdí jako ďábel a k autům nemá žádnou úctu. No jo, prostě typický chlap - nebo vampýr.
"Co budeme s tím kanistrem dělat?" tážu se a nějak zapomínám na Rachelino nedávné pobouření. Rachel vypadá na to, že mi chce kanistr podat, ale místo toho praví:
"Sladké sny." Než stačím uhnout, máchne jím ještě jednou; tentokrát dost na to, aby se strefila do mé hlavy. Uslyším dunivou ránu a celý svět se se mnou zatočí. Hlava mě bolí, jako by se měla rozpadnout, ale netrvá to moc dlouho; snad půl vteřiny, než upadnu do bezvědomí. Ani se mezitím nestačím zeptat sama sebe, proč to moje máma dělá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 16. října 2012 v 17:22 | Reagovat

hustý a hnusný
Páni...
Chudák děvče, já chci další díl

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 16. října 2012 v 19:30 | Reagovat

OOOooo ??? Tak tohle bych zaručeně nečekala. Co to do Rachel vjelo?

3 Erin Erin | E-mail | Web | 17. října 2012 v 15:47 | Reagovat

Hej, tohle smrdí dalším Hearfem...

4 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 15:02 | Reagovat

no ty woe co to do ní vjelo???:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama