Kapitola 17. 2/2

16. října 2012 v 17:20 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná

RACHEL

Utíkám.
Nezáleží na ničem jiném. Dávám do toho všechno. Uháním lesy kolem Wollaston Lake a jakmile vběhnu do města, zpomalit mi přijde jako ten nejobtížnější úkol. Když ale vidím Clarissu, spokojeně se usmívajíc, musím se aspoň trochu uklidnit. Zbytek úseku běžím jako normální člověk a pak naskakuji do zbrusu nového auta. Jistě, mohly jsme jím jet už od domova, ale usoudila jsem, že po svých se ke škole dostanu rychleji. Proto se také Clarissa nabídla, že se do města přemístí a "obstará" nám vozidlo. Jen si ho půjčíme.
Prudce dupnu na plyn, divže neprošlápnu podlahu a kabriolet se rozjede. Nevšímám si předepsané rychlosti; připadá mi, že každá vteřina je jako hodina. Když konečně zabočuji na školní parkoviště, zastavuji až před vchodem. Do konce zbývá ještě hodina nejméně. Musím Rinu odchytit - pokud tu vůbec ještě je. Vytahuji klíčky ze zapalování a házím je Clarisse, která je obratně chytá. Dohodly jsme se, že pokud se do deseti minut nevrátím s Rinou, popřípadě sama, přemístí nás zpátky do lesa a vydáme se ji i Waye hledat. Čarodějka nebyla z dalšího útoku na Hearfy příliš nadšená, ale neprotestovala moc hlasitě.
Rozrazím dveře a běžím po chodbě. Pátrám v paměti a snažím se vybavit Rinin rozvrh. Jsem si naprosto jistá, že po obědě má každý pátek chemii… a poslední? No tak, přemýšlej! nabádám se. Nemluvila o něčem jako matematika… fyzika?! Ano! Jsem si naprosto jistá. Proto jsem si to nikdy nemohla zapamatovat - pletlo se mi to s fyzikou, kterou měla naopak Ria po obědě. Ale teď bych na to vsadila. Párkrát jsem v téhle škole už byla - a viděla všechny učebny. Znovu zapáleně přemýšlím a nakonec usuzuji, že třída fyziky se nachází přímo naproti jídelně.
Mám dojem, jako bych utíkala a orientovala se v této škole celý den.
Konečně však vidím učebnu patřící fyzice a hodím se do klidu. Zaklepu a otevře mi postarší učitel, zřejmě hodně naštvaný tím, že jsem přerušila jeho výuku. Hned nasadím omluvný úsměv a vyblekotám něco o naléhavé situaci v rodině a že musím vzít Rinu domů. Ani nevíte, jak se mi uleví, když ji spatřím v první lavici - celou a hlavně živou. Přijde mi to až divné, ale zbytečně nemeškám a když ji konečně dostanu ze třídy páchnoucí po obrovském znudění a ospalosti, pro nějakou nesmyslnou propustku ani nepomyslím a nařídím Rině, aby utíkala ven a nastoupila ke Clarisse do auta. Stručně jí popíšu, že ona ji ochrání, já že za nimi přijdu co nejdřív. Jakmile se dá do pohybu, rozběhnu se směrem k tělocvičně. Pokud sem Hearfové ještě nedorazili - a počítejme s tím, že co nevidět dorazí a naleznou nepřítomnou Rinu -, musím počítat s tím, že se jen tak nevzdají. Musím brát jako fakt možnost, že seberou Riu jako rukojmí.
Šok přijde ve chvíli, kdy zjistím, že Ria není na tělocviku. Jistě, má neposedná dcera častokrát hází školu za hlavu, ale že by zrovna tělocvik? Vím, že zrovna ten je jedinou hodinou denně, kterou snese. Hrůza mě objímá poté, co mi tělocvikář nechápavě vyvrací, že hledám Riu. Riina fyzikářka prý dokonce přišla Riu omluvit z hodiny z nějakých rodinných důvodů. Trenérova nechápavá slova přestanu vnímat, když zaslechnu posměšný smích puberťáků hrající basketball. Jeden kluk se naklání k druhému a já se usilovně snažím vstřebat, co si šuškají. "Tak mladá a už má amnézii!" "Přijde si na fyziku s tak ustaraným výrazem a teď se vetře i na tělocvik." "Ta musí tuhle školu přímo zbožňovat." "Zapomněla snad Riu někde ve škole a teď ji hledá?" "Skvělá opatrovatelka! Ani se o svou sestřenici nedokáže postarat!" Za normálních okolností bych zrudla vzteky, zbělely by mi klouby a já bych rozzuřením snad prorazila strop a vyletěla mezi taškami na střeše, ale teď mnou cloumá zmatek a naprosté zděšení.
Hearfové už tu byli.
A vyzvedli si místo Riny Riu. Nechápu proč, ale nebude to tím, že by se spletli. Na tenhle atentát měli patnáct let plánování, navíc nás celou dobu určitě sledovali zpovzdálí; neexistuje možnost, že by se nedopatřením spletli.
Vykoktám ze sebe omluvu a vypadnu z tělocvičny, přičemž mi nezáleží na tom, co si o mně myslí tělocvikář se svými žáky - a že to nic valného nebude. Dám se do běhu a za chvíli už nasedám do "půjčeného" auta a sděluji Clarisse i Rině všechno, co mě napadá. Při oznámení, že Ria je pryč - a v moci Hearfů - Rina značně zbledne a já se tedy snažím mluvit, aby to znělo co nejméně vyděšeně. Clarissa mezitím vyjela z parkoviště a za ty necelé tři minuty už zajíždíme na cestu k domku u jezera a čarodějka za volantem nebohý kabriolet zrovna moc nešetří, kameny ne-kameny; musíme se spoléhat na kvalitu pneumatik a modlit se, aby vydržely. Než se dostaneme k domku, mám dojem, že uteklo několik hodin než minut. Mám chuť začít křičet Riino jméno, ale včas se ovládnu a místo toho hluboce nasaji vzduch kolem mě. Do nosu mě udeří aroma květin z louky, rákosí kolem jezera, vůně dřevěného obložení domku a garáže, kovové nářadí, benzín… a Riu také.
Rozběhnu se ke garáži.
Rozrazím prkenná vrata a málem se zalknu. Riin pach je silný, ale překrývá ho i něčí jiný - a smrdí asi jako Hearf, který na sebe vzal Wayovu podobu. Ale po nikom zde není ani stopy, tudíž nechápu, jak se odtud mohli Ria a Hearf dostat, aniž by ten zápach nezanechali i venku. Vyjdu z garáže a spatřím Clarissu se zavřenýma očima, rozpařenýma rukama a až strnule narovnaná. Chci se zeptat, co to dělá, ale Rina mi rychle spěchá s vysvětlením.
"Nevyrušuj ji, snaží se zachytit jakoukoli stopu po Hearfech," praví.
"A je úspěšná?" ptám se.
"Říkala, že jí to možná nějakou chvilku potrvá, aby dokázala přesně určit, kde se nacházejí."
Založím si ruce na prsou a kolem mě je najednou chladno. Atmosféra je divná a plná strachu a obav; aspoň já to tak cítím. Jak jsme se dostali do situace, kdy naši rodinu bude ohrožovat nějaká proroctví? Proč nemůžeme s Wayem žít jako normální milující rodiče s dospívajícími dětmi a řešit jen takové problémy, jako kdo je na řadě s luxováním nebo kdo se postará o naplnění ledničky? Už to, že jsme upíři, dokazuje, že normální život nebudeme mít nikdy. Poslední léta jsem si ale myslela, že i náš druh může mít dobrý a spokojený život. Že i my patříme na Zemi, stejně jako lidé. Jenomže pak se objeví Hearfové a připomenou nám tak, že ani my nejsme věční. Možná je dobře, že se o naše vyhlazení postarají právě oni; po našem konci i s nimi zaniknou jak padlí andělé, tak čarodějové. Skončí éra nadpozemských bytostí a konečně bude na Zemi klid. Je to smutné, ale nic by nemělo trvat věčně. Nic.
"Rachel," vytrhne mě z přemýšlení Rina. Když si získá mou pozornost, upozorní na Clarissu. Ta se na mě podívá a její oči mi prozradí, že ví, co je třeba.

Vymyslet strategický plán není jen tak.
Tohoto byla hlavní součástí Clarissa jakožto čarodějka.
Nemám tušení, jak to celé proběhne, ale musíme spoléhat na jednoduchost, kreativitu a hlavně počítat s riziky. Připadá mi téměř nemožné, abychom akci zvládli bez obětí. Co je ale nejpodstatnější, že má rodina mi za to stojí. I kdybych měla v boji s Hearfy padnout. I Rina hraje v této misi podstatnou roli, což může značně ohrozit její bytí člověkem. Během záchranné akce se může začít přeměňovat - stejně jako Ria…, nebo hůř, zemřít. Rovněž Way nebo Clarissa. Celé se to může srozumitelně posrat, jak už se tak v mých situacích stává. Nezbývá než pevně věřit a vydat ze sebe to nejlepší.
Sedím na stromě a chtě nechtě pozoruji Rinu, opatrně našlapující a nervózně se rozhlížejíc kolem. Nepodařilo se mi Clarissu přesvědčit, že Rina je doposud jen člověk a mnoho nezmůže. Dostala tedy ten nejjednodušší úkol, přestože mně se zdá už tak dost těžký. Přilákat Hearfa by nemělo být obtížné, zvlášť když je Rina dcerou vampýrů; de facto by je k sobě měla přilákat už jen tím, že jen dýchá. A Hearfové nejsou géniové s mozkem Einsteina. Ucítí kořist, zaútočí. Dle rad Clarissy jsem se nechala ubezpečit, že tyto bytosti nepřemýšlí zbytečně, jako "Zabít či nezabít? Zaútočit nebo nezaútočit?". A přestože vymysleli a zosnovali atentát jako je tento, jsem ujištěna, že nějakým hloubáním se zabývají jen tehdy, když se tzv. nudí. Ne přebytečně.
Odtud mám docela slušný výhled. Nacházím se až v koruně jednoho z mála listnatých stromů a vidím jak Rinu, stejně i Clarissu, která je sice chráněná kapraďorosty před zraky zvířat a neopatrných Hearfů, ale ne dost na to, aby se skryla před zrakem vampýrky. Čekám jen, kdy se objeví nějaký Hearf. Samozřejmě by bylo nejlepší zpozorovat Waye, ale nemůžeme na to sázet. Až se naskytne příležitost, chňapneme po ní.
Nevím, jestli si mám myslet, že plán je ubohý, protože se asi dvacet minut nic neděje. Rina pode mnou působí spíš jako odhozená figurína, jež nemá v lesích co dělat. To je ten problém. Příliš dlouho svou stálou přítomností dokazuje, že tam není jen tak. A Clarissa mě může přesvědčovat hodiny, ale já si stejně myslím, že jestli o nás Hearfové ví (což nemůžeme vyloučit), dávno se rozhodli nehrát nám do karet. K tomu nepotřebují žádné abnormálně obdařené přemýšlení, aby poznali, že se něco děje a Rina jen nehledá ztracenou vycházkovou hůl; navíc se nevalným hereckým provedením.
Clarissa se podívá mým směrem a Rina vypadá ještě nervózněji než předtím. V její situaci bych si také nevěděla rady. Nedokážu se na ni povzbudivě usmát, protože jí nemám jak poradit. Možná by mohla jít trochu dál, než jsme jí stanovily, ale zas si nejsme jisté, že právě tam nejsou přichystané pasti.
Odolávám nutkání dát oči v sloup a v duchu zanadávat na účet Hearfů, když vtom pod sebou ucítím pohyb, který nepatří Rině. Napnu uši a zatnu zuby; doufám, že jsem předtím nezpůsobila žádný podezřelý hluk. Mám chuť dát Clarisse v kapradinách nějak najevo, že máme společnost, ale neodvažuji se byť jen pohnout. V každé další vteřině bych mohla být mrtvá. A pak ucítím známou vůni. Hearf je Rině stále blíž a blíž a podle pachu mohu rozeznat, že opravdu jde o Waye. Skoro vydechnu úlevou, ačkoli nevím, co je na této skutečnosti víc ulehčující.
Rina se prudce otočí. Do této chvíle si Wayovy přítomnosti nevšimla; ani já bych ho nepostřehla, kdybych nepojala za podezřelé nepatrné šustnutí lístečku a kdyby neprošel přímo pode mnou.
"W-Wayi," hlesne Rina. Samozřejmě má hrát vystrašenou, i když patrnou část své role ani nemusí předstírat. Její ohromení a částečně viditelná panika jsou opravdové.
"Obávám se, že tě musím zklamat," ozve se hrdelní, chraptivý hlas Hearfa ovládající Waye. Samotnou mě z toho zamrazí a mám co dělat, abych se nezajíkla.
"Nechali tě tady samotnou? To se od zodpovědné matky zrovna nečeká…" pokračuje a já mám pocit, že musím skočit dolů ze stromu a jakkoli toho hajzla vytáhnout z otce mé vystrašené dcery. Naštěstí tento nátlak netrvá příliš dlouho, jelikož ze svého úkrytu vyskakuje Clarissa a jedním prudkým máchnutím ruky dostává Waye do stavu nevědomí. Nato se rozhlíží kolem, zda-li s sebou neměl Way nějaké Hearfy-asistenty, ale asi po deseti vteřinách mi kýve směrem ke mně, že všechno je v pořádku. Ani jsem nedoufala, že první část plánu vyjde tak dobře. Teď záleží především na tom, jestli dokáže Clarissa vypudit Hearfa z Wayova těla. Říkala, že to zvládne, ale musíme počítat s nebezpečím, že Hearf bez těla bude ve zmatku rychle hledat nové tělo a pokusí se na někoho z nejbližších Waye přestoupit. Ani za nic se mi to nelíbí, ale když už jsme dokázali Waye nalákat k Rině, mám naději i v to, že se nám podaří mnohem víc.
Jakmile stojím na pevné zemi, Rina ke mně přiběhne a padne mi do náruče. Třese se vzlyky a já ji pevně objímám. "Už je to v pořádku," konejším ji.
"Tohle… tohle byl…" naříká.
"Ne, nebyl to Way. Ale vrátí se," ubezpečuji ji. "Zvládla jsi to moc dobře, Rin."
"Nezvládla, Rachel. Viděl na mě, jak strašně jsem byla vyděšená -"
"O to šlo," přesvědčuji ji dál. I na vzdálenost mezi mnou a Wayem jsem cítila ten přirozený chlad Hearfa, hrůzu, jež kolem sebe zanechávají; a ač jsem se už s Hearfy tváří v tvář setkala předtím, nechci myslet na to, jak muselo být Rině. Navíc tento Hearf měl tvář jejího otce. Nejraději bych Rinu poslala za mými rodiči, kde je bezpečí, ale aspoň jednou je nechci zatahovat do srážky s bytostmi, o nichž mluvili ve obavách a neklidu. Nechci, aby máma a táta byli uprostřed. Už tak bylo dost sobecké zatahovat do toho Rinu.
"Co budeme dělat?" ptá se mě.
Obrátím se na Clarissu a Waye v bezvědomí. "Jak dlouho může trvat, než ho vypudíš?"
"Nevím," pokrčí Clarissa rameny. "Možná hodiny. Každopádně samotný Way je teď hodně slabý - pořád nad ním převládá Hearf, jenž ho napadl a zmocnil se jeho těla. Nejdříve je nutné počkat, až se vzdá a duše Waye převládne nad tou nevítaného hosta."
"Kdy tak nastane? A jak to poznáme?" ptám se dál.
"Z tohohle znám jen teorii," poví. "Praxi v tom nemám. Ale jsem si jistá, že dokud budeme Waye udržovat v bezvědomí, bude sílit a Hearf bude postupně ztrácet sílu. Je teď jako parazit, který zůstal uvězněný na nepřátelské straně. Nemůže se bránit, ale ani sám odejít."
"No," řeknu po chvíli. "Ať to trvá jakkoli dlouho, víme, že zde nejsme sami. Hearfové si pro svého kolegu přijdou…"
"Měli bychom se tedy přesunout na bezpečnější místo," dokončuje za mě Clarissa. "Tvůj dům sice není Hearf-vzdorný, ale je mnohem lepším útočištěm než lesy, kde nevíme, jaké šustnutí co znamená. Tady jsme my na nepřátelském území."
"Souhlasím," přitakám.
"Ale co Ria?! Nemůžeme ji tu nechat!" vykřikne najednou Rina.
"Já vím, Rin, jenomže bez Waye se nám nikdy nepodaří zachránit ji. Není nás dost," uklidňuji ji.
"Ne všechno závisí jen na převaze," trvá na svém. "A je to moje sestra. Ona by mě tu nenechala! Máme čarodějku a -"
"Clarissa není tak silná na to, aby vypuzovala parazita z Waye a zároveň shromažďovala síly na útok a záchrannou akci Riy. Ne všechno záleží jen na ní."
"Takže počkáme, až se Way probudí, vymyslíme plán, vytáhneme proti těm zrůdám a teprve potom zjistíme, že Ria už je po smrti?!" vypálí na mě rozhořčeně.
"Má pravdu, Rino," přidává se na mou stranu Clarissa.
Rina se na ni pobouřeně podívá. "Co ty o tom víš?!"
"Wayne je mnohem starší vampýr než všichni, které jsem kdy potkala. O světě něco ví a potřebujeme ho. Chceš se teď vrhnout na Hearfy, když o nich sama nic nevíš? Chceš se jít zabít?" hněvá se Clarissa. Je na ní poznat, že Rinu považuje za nezkušenou a nerozumnou. V tomto s ní souhlasím, ale zároveň se nenávidím za to, že musím svou dceru zklamat.
"Měly bychom jít," řekne Clarissa, když je nějakou dobu ticho. Rina se na ni ani nepodívá. Ruce má založené na prsou a nevraživým pohledem, jímž všechny kolem probodává, vyjadřuje svůj nesouhlas. Nemám srdce se s ní teď hádat. Mlčky se vracíme domů - překvapivě bez potíží - a jakmile za námi domovní dveře, připadám si mnohem bezpečněji; samozřejmě s vědomím, že je mezi námi Hearf, ale teď proti němu máme výhodu.
Položíme Waye na stůl (celou cestu ho Clarissa pomocí nějakého kouzla udržovala ve vzduchu) a já se hned ptám Clarissy, co je třeba udělat.
"Pochybuju, že vy upíři si skladujete křížky a krucifixy," utrousí a sáhne po svém cestovním kufříku, jenž jsme popadli cestou sem.
"Asi tak," odpovím. "Ale jestli je nutně potřebuješ -"
"Mám své vlastní, i když ty jsou jen pro případ nouze. Stejně jako čarodějové nebo upíři Hearfové nemají s Bohem nic společného. Mágové, kteří je stvořili, nebyli křesťansky založení. Nebyli však ani spojenci ďábla, tudíž na ně neplatí svěcená voda a tak," vysvětluje Clarissa.
"A přesto máš tyhle hračky s sebou?" divím se.
Mlčí. Trochu provinile se po mně podívá a já jen zavrtím hlavou.
"Neublížili bychom ti," pravím. "A stejně myslím, že na nás toto neplatí."
"Je to zlozvyk," odpoví Clarissa. "Omlouvám se. Není to tím, že bych ti nevěřila, spíš kdybych narazila na nějakého jiného upíra… A ani tomu sama nevěřím, ale…"
"Rozumím ti," vloží se mezi nás Rina. "Asi uvádím tupý příklad, ale myslím, že ti nejde tolik o strach jako o pocit bezpečí. Když jsem byla malá, nikam jsem se nehnula bez svýho plyšáka. Když byla Rachel pryč…, říkala jsem si, že Arnie tu bude pro mě místo ní. A že dokud bude při mně, mámě se nic nestane."
"Rino -" Natáhnu k ní ruku, ale jen zavrtí hlavou.
"Já vím, že za to nemůžeš," přeruší mě s vlídným úsměvem. "Nebyla tvoje chyba. Nikdy jsem ti to nevyčítala."
Obejmu ji a mám co dělat, abych zahnala všechny vzpomínky na příhody, jež mi nedovolovaly být s ní a Riou a Wayem. Vysvětlovala jsem jim to, když byly obě starší a vzaly to jako fakt, že naše rodina není normální a vždycky budeme něčím terčem. Nezlobily se na mě, koneckonců posledními roky jsem jim všechno vynahradila.
"Budeme v pořádku," uklidňuji ji - nebo možná hlavně sebe.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 16. října 2012 v 18:35 | Reagovat

vyslyšelas mě:D
Tak fajn, ať už Waye vysvobodí ať mám klidný spaní:D

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 16. října 2012 v 19:34 | Reagovat

Uf.
[1]: Doufám v to samé.

3 Alea Alea | Web | 17. října 2012 v 19:50 | Reagovat

Jaj... Na tohle nejsou moje nervy stavěný :D! Hearfové pitomí...

4 Erin Erin | E-mail | Web | 20. října 2012 v 11:03 | Reagovat

Drsný!
Až moc, kurňa...
Chudák Rachel, a ještě víc Way, frfňánek náš :-) (má to být myšleno v dobrém) =D
Docela bych tomu Hearfovi doporučovala, aby z Waye vypadl, jinak nasere celý klub jeho fanynek a to by pro toho hajzla nebylo dobré... :)
Jelikož k tomu nemám co co říct, protože člověk čte, zažere se do toho, najednou BUM a je konec, tak si mega komentář nechám k další kapitole! =)
Ale jinak bravo!

5 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 24. října 2012 v 21:15 | Reagovat

Jaj, konečně jsem to dohnala! Zase jsem si dala takový čtecí den. Fakt skvělé kapitoly- komentuju rovnou za všechny :-D - jen toužím po pokračování. :-D :-)

6 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 15:27 | Reagovat

Tak jdem mu nakopat zadky kdo si dovoluje mojeho oblíbence zneuctivat:D sakra...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama