Kapitola 18. 1/3

29. října 2012 v 16:47 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná
Ahoj!!! Jak se máte? Já dneska ráno dopsala JS2 a nedalo mi to; musela jsem popadnout kolo a když není zrovna + 20°C, musíme počítat s tím, že zítra bude hůř. Doufám, že se vám konečná kapitolka bude líbit a odpustíte mi nepravidelné přidávání povídek. Snažím se psát jak JS, tak Ticho v srdci. Mnoho čtenářů zrovna nemá, ale snad alespoň té hrstce se líbí. :) Hodlám pokračovat, ale mějte strpení. ;) V neděli jedu se třídou kvůli projektu do Polska, teďka nevím přesně kam, ale vracíme se v sobotu 10.11. Netbook si beru s sebou, ale pochybuji, že budu mít čas psát a přidávat články. Tímto se také omluvím, že ten týden asi nebudu navštěvovat své blogové kamarády. Vrátím se k vám hned po návratu! :)
A teď ještě k JS. Chystám ještě Epilog a pak se vrhnu na trojku. Pokud chcete! Ráda bych pokračovala, děj mám vymyšlený... :)
A konečně kapitolka! Není úplně tak, jak jsem si ji představovala, ale hlavní body jsem nezpomněla. Tak příjemné čtení, tahle kapitola je asi z JS2 nejdelší. A chtěla bych jí věnovat Erin. :) Udělala pro mě úžasnou věc a protože nejsem na diplomky ani podobný věci, snad aspoň věnování trošku potěší. :)


18. Kapitola 1/3


RACHEL

"Rachel, nech toho!" okřikuje mě Clarissa už asi posté. V tom, že Hearfa z Waye dokáže vypudit, jí věřím, ale už si nejsem tak jistá, když jde o dobu, kterou jí to bude trvat. Nejméně tři čtvrtě hodiny hledí současně do nějaké knihy a zkoumá Waye v bezvědomí. Nevím, jak dlouho budu ještě schopna jen tak nečinně přihlížet. Rina to před dvaceti minutami vzdala s tím, že si půjde udělat úkoly do školy, což mi v takovéto situaci přijde trochu zbytečné, ale přinejmenším se dokáže zaměstnat; na rozdíl ode mne. Také že se asi každých padesát sekund ptám, jak na tom Way je. Nemohu se divit, že mě má Clarissa plné zuby.
Ustoupím od stolu asi na metr a pak se k němu zas přibližuji metodou centimetr za deset vteřin. Napadá mě něco uvařit, uklidit dům, vyluxovat…, ale všechno mi přijde nanicovaté a bezdůvodné. Problém je, že nedokážu vymyslet naprosto nic, čím se zaneprázdnit aspoň na deset minut. Sednu si, ale nevydržím tak déle než patnáct vteřin. Lehnu si na gauč, ale po necelých třech minutách se musím znovu postavit. A když si řeknu, že budu jednoduše stát na místě, musím aspoň chodit po místnostech. Rozhodnu se pomoct Rině s úkoly do školy. Zamířím k jejímu pokoji a zaklepu. Když se neozve žádná reakce, pomyslím si, že musela usnout. Bylo toho na ní hodně. Tiše vstoupím a rozhlédnu se po malebném prostředí. Každá z dcer má pokoj podle svého, ale zase jsme je nechtěli s Wayem rozmazlovat, koneckonců, pořád jsme jejich rodiče, takže nemají zase všechno, na co si vzpomenou. Ne, že by požadovali příliš. Vychovali jsme je střídmě a s láskou, přestože bychom všichni mohli žít v přepychu.
Jenže v pokoji nikdo není. Postel je ustlaná, židle přisunutá ke stolu, ten je až na lampičku prázdný; žádné stopy po domácích úkolech. Rina mi nelže, takže proč to udělala teď? Nevím proč, ale otevřu všechny skříně, zásuvky… jako bych snad čekala, že z nich vyskočí odpověď. Opět se pletu. Žádné odpovědi; jen další otázky. Začínám být zoufalejší a zoufalejší, panikařím a pomýšlím na nejhorší; byli tu Hearfové. Zjistili, že vzali špatnou dceru, takže se vrátili pro tu správnou.
Musím za Clarissou. Vydávám se dolů do kuchyně, ale pak se zarážím. Čarodějka vymítá z Waye Hearfa, má příliš práce; a mě plné zuby. Vím, že pouštět se do lesů na záchranou akci je pro samotnou upírku dost riskantní, ale jinou možnost nemám. Když překazím Clarissinu misi, dám v sázku Wayův život. To bych nikdy neudělala. Miluji ho a přestože hrozí nebezpečí oběma našim dcerám, nedokážu jít a ohrozit ho. Nechci pomyslet na to, že můžu ztratit celou svou rodinu. Vracím se do Rinina pokoje a zhluboka se nadechuji. Zachytám její pach a následně vyskakuji z otevřeného okna. Ladně dopadám na upravený trávník a dávám se do běhu. Za několik vteřin jsem v lese a míjím stromy, všechno. Uvědomuji si nebezpečí přítomnosti Hearfů kolem, ale zřejmě ne naplno, protože pokračuji dál. Zatínám pěsti a myslím jen na jedno: normální život.

RINA

Plíce mě bolí a já stěží popadám dech. Nohy skoro necítím, po zádech mi stéká studený pot a klopýtám snad o každý kořen. V tělocviku nejsem špatná, v běhu na výdrž jsem mezi nejlepšími, ale tohle je i na mě moc. Jsem rozrušená, mám strach a k tomu utíkám lesem, který byl až do dnešního dne mým druhým domovem; teď je nepřítelem. Schovává bytosti, o nichž mnoho nevím, povídačky o nich však stačí k tomu, abych trnula při každém křupnutí větvičky nebo zašustění listí. Cítím cizí přítomnost - nepotřebujete být polovičním upírem, abyste vytušili nebezpečí. Navíc se ochlazuje a kolem mě nejsou zrovna reflektory, takže i tento dětinský strach hraje svou roli. Ještě před několika hodinami bych o takové myšlenky ani nezavadila. Trávila jsem v přírodě hodiny, naslouchala zpěvu ptáků, tiše sledovala kroky zvířat; nyní mi vše kolem připadá cizí a podezřelé.
Nechtěla jsem utéct a neuposlechnout Rachel, ale tentokrát jsem to považovala za jedinou možnost. Má naivita mi dopomohla k nepozorovanému zmizení a víře, že nejsem jen obyčejná lidská bytost, která bude jen nečinně přihlížet. Nejde tu o mé ego, ale když si představím svou sestru v moci těch zrůd, o kterých mi Rachel s Wayem povídali (v té době jsem je ještě nepovažovala za takové nebezpečí - jen za malou, nepravděpodobnou výstrahu, možnou asi jako krach naší rodiny), nedokážu jen tak přemýšlet o strategii nebo čekat, že ji vymyslí někdo další. Nejhorší bylo to čekání. Vrhnout se po hlavě do akce nebylo chytré, ba spíš hloupé. Uvědomuji si to. Jenže teď už je pozdě na nějaké litování a úvahy o chybách. Všichni děláme chyby.
Koušu se do rtu a oddychuji, když si konečně dovoluji zastavit. Možná tu ani tolik nešlo o záchranu Riy, protože na to nemám. Třeba jsem jen potřebovala… vypadnout a utřídit si myšlenky. O samotě, v tichu. Uznávám, že na území nepřátel si většina lidí nechodí zapálit fajfku, poklábosit sám se sebou…, mně to však pomáhá. Vědomí mám zmatené, myšlenky se mi míchají a až poté, co se fyzicky dokážu uklidnit, přebírám kontrolu i nad svou chaotickou hlavou. Zhluboka se nadechuji, přestanu s kousáním už tak dost rozdrásaného rtu a posadím se na pařez. Ruce složím do klína a na pár vteřin zavřu oči. Hned je mi mnohem lépe. Smysly jako sluch a čich mám teď zesílenější, vnímám okolí mimo mě detailněji. Hukot nedalekého potoka, zpět korun stromů, vítr hladící mé rozpálené tváře. Polknu, když se mi najednou udělá nevolno od žaludku. Polknu znovu, ale je mi ještě hůř. Mám pocit, že se každou chvíli pozvracím. Před očima se mi najednou zjeví hvězdičky a kromě nich je tma. Prudce mrkám, ale stále nic nevidím. Nedokrvuje se mi hlava, přestože nedělám žádné prudké pohyby. Co to se mnou je? přemítám zmateně.
Konečně se mi zrak vrací a všechno kolem je ostřejší. Každý objekt, na nějž se zaměřím, vidím mnohem jasněji, jako bych měla dalekohled. Je mi to divné, navíc stále nemám nejmenší ponětí, co se to se mnou děje. Prostředí kolem mě se ustálí, přestože je stále až podivně barvité a výrazné. A pak přijde další část. Málem se zajíknu, když mi začne píchat v uších a kromě zesilování a tlumení nesnesitelného pískání. Čtvrtí mi to hlavu a zuřivě si mnu spánky, zatínám zuby a prsty zarývám do země, ale je to akorát horší. Začínám být zoufalá. Už nevím, co dělat, když mě do uší udeří další hluk. Připadám si jako uprostřed velkoměsta a poslouchám ohlušující rámus kolem. V jednu chvíli zaznamenávám lomoz, který se podobá mlácení něčím těžkým o plech, v další je to burácení hromu, následující rámus mi zas připomíná lámání kostí jako v nějakém hororu. A všechno je tak zesílené…! Mám pocit, že se z toho zblázním. Je to jako v nějakém příšerném snu; jen čekám, až to skončí, až na to, že v mém případě se hlasitost neustále kolísá mezi ostrou a hlasitostí reproduktorů. Snažím se postavit na nohy a překvapivě se mi to daří, aniž bych sebou znovu kecla na pařez.
Bolí mě hlava a přeju si jen tuto noční můru zaspat; zavřít oči, znovu je otevřít a vrátit se do normálního života. No, jak normální život může mít dcera upírů. Vylézt z peřin, probudit se ledovou vodou z kohoutku, při cestě do kuchyně ucítit slaninu a vajíčka a tousty, pozdravit svou rodinu, usednout ke stolu, zakřenit se na Waye, s očima zabořenýma do talíře, usmát se na Rachel, řešit s Riou, zda jí dám či nedám opsat úkol z matiky, dělat si hlavu s tím, co si vzít na sebe do školy, zda mám dělat oči na Riina kluka Ricarda… Řešit zkrátka úplně normální trable, ne ty, při kterých se musíte rozmýšlet, jestli si do čaje přimícháte 0 negativní nebo AB, nebo plánovat, koho v budoucnu zakousnete a jak se smíříte se sebou coby upírem. Nikdy jsem neřekla, že se mi má budoucnost hnusí nebo dokonce to, čím je má rodina…, ale ve skrytu nechci být upírkou. Jsem s tím smířená, říkají mi to odmalička, jsem připravená na přeměnu…, jen se snažím potlačovat tu část sebe, která odmítá transformaci a která chce zůstat člověkem.
Udělám krok vpřed a pak další. Nehroutím se, nezvracím, přestože žaludek dělá kotrmelce a polykání je čím dál obtížnější. Nechci dělat příliš prudké pohyby, takže do pomalé chůze se dostávám pomalu, ale nakonec to není tak těžké. Můj zrak i sluch stále považuji za záhadu, ale je mi značně lépe, když u toho nemusím sedět a zoufat si. Opřu se o strom a nehty zaryji do kůry. Kousky odlámu a až překvapivě dobře si v tom vedu, ačkoli v tom nevidím smysl. Opřu se o strom zády a když si dovolím opět zavřít oči, přijde taková úleva, až se pro sebe usměji. V této chvíli vidím jen svůj svět, který vůbec není tak náročný, jako ten skutečný.
Ale najednou mě ze snění vytrhne uši trhající vřískot. Otevřu oči a rozhlížím se kolem a hledám zdroj křiku, poplašeně se dávám do zběsilé chůze. Znovu si koušu rty a přemítám, jestli se mi to přeci jen nezdálo. Ale ne, jsem tím přesvědčená. A náhle se to ozve znovu. Ihned mě napadne, že by to mohla být Ria, jenomže tento hlas se jí moc nepodobá. Vlastně vůbec. Připadá mi mnohem víc zvířecí. Zvednu hlavu a spatřím vránu. Ještě nikdy jsem neslyšela tohoto ptáka takhle křičet. Ne tak nahlas. Přelétne mi nad hlavou a její krákorání je slyšet tlumeněji. Nečekaně do mě znovu udeří hluk hromů a mlácení železem o plech, leč původ nemůžu nalézt. Začínám magořit. Přelétávám pohledem koruny stromů a konečně si všimnu datla, bušícího zobákem o kmen. Onen zvuk je naprosto totožný s takzvaným mlácením o plech, jak jsem to nazvala. Zavrtím nad tím hlavou; jsem akorát víc zmatená. Datel je ode mne několik desítek metrů daleko, navíc schovaný za listím; přesto jsem ho hned poznala a určila tlučení o kůru stromu. Z přírodopisu mám vždycky jedničky, ale to neomlouvá podivné dění s mým tělem.
Otočím hlavu o devadesát stupňů, níže, a všimnu si bublajícího potůčku. Vlny naráží na kameny a tříští se o ně, burácí a zápasí, která bude rychlejší. Svraštím obočí a nemohu si připustit, že bouře, jež se ozývá, se shoduje s obyčejným potokem. Jedno je mi ale jasné:
Jestli již započala má transformace v upírku, o takovém šílení smyslů se nezmínila ani slovem.
Když polknu znovu, žaludek se mi zhoupne a tentokrát v sobě jeho obsah neudržím. Předkloním se, držím se za břicho, úpím a dávím se. Tělo mám v jednom ohni, byť po zádech mi stékají ledové kapičky a obraz před očima se mi rozmazává. V uších cítím obrovský tlak jako při přistávání na zem v letadle a opět a opět se ozývá nepřátelské pištění. Přehlušuje všechny ostatní zvuky. Strašně moc si přeji, aby už byl konec, abych se konečně probudila a naladila se na normální den, při kterém budu řešit všední problémy. Všemožné pocity se uvnitř mě mísí a nejsem si jistá, jestli v sobě tento mix chci udržet. Slzy mi stékají po tvářích a znovu a znovu se dávím vlastními zvratky. Je mi tak špatně, jako za posledních patnáct let ne.
Když je po všem, mám úplně nové myšlenky a nové plány. Neurčila jsem si je sama; cosi uvnitř mě popohání vpřed a nutí poslechnout pudy. Není to ovládání někým cizím, spíš něčím. Něčím novým v nitru, co mi odedneška patří. Nové reflexy, instinkty, nové jádro.
Když je po všem, mám úplně nový cíl.

RACHEL

Zachytit její pach v lese není vůbec těžké. Rinin pach je zanechaný téměř na každém druhém stromě. Jdu po jejím vůni a ta mě vede dál na sever. Na chvíli se zastavím, když si všimnu něčeho na zemi. Nakrčím obočí. Když byla Rina ještě doma a "v pořádku", nevypadala, že je jí zle. A zde nacházím důkaz, že její momentální zdravotní stav se nerovná vynikajícímu zdraví a nepoddajné imunitě. Chřipka mé jediné zbylé nedotknuté dcery mi vážně chyběla, pomyslím si, ale pak se zarazím. Už není nedotknutá, uvědomím si, když si vzpomenu na Hearfy a jejich únos. Anebo… to nebyl únos? Je možné, že by utekla sama? Jak mě to mohlo nenapadnout? říkám si. Sama jsi byla dost nervní, sotva jsi vnímala Clarissiny výstrahy držet se dál. Zamračím se. Skvělé, Rachel, stala se z tebe vynikající matka! Ani nedokážeš uhlídat vlastní děti!
Trochu utěšující je, že stopa od tohoto místa dál je silnější. Rina pokračovala dál na sever, nicméně to bohužel neznamená ven z lesa. A jak to, že jsem jí vlastně ještě nedohonila? Pokud vím, pořád je člověk a rychlost lidské bytosti se nemůže ani za nic měřit s hbitostí upíra. Nechci se však zabývat přemýšlením. Jediné, co si přeji, je konečně ji najít a dostat odsud. Vlastně ne… Je toho mnohem víc, co bych si přála. Jedna padající hvězda by nestačila - a to by bylo navíc v případě, kdybych nad sebou měla oblohu. Jenomže po vzhlédnutí vzhůru vidím jen koruny stromů a sem tam nějaký flek z prošedivělého nebe. Ještě není ani pozdní odpoledne, natož hvězdná noc.
Kolem mě se cosi rychlého mihne. Naskočí mi husí kůže. Nezachytila jsem ničí známý pach. Musím říct, že o další mítink s Hearfem opravdu nestojím. Doposud mohu některé události v mém životě považovat za hod mincí. A zatím stojí štěstí na mé straně. Jak jsem mohla přežít tolik útoků Hearfů, když ostatní se ani nestačili dát na útěk? Měli se mnou plány a nepochybuji, že stále mají, takže to je důvod, proč mě nechat naživu? Zatím? Jak dlouho bude ještě tento čas trvat? Ne. Už ani úvaha o tom, jak by mohl náš život skončit.
Ať už jde o kohokoli, v sázce je má rodina. Ta stojí za pár rizik.
Ona postava pobíhající kolem působí jaksi pomateně. Nevím, co si o tom myslet - že by Hearf nováček? -, ale rozhodnu se ho pronásledovat. Možná mě nějakým způsobem přivede k Rině nebo Rie. Skrčím se za keř a snažím se soustředit na osobu. Je tak rychlá, že se na ni nemůžu zaměřit, ale když se hodně snažím, všimnu si tmavě hnědé barvy vlasů. Vykulím oči a zatnu pěsti. Co?! je jediné, co se mi vybaví v hlavě. Najednou je úplně prázdná a já nemohu rozumně uvažovat.
Vnímat tu hřívu čokoládových vlasů je snazší, když mám svou teorii, o koho jde. Její pohyby nejsou tak rychlé, spíš trhané a pomatené.
"Rino?" odvážím se hlesnout.
Postava se zastaví a nyní jsem si jistá.
Z mé dcery je upírka. Její oči na mě hledí, jako by mě ani nepoznávaly. Rty se jí chvějí a zuby drkotají o sebe. Oblečení, které ještě ráno vypadalo tak upraveně a elegantně, je na cucky a zbyly z nich je hadry, ověšené o Rinino tělo. Třese se zimou a rukama objímá paže. Přes pootevřená ústa vidím prodloužené špičáky, kterými si následně prokousne ret. Zasykne bolestí a rychle krev olízne. Provinile se po mně podívá.
"Rachel, já jsem… nechtěla…" vysouká ze sebe a hlas jí přeskakuje.
"Ach, Rino, ty jsi…" Chci k ní přistoupit a utěšit, ale polekaně uskočí.
"Nechci ti ublížit," sykne a o další trhaný krok ustoupí. "Mě… spaluje taková bolest… v krku… Nemůžu se nadechnout, aniž by mi hltanem neprojel nůž… Ať - ať to přestane - já -" Dřepne si na zem a rukama stáhne krk. Dlouho to nevydrží a znovu se nadechne, přičemž zavzlyká bolestí. "Potřebuješ se nakrmit, Rin," promluvím k ní. Je mi jí nesmírně líto. Takhle neměla proběhnout její přeměna! "Pojď, půjdeme domů -" "Neutekla jsem bezdůvodně!" přeruší mě.
"Ty - jsi chtěla zachránit Riu, že ano?" Mluvím mnohem tišeji a klidněji. Chci se vyhnout tomu, že se znepokojí a neovládne se.
Pomalu přikývne. "Věděla jsem, že to nedokážu, ale… pak jsem se zastavila a - a zrak i sluch se zesílily. Nemohla jsem to vydržet! Pozvracela jsem se a pak… se ve mně něco změnilo. Cítila jsem, že se blíží přeměna. V hlavě mi nezůstalo nic než… krev."
Chvíli mlčím, než to všechno strávím. Totiž, i mně se vystupňovaly smysly, ale až poté, co jsem se napila lidské krve a každý kousek upířích schopností přicházel pomalu, souběžně s tím, jak jsem si zvykala. Kromě rychlosti a mrštnosti. Tyto věci přišly hned. Jenomže na Rinu se všechno navalilo během pár minut. Kromě toho na to nebyla připravená.
"Rino, prostě pojď, doma máme nějaké sáčky s krví -"
"Ne!" utne mě znovu, tentokrát křikem. "Musím - já… Nech mě být -"
Rychle po ní skočím, nechci, aby se dopustila nějaké hlouposti, ale je pryč a já se válím po zemi. Další divná věc; už po přeměně jsem měla vyvinuté schopnosti, ale ne tolik. Postupem času se zlepšovaly; bylo to stejné jako smysly. Ale Rina je už teď mocná jako stoletý upír. Něco s ní není v pořádku. A dokud se dostatečně nenakrmí, bude takhle šíleně dezorientovaná. Kromě tekoucí krve neuslyší nic, nezastaví se dřív, než nenalezne oběť, ze které se nasytí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 30. října 2012 v 17:48 | Reagovat

Jasně, že chci třetí díl! :-D Tahle povídka mě zaujala už před opravdu dlouhou dobou a nečetla jsem celý první i druhý díl pro to, aby to tak brzo skončilo! :D

2 Selené Selené | Web | 4. listopadu 2012 v 15:42 | Reagovat

OOO božínku na křížku já si asi už opravdu hodím mašli.. tvoje kapitoly jsou bezvadné adokonalé:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama