Kapitola 18. 2/3

29. října 2012 v 16:52 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná

Kapitola 18. 2/3

RIA

Nenávidím pouta. Ne, že bych někdy za život byla svázaná okovy, ale mám z nich fobii. Připadá mi, že když jsem spoutaná, je konec a není nic, co mohu udělat. Protože jak by se mi mohlo podařit osvobodit s omezeným pohybem? Ne, já vím, že závěr příběhu a na mě si smlsnou Hearfové. Jsem v chladné jeskyni v podzemí, je mi zima a pomalu se loučím se světem. Zatím se mnou Hearfové nic neudělali; možná mám posloužit jako rukojmí.

Pokoušet se o útěk by upřímně nemělo smysl. Spoutané mám jak ruce, tak nohy a stěží se dokážu pohnout. Třesu se; koneckonců, pořád mám na sobě oblečení, které jsem si vzala ráno do školy - mini sukni, tílko a podpatky, v nichž by běh zřejmě nebyl nejlepší volbou.
Hearfové hlídkují u jakéhosi vchodu do jeskyně. Snažím se na ně dívat co nejméně, protože své pocity zrovna nedokážu nejlépe schovávat; takže se bojím, že by si mé pohledy vyložili jinak a zbavili se mě hned teď. Když jsem se probrala, už jsem tu seděla a od té doby musely uplynout alespoň dvě hodiny. Otřásá mnou zimnice a mám pocit, že se sama každou chvíli zhroutím. Drkotám zuby a po tvářích mi stékají slzy.
Nic se neděje. Čekají na někoho? přemítám. Existuje snad někdo další, kdo si se mnou poradí?
Zavřu oči a oddám se prázdnotě uvnitř mě a jen čekám, až se něco stane. Ať už to bude cokoli, nečekám nic pohodlnějšího než rakev. Chvíli naslouchám jen svému dechu a tlukotu srdce a přemýšlím, jak dlouho ono známé bušení mi ještě bude dopřáváno slyšet. Když najednou se ozve rachot. Otevřu oči a zmateně se kolem sebe rozhlížím. Hearfové u vchodu zmizeli. Cítím jejich přítomnost, ale tak na třicet metrů nejblíže. Kam odešli? Proč? Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Do jeskynní místnůstky se najednou řítí Rina, bledší než sníh, s dezorientovaným výrazem a fialovými rty. A za nimi si všimnu… špičáků, od pohledu ostřejších než břitva. Nasucho polknu a zadržím výkřik. Pohybuje se rychle a vidím ji rozmazaně - vlastně skoro vůbec, kromě nejasných šmouh -, ale zato ji slyším. Hlasitě a přerývaně dýchá, něco si pro sebe mumlá a nezní to jako "Odpočívá se ti dobře?" - naopak! Ten šepot mi nahání hrůzu.
"Rino, co je ti?" ptám se tiše. A jako by mě až teď naplno zaregistrovala. Samozřejmě podle špičáků mi došlo, že je upírka, ale netušila jsem, že jí transformace učiní takto popletenou a děsivou. Ani Rachel se o ničem takovém nezmiňovala. Vyprávěla, že byla vystrašená a bezradná do té doby, než se napila lidské krve… Ale ne. Kterého člověka by se tady v lese Rina napila? Musela vystopovat jakoukoli lidskou krev a pach ji zavedl… až sem. Samozřejmě. Jen nechápu, jak proklouzla těm příšerám. Možná tohle celé byl plán - možná jsou Rachel s Wayem na cestě a vymysleli strategii, jak mě odtud dostat. To mě přivádí k tomu, že Rachel, která se za Rachel vydávala, Rachel rozhodně nebyla. Zní to šíleně, já vím. Znám svou matku a ta by mě kanistrem na benzín neuhodila. Na to už má v zásobě příliš výčitek ohledně minulosti.
"Rino," oslovuji ji znovu. "Rino!"
Pořád se pohybuje v prostoru kolem mě, ale náhle je až u mě. Neohrabaně si vedle mě dřepne a upře své najednou tak hladové oči na mé. Rty se jí chvějí a zuby za nimi vytrvale zatíná. "Mám… takový… hlad…" Polyká a stále bledne, až její obličej získává barvu nevýrazné sivé. Je jako mramor. Znenadání popadne mé ruce a jediným trhnutím je zbaví pout. Už-už jí chci začít děkovat, ale ještě předtím přidušeně vyjeknu. Na zápěstí mé pravé ruky jsou přisáté Rininy rty a svými zuby se přes kůži dostává až k žíle. Cítím, jak se pokožka trhá a dotek zubů na masu je nepopsatelně bolestivý. Směsice pálení a ohromného tlaku se nedá vydržet. Křičím a dělám úplně všechno, abych ji zastavila, ale jsem jen stále bezradnější. S každým dalším douškem je silnější a já slabší. Levou rukou jí narážím do tváře, ale jakoby nic necítila, nohama kopu do jejího břicha; žádná reakce. "Rino, prosím!!!" ječím a dokonce si přeji, aby do jeskyně vtrhli Hearfové a jakkoli nás od sebe odtrhli. Nechci být opět v jejich přítomnosti, ale když si vzpomenu na bolest, jež dominuje na mém pravém zápěstí, jeví se mi to jako vysvobození. Začínám vidět rozmazaně a chvilkami jsem si jistá, že upadnu do bezvědomí a už se neproberu.
Jsem v malátném stavu, že si ani nevšimnu, že žádný upír mi už krev nebere. Rina, s rudými rty na mě vyděšeně hledí a její ruce se mě snaží udržet při vědomí. Nevzala si tolik krve, abych umřela, ale dost na to, abych ztratila vědomí. "Rio, zůstaň se mnou!" křičí. "No tak, musíme se odsud dostat! Posloucháš mě? Rio!!!" Jsem zesláblá a vyčerpaná; chci spát a odpočinout si.
A až se probudím, budeme všichni v pohodě. To je jediné, na co dokážu pomyslet.

Budí mě světlo a přívětivý hlas promlouvající přímo na mě. Mrkám a osvětlení pokoje je na mě dost ostré. Pár vteřin trvá, než si zvyknu a pak pootočím hlavu. Vidím Rachel. Vlídně se na mě usmívá a já se rozklepu, když si vzpomenu na to, co se mi stalo.
"Kde - kde je Rina?" zasýpám, jsem sotva slyšet. Dostane se mi sklenice vody a poté, co ji vypiju do dna, je mi mnohem lépe. Můj hlas stále zní divně, ale aspoň je slyšet. Zopakuji svou otázku.
"Ve svém pokoji," odpoví Rachel a posmutní. "Nechtěla ti být na očích, až se vzbudíš."
"Jak jsme se sem dostaly?" Nenapadlo mě, že by se mé přání mohlo vyplnit. Ovšem nese to své následky. Jako třeba Rina. Je upírka a já se jí pravděpodobně také stanu. Ne, že by to nebylo nevyhnutelné, ale musím přiznat, že takovou přeměnu jsem si nepřála. Vlastně jsem celou situaci brala tak, že jsem krev naší rodiny, takže budu upírka ať chci, nebo ne, ale nerozšiřovala jsem, jak moc se na transformaci těším, protože pravda byla opakem. Teď to přichází a já už o tom nemůžu přemýšlet jako o něčem, co je pod mou úroveň a co se nemusí stát, jelikož je tu možnost, že Rachel s Wayem celou dobu hráli jen divadlo. Nebylo to o tom, že bych jim nevěřila, ale obvykle holky dospívají a řeší problémy jako jsou kluci, kamarádky, nebo párty, na kterou nejsou pozvané.
A zrovna já mám iracionální trable.
A jak je asi Rině? Celý život jí znám jako tu citlivou, hodnou sestru, která by ani mouše neublížila. Má na krajíčku, když vidí v dokumentech o přírodě umírat zvířata. Ve škole je členkou několika výborů proti pokusech na psech a kočkách, kácení lesů, znečišťování vod a všeho kolem. A teď se stane upírkou a musí porušovat všechna pravidla, jenž sama stanovila svým "klientům". Zabíjet zvířátka? Krást krevní zásoby z nemocnic, kde jsou nemocní lidé? Nespát s lidskými kluky jen proto, aby jim neublížila? Jak svázaná si asi připadá? Já se přes některé body, jež jsem zmínila, dokážu přenést, totéž však neplatí u mé sestry. Kromě toho jsou prý všechny pocity u upírů zesílené; takže jak si poradí s vinou, když vysaje Bambiho nebo jen tak nedopatřením skoro ukousne své sestře ruku? Povzdychnu si. A co si mám vlastně myslet já? Musím myslet především na to, že jako upírka jednala přirozeně. Na druhou stranu se mi její čin hnusí a tak trochu z ní mám strach, protože udělala něco, co jsem od ní celý život ani náhodou nečekala. Tohle je důkaz, že ač byla celých patnáct let jako andílek, i ona má stránku, která se okřídlené bytosti se svatozáří nepodobá ani vzdáleně.
Nevím, jestli bych jí měla chodit na oči. Jen z Racheliných slov poznávám, že má sestra cítí obrovské provinění a bude si to vyčítat ještě hodně dlouho. A nedokážu si představit, jak bych se na jejím místě cítila já. Nadávala bych si, ale časem by ten pocit viny odplul, stejně jako ostatní problémy, jaké jsem kdy řešila. Nikdy jsem si příliš dlouho nelámala hlavu s tím, co jsem udělala špatně, nebo to naopak neudělala vůbec. Mám spoustu kamarádek, které se mě ptají, zda-li bych vrátila čas, kdybych mohla. Má odpověď vždycky zněla ne, ale teď… Myslím, že aspoň o pár hodin méně by to neuškodilo. A tady ani nejde o můj pocit a rozdrásanou ruku, jako o Rinu. Vím, jak se cítí už teď. Kvůli ní bych čas vrátila a udělala cokoli, abych zabránila tomu, co se stalo. Neodešla bych s Hearfem, jenž si hrál na mou matku a nedostala se tak do jeskyně. Rina by se stala upírkou, ale je tu možnost, že mohla být poblíž Rachel. Vlastně - kdybych nezmizela, Rina by se mě nevydala hledat. Rachel by pro ní ani nepřišla do školy. Všechno by bylo v pořádku - nebo by to tak aspoň vypadalo, než by zazvonil zvonek ohlašující konec školy a mamka by přišla s pravdou ven o Wayovi. Rina by se transformaci postavila, nakrmila se z nějakého sáčku, nebo co to Rachel schovává v kabelce a vůbec by k té fatální pohromě nedošlo.
Nechci Rinu obviňovat. Naopak já sama si připadám vinna. Neudělala jsem nic, za co bych se měla stydět, ale i kdyby ano, znám se a vím, že bych to přetrpěla. Rina ne.
Podívám se na Rachel a zjistím, že mluví. Sklopím oči a cítím se ještě víc mimo než předtím. Omluvně pokrčím rameny a ona mě chytne za ruku. "Nedokážu si představit, čím sis prošla. Stále jsi ještě člověk a -"
"Tady nejde o mě," pravím. "To Rina. Nechci, aby se vinila. A ona bude. Jenomže - dokážeš si představit, že když jsou teď všechny její pocity zesílené, jak dlouho se za to bude nenávidět? Upřímně, já ne. Co pro upíry znamená hodně dlouho?"
Se smutek na mě pohlédne. "Je mi líto, ale myslím, že už brzy to sama zjistíš, Rio."
"Měla bych za ní jít?" zeptám se. Mám dojem, že sama už se nemohu rozhodovat. Dělám chyby a nepřemýšlím, co se může následně stát. Rinu znám jako tu, co o všem příliš přemýšlí a já naopak jsem ta nerozvážná a občas lehkomyslná. Bojím se, že jestli udělám něco sama za sebe a dostatečně o tom nepopřemýšlím, udělám další chybu a někdo další za to bude pykat. Neviním se přímo za to, že jsem se nechala oklamat, jen… musím být dospělejší.
"Já nevím," odpoví. "Jako ona jsem si připadala párkrát v životě, třeba když šlo o Deana, hodně provinile…" Na chvíli se zarazí.
"Poslouchám," řeknu.
"Toho se neobávám," odpoví. "Jen toho, že když to vyslovím nahlas, vrátí se mi vzpomínky a bude to ještě horší…"
"Horší? Nevím, jak horší by to ještě mohlo být, mami." Usměji se. Rina si párkrát hraje na andílka a osloví Rachel mami, ale já to nedělám. Tímto jí chci ukázat, že pro mě není jen kamarádkou, jak se bezmála celý život bereme. Protože kamarádky si neříkají všechno. Ne, že bych si myslela, že většina dívek v mém věku jde se vším za mámou. Jenže té bych měla věřit a být si jistá, že to nedělám bezdůvodně. A také chci, aby ona věřila mně. A aspoň trochu spoléhala na mou pomoc.
"Časy poté, co jsem ztratila Deana, byly strašné - nejhorší v mém životě. Předtím jsem měla naději, že ho ještě aspoň jednou v životě uvidím, i kdyby to mělo být za deset, dvacet let. Když ale potom odešel i duší…, naděje zmizela s ním. A nebyl nikdo jiný, koho bych za jeho smrt mohla vinit než sebe. Way byl v tu dobu úplně jiný. Zacházel s Deanem bezmyšlenkovitě a nestaral se o to, jak bude mně. V tu dobu… jsem ho nenáviděla."
"Ale jste spolu," namítnu. "Nad něčím takovým se přece nedá jen tak mávnout rukou a udělat za minulostí tlustou čáru."
"Way mi pomohl ji dokreslit. Po dlouhé době mi ukázal stránku, do které jsem se předtím zamilovala. A dokázala jsem to znovu. V tomto období kolísal mezi svými dvěma částmi. Většinou převažovala ta, kterou jsem nenáviděla. Jenže stejně jako já se přes minulost přenesl. Do té doby jsem si vyčítala všechno; měla jsem spoustu času, abych vyhledala každou chvilku v mém životě, kterou bych bývala ráda změnila."
"A jak tohle souvisí s Rinou a jejím pocitem viny?" ptám se.
"Neměla jsem mámu, která by pro mě měla pochopení. Jednou dokonce řekla, že by mě raději viděla mrtvou než jako lidskou bytost. Můj život pro ni znamenal rozšíření naší rodiny - a dosáhla, o co se snažila. Nic mi nevyčítala, protože to skončilo po jejím. Chci tím říct, že jsem se přes to sice dostala, i přes svou rodinu, ale na ten smutek jsem byla po dobu, kdy jsem se ještě znovu nedala dohromady s Wayem, sama. Vidím, jak o té věci s Rinou přemýšlíš. Vidíš jí jako takovou, která si nedokáže poradit."
"Takhle jsem to nemyslela," odporuju. "Jen bych jí to chtěla usnadnit. Přesvědčit ji, že to nebyla úplně její chyba. Znám jí - vždyť ona málem dostávala záchvaty, když jsme plácly mouchu nebo se zbavili pavouka!"
"Víš co? Možná bys za ní přeci jen měla jít. Uvnitř je lidská bytost a kromě té horší stránky má i lepší. S trochou tvojí pomoci může ta dobrá přebít zlou. Nezapomínej, že uvnitř je to pořád Rina."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama