Kapitola 18. 3/3

29. října 2012 v 16:54 | Vicky |  Jiný Svět: Milovaná

Kapitola 18. 3/3

RACHEL

Když osamotím a za Riou se zavřou dveře, začnu přemýšlet o Rinině síle. Myslím, že Ria byla mimo, když jsem jí líčila jejich útěk z jeskyně. Rina mi pověděla, že když se k Hearfům přiblížila, sami odstoupili a nechali ji i s Riou odejít. Jenomže nechápu několik věcí. Třeba to, proč Riu vůbec unášeli a dávali si s tím takovou práci, když hned poté ji nechají se vzdálit. Nebo proč vůbec nechali Rinu projít, aniž by jí uškvařili mozek nebo zastavili krevní oběh. To mi připomene, že tu moje dcery nejsou náhodou. Jestliže dokážou být Hearfové až tak milostiví, co zamýšlí? Není to krátká doba, co se poslední část otázky honí hlavou. Kdepak, honí, doslova mě pronásleduje. Je jen otázka času, kdy se z ní zblázním, stejně jako je otázka času, kdy dostaneme všichni odpověď.




Ustelu Rie postel a vrátím se do kuchyně ke Clarisse. Od doby, kdy jsem ji neúmyslně provokovala otázkami ohledně Waye, uplynuly nějaké dvě hodiny určitě, takže by mi teoreticky neměla zalepit pusu izolepou pomocí nějakého Abrakadabra. Ale proč věřit teorii, že? Která encyklopedie vás varuje před upíry a čarodějkami, Hearfy a padlými anděly? A která vám na ně předepíše zbraně?
Když jsem v kuchyni, spatřím Clarissu a levitujícího Waye.
Slyším nějaké tiché zaříkávadlo, jenž pronáší čarodějka momentálně ovládající nehybné tělo, ale nerozumím mu. Strnuta na ně čučím a nejsem s to se pohnout. Raději nedělám nic, co by mohlo akorát uškodit. A už vůbec ne Clarissu přerušovat - konečně se dostala k nějakému konkrétnímu postupu. Mezi Wayovo tělem a Clarissinýma rukama probleskuje záře a pobleskující spirály magie. Vypadá to až… šíleně kouzelně. Vůbec bych si jako nic netušící divák nemyslela, že jde o rituál vymítání Hearfa z vampýra.
Nevím, jak dlouho celé divadlo trvá, ale najednou začne promlouvat i cizí hlas a já se málem skácím zpátky na chodbu. Trhnu sebou, ale kromě toho se ničeho nedopustím. S otevřenou pusou sleduji celé dění s neskrývanou hrůzou a strachem. Clarissa se jeví jako ta, která má situaci pod kontrolou, ovšem nedokážu si nevšimnout děsu v jejích náhle otevřených očích. Ruce má stále nad Wayovo tělem a spirálky nepřestávají blikat, takže se očividně nenechává ovládat zděšením, což mě aspoň trochu uklidňuje.
"Vzdej se čarodějko," promlouvá cizí, děsivý hlas kuchyní. "Tohle je špatné. Nepředstírej, že neznáš svou úlohu."
"Odejdi," odpoví Clarissa. "Odejdi z tohoto těla a ukaž svou tvář. Ukaž tvář toho, kdo před tebou býval člověkem!" S každým jejím dalším slovem sebou škubnu.
"Měla by ses jim vzepřít…"
"Udělej to! Hned!" Ignoruje hlas, který se musí rozléhat celým domem, až se otřásá. Clarissa je možná vyděšená, ale přesto jí věřím. Věřím, že nás z tohohle může vysekat a udělat dobrou věc. Zanedlouho se do kuchyně přiřítí Rina s Riou, v očích ochromení, ale nikdo kromě mě je nebere na vědomí. Clarissa se soustředí na svou magii a její rysy v obličeji tvrdou. Tentokrát je to ona, v jejíž tváři nenalézám milosrdenství. Plane odhodláním a bojechtivostí. "Odejdi a ukaž svou tvář!!!" burácí jako hurikán, až mě napadne myšlenka, že tento rezistentní Hearf si už dávno musel nadělat do kalhot; ať jeho hlas zní sebevíc strašidelně, na Clarissu nemá.
A pak zář mezi čarodějkou a vampýrem zmizí. Wayovo tělo padne zpátky na stůl a kuchyní se rozlije něco cizího. Páchne to smrtí a hnilobou, je mi z onoho smradu šoufl, i Ria vypadá, že hodí šavli, ale nikdo se ani nehne. Tohle je patrně část, kdy Hearf vystupuje z Wayova těla a buďto si hledá další k posednutí, nebo se zhmotňuje do své původní podoby. A soudě Clarissina příkazu bych řekla, že provádí to druhé. Puch je stále silnější a já nemám ponětí, jak dlouho se ještě udržím na nohou. Dýchám pusou, třebaže to moc nepomáhá.
"Ukaž svou tvář!" zahřmí Clarissa znovu a nepůsobí moc trpělivě. Nevím, jestli chci zjistit, co udělá, pokud Hearf její žádosti nevyhoví.
Přímo přede mnou se začne zhmotňovat vysoká postava. Uskočím a narazím do pultu tak prudce, až mi to vyrazí dech, ale nic neříkám. Nutím se zůstat odvážná až do konce a čelit tomu, co přede mnou stojí. Postava je stále průhledná a nic mi neříká, zato zápach mě ujišťuje, že zbytek z 5D kina (pokud to existuje) si nechám na dobu neurčitou. Už chci prosebně zavolat na Clarissu, aby kouzlo přerušila, poslala Hearfa pryč z mého domu, cokoli…, ale něco mě zastaví. Hearfova původní podoba začíná být zřetelnější a já zapomínám na všechen smrad a příšernou atmosféru kolem. Třeštím oči a mrkám, protože šokem se mi víčka naplňují slzami a otřes mnou zmítá ze strany na stranu. To není možné, není…
Přede mnou stojí Dean. Na sobě má přesně to, v čem jsem ho sledovala umírat, vlasy nezměnily tvar, jen tvář je jiná. Je plná kruté radosti z mého zděšení a škodolibosti.
"Ani jsem nečekal, že bys na mě zapomněla."
Ani jeho hlas nepoznávám. Ačkoli mi Hearf - Dean - ukázal svůj vzhled, hlas zůstává stejný. Je skřípavý, hluboký a zní jako z nějakého Halloweenského hororu. Mám dojem, že se pozvracím. Stojím nehybná jako sloup a přihlížím stejně nečinně, jako v okamžik jeho umírání, kdy už jsem nemohla nic dělat. Vracím se do minulosti a nic mě nedokáže zastavit. Vrací se všechno. Vzpomínky, roky, čas se obrací… Kromě Deana stojícího přede mnou. Na chvíli se mi zdá, že se točím v kruhu a on je nade mnou, řídící můj zmatek. V tu chvíli mi nějakým zázrakem dojde, že padám, nekonečně dlouho a nedokážu odtrhnout pohled od přízraku Deana. Když zavřu oči a přede mnou se rozlije temnota, stále ho vidím. A slyším nelítostný smích, který však nepatří jemu. Jen vzezření se nezměnilo za těch necelých patnáct let.

Nejsem v bezvědomí příliš dlouho. Šok hraje svou roli, ale ani nedokážu popsat, jak mi je poté, co otevřu oči a uvidím nad sebou se sklánět Rinu, Riu a Clarissu. A Waye… Ne, myslím, že poslouchat lítostivé řeči nedokážu. Mlčky se zvednu z postele a aniž bych na někoho promluvila, jdu napříč domem, rovnou k východu. Můj krok je celkem jistý, protože stopy po Hearfovi jsou pryč a tím pádem bych se neměla čeho obávat.
Zastavím se až venku na louce, aspoň dvě stě metrů od domu. Prostor kolem netvoří vlastně nic než planiny, jezero a les. Vidím odtud dobře na náš dům, ale o to mi teď nejde. Posadím se až na břeh a sleduju harmonické vlnky.
Je konec, říkám si. Skončilo to jeho smrtí a od té doby uplynuly řádky let. Nemůžu se teď zbláznit a přemlouvat Clarissu, aby Deana opět přivolala a pomohla mi ho nějak (jakkoli) proměnit zpátky na člověka! Už v této chvíli si však připadám jako šílenec. Rina se proměnila, Rie k transformaci nezbývá mnoho času, Way se probral, v což jsem ani nedoufala… Každou chvilku mého života, kterou jsem strávila jako rodič, jsem si přála být dobrou mámou a být rodině nablízku. Jenomže nyní toho nějak nejsem schopna. Nedokážu uvěřit vlastním očím! Můj Dean, který mi byl dražší než celý svět, vlastně nikdy nezemřel! Proměnil se v Hearfa a celé roky mě špehoval a pomáhal vymýšlet taktiku, jak napadnout mě a mou rodinu. Uvnitř to není on… A nemůžu udělat nic, čím bych ho přivedla zpět. Nebo… můžu?
Chci být realistická, ale pak si vzpomenu, jak jsme se s Wayem seznámili s Clarissou a ona nás odtáhla až do přístavu Paulatuk na severu… a kdyby na nás nezaútočil Hearf s Deanovou podobou - možná to v tu dobu už byl on -, patrně nikdy bych Clarissu nepřesvědčila, že její plán oživit člověka, který zemřel a stal se Hearfem, je ztráta času a sebevražda. Byla zaslepená tou vidinou a musela jsem se hodně snažit, abych jí odradila od té nesmyslné mise, která měla pokračovat na Metvillův ostrov. Nikdy nám neřekla, kam až se chtěla dostat - a pochybuji, že tento ostrov měl být naším cílem. Co já vím? Možná ano.
Sama sebe se ptám, proč bych to vlastně měla dělat.
A tady je odpověď: jedna část mě - i když je slabá a skoro nikdy nad ní neuvažuju - nezapomněla. Čekala těch necelých patnáct let, aby mohla vyplout na povrch a tropit neplechu. Připadám si už kvůli těm myšlenkám jako zrádkyně. Mise za záchranou Deanovy duše by znamenalo opět opustit rodinu a Waye… Pořád platí, že ho miluju a nechci ho opustit, nechci se oddělit od něj a Riny a Riy. Vždyť konečně jsem dosáhla toho, o co jsem se značnou část života snažila! Konečně mám pocit, že jsme jednotná rodina a nic nás nerozdělí. I přes problémy s transformacemi myslím, že až teď, po všech hrůzách, o sobě víme víc. A budeme potřebovat jeden druhého, abychom se s tím vypořádali. Ria je konečně dospělejší, ale sama ten úkol neutáhne. Rina se upírka s neobvyklou proměnou a cítí vinu. A Way málem umřel jako zajatec Hearfa, kterého chci zachránit. A proč já? Proč? Jsem snad nějaká spasitelka země? Ne.
Vím, že když to neudělám já, nikdo jiný také ne. Nejde tu o pocit povinnosti ani pocit viny, že jsem se nesnažila víc a záchranu jeho života. Pořád si pamatuji, jak mi bylo a nedokážu to úplně dostat z hlavy, jenže tentokrát je to o něčem jiném. Měla bych zapomenout a vrátit se ke svému životu, který mi konečně patří. Ale myslím, že to bych nebyla já, kdybych své plány sama nepokazila. Dean není nadobro pryč. Podstatná část jeho duše je opravdu pryč navždy, ale co ten kousek, který, ač neviditelný, přebývá v Hearfovi a může vyplavat na povrch, pokud tomu někdo pomůže? Všechno můžu změnit a až - spíš pokud - se Dean stane člověkem, nechám ho jít. Kvůli mně přišel do takovýchto potíží. Byl sice napůl upír a napůl člověk, ale kdybych se mu do cesty nepřipletla já - přesněji řečeno, kdyby tehdy mě a Olivii nezachránil z hořící chaty, jež zapálili Lockwoodovi -, teď by možná už měl svou vlastní rodinu a děti a normální život. Možná by byl členem nějaké jednotky, která by vyhledávala upíry po celém světě - ale co je podstatné, byl by pravděpodobně naživu. Vím, že dobrovolně by se Hearfem stát nechtěl; a aspoň tohle mu dlužím. Nemůžu očekávat, že to někdo jako Way pochopí. A ani to neočekávám.
Opět budu trhat rodinu. Nechci, ale musím. Protože kdybych to neudělala, jedna malá část mě by si to nadosmrti vyčítala.

Vracím se do domu. Nemíním odjet hned, ale někdo jim to oznámit musí. Mluvit za sebe Deana nenechám; když tomu bylo naposled, celý dům se otřásal a vůně koření a jídla moje kuchyň zrovna neoplývala. Ale přestože když jsem odcházela, vše se mi zdálo v pořádku - tedy, jak můžeme být v této situaci v pořádku -, ale nyní atmosféře vládne napětí a neklid. Rychle zpanikařím, že tu byl Dean znovu, ale pach hniloby ne a ne naleznout. Všichni sedí v obývacím pokoji kolem stolu, před sebou mají naplněné hrnečky, ale nikdo se toho svého zřejmě netkl. Přistoupím k nim a zeptám se, co se děje. Tohle není jen otřes, se kterým se snaží vyrovnat. Bude tu něco dalšího. Trhnu sebou. Ví už snad, co zamýšlím? Přečetla mi Clarissa myšlenky a přetlumočila mou hlavu do posledního slova? Poté, co všechny změřím tázavým pohledem, nikdo nevypadá, že mě z něčeho obviňuje.
Naliji si do sklenice studenou vodu a také se posadím ke stolu. Zatím jsou všichni zticha a zřejmě nikdo z nich není s to mi odpovědět na otázku. Zeptám se znovu.
"Nestihla jsem ti to říct," promluví konečně Clarissa. "Odešla jsi ven a my tě nechtěli obtěžovat. Navíc tohle není jen nějaký problém."
"Clarisso, pověz mi, co se stalo. Proč jste všichni tak zamlklí a vyděšení?"
"Když tu byl ten Hearf, měla jsem ho ve své moci a nahlédla jsem mu do hlavy. Myslela jsem, že Hearfové myšlenky nemají, ale zato spoustu vsugerovaných plánů. Samozřejmě jsem věděla, že mají v plánu zbavit se všech upírů, kteří zbyli."
"Pořád to nechápu. Ty jsi měla možnost přečíst si všechny plány a strategie?"
"Ne tak úplně. Měla jsem ho pod kontrolou pár sekund. Přelétla jsem to jen očima, ale nebylo těžké spojit si kousky skládačky dohromady." Opět se odmlčí. Zhluboka se nadechne a až potom se odváží podívat se mi do očí. "Rina byla stvořena proto, aby vyhubila všechny upíry. A Ria, aby jí v tom jakkoli zabránila."
Ale Ria přece nebyla stvořena Hearfy! chci namítnout, ale pak si vzpomenu na Paige a Deana. V den porodu obou dcer mu něco naznačovala a všechno teď nasvědčuje, že měla pravdu. Věděla o plánech Hearfů - ale nesměla to říct. Dean nám vyprávěl, že její pomoct má současně i budoucnosti. Paige už v tu dobu věděla, že Rině bylo vsugerováno vyvraždit upíry. A zřejmě usoudila, že to pro nás bude problém, až se to dozvíme - a najednou, jak si zachránit krk? Postavit proti sobě Rinu a Riu není to nejlepší, co nás v životě potkalo, ale aspoň už to chápu; ta druhá dcera měla být pojistka, kdyby se předurčení Hearfů vyplnilo. A ono ano. Chtěla nám pomoct tak, že Rině stvoří protivníka.
"Dává to smysl," odpovím tiše.
"Copak to nechápeš, Rachel?" vyjede po mně Way. "Jak můžeš být tak klidná?! Naše dcery mají najednou v rukou celý zbylý upíří druh! Jak asi jedna druhé zabrání v tom, aby se vyplnilo, co jim nastrkali do hlavy ty zrůdy?!" Bouchne pěstí do stolu a mezi námi zavládne něco, co mi silně připomíná časy, kdy jsme se nenáviděli.
"Já vím," řeknu a mám co dělat, abych zdržela slzy. "Je jen jedno řešení." Podívám se na Rinu, poté na Riu a když je takhle vidím pohromadě, nedokážu si představit, že tyto dvě sestry se mají postavit proti sobě. Každá je úplně jiná - nikdy si nebyly povahami blízké -, ale obě mají nyní poslání zničit tu druhou. Nechci realitu vyslovit nahlas, protože se bojím, že nevyhnutelnou budoucnost tak přiblížím, ale ta by přišla stejně. A ať to vypadá jakkoli nemožně, věřte, že ani já se o ní nechci přesvědčovat. Chtěla jsem normální život, stejně jako každý v této rodině, a ten se namísto toho stane peklem. A nebude trvat příliš dlouho, než skutečně přijde.
"Válka."

KONEC 2. DÍLU

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 29. října 2012 v 20:24 | Reagovat

mazéc:D taky bouchám pěstí do stolu jako way a chci další díl :D (trojku, ne?:D)

2 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 1. listopadu 2012 v 19:45 | Reagovat

To byla dokonalá kapitola! Fakt skvělá, úplně jsem se od ní nemohla odtrhnout. Jinak hrozně se těším na 3. díl a obávám se že to psychicky nezvládnu! :-D

3 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 17:39 | Reagovat

Konečně jsem se zvedla od krabičky s kapesníky a dokopla jsem se dělat něco užitečného pro mou chorou mysl... Vzešlo z toho přečtení další kapitoly na tvém blogu :-D Vážně dokonalé kapitoly. Jako vždy nechyběla akce, pořádná zápletka a situace, při kterých jsem myslela, že mi prasknou nervy a srdce mi udělá kotouly... Vážně povedená kapitola, která mě zaujala a přiměla tě požádat o další :-D Nemůžu se na ní dočkat!

4 Alea Alea | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 19:58 | Reagovat

O. Můj. Bože! Čtu si to asi potřetí a furt nemám dost :D. Úžasný!

5 Erin Erin | E-mail | Web | 9. listopadu 2012 v 22:38 | Reagovat

:-|  :-|  :-|

Ty máš kliku, že neumím nadávat... A taky, že tu není Timothy, aby mi pordil nějakou ze svých nadávat, protože TOHLE je epický!! A to je teprve druhej díl--> Kámo, dáváš nám to všem sežrat! :-D Je to boží.
Celá ta provázanost, Ria a Rina, k tomu ten Dean, keterj mi asi už od doby, co si mi řekla, že se objeví, vrtá hlavou... a konečně je tady! :-D
Teda, Dýňátko se celkem dost změnilo, ale já nějak věřím, že se dá dohromady. Rachel mu dá pár facek a třeba se nakonec i probere z toho šílenství.
A pak, co mě dorazilo asi nejvíc --> Když si popisovala, proč Rachel musí odejít, proč se alespoň musí pokusit Deanovi nějak pomoc... +10!

6 Selené Selené | Web | 1. ledna 2013 v 13:23 | Reagovat

Kruci.. tohle není možé musela sem si to přečíst prostě znova:D Ty a tvoje psani. člověk aby se bál že dostane infarkt..promin muslea sem trochu zameškat, protože sem byla na tom až tak moc závislá, že sem sem třeba chodila tolikrát denně že to nespočítám na rukou. proto občas jsem jak klidná voda mám vždy lečbu šokem:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama