2. kapitola 2/2

27. října 2012 v 15:08 | Vicky |  Ticho v srdci
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale dost na to, aby mě bolelo za krkem a prochladla i přes spacák do mínus třiceti. Totiž, zima mi nebyla, když jsem se probudila, spíš zespoda se ke mně dostal chlad a ani kvalitní karimatky mu nepřekážely. V báglu vedle mě jsem jich pár nechala, takže teď je vyndávám a rovnám pod sebe. Trochu to pomáhá, i když tím, kdy zase usnu, si jistá nejsem. A ani se mi spát nechce. Mám pocit, že se potřebuji zahřát jinak, než dekami a dýcháním na studené dlaně. Stahuji ze sebe asi troje ponožky a i ten svetr, který jsem měla přes ten původní - chlad mě objímá okamžitě, ale rychle vylézám ze stanu a zapínám ho.
Natahuji si sněhule a i přestože se mi v nich asi nebude běhat úplně nejlíp, umožňují mým prstům pohyb. Potlačuji nutkání obejmout se pažemi a hned se dávám do pohybu. Podle polohy měsíce určuji, že bude něco po půlnoci. Chad bude možná ještě na hlídce, ale kdoví, jestli to na takovéhle zimě vydrží. Rozbíhám se. Rozhoduji se, jestli poběžím mezi stromy, což by asi nebylo nejbezpečnější v těchto botách, nebo zvolit trasu, jež jsme běželi - nebo v Wesleyho případě funěli - s mým žákem odpoledne. Nakonec volím směr lesem. Je tma a na cestičku od zvěře se nedostává skoro žádné světlo od měsíce, a ani nedokážu pořádně běžet, spíš jen klušu. Neřeším to. Aspoň mě udržuje při smyslech to, že pokud se nebudu na běh dostatečně soustředit, pravděpodobně skončím s hlavou v nějakém ztrouchnivělém pařezu.
Nesnažím se utíkat příliš rychle a dobře se mi dýchá. Do plic se dostává studený vzduch, který až řeže, ale dá se to přehlížet. Už jsem úplně střízlivá. Hlavou se mi honí čerstvé myšlenky o zítřku. Nevím, jestli budeme - zvlášť Wesley - schopni spát týden pod stanem. Když mi Hobart sděloval zdejší počasí, představovala jsem si něco jiného. Jistě, už jsem nocovala v různých podmínkách, ale stan plus takovéto podmínky pro mě byly nové. Říkám si, že po této zkušenosti budu odolnější - a také budu. Jen by asi nebylo moc od věci najít nějaké lepší místo, třeba starou boudu, i ta by stačila. Když už mně byla zima taková, že bych o tom přemýšlela, jak je asi Wesleymu? Rozhoduji, že se za ním půjdu podívat, je možné, že vůbec nespí.
Otáčím se kolem stromu, když mě něco zaráží. Kromě větviček, pařezů a jehličí, o něž jsem zakopávala a jež se mi vkrádaly po celou "rozcvičku" do vlasů, se mi běželo celkem dobře. Měla bych se zabořovat do sněhu, ne? Ale já namísto toho klusala jako na dráze s překážkami pro začátečníky. Poté, co se dívám na zem, se mi sama odpověď nabízí. A zároveň na další se musím ptát.
Kromě mých otisků bot jsou tu další. Větší. Možná mužské. A i kdybych obvinila Chada z toho, že byl na hlídce i tady, nebyl tu sám. Jenomže kde se tu vzalo tolik otisků? Ty, které jsou tady, mi říkají, že tu proběhlo nejméně pět dospělých mužů. Mimo jiné, tyto stopy se nepodobají noze Chada. Je mrštný a silný, ale nohu má jen o číslo větší než já. Jeho bota nemohla patřit k těm, jež zanechaly tyto šlápoty. To proto jsem se nebořila do sněhu. Poklusávala jsem trasou, kterou už někdo přede mnou vyšlapal. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Byla jsem snad příliš zamyšlená počasím? Nebo jsem v tu dobu ještě byla v polospánku? Hlavní problém je, že zde nejsme dobře skrytí. Museli nás najít. Čekali, až přijedeme? Co chtějí? Šli tudy jen náhodou? Mohu to považovat za náhodu? Mysl mi pracuje na plné obrátky, přesto nevím, nad čím uvažovat dřív.
Pomalu se vracím k táboru a nevnímám zimu, která se mi zařezává do kůže i přes svetr jako tenké jehličky. Když vycházím z lesa, jsem trochu oslepena přímou měsíční září, ale hned přezkoumávám, jestli je Chad stále na hlídce. Nikde ho nevidím, takže usuzuji, že šel spát. Asi bych také měla. Citace "Ráno moudřejší večera" měla svou podstatu.
Ještě však před návratem do stanu zabíhám kousek do lesa na místo, kde má svůj stan Wesley. Potichu se přibližuji, koneckonců by nemělo cenu ho zbytečně budit, ale nic nenasvědčuje tomu, že by byl vzhůru. Po chvíli, když skoro nedutím, uslyším i pravidelné oddychování. Snažím se ignorovat nucení rozepnout zip a zkontrolovat ho; nakonec se mi to daří. Asi bych mu měla víc důvěřovat. Už to, že usnul, znamená, že není takové děcko, jak vypadá. Ví, že umrzne, pokud se dobře nezateplí. Možná bude spát až do rána. A i když bych mu ráda řekla něco, co by ho přesvědčilo, že ho nepovažuji jen za nesnesitelného spratka, odolávám tomu a říkám si, že na to mám spoustu času. Navíc, zítra může mít Wesley opět dobrou náladu, i když tomu moc nevěřím, zvlášť když si představuji způsob budíčku a ranní rozcvičky. Nemusím ho přímo sekat, ale v něčem je nutné být tvrdý. A Wesley si časem zvykne.
Ve svém stanu na sebe opět navlékám ponožky a svetr, kterého jsem se před noční rozcvičkou zbavila a zabaluji se do spacáku a ještě do několika dek. Nemohu říct, že by mi bylo zle. Po běhu mám čerstvou mysl a jediné, co mi dělá starosti, jsou otisky bot, na něž jsem v lese narazila. Je divné, že by nás někdo objevil už první den, rozhodně však nebudu přenechávat osudu následující týden. Zítra to proberu s Chadem a společně najdeme nějaké řešení. Koneckonců, jako vždycky.
Vstávat brzy se neukazuje jako nejmenší problém. Je nemilosrdná zima a nějaké dýchací zahřívaní dlaní je mi k ničemu. Dívám se na hodinky a zjišťuji, že je něco málo po půl páté. Výborně. Hned po rozcvičce si určitě budu připadat mnohem čilejší a čerstvější. Rychle vylézám ze spacáku a převlékám se do teplého, zároveň však praktického oblečení do sportovních aktivit a už jsem venku ze stanu. Vypadá to, že jsem vzhůru první. Hned si dávám tři kolečka kolem lesa a za chvíli jsem zpátky. Dělám padesát dřepů a dvacet s výskokem a dvacet kliků - na ploše pod stromy, kam nenapadal sníh. Krev se mi rozproudila po těle a co nevidět jsem dokonale probuzená. Je deset minut po šesté ranní. Bezvadný čas na vyburcování Wesleyho - a i když je probuzení ve formě sněhové laviny svého žáka velice lákavé, kárám se; nechci hned ignorovat, o čem jsem v noci přemýšlela. Nebudu na něj tak tvrdá - nebo spíš tak uštěpačná a hnusná holka. Ano, jeho slova mi vlezla do hlavy. Opravdu tak působím? Kolik lidí mě takto vnímá? Nevím, ale nebylo tak obtížné uvědomit si, že mi to vadí byť u nezkušeného, pubertálního učně.
Svižným krokem jdu k Wesleyho stanu a jediným pohybem rozepínám zip. Můj učedník spí jako zabitý. Pro jistotu díky odkryté dece přes spacák od Chada kontroluji, jestli se na mrazivou noc dobře oblékl. Očividně ano. Jelikož je Wesleyho hruď hrozně rozměrná, usuzuji, že má na sobě aspoň pět teplých vrstev. A tak hloupý, jak jsem si myslela, také nebude, protože má na hlavě naraženou čepici. S bambulí a rolničkami, ale to už je vedlejší, vezmeme-li v potaz fakt, že se o sebe dokázal postarat natolik, aby přečkal noc v horách.
Jeho tvář je bledá a ve spánku vypadá skoro jako dítě. Skoro roztomile. Víčka se mu chvějí; nebude trvat dlouho a vzbudí se sám. Rty mu modrají s každým poryvem mrazu. Nechci ho dlouho trápit, čím dřív bude vzhůru, tím dřív se z toho psychicky vzpamatuje. Chvíli přemítám, jakou taktiku vzbuzení zvolit, nakonec začnu hlasitě tleskat dlaněmi; vím, že to zabere. Jako malá jsem takovéhle burcování nesnášela; vždycky jsem měla pocit, jako by se s každým plesknutím blížila facka. Nikdy jsem ji za těchto okolností sice nedostala, ale podivné hrůzy jsem se nezbavila.
Wesley vyskakuje do sedu a když zjišťuje, že o nic kromě budíčku nejde, zase ulehne do přívětivého tepla spacáku. Zavře oči, což mě neuvěřitelně rozhněvá - copak nevlastní ani špetku respektu vůči autoritám? divím se.
"Pojem ranní vstávání ti asi nic neříká?"
"Já ještě nechci…" mumlá do polštáře, který si přetáhl přes obličej. "Navíc tohle není budíček, ale buzerace," dodá rozespale.
"Nenuť mě k násilí," pobízím ho.
"Ještě chvíli," skučí.
"Se mnou nebudeš smlouvat."
"Ale no tak! Kolik je vůbec hodin?"
"Dost na to vylézt ze spacáku a přivítat nový den." Když se stále nic neděje, prohlašuji: "Jestli ihned nevstaneš, spacák ti vezmu a následující noc si můžeš mrzout."
"Jsi hrozně protivná, víš to?" praví bez obalu a odkrývá polštář.
"Já vím," odpovídám přímě. "A budu ještě horší. Do pěti minut tě očekávám u ohniště. Nejlépe sportovně oblečeného."
"Nééé," úpí a znovu padá na spací pytel.
"Mimochodem, máš stylovou čepici," pronáším a odeberu se ze stanu.
Na mou poznámku neměl Wesley žádnou odpověď.

Přesně podle mého stanovení pěti minut je Wesley exaktně tam, kde jsem chtěla. Nutím ho udělat padesát kliků plus ty včerejší, jež nedodělal. Supí a funí, ale neberu to na vědomí. Nakonec těch necelých sedmdesát kliků udělal a nezapomněl mi upamatovat, že jestli se chci kdy v životě vdát, nesmím na muže s takovým přístupem.
"Bude to muset být voják, aby ti stačil," supí, když skáče do výšky asi patnáctý dřep. Už u osmého si začal stěžovat a když zjistil, že v tomto ohledu se mnou není řeč, začal do mě hučet vztahové úlohy a funkce. Popravdě? Už u toho jedenáctého dřepu mě popadla chuť přidat mu dalších dvacet navíc, jenomže to bych asi na druhou stranu nezvládla .
"Koho si asi vezmeš…" provokuje mě dál.
"Vezmu si tebe, abych se naučila být proti tobě imunní," ukončím jeho pravděpodobně další přenášku o životě; upřímně raději budu běhat kolečka kolem lesa než toto poslouchat. Naštěstí Wesleyho touto větou přinutím ztichnout a nepronášet další moudra bez smyslu. Vyčkám, až s hlasitým oddechováním skočí poslední - díkybohu - dřep a nakážu mu pětkrát oběhnout les. Ze včerejška a této noci je ještě rozlámaný a unavený, takže naštěstí nemá tolik síly běžet a k tomu mi ještě vykládat spoustu zajímavostí z jeho vlastní poradny.
Když jsme hotoví s rozcvičkou, ukáže se Chad s ospalýma očima; nestává se zrovna denně, že ho takhle vidím.
"Podívejte se na sebe, hrdličky," zahuhlá. "Dobře jste se vyspali? Vypadáte čerstvě."
"Výborně," zahaleká Wesley, přičemž mu selže hlas a ten nechtěně z barvitého veselého sestoupne na hluboký. Mám co dělat, abych se nerozesmála. Rychle si do pusy nacpu zbytek chleba, co jsem si vzala ze spižírny k snídani a zvednu se.
"Můžu s tebou na chvíli mluvit, Chade?" zeptám se, když polknu a zbavím se nutkání rozesmát se.
"Jistě," odpoví. "Ehm, připojíme se k tobě později, Wesi. Když tak ve spižírně je ještě nějaký sýr, kdybys měl málo." Kývnou si a my s Chadem si vyjdeme kousek do lesa. Není mezi námi ve zvyku chodit kolem horké kaše, jak se říká, takže na něj hned vybalím, co jsem viděla v noci a čeho se obávám. Nevynechávám nic, včetně svých teorií, že jsme někým objeveni. Nebojím se, že mi nebude věřit, protože tohle není v našem zvyku. Učili nás za každou cenu říkat pravdu svým spojencům a jen v případě, že ho za spojence neoznačíme, zalhat nebo pravdu vynechat. Chada znám léta a ještě nikdy jsem mu nezalhala, stejně jako on nikdy neskrýval pravdu přede mnou. Svěřila bych mu svůj život, kdybych si mezi všemi lidmi, co znám, měla někoho vybrat.
Rovněž i on se mnou mluví vážně. "Je možné, že to byli jen turisté, ale říkala jsi, že stopy se ti zdály celkem čerstvé. Takže dejme tomu, že se zde potloukali okolo večera."
"Kdo by šel na pochod v tuto denní dobu, navíc v takové zimě? A až sem, dva kilometry do kopce?"
"Přesně tak," souhlasí Chad. "Nemůžeme tuto možnost úplně vyloučit, ale přesuňme se k další."
"Napadá tě něco?" ptám se.
Chvíli mlčí; vypadá, že si v hlavě formuluje, jak mi svůj názor sdělit. Trpělivě vyčkávám, podobně jako když poté poslouchám. "Samozřejmě nechci Wesleyho z ničeho obviňovat, ale přiznejme si, že ho známe jeden den. Skoro nic o něm nevíme."
"Máš tím na mysli, že on, nebo dokonce Malcolm Prävtiss něco chystá?"
"Spíš to, že nás hlídají, jestli děláme svou práci," poopraví mě.
"Takže narážíš na Malcolma," konstatuji. "Chce dohlédnout, aby jeho synovec tento smrtící týden přežil."
"Nebo je to možná někdo přímo z Delty 10," dodá Chad.
"Proč by nás potřebovali hlídat, respektive ? Od toho jsi tu ty." Na chvíli se zamyslím. "A kdyby nás chtěla sledovat Delta 10, nezanechávala by stopy. Kdyby už někoho poslali, nebyli by to začátečníci, kteří se takhle jednoduše nechají odhalit."
"To je pravda," usoudí Chad.
"Nemyslíš si třeba, že Wesley o tomto výcviku věděl už předem? Včetně místa? Přece víš, kolik toho Malcolm napovídá."
"Co tím myslíš?"
"Nu, jestli o tom už věděl, klidně to mohl říct svým kamarádům. A ti si teď hrají na špióny."
"To je vyloučené, o místě školení jsme nevěděli ani my dva, natož… Malcolm to věděl."
"Správně." "Ale přece by bezpečnost takhle neohrozil," namítá.
"Takže co je tedy konečná teorie?" opáčím a jelikož je Chad zticha, dojdu k závěru, že jen tak nepřehlíží můj nápad.
"Avery," řekne. "Já vím, že ho nemáš v oblibě -"
"O tom to není," přeruším ho. "Jen ti říkám, co mě napadá, abychom to jen tak nepřehlíželi. Jestli to jsou nějací jeho kamarádi, kdoví, kolik toho už nevědí. Kdoví, kolik toho už navykládali doma!"
"Dobře, ať už je to jakkoli, navrhuji kontaktovat Deltu 10 a přesunout se na bezpečnější místo."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilly Lilly | Web | 27. října 2012 v 16:07 | Reagovat

proč mám dojem, že jsem to četla?

2 Lucianne Gray Lucianne Gray | E-mail | Web | 27. října 2012 v 21:20 | Reagovat

Je to dokonalý! Chudák Wesley, já bych na jeho místě být nechtěla. Bohatě mi stačí teplá postel (v jedné právě jsem, mimochodem) a notebook s připojením k internetu co mě hřeje na kolenou (čistou náhodou právě taky jeden mám právě teď!).
Takže... těším se, těším. =D

3 Alea Alea | E-mail | Web | 28. října 2012 v 10:48 | Reagovat

Bože, mě je z tebe normálně zima!
Avery je skvělá :D. Pravda, mohla by ho trochu šetřit, ale určitě to není nic, co by nezvládl :D.
Celkem by mě zajímalo, komu patří ty stopy... ;). Takže pokračování - a to rychle :D.

4 Vicky Vicky | Web | 29. října 2012 v 15:39 | Reagovat

[1]: jo, kapitola už tu byla, jenom jsem jí zveřejnila znovu, protože tam bylo něco špatně ;)

[2]: mockrát děkuju!!! :-) Sama mám ráda zimu, ale mě je ve stanu zima i v létě, takže :D

[3]: Stopy odhalíme zanedlouho, nechci se o téhle "záhadě" moc rozepisovat. A děkuju :))

5 Chaky Chaky | Web | 29. prosince 2012 v 13:02 | Reagovat

Jak Avery našla ty stopy, bála jsem se, že unesli Chada nebo wesleyho. Strašně se mi ulevilo, když tam oba byli. Jinak - nemyslím si, že by byl Wes natolik stupidní, aby přivedl svoje kamaráda. Spíš zastávám teorii, že je někdo sleduje. Někdo, kdo jim chce ublížít a není to Delta 10. No uvidíme :-P :D V detektivkách je to nakonec ten nejméně pravděpodobnej člověk :) Těším se na další kapitolu. Jen mám strach, jestli ještě bude :(  Koukám, že kometáře jsou z října. Snad přidáš další, byla bych moc ráda :)

6 Domča Domča | Web | 21. ledna 2013 v 20:37 | Reagovat

Paráda :D neskutočne sa mi páči povaha Avery :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama