Kapitola 1. (1/3)

24. listopadu 2012 v 16:22 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná

Všechny zdravím! :)
Vím, vím, trvalo mi to dost dlouhou dobu a taky se omlouvám, ale snad to aspoň napravím takovým úvodem do třetího dílu - a taky posledního. Děj už mám vymyšlený, tak doufám, že se bude líbit. Užijte si kapitolku! :) Není v ní moc akce, ale i tak přeju pěkné čtení. :)



RINA

Něco uvnitř mě se probudí a já nastražím smysly. S napětím očekávám, co se stane, ale nic zvláštního se neděje. Kolem mě je cítit dřevo, špinavé ponožky mých spolubydlících a jejich zpocená těla. V chatce je děsné horko, přestože já sama jej necítím. Přesto tu musí být něco, co mě vytrhlo ze spánku. A pak si to uvědomím. V krku mě pálí a když polknu, je to, jako by se můj hltan otřel o struhadlo. Krev jsem měla naposledy předminulou noc. Vím, že bych neměla tolik riskovat, zvlášť když na své upíří jádro ještě nejsem úplně zvyklá, ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem se snažit vydržet co nejdéle; chtěla jsem oddálit zabití dalšího zvířátka - i když to znamená, že jsem nasazovala krky svých lidských kamarádek, které jsem už dávno mohla zakousnout jenom díky své sentimentálnosti. To aspoň tvrdí Ria. Kdyby musela, příliš by neváhala a napila se i z člověka. Já ale ne. Je mi líto každé zničené duše.
Ale když už na to přijde, ať jsou to raději zvířata než lidé.
Skopnu ze sebe tenkou deku a posadím se. Nemám nejmenší problém vidět ve tmě. Podle pravidelných výdechů svých spolubydlících se přesvědčím, že všechny tvrdě spí a jen tak se neprobudí. Vrátím se, aniž by to zaregistrovaly. Slezu z postele a ani nemusím tiše našlapovat, neboť můj krok je sám o sobě neslyšitelný. Když jsem u dveří, zastavím se. Už dřív byly problémem - a to jejich strašné vrzání, které by probudilo snad i mrtvého. Vrátím se zpátky a otevřu okno. Ladně jím proskočím a se stejnou elegancí přistanu. Není zima a příjemná stébla trávy mě šimrají na bosá chodidla. Dám se do pomalejšího běhu a až poté, co si ověřím, že opravdu nikdo není v dohledu, se rozběhnu naplno. Okolí, jenž míjím, je jako splašené; nebo to bude mnou. Nade mnou dominuje tmavá obloha, která jakoby neměla konce a vánek mi přívětivě čechrá vlasy. Zastavím se až několik kilometrů daleko v hlubokém lese. V žádném případě není nikdo, kdo by mě zde mohl najít. Je to tu pusté jako v džungli a tma kolem téměř neproniknutelná - ovšem ne pro mě.
Soustředěně nasaju vzduch a zaměřím se na všechny vítané pachy.
A tehdy přijde čas lovu.
Svaly v mém těle se napnou, špičáky zaostří a prodlouží, já začnu fungovat jako zvíře. Zvíře na honbě za potravou. Netrvá moc dlouho a chytím lákavý pach divokého králíka. Pronásleduji ho a svou kořist netrápím moc dlouho. Králík není moc rychlý a když ho po pár sekundách polapím a vidím, jak zoufale sebou zmítá, zaháním všechen soucit. Sežrat, nebo být sežrán, ozývají se mi slova mé sestry v hlavě a pokouším se jimi řídit. Možná bych váhala, ale pak si vzpomenu na svůj hlad a sama sebe se zeptám, jak jsem se mohla tak dlouho držet na uzdě. Hned je všechno snazší. Králičí krev se mi rozlije v ústech a já jí neplýtvám. Neunikne mi ani kapka. Nelibuji si v té chuti; už jsem jedla lepší delikatesy, ale zas nechci být nevděčná. Zbavím se králíka a pustím se po dalších pachách, jež mě vedou hlouběji a hlouběji do lesů. Hodiny trávím nasycením sebe samé, dělám si "zásoby", abych vydržela co nejdéle. Nechci se na lov vracet hned další noc.
Za ten čas ulovím ještě veverku, pár ptáků a jednu menší srnku. U té jsem otálela celkem dost dlouhou dobu. V tu dobu už jsem byla nasycená víc než dost; tentokrát jde o situaci, která přijde, až nebude hojnost a já nebudu mít moc na výběr. Nechci tomu krásnému zvířeti ublížit, ale nejlepší způsob, jak se připravit na tyto okolnosti, je poprat se s ním. Takže onu nebohou srnu přeci jen zabiji. Musím říct, že si vedu mnohem lépe než jako úplný začátečník. Pamatuji si, jak mi krk spalovala žízeň, až jsem skoro hořela, ale já se neměla k zabijí jediného jelena. Všichni kolem ze mě byli na nervy a myslím, že nakonec vlastní zdeptanost mě k nakrmení přinutila. Od té doby jsem se všem čtyřnohým ztělesněním Bambiho vyhýbala. Dneska jsem s tím skončila, ač psychicky se moc lépe necítím. Jsem bezmála k prasknutí - další má nevýhoda: když už začnu sát, velmi málokdy se stane, že přestanu. A třebaže už v tu dobu jsem měla plný žaludek, dravec uvnitř mě byl patrně jiného názoru.
Ani ne za dvě hodiny bude svítat a já se krokem vracím do tábora. Krev mě posilnila, takže na spánek nemám ani pomyšlení. Až se vrátím kolem páté hodiny, všichni budou ještě spát, ale zatím… zatím se tam nechci vracet. Nejde o to, že by se mi tam nelíbilo. Jde o mou sestru. Samozřejmě jsem ráda, že jí sem se mnou Rachel s Wayem poslali, ale nemohu si pomoct; připomíná mi vše, co je pro mě skutečnost. Připomíná mi, že přes všechny roky sesterství, vzájemné pomoci a lásce, jsme nyní nepřítelkyně. Já nechci. A ani ona. Ale musíme. Předurčení Hearfů nejde zrušit jen zoufalými prosbami, kterých nebylo málo. Měsíc jsme hledali pomoc u Clarissy, snažili se zkontaktovat Hearfy a přesvědčit je - jakkoli, byť rizika jsme znali -, ale jako by se po nich slehla země. Z lesů za naším domkem zmizeli, nebo nám aspoň o sobě nedávali vědět.
Proroctví se nedá zrušit. Je několik tisíc let staré a po mázích, jež ho předpověděli a stvořili kvůli němu Hearfy, nezůstaly stopy. Kromě Clarissy a ta, třebaže nás jako upíry bere a párkrát nám proti Hearfům pomohla, sama nesmí zasahovat do onoho předurčení. Poté, co jsme přišli na to, že je pro nás jaksi nepoužitelná, odešla a už o sobě nedala vědět. Takže jsme zaseknutí na místě a víme pouze to, že pokud nezačnu naplňovat onu predestinaci, sama mě ovládne a na mém ano či ne nebude záležet. Proroctví mě použije jako loutku a já budu naprosto bezbranná. Budu vraždit všechny, na kterých mi po celý život záleželo a až bude po všem, zaniknu i já sama a se záhubou upírů skončí úloha i Hearfů, a Clarissa jako potomek mágů ztratí svou moc a stane se normální smrtelnicí. Stejně tak všechny okřídlené bytosti se ztratí. Nezbude nic než lidský svět.
Ovšem, pak je tu Ria, která mému poslání má zabránit. Já mám vampýry vyvraždit, její úlohou je jejich ochrana. Je samozřejmé, ke komu se má rodina přidá. Nikoho nevinním, vždyť tady jde o životy mé rodiny! A nejen je. Mít na svědomí konec mého druhu si nedokážu představit. A navíc - zemřela bych tak jako tak. Jde jen o způsob a to, jak se u toho budu cítit.
Čeká nás válka a přestože vím, že musím zemřít, abych všechny ochránila…, nechci. Vím, že pokud se nevzdám, obětuju životy, tudíž na tom, co chci nebo nechci nezáleží; mám pocit, že všichni to ode mne čekají - můj ústup. A musí to tak být. Co mohu ovládnout, je mé vzezření. Až přijde můj konec, zemřu jako ta, která to udělala pro ty, co miluje. Nezanechám po sobě stopy na duších milovaných jako zrádkyně. Má rezignace nebude lehká, leč lepší než to, jak bych se na sebe dívala poté. Tedy, pokud nějaké poté existuje. Ovšem nebude trvat dlouho a zjistím to.
Tipuji, že mám čas do šestnácti let. Je to jen odhad, ale dávalo by to smysl. Teprve před měsícem a pár týdny jsme s Riou zjistily naše poslání. A máme necelý rok na to, abychom připravily válku; což však není nutné, má rezignace si odnese jen jednu oběť. A poslední. Poté - doufejme - to celé skončí. Hearfové neuspějí a sice nikdo z nás nemá ponětí, jak to bude pokračovat, ale nikdy není pozdě mít naději.
Necelý rok, než dám sbohem světu.
Proto na to nechci myslet. Proto se nechci vrátit do tábora, kde je Ria, kterou též řadím do skupinky lidí (upírů), jež ode mě očekávají odevzdanost. Připadá mi to nefér. Samozřejmě vím, že mě má rodina miluje pořád stejně a není jiný způsob, jak ji zachránit, ale pomysleli třeba na to, co by se stalo, kdybych se dobrovolně nevzdala? Zajistili by si své bezpečí násilím? Bez váhání by mě zabili? V tuto chvíli by právě na scénu přišla Ria. Ona by otálet nesměla. A co kdybych se dál vzpouzela a přeci jen ji porazila?
No tak, tohle není noc věnovaná myšlenkám na nejhorší! vštěpuji si do hlavy. Abych rychleji zaplašila všechen pesimismus, rozbíhám se a snažím se odreagovat. Překvapivě se mi daří. A než doběhnu zpátky do kempu, mou duši alespoň na chvíli vyplňuje pouze radost z toho, že mám ještě několik měsíců (pokud se tedy nemýlíme s těmi úsudky) na to užívat si života.

Celý den je hektický. Ráno nás ženou tři kilometry kolem lesa, nutí udělat sto dřepů s výskokem a desetkrát obejít tábor jako kachny. Dívám se, jak všichni kolem hekají a nadávají na praktikanta, který nás má každý den na rozcvičku, jak si stěžují, že ho budou žalovat rodičům a že už se sem nikdy nevrátí, abych se aspoň nechala inspirovat; mně samotné nedělá nic z toho problém. Celý rituál bych mohla zopakovat ještě několikrát a ani bych se nezadýchala; to ovšem nemohu dát najevo. Proto si stěžuji spolu s ostatními a po očku sleduji i praktikanta Tyler, který se pro sebe usmívá; je očividně nadmíru spokojen s tím, jak ho teď celý kemp nesnáší, ale stejně proti němu nic nezmůžeme. Těm největším šťouralům během dřepů nebo "kachnování", jak to nazývá, polévá hlavy ledovou vodou, prý "pro probuzení". Tak se mu dostává dalších nadávek, ale když ani ty nezabírají, holky se pustí do přemlouvání a zoufalého prošení o milost. Jako by to nedělaly každý den; a jako by je Tyler každý den neodbyl pouhým vítězným úsměvem. Kdyby kolem mě nebylo tolik prudících duší, asi bych se rozesmála.
Dále nás čeká snídaně - chleba s máslem a čaj -, ze které nás už po patnácti minutách ženou vedoucí zpátky do lesů, ve vedení tyran Tyler (jak ho táborníci už od začátku vojenského tábora přezdívají), hledat poklad. K dispozici nám dají jakože mapu, ve které není vyznačen ani sever, takže na její natočení si musíme vystačit sami. Dále je tu jen pár bodů jako tábor, Západní les a Východní louka, díky nímž se alespoň trochu orientujeme. Přesto je zapotřebí géniů, kteří nás vedou krok po kroku a nacházíme tak úkoly a malé dárečky", které nám mají dopomoci přežít; láhev vody, repelent proti klíšťatům, pár kšiltovek. Nejsou to zázraky, ale mí kamarádi je vítají s otevřenou náručí; celé dopoledne totiž nemáme co jíst ani pít, jsme mimo kemp a Tyler na nás pouze dohlíží (tak to nazývá on; táborníci ho však obviňují z toho, že se nám jen potajmu vysmívá, jak jsme hloupí a dezorientovaní). Není to legrace - aspoň pro ostatní. Já si to užívám a pomáhám, kde mohu. Na mapy jsem docela levá i jako upírka - tady nejde o fyzické schopnosti. A zeměpis nikdy nebyla moje silná stránka.
Brodíme se řekami, trmácíme se přes nekončící louky, proplétáme se houštinami, bloudíme lesy, až nakonec hlavní cíl cesty přeci jen najdeme. Mapa nás zavedla kilometry od tábora, ale všichni padají blahem, když v pokladu nacházíme další spásné lahve vody a bochníky chleba. Museli jsme pomocí obyčejných klacků kutat do země; náš poklad byl hluboko zakopán. Kromě vody a chleba nacházíme ještě nějaké bonbony, žvýkačky a sušenky, jež si největší lakomci schovají do kapes a nehodlají se rozdělit s ostatními, když Mathew, jeden z géniů, díky nimž jsme se dostali až sem, z igelitové tašky (neboli truhly, níž byl poklad uložen) vytahuje poslední část odměny: další mapu. To už jsou všichni na nervy, když zjistíme, že cesta sem byla zbytečná, protože pravý poklad je někde úplně jinde.
Vtom tyran Tyler propukne v hurónský smích. Mám chuť se smát s ním, ale rychle se kousnu do tváře špičáky, až to zabolí, takže smích je bezpečně zahnán. Mathew najednou popadne šišku a strefí Tyler přímo do hlavy. To se spustí šišková bitva. Nějaký "pravý poklad" musí počkat, poněvadž jsme zaměstnaní trestáním našeho drahého praktikanta a nikdo ho nešetří. Tyran je bezbranný. Pokouší se nám utéct, ale to už mu nadbíhají kluci z druhé strany. Vzdává se a prohlašuje, že pokud ho necháme, zavede nás k pokladu přímo, bez mapy. Celý tábor se náhle shoduje na tom, že vydírat Tylera mělo přijít jako první krok už na začátku, místo nějakého luštění rébusu nebo-li mapy, jak to naši vedoucí pojmenovali. Nakonec ale přeci jen Tylera milosrdně propouštíme pod podmínkou, že nás k pokladu skutečně zavede rovnou - bez nějakých oklik nebo špacírů navíc.
Po půlhodině jsme na místě. Ukazuje se, že "pravý poklad" je opravdu pravý. Jenomže nikdo nechápe hlavní myšlenku naší odměny. Kromě dalších lahví vody nacházíme ještě několik dobře zabalených mrtvých ryb a pytel brambor. Jsme kilometry od tábora, ale dle Tylera prý musíme všechno pobrat a donést do kempu. Už nejsme tak pitomí, takže to dopadne tak, že pytel a všechny vypité láhve nese Tyler pod hrozbou další šiškové palby. Vzdychá a heká, ale milosti se mu nedostává - stejně jako on se posmíval nám při rozcvičce, nyní nikdo nelituje pro změnu jeho. Ryby má na starost ten nejdrsnější kluk z tábora, Gill, přičemž dýchá pusou; tyto ryby, ať už živé, nebo mrtvé, příšerně smrdí.
Do tábora se dostáváme až po druhé hodině po poledni. Všichni jsou vyčerpaní, včetně tyrana Tylera a blaženě zabíráme sprchy a ryby a pytel brambor necháváme ve stínu před budovou s kuchyní a jídelnou. A jak po výživné očistě zjišťujeme, všichni vedoucí si odešli na výlet a nám s tyranem Tylerem přenechali oběd. Hrozí, že jestli nebude hotový, než se vrátí, neobstarají nám další potraviny. Takže nemáme na výběr. Kluci se zhošťují přípravy ryb a holky loupají brambory. A protože se nechceme zdržovat, já s Riou posíláme všechny naše pomocnice ven, aby si odpočinuly. Jakmile se za nimi zavřou dveře, pustíme se do loupání. Celý pytel nám zabere skoro deset minut. Pracujeme bez mluvení, ale když jsme hotovy, mrkneme na sebe. Zadoufám, že se holky vrátí co nejpozději, aby jim práce aspoň na hodinu a půl zkrácená na deset minut nepřipadala až podezřele rychle vykonaná.
Nakrájím brambory a dám je vařit, zatímco Ria škrábe okurky a krájí rajčata a ředkvičky a dělá salát. Za necelou půlhodinu přichází kluci s rybami připravenými na upečení. Máme připravené plechy a ryby na ně vyskládáme, samozřejmě ještě upravené a dochucené a za chvíli už se naše smradlavé ryby smaží v troubě. Kluci se pochopitelně diví, jak jsme tak rychle vůbec zvládli dát do latě celý pytel brambor, ale protože zřejmě nikdo z nich není puťka hospodyňka, jednoduše tento zázrak připisují ženským rukám, jak to Mathew nazval.
Po obědě (ryby, ačkoli dokořeněné a upečené, stále smrdí, dokonce se nám zdá, že ještě víc než předtím) se do tábora vracejí vedoucí a dopřávají nám hodinku poledního klidu. Většina lidí leží polomrtví na chatkách, ale já nejsem unavená ani trochu. Přesto abych nevypadala nedůvěryhodně, jdu s holkami na naši chatku a odpočívám s nimi, přičemž se snažím udržet oči zavřené a moc se nevrtět. Trpělivá jsem, ale venku je nádherně, já si připadám, jako bych vypila tři litry Red Bullu, ať je to, co je to; a musím ležet na posteli a počítat ovečky! A ke všemu k nám vrazí kluci s nabídkou, jestli si nechceme s nimi zahrát fotbal. Nejsem zrovna nadšenkyně takovýchto sportů, ale věřte, nyní se mi to jeví jako nejlepší řešení.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 27. listopadu 2012 v 16:37 | Reagovat

A já jsem to málem nepřečetla... Taková úžasná kapitola a já si na ní nejsem schopná udělat čas... Jsem hrozná a vůbec netuším, co je pro můj chorý mozek dobrý... Ale o tomhle naštěstí vím :-D Jdu číst dál! :-D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 1. prosince 2012 v 21:48 | Reagovat

Ach jo, proč mi tyran Tyler a všechno okolo připomíná náš integrační kurz? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama