Kapitola 1. (3/3)

24. listopadu 2012 v 16:28 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná
RACHEL

Další zpráva bez odpovědi, pomyslím si sklíčeně, přestože stále (a bohužel) platí, že za tohle všechno si můžu sama. Nejsem dost statečná, abych zmáčkla tlačítko Volat. Už jsem s ním nemluvila víc jak tři týdny. Ne, že by to bylo poprvé, ale po dlouhé době si zas připadám opuštěná. Možná jsem kolem sebe měla lidí, kteří mě milují, příliš dlouho, takže chvíli potrvá, než si na tu samotu zvyknu. Nebo alespoň milovali… napadne mě a vzpomenu si na Waye, svého životního partnera, na Rinu a Riu, dcery, jež jsem bez detailnějšího vysvětlení řekla Sbohem a poslala je na tábor a sama se spakovala a odjela. Jsem ta nejsobečtější osoba, jakou znám. Zkráceně řečeno - vykašlala jsem se na všechny, na kterých mi záleželo. Nemohu očekávat, že po návratu mohu očekávat přívětivé náruče mně otevřené. Věděla jsem, že se to stane. Byla jsem ochotna zahodit svou rodinu, ačkoli se za to nenávidím. Člověk by řekl, že jsem žila dost dlouho na to, abych dospěla. Uvnitř jsem však stále ta rozpačitá, nerozumná a stále měnící názory, šestnáctka Rachel, upírka, díky níž se mé nitro tak změnilo.


Ale kdoví proč věřím, že to tak mělo být. Nedokážu si představit, že by můj život byl jiný. Bylo by mi tak třicet dva a zabývala bych se lidskými problémy, do kterých nezasahují legendy čarodějů, prokletí upírů, poslání nejzrůdnějších bytostí - Hearfů, pomsta padlých andělů - a k tomu totální dezorientace v mapách! Jasně, dobrá řidička bych pravděpodobně nebyla ani jako člověk, ale jelikož je u upírů všechno znásobené, musím říct, že s přirozenou orientací a znalostmi map jsem nemohla dopadnout hůř - a to už je něco nadpřirozeného.
To mi připomíná ten nejlepší vynález, jaký mohly pokroky v elektronice vymyslit: GPS. Bez této věcičky bych se teď pravděpodobně toulala někde v Mexiku a ne tam, kde přesně jsem; v Paulatuku, severním městečku s přístavem. Podívám se na hodinky - je něco po deváté večer. Nejvyšší čas najít si nějaký motel a pořádně se vyspat a nabrat síly na zítřejší den. Zaparkuji u prvního podniku, který nabízí levné přespání a popadnu tašku, v níž mám všechny potřebné věci a jednu kreditku. Není na ní moc velká suma, ale na rozjezd mi bude muset vystačit. Abych to vysvětlila - všechny kreditky i hotovosti mi byly zabaveny. Řekla bych, že toto rozhodnutí bylo spravedlivé, ať má jakkoli pohodlné nebo nepohodlné důsledky. A ačkoli jsme se s Wayem nemohli ani opovážit nazvat nuzáky, souhlasila jsem. Nechala jsem mu skoro všechny peníze, které mi dali rodiče. Vím, že to ani ze čtvrtiny nenahradí to, jak jsem mu ublížila po tom všem, co jsme si společně prožili; ale i tento čin má svůj důvod - možná potřebuji změnu. Z jedné stránky jsem měla komplikovaný život plný nemilých překvapení a nesnází, z druhé jsem si libovala v blahobytu a luxusu. A poněvadž první stránka mě nejspíše nikdy neopustí, chci zkusit změnit tu druhou.

Sprcha vypadá špinavě a nepříliš přívětivě. Na poličce je z poloviny prázdný šampon, ke všemu starý a jeho obsah je vylitý po celé podlaze sprchového koutu. Ale ať to vypadá nepříjemně, jak chce, jsem přesvědčená, že jedna koupel v nečisté sprše mě nezabije. Sáhnu po hadici (ano, hádáte správně, je tu hadice jako na zalévání květin) a spláchnu všechnu špínu. Poté si vlezu do sprchového kouta a v tu chvíli začne proudit rezavá voda. Nechám ji odtéct a pak se v rychlosti osprchuji - sice se dočkám jen vlažné vody, ale i to je lepší než rezavá a ledová. Nutím se dívat na svět trochu pozitivněji - jsou lidé, kteří nemají ani tu rezavou vodu, pomyslím si. A já tu ohrnuji nos nad ne přímo teplou. Ohrnuji nos nad tím, co je pro mě v podstatě novinka - není to luxus, na jaký jsem zvyklá z domova. Ihned se pokárám a slíbím si, že už nikdy si nebudu stěžovat na podmínky živobytí; protože odteď se budu řídit pravidlem: Vždy to může být horší.
Vylezu z koutku a obalím se ručníkem. Popadnu pokojový župan a obléknu si jej ještě přes ručník. V pokoji, jak jsem zjistila od recepční, se začne topit až za půl hodiny, takže si v ručníku i županu zalezu do postele. Musím říct - jestli je tento motel na něco připravený, tak je to chlad. Nejenže přikrývka se nedá nazvat jinak než duchna, ale v peřiňáku jsou další dvě; berme v potaz, že postel je tu jedna.
Překvapí mě, že na stole naproti posteli je kabelovka, ale hned se zas vrátím ke skeptickému hledisku - televize nefunguje a ovladač je kdovíkde. A protože nemám na zábavu nic jiného a zítra budu vstávat poměrně brzy, rozhodnu se jít spát. Natáhnu se po lampičce a zhasnu ji, načež se pokojem rozlije tma. Zachumlám se do duchny, hlavu zabořím do polštáře a počkám, až slzy přestanou proudit z mých očí. Vím, že vypadám slabošsky; jenomže přesně to já jsem. Slaboch, slaboch, slaboch… Kdo opustí svou rodinu, když ji konečně získá zpět, a vydá se na sebevražednou misi zachraňovat člověka, který je mrtvý? Patnáct let je pryč! Patnáct let jsem o tom byla přesvědčena. A pak se muselo všechno tak pokazit… Vzpomínky se mi vrátily, pocit viny jakbysmet. Ukázalo se, že jeho duše chňapla po možnosti vtělit se do Hearfa a sice tak zahodit všechny city, zato však být tou nejsilnější nadpřirozenou bytostí.
Hned, jak jsem si dala dílky skládanky dohromady, poslali jsme s Wayem dcery na letní vojenský tábor, abychom měli dostatek času na přemýšlení a rozhodování, co se stane dál. A místo toho, abych vymyslela nějaký plán na záchranu vampýřího druhu, jsem odjela s tím, že do roka se vrátím. Nejsem tak naivní, abych věřila v nemožné - ale když i čarodějka vyvrátila iracionální v uskutečnitelné, pochopila jsem, že nebudu mít klid, dokud se nepustím do té šílené akce za záchranou Hearfa. Nějakou dobu trvalo, než jsem z ní vymámila cestu za jediným člověkem, který mi může pomoct, takže doufám, že se tam nepovleču jen tak, bez vyhovujícího výsledku.
Po chvilce přemýšlení si uvědomím, jak útulně mi je pod tou tlustou peřinou. Zima z pokoje se ke mně nedostane a mně je krásně příjemně. A když zavřu oči a nemyslím na to zlo a komplikace a všechno nepříjemné v mém životě, mám pocit, jako když padám do peří. Padám do peří a pro změnu myslím na hezké věci, jež se mi staly a mohu na ně vzpomínat v dobrém.
Některé se prolínají se skutečností…
Připadám si jako ve snu, i když toto vypadá mnohem živěji. Nejasně vidím, jak se otevírají dveře, mužská postava vstoupí dovnitř a přejde k mé posteli. Přes jakýsi podivný závoj nedokážu rozeznat, o koho jde, ale jeho hlas mi dodá jistotu. Posunu se ke stěně a on si lehne ke mně, přičemž shodí koženou bundu, jež měl doteď na sobě. S úžasem zjišťuji, že právě ta bunda byla to jediné, co krylo jeho hruď. Podívá se na mě a usměje se. "Chyběl jsem ti?" optá se a jedním pohybem ruky zatáhne za šňůrku, načež se župan rozepne a on zůstane hledět na osušku omotanou kolem hrudníku. Lehce se dotkne kůže na klíční kosti a já se pod jeho prsty roztékám blahem. Chvíli bloudí po mém krku, rameny, až skončí u lemu osušky. Přizve si na pomoc i druhou rukou a s jemností ze mě ručník stahuje. Přestože si vzpomínám na to, jaká byla v pokoji zima, nyní přímo hořím touhou po něm a mám pocit, že svou současnou teplotou bych rozehřála i Antarktidu. Když je se zaměstnáním hotov, jeho ruce se vrátí na místo, jenž předtím opustily a opovážlivě jimi sjíždí dolů až k pupíku. Nejspíš mi úplně nedochází, že jsem před ním dočista nahá, ale nehodlám to měnit, natožpak si stěžovat. Kdepak. Jsem jako v rauši, předávkovaná nikotinem, mysl mám zdrogovanou a za chvíli ani nevím, kde je nahoře a kde dole. Jsem uprostřed toho nádherného chaosu a nemám tušení, kde začínám já a kde končí on. Přesto to začíná víc a víc připomínat sen. Závoje mi znovu překrývají oči a já vidím rozmazaně. Když se mi po chvíli vrátí zrak a všechno je jasnější, polknu výkřik. Už se nade mnou nesklání on. Je to někdo jiný.
"Ty víš, že k němu nepatříš," sykne a věnuje mi poslední žhavý polibek.
V tu chvíli se zcela vrátím do reality a prudce se posadím na posteli. Vím, že tohle nebyl tak úplně sen. Nespala jsem, tím jsem si jistá. Přesto jsem nebyla vzhůru. Moje myšlenky si dělaly, co chtěly a vytvořily příšerný remix všeho, na co právě myslet nechci. Na rozhodování mezi Wayem a Deanem.
Silně se kousnu do tváře. Není žádné rozhodování! připomenu si. Deana zachraňuješ jenom kvůli nějakému divnému pudu spásy! Do tvého vztahu s Wayem to nezasáhne, už ne. Nedovolím to. Way je má rodina, partner, otec mých dcer… není jen tak někdo! Dean je minulost; minulost, která se vrací, ale nic víc.
Přinutím se znovu ulehnout na polštář a zjistím, že je celý promočený od mých slz. Popadnu ho a donesu do koupelny na topení, jenž jakýmsi zázrakem hřeje. Jsem si jistá, že do rána bude suchý. Pootočím se a zahlédnu svůj odraz v zrcadle. Bedlivě si prohlížím svůj obličej a stále a stále mě vyvádí z míry, že vypadám pořád stejně, jako před šestnácti lety, když jsem dokončila přeměnu. Tehdy jsem ještě byla poslušná a příkladná dcera rodičů z devatenáctého století. Tolik jsem se změnila - ale v koho? Začínala jsem jako holka, která objevila svět nadpřirozených bytostí, pokračovala v rolích uprchlice, přítelkyně, podvodnice, ale i oběti, a dostala se až sem; znovu se cítím jako zrádkyně, a zároveň ta, co zahodila to nejlepší, co ji mohlo v životě potkat. Abych zachránila to, co mi život ničí a svět supernaturálních hubí.
Kdo jsem?
Kým budu zítra?
Mám budoucnost?
Nakloním se nad umyvadlo, zakroutím hlavou a nechám si vlasy spadnout do tváře. Jsou temnější, než když jsem ještě byla člověk. Podstatně skoro všechno na mém těle se změnilo; mám delší a štíhlejší nohy, zaoblenější jak boky tak poprsí, zato tvrdší rysy v obličeji. Už nevypadám tak nevinně jako před šestnácti lety. Pleť je však stále stejná; bělostná jako krém, dokonalá bez vrásků a pupínků. Pustím kohoutek a opláchnu si obličej. Nechám kapičky ledové vody stéct po čele a tvářích až k bradě. Když se pustí napříč krkem, vzpomenu si na sen-nesen, ve kterém se mě právě tam on dotýkal. Chybí mi, pomyslím si. Je to jen pár týdnů, ale stejně jsem nečekala, jak těžké to bez něj bude.
Zvednu hlavu s znovu se setkám se svým odrazem. Odhrnu si vlasy z obličeje a vodu setřu ručníkem a ten kolem hrudi víc utáhnu. Na mysl mi přijde, že jsem si s sebou sice vzala důležité věci, ale na pyžamo jsem zapomněla.
Ale tentokrát nejsem sama. Za mnou někdo je. Už-už se chci otočit, ale pak zjistím, že je to jeden z přeludů, nebo-li další ze schopností Hearfů. Dokážou se přenést kamkoli, nebo pouze zařídit, aby si to nějaký člověk myslel. Právě jsem obětí halucinace. Zavřu oči a zhluboka dýchám - tato vidina mi nemůže fyzicky ublížit, ale nemá žádné časové omezení, takže mě může pěkně psychicky vydeptat. A je dost možné, že onen reálnější sen vytvořil tentýž Hearf, který si se mnou pohrává nyní. A vsadila bych se, že vím, kdo je. Nebo kým byl. Právě tuto osobu se budu snažit přivolat zpět.
Možná jde o to, jak se kdo soustředí a dokáže vydržet v klidu. Je jisté, že přelud jen tak neodejde, pokud budu panikařit - Hearfové jsou sadomasochisté, takže si budou libovat v něčím strachu. Věřím, že když zůstanu v klidu, halucinace zmizí. Ale ještě než se tak stane, celou koupelnou i pokojem se roznese jeho šepot: "Bázeň tě tedy nezlomí. A co takhle další milostný trojúhelník…?"
Oči nechávám zavřené, pěsti tisknu k sobě a zatínám zuby. Pořád cítím jeho přítomnost. Mohu jen doufat, že nechá halucinaci zmizet a mně dá na nějaký čas pokoj. Prosím, prosím… škemrám v duchu. Po chvíli, když uběhnou nějaké ty minuty a já stále stojím v koupelně v ručníku a županu, divná atmosféra se začne pomalu rozplývat. Tak dobrá; měla jsem strach z toho, že se přede mnou objeví nejen jako přelud a zkazí mi celou zachraňovací misi. Chvíli trvá, než se pořádně nadechnu a zklidním splašený tlukot svého srdce. Nechci se vrátit do postele, nechci vzpomínat na to, o čem se mi zdálo - a rozhodně nechci, aby se to zopakovalo. A protože už kolem mě není taková zima, sesunu se podél zdi a jen… odpočívám. Spát není zrovna to, co je na vrchu seznamu mých potřeb, takže zůstávám tady. Není to dvakrát pohodlné, ale aspoň nehrozí, že tu neusnu. Ještě před hodinou byl dostatek spánku mou hlavní prioritou, nyní to však házím za hlavu. Spánek by mi vlastně pomohl být svěží, ale jako upírka spát vlastně nepotřebuji. Beru to jako rutinu, na níž jsem navyklá. Když nebudu chtít, neusnu. Lidské činnosti mě mohou unavit, ale jen když to dovolím - a hlavně když jsem vyčerpaná především po psychické stránce. Mé tělo se posléze unaví rychle.
Když nebudu myslet na špatné události, zůstanu čerstvá, jak dlouho budu chtít.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 27. listopadu 2012 v 17:06 | Reagovat

Promiň, ale nic lepšího než že je to úžasný se ode mě asi hned tak nedozvíš...

2 Erin Erin | E-mail | Web | 1. prosince 2012 v 22:25 | Reagovat

Auč... páni.
Třetí díl je otevřením něčeho nového. Když si přečtu první kapitolu prvního dílu JS,  musím říct, že si se ve psaní strašně moc zlepšila! :-) Ne, že bys neuměla psát už na začátku, ale tohle se dá srovnávat s úrovní profesionálů --> To, jak popisuješ Racheliny pocity je výjimečné. Člověk skoro cítí to, co ona, dokáže se vžít do toho, co čte. A to je podle mě strašně důležité, co se týče psaní. Ale i s tím lze pozorovat, jak Rychel dospívá. Její postava se stále vyvíjí...
Rina a Ria ve vojenském táboře. Jak jsem řekla, čekám tam průšvih. Tam i u Rachel, protože to, že se Dean objeví si mi řekla, ale dál... O.o asi bude muset dojít k našemu výměnnému obchodu :-D
Ne, jenom vtip.
Prostě... mě strašně zajímá, jak to s nimi nakonec dopadne, co Way, jaký chystáš konec, co s Deanem... ať ti to píše! :-)

3 NikaRoovy NikaRoovy | E-mail | Web | 4. prosince 2012 v 6:21 | Reagovat

Och... jak dlouho to tu je a já si nevšimla? Hned jsem přelouskla všechny částí a rozhodně je to skvělé!
Mimochodem plně souhlasím s Erin, tvoje psaní je totiž vážně úžasné a když srovnám tyhle kapitoly se začátkem Jiného světa, musím, říct, že jsi se hodně zlepšila. :-) Tedy i předtím to bylo moc hezké, ale ten pokrok je znát.
Každopádně se těším na další kapitolu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama