Kapitola 2. (1/3)

7. prosince 2012 v 21:32 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná


Ahoj, lidi, tak zase po dlouhé době přibývá kapitolka. Moc se omlouvám za zpoždění, jinak to nešlo. Naopak je to ale dost dlouhá, i když v podstatě se v ní nic moc neděje. Pár tragických výlevů Waye, Rachelin směr a pár nových postav.
Jinak internet je v provozu, takže očekávejte návštěvy :)


RACHEL

Dívám se, jak město mizí v mlze za širým mořem a když už ho nevidím vůbec, nadechnu se a nasaji vzduch vonící po soli. Ještě nikdy jsem lodí necestovala; vím, že se to zdá neuvěřitelné, zvlášť když jsme s rodinou prakticky přemísťovali z místa na místo každou chvíli - většinou to ale bylo letadlem, v horších případech jsme volili vlak. Ale tohle je něco úplně nového! Vlny naráží do přídě lodi, tříští se a vydávají zvuk jako nějaký hudební nástroj - možná zvonkohra nebo bubny, ale mnohem melodičtější a chaotičtější zároveň. Hledím do dálky a přemýšlím, zda-li se vůbec dostaneme na břeh. Ano, naivní a duševně chorá jsem dost. Připadám si jako malé dítě, nadšené z prvního velkého transportu lodí. Ovšem nadšená jsem pouze do doby, než si vzpomenu, za jakým účelem pluji tam, kam pluji.
Díky Clarisse mám aspoň představu: vylodím se v Holmanu na Viktoriině ostrově a znovu se nalodím na loď, která mě zaveze až na Metvillův ostrov, skrz ostrovy Bankse a Viktoriiným. A úplně na severu je město, kde údajně podle Clarissy, žije další potomek mágů - ovšem toho čaroděje, který se rituálu na stvoření Hearfů neúčastnil. Jeho nadání je láska, takže když se nás s Wayem tam pokoušela dostat, měla plán - který jsem po ní převzala já. Přijde mi legrační, jak úpěnlivě jsem ji přesvědčovala, že tato výprava nestojí za nic, že byla určitě špatně informována a že nic takového, jako potomek třináctého mága není. Teď se k této jediné, bláznivé naději upínám. Nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych neměla ani tu půlprocentní šanci. Kdybychom na Clarissu tehdy nenarazili, vůbec bych o existenci čarodějů nevěděla.
Je něco po půl deváté ráno a já jsem nic nejedla - tedy kromě krve; velmi, velmi brzo ráno jsem si zašla na lov a měla jsem štěstí. Ani jsem nemusela zabíhat do lesa a narazila jsem na nepříliš živě vypadajícího bezdomovce. Tak jsem mu zkrátila trápení. Stává se to málokdy, že zabiji člověka, když už z něj piji, ale tipuji, že onomu bezdomovci stejně nemohlo zbývat víc jak pár dní života, možná ani to ne. Jeho krev mě posílila, na dva dny zasytila, ale zároveň potřebuji lidské jídlo, aby mi aspoň něco připomínalo, že nejsem tak úplně monstrum.
Otočím se a vejdu do tepla jídelny. Pod i nad ní jsou kajuty pro cestující, ale touto lodí se stejně moc lidí nepřepravuje. Dokráčím k poměrně hojnému švédskému stolu a jelikož jsem vyhládlá jako vlk, moc nepřemýšlím nad tím, co si beru, ale za chvíli mám plný tác. Rozhlédnu se po jídelně a zjistím, že ačkoli nemám moc spolucestujících, každý okupuje jeden stolek se čtyřmi židlemi. Přestože jsem matiku nikdy neměla v lásce, logika ve skutečném světě by mi rozhodně nepřekážela.
Povzdychnu si a zamířím k prvnímu stolu, na který pohlédnu a sedí u ní pouze jeden pasažér - možná dvacetiletý mladík se slunečními brýlemi, čtoucí noviny. Zdvořile se zeptám, zda-li si mohu přisednout a on kývne. Nevěnuje mi příliš pozornosti, což mi vyhovuje. Nerada bych se s někým dala do řeči ohledně mého výletu. Místo toho se blaženě podívám na svůj tác. Palačinky, cereálie s jogurtem, párečky, , muffiny, míchaná vajíčka. Páni, po tomhle mi bude parádně špatně, pomyslím si s úsměvem a na seznam věcí, jež jsem zapomněla, si připíšu živočišné uhlí.
Nevím, s čím začít, takže se pustím do cereálií a k tomu přikusuji jak palačinku, tak muffin. Netrvá dlouho a miska je prázdná. Natáhnu se po míchaných vajíčkách, když si všimnu, že muž s novinami mě pozoruje. Nikdy neviděl hladovou holku? Už-už se na něj chci obořit, co že si takovýmhle pohledem dobírá starší, ale včas se zarazím. Samozřejmě že nevypadám starší. Těžko by se vysvětlovalo, že podle lidského věku jsem víc než o deset let starší než on a podle upířího jsem jaksi nesmrtelná. Takže jsem k tomu senilní a pokouší se o mě alzheimer. Super. Co si takhle ještě pořídit umělé zuby, aby mě rovnou mohli zavřít do blázince, nebo lépe, domu důchodců?
Takže místo toho, abych se rozzuřila, se přinutím k ironickému úsměvu. "Promiň, asi jsem se zapomněla rozdělit, že?"
Rozesměje se.
Protočím panenky.
"Omlouvám se. Jen jsem si vzpomněl na svou pubertu. Denně jsem snědl dvakrát víc než moji rodiče dohromady." Mrkne na mě a já nevím, co si mám myslet. Asi je na mě to překvapení vidět, tudíž rychle zadrmolím odpověď:
"Já už mám pubertu za sebou!" vyhrknu. "Jenom… mám prostě hlad."
"Hladomor?"
"Prosím?!"
"Už to chápu. Utekla jsi z domova, kde vládne hladomor a konečně ses dostala… ke švédskému stolu. Nedáš si čaj?"
Málem vyprsknu vajíčka přímo do jeho ksichtu, čehož bych ani za nic nelitovala. "Děláš si ze mě srandu?!"
"No jasně!" rozesměje se znovu. Nevím, jestli by třeba pomohlo, kdyby se mu zbytek mé snídaně poroučel na hlavu. "Ehm… tohle byl asi špatný začátek."
"To bych řekla." A ocenila bych, kdyby ses o žádný další nepokoušel, ty hovado, dodám pro sebe v duchu.
"Já jsem Derek Whitehorse." Natáhne ke mně ruku, ale já stále držím muffin a v druhé ruce talíř s míchanými vajíčky. Talíř položím a muffin strčím do pusy.
"Rachel Mandiová. A promiň, ze mluvím s plnou pusou." Tohle jsem tedy říct chtěla - ale znělo to spíš jako od zakuckaného prasete na porážce, pokoušíc se o poslední kvíknutí. Derek se znovu zasměje a já se k němu tentokrát přidám. Málem na něj vyprsknu skoro celý rozžvýkaný muffin, ale postrčí mi na pomoc svůj již vychladlý čaj, takže nebezpečí zamazání jeho kostkované košile je zažehnáno. Po chvíli jsme oba uvolnění a mně samotnou překvapuje, jak snadno si mě získal a mluvíme o spoustě věcech. Jistě, samozřejmě jako první téma jsme vytáhli cíl naší cesty. Povím mu, že cestuji za svými prarodiči.
"Určitě to tam neznáš. A jen tak náhodou jsem průvodce a Metvillův ostrov znám jako své boty," vykládá.
"Fakt? Tak to bys mě mohl dostat do takovýho severního městečka… myslím, že se jmenuje Silent Hollow -"
"Silent Hill. Jasně. Dříve jsem tam jezdil na křížové výpravy."
Nadzvednu obočí.
"Dobře, tak to byly túry. Vědělas, jaká je tam krásná příroda?"
"Jak bych to asi mohla vědět? Nikdy jsem tam nebyla!"
"No, já myslel, že když tam máš prarodiče -"
Až příliš jsem se zabrala do konverzace a zapomněla na svou smůlu a ukecanou pusu. Prozradila jsem se. Nebo možná ne, pokud vymyslím věrohodnou výmluvu. "Ehm… totiž byla, ale jako malá. Bylo mi tak pět a moc si toho nepamatuju… Pak už jsem tam nejezdila."
"Jo, chápu. Státy jižní Afriky na tom nejsou finančně nejlépe. Přijmi mou soustrast." Teatrálně si setře imaginární slzu.
"Viděl jsi mou pleť?! Já nejsem z jižní Afriky!" vypálím, divže nepřevrhnu stůl.
"No jistě," uchechtne se. "Tipoval bych tě na Albínu. Nebo Norku - až na to, že máš dost černý vlasy. Viděl jsem dokument o Norech; většina jich byla blonďatá."
"Norka nejsem a ani Albína. A jen tak pro představu, dnes už existují barvy na vlasy. Ne, že bych je použila."
"Tak to jsi ta nejhezčí holka - která nepoužívá pro svůj vzhled ty dnešní sračky -, co jsem viděl, samozřejmě od mého odrazu v zrcadle." Není moc vtipný, ale naopak se mi líbí, že si ze sebe dělá legraci a ať už ve výsledku vypadá třeba jako hermafrodit, nejde mu o to okouzlit mě něčím, co není. Neznám moc kluků, kteří by pro pobavení dívky používali jako nástroj sami sebe, právě proto tuto vlastnost na Derekovi obdivuju.
"Zpátky k tématu. Takže jestli chceš, budu ti dělat po Metvillově ostrově příručku, mapu, co si budeš přát."
"To by bylo skvělý!" rozzářím se. Samozřejmě pomyslím na to, že až dorazím k cíli, kvůli Derekovu vlastnímu bezpečí se ho budu muset zbavit. Prozatím se ale můžeme přátelit, ne? O nic nejde. Vždy mohu vymyslet nějakou výmluvu, ačkoli nerada lžu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 9. prosince 2012 v 13:16 | Reagovat

Když je Rachel na lodi... :-D Asi budu mít hodně divné komentáře, na lodě nemám hezké vzpomínky. Jela jsem z Francie do Anglie na trajektu... lodi jako kráva. Plavba trvala asi hodinu. 50 minut jsem byla v pohodě, a pak... se mi udělal tak zle, že jsem si zalezla hezky někam do rohu a nevylezla, dokud jsme nepřipluli do přístavu :-!  :-!  :-! Nechápu, jak se mi mohlo udělat tak zle, když jsem skoro celou plavbu přežila... :-D
Každopádně hezká část, Derek vypadá divně, takže mu nebudu věřit a Silent Hill? Už jenom kvůli tomu hororu se mi to nepozdává...

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 12. prosince 2012 v 16:29 | Reagovat

Konečně jsem se dostala k přečtení tvého blogu a tvých článků, o kterých snad už nemusím ani básnit, protožes (doufejme) pochopila, jak moc je žeru :-D Úžasná kapitola, která mi opět vykouzlila úsměv na tváři. Tvůj způsob psaní je... nezapomenutelný a to se mi strašně líbí...

3 Vicky Vicky | Web | 12. prosince 2012 v 17:34 | Reagovat

[1]: Sice jsem lodí nikdy nejela (kromě takových těch parníků co jezdí po přehradách), ale tu zkušenost ti nezávidím :D Děkuju... ale Derek by zatím neměl být tak strašidelný :-D

[2]: Páni, děkuju!! :-D Moc si toho vážím, že se ti moje psaní líbí :) A hádej, kdo komu teď vykouzlil úsměv na tváři ;-) Ještě jednou děkuju :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama