Kapitola 2. (2/3)

7. prosince 2012 v 21:37 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná
WAY

Asi jsem měl tušit, že mi zničí život. Vlastně jsem se s tím začala smiřovat už ve chvíli, kdy to vypadalo, že mě zavrhla navždy - kvůli zradě a nedorozumění s Paige. Myslela si, že s ní něco mám - a taky že jsem měl. Poddal jsem se jí a pak už jsem se toho nezbavil, dokud nespáchala epickou sebevraždu. Jenomže Rachel pochopitelně netušila, že Paige mi leze do hlavy a já na oplátku jí. Myslel jsem, že se s tím nějak dokážu vypořádat, přičemž bych o tom Rachel nemusel říkat. Byla to chyba; hned následující den se Paige objevila přede dveřmi. A tím všechno mé snažení zbabrala. Rachel mi důvěřovala a právě díky tomuto incidentu už jsem si nikdy poté její důvěrou nebyl jistý. Zvlášť, když mě poslala vy-víte-kam a netvářila se u toho pobaveně.


To jsem ji ztratil podruhé. Když k tomu došlo poprvé, ještě jsem si nebyl jistý, co k ní cítím, především když na mě sehrála divadlo a hned poté utekla z domova. A byl jsem si jistý, že už nikdy si ji nezískám na svou stranu. Odvrhla mě a bláznivě se zamilovala do Deana, super-člověka s upířími schopnostmi. Mně tak super nepřipadal. Když potom o přibližně měsíc později umřel, považoval jsem to za výhru, ačkoli Rachel jsem ještě nikdy neviděl tak nešťastnou. Po několika letech se mi podařilo to, v co jsem se ani neodvážil doufat. Přese všechny zrady a klamy, lži a neshody, nenávist, jež mezi námi nejednou panovala, jsme si k sobě opět našli cestu. Považoval jsem to jako první dobrý krok k přátelství, v němž by už nebyly žádné špatné vlastnosti. Pak se z toho vyvinulo něco víc. Byli jsme tu jeden pro druhého. Společně jsme byli tím, koho si naše dcery víc než zasloužily.
Nepočítal jsem s tím, že super-člověk Dean si k nám proseká cestu v těle Hearfa a okrade nás o to, co mezi námi v posledních letech vládlo: láska. Důvěra. Mír. Vzájemná pomoc a pochopení. Hned to pochopení jsem pro ni neměl, když mi oznámila, že půjde zachránit Deana ze spárů Hearfů, i když jím sám byl a zvolil si. Vyjádřil jsem se ohledně této sebevražedné mise dost jasně, ale jakoby ji mé názory nezajímaly. Brzy mi došlo, že jsem po celou dobu byl jen odškodnění na dobu neurčitou. Zprvu jsem si to také myslel a byl jsem opatrný; pochopitelně mě ani nenapadlo, že by se Dean ještě vůbec mohl ukázat, když je mrtvý. Byl. Takže i když jsem se cítil jako náhrada, brzy jsem se v nové úloze zabydlel a transformoval ji na Rachelin nový začátek.
Když se ukázal Dean, pocit nevítaného odpadu se vrátil.
Planým řečem jako "Já se k tobě vrátím" jsem ani na sekundu neuvěřil. Hádky se nesly hodiny a neměly konce, ale pokaždé si prosadila svou. Že cítí povinnost ho zachránit, ale prý že v tom nic dalšího není. Rina a Ria, které se právě přeměnily na upírky, z nás měly mozek na kaši a já jsem se jim vůbec nedivil. Sám jsem měl všeho plné zuby; Rachel, Deana, i sebe samého. Nejvíc však pocitu, který mi nedal spát; něco uvnitř mě užíralo mou mysl tím, že ti dva jsou spřízněné duše a ať se mezi ně pletu, jak chci, stejně skončím jako smetí. Nebyly to mé myšlenky a když jsem se přesvědčil, že na přemýšlení o tomto jsem moc hrdý, odešly. Přesto se nejednou vrátily, ale to už jsem byl schopný je ignorovat.
Teď už se jen naučit ignorovat všechny pocity, jež mě stahují dolů.

Rozhlížím se po perfektně uklizeném a zařízeném domě. Všechno je na svém místě. Před několika dny jsem sem zavolal armádu uklízeček a ty to tu daly do pořádku. Přestože je to tu samý drahý nábytek, připadá mi to všechno neskonale prázdné. Takové ticho už tento dům dlouho nezažil. A právě to ticho mi nahání hrůzu.
Nemůžu tu dál zůstávat, jakoby se nic nestalo. Protože ono stalo. Týdny jsem přemýšlel a rozhodl se celý pozemek i s domem prodat. Zájemci se ukázali, ale ani ne polovinu sumy jsem si nenechal. A protože se Rina s Riou teď nemají kam z tábora vrátit, zaplatil jsem jim bydlení v luxusním internátě na jedné z nejprestižnějších škol. Budou mě za to nenávidět, ale nemůžu jinak. Bez Rachel se už necítím jako rodič. S ní jsme se vzájemně doplňovali, byli jsme jako jeden, ale teď je asi načase vrátit se ke svému starému životu. Svou smečku jsem se rozhodl nekontaktovat; nejlepší bude, když nikdo z mých známých nebude vědět, kde jsem. Vím, že by šli se mnou, koneckonců stále jsem jejich vůdce. Jde o to, že už nikomu nechci zasahovat do života. Každý může být spokojený i beze mě.
Na záda si hodím batoh, v němž je všechno, s čím si hodlám vystačit. Ne, nenašli byste trapné fotky mé šťastné rodiny ani památky na ni. Jediné, co mi ji připamatovává, je telefonní číslo na slečnu Generovou, poručnici a sociální zástupkyni Riny a Riy. Nechci ani pomyslet na to, co si o mně budou myslet. Jen tak zahodit své děti! Možná bych měl poukázat na to, že to byla Rachel, kdo tuto rodinu rozpojil, ale místo toho se vymlouvám s tím, že sám bych nebyl dobrý táta.
Nezdržuju se s poslední prohlídkou domu, loučením se zahradou, ani ničím podobným. Už tu nechci být ani minutu. Vyjdu ven a zabouchnu za sebou dveře. Pevně stisknu rty a vydám se po kamenité cestě směrem k městu. Když míjím dům rodičů Rachel, přemýšlím, že bych jim mohl dát kontakt na Riu a Rinu. Popřípadě že by se jim na internátě nelíbilo, by se mohly vrátit sem k nim, k jediné rodině, která jim zbyla a zůstala pohromadě. Považuji to za dobrý nápad, takže počkám, až mi otevřou a pod jejich přísným pohledem jim vylíčím všechno, co se stalo, protože jak se dozvídám, Rachel se jim ani slovem nezmínila. Monika a John doposud žili v přesvědčení, že naše rodinka nemá žádné problémy a máme se nanejvýš skvěle. Když jim povím o dcerách, šokem na mě zůstanou viset očima. Dám jim kontakt na slečnu Generovou a oni souhlasí s tím, že pro ně jsou dveře do jejich domu vždy otevřené. Ještě utrousí pár slov k tomu, jak nezodpovědně se Rachel zachovala, jak nelítostný trest by za nezvládnutou roli matky zasloužila a kdesi cosi. Mlčky jim přikyvuji na každou větu, dokud se mě nezeptají, kam mám namířeno.
Pokrčím rameny. "Udělám si okružní cestu kolem světa a někde se usadím," řeknu neurčitě.
"Někde - to je dost rozsáhlý pojem," konstatuje Monika. "Nechtěl bys zůstat u nás?" Tak to teda ne, pomyslím si a v hlavě už tvořím plán na útěk. Žít s jejími rodiči? To by bylo jako v domě důchodců! A ne jen tak ledajakém. Pamatuji si na doby, kdy se k chovali jako ke kusu hadru, neměli vůči ní žádnou úctu a nakonec se pokusili dát do latě i mě. Takový výcvik poslušnosti je opravdu to poslední, co potřebuju. Samozřejmě pomyslím i na to, že Rina a Ria by alespoň mohly spoléhat na to, že bych je "ochránil" před striktností Mandiových, ale zavrhuju to. Nepotřebuju chůvu, důchod, a už vůbec ne společná léta senilnutí, usrkávání heřmánkového čajíku pod pletenými dekami na houpacích přeslech a vyprávění "vtipných" historek "z mládí". Přijde mi komický, že o Mandiových mluvím jako o důchodcích, vezmeme-li v potaz to, že sám jsem o několik století starší než oni.
Nakonec se domluvíme na tom, že budou mít s Rinou a Riou na sebe kontakt a pokud budou chtít žít u Racheliných rodičů, Monika a John se o ně postarají. Ještě si neodpustí několik kyselých poznámek na můj účet, jaký JÁ jsem nerozumný otec a že bych se měl učit odpovědnosti a pak se se mnou rozloučí. Nezapomenou se zeptat na mou finanční situaci, ale to už sbíhám schody z verandy zpátky na kamenitou cestu a pokračuji rychlým krokem do města.
Jsem volný, prolétne mi hlavou. Žádné starosti, žádné vzpomínky (pokud si je sám nepřivolám), žádné komplikace. O Rachel už taky přemýšlet nemusím a o dcery bude dobře postaráno. Samozřejmě mě bolí, že jsem se na ně takhle vykašlal a na toto není žádné "ale". Zradil jsem je a jsem ten nejsobečtější vampýr, jakého svět poznal. Budu se s tím muset smířit. Ony mne budou nenávidět, pomlouvat a soudit. Časem si zvyknou a naučí se s tím žít. Lepší útěchu vymyslet nedokážu.

Nastupuju do letadla směr Jižní Korea. Proč zrovna tam? Musím přiznat, že už nějaká ta desetiletí jsem tam nebyl a můj korejský slovník je nutno obnovit. Na nějaký týden mě to dokáže rozptýlit.
Najdu si své sedadlo, ale jelikož mi vůbec nevyhovuje, přesednu si k okýnku. Spolusedící mě efektně sprdne.
"Hej, můžu vidět tvou letenku?" oboří se na mě zhurta.
"No, proč ne?" opáčím a vytáhnu z kapsy zmačkaný kus místenky. Podám ho asi osmnáctileté dívce a ta mi ho vytrhne z ruky. Když ho přelétne očima, vítězoslavně se zakření.
"Vidíš? Asi se jaksi překouk, protože sedíš na mým místě."
"Tak poslouchej," obrátím se na ni. Hněvivě na mě čumí a divže se jí z uší neodpařuje pára. Supí a divím se, že po mně ještě neskočila a nerozdrásala mi krk. "Za poslední dobu jsem měl celkem tragickou epochu. Žena mi pláchla, zřek jsem se vlastních dcer a k tomu všemu jsem prodal svůj barák. Takže se snažím odreagovat tím, že si někam zaletím zapařit a hned první komplikaci mi způsobí nějaká hysterka kvůli sedačce u okna!"
Musím říct, že na mě kouká jak lepidlo z bazénu a jaksi nepřicházejí slova. Zřejmě nemůže uvěřit tomu, co jsem řekl. No, kdo by mi to uvěřil? Vypadám tak maximálně na dvacet dva, ale netrápím se tím, že jsem jí jednou větou vylíčil svůj současný život. Může si o mně klidně myslet, že jsem palicí praštěnej pomatenec. Ještě bych na ní mohl vycenit zuby, aby dortík získal tu významnou třešničku.
"Víš, že bych tě mohla žalovat pilotovi," zabručí po chvíli ticha mezi námi.
"Jen do toho!" vyzvu ji. "Vsaď se, že právě ten na tebe čeká, až si mu přijdeš sednout na klín a zažaluješ cvoka, co ti ukradl místo u okýnka." Zakřením se na ni a vím, že jsem kápl božskou. Odfrkne si a dřepne si na moje bývalé místo, přičemž se odtáhne až na kraj; patrně se bojí, že mám neštovice a ona je ode mě chytí. Při té myšlence se nemístně zahihňám a to mě rozesměje naplno, protože to celé znělo jako zvuk, jenž vydá kočka, když jí šlápnete na ocas. Asi jsem drobátko sjetý vlastními úvahami. Když jde kolem letuška, jsem už na tom duševně tak špatně, že si objednám whisky a pomerančový džus k tomu. Ještě nikdy jsem nic takového nezkusil, ale jelikož to dohromady chutná jako sračka, považuji to za dobré znamení. Objednávám si další a další, až mám pocit, že se budu muset vyzvracet.
Zažádám si ještě sluchátka a teprve potom je to to pravé žůžo-labůžo. Spolusedící vedle ze mě nemůže a devadesát devět procent letu se zřejmě modlí, abychom už přistáli a tato její noční můra mohla nadobro skončit.

Při smyslech jsem až o několik hodin později, když mě přeruší letuščin hlas, že budeme přistávat. Už-už jí chci vynadat, co že mě budí, když mohu ještě dobrou půlhodinu spát, ale zarážím se. Choval jsem se naprosto otřesně. Dovolil jsem pocitům, co jsem uvnitř sebe dusil, aby ze mě udělaly cvoka. Když si matně vzpomenu na poslední hodiny a jak jsem je strávil, když si vzpomenu na chudáka mou spolusedící, udělá se mi mdlo. Už dlouho jsem takhle nepropadl beznaději; vždycky totiž bylo něco, co mi zůstalo. Něco, pro co jsem měl důvod žít. Mohl bych se hned teď vrátit do Kanady, zavolat Generové, celý úmysl s Rinou a Riou zrušit a dál se snažit být pro ně tátou. Vždyť ty dvě jsou teď dvě vojevůdkyně, každá na jiné straně. Jsou nepřítelkyně na život a na smrt - nebo alespoň budou. A já je v tom nechal!? No to se mi povedlo.
Dobrá, uděláme kompromis, rozhoduju se. Shodli jsme se přece na tom, že všechno by mělo započít za necelý rok, ne? To je spousta času. Takže se vrátím za dva měsíce a pokud mě Rina s Riou přijmou zpátky, společně budeme čelit tomu, co nás čeká. A doufám, že do té doby bude zpět i Rachel, které bych to velmi rád vytmavil. Nebýt jí, naše rodina by se nerozpadla - aspoň ne teď, v té nejhorší situaci. To ona všechno zavinila. Jsem si skoro jistý, že když si tuto větu budu opakovat pokaždé, kdy se mé myšlenky stočí k ní, opravdu tomu uvěřím.
Otočím se na spolusedící. Vypadá, že spí. Opět něco uvnitř mě se naštve, že letuška probudila jen mne. Podívám se z okýnka a hledám stopy po New Yorku, kde za takových dvacet minut přistaneme. Sochu svobody jsem už několikrát viděl, ale ještě nikdy seshora. Vampýřím zrakem ji hledám, ale stále nic. Zakaboním se. Právě jsem oficiálně zahájil dvouměsíční prázdniny - a ani takovou Sochu svobody neuvidím?
Spolusedící vedle mě se pohne a jakmile zjistí, že není na svém obvyklém místě úplně na kraji, rychle se odtáhne co nejdál.
"To je v pohodě, já nemám neštovice," ušklíbnu se.
"Cože?" protáhne se a očima zabloudí až ke mně. Stáhne je do úzké štěrbiny. "Jo aha. No, jde spíš o to, že chci být co nejdál od tvý kocoviny," dodá s nevraživostí v hlase a otočí hlavu na druhou stranu.
"Jsem si jistej, že už je pryč," pravím vlídnějším hlasem, ale žádná odpověď. "Mimochodem, už jsme na New Yorkem. Nemáš náhodou dalekohled?"
"Náhodou mám," odsekne.
"Super."
"No, a ty s ním rozmlátíš okýnko a pokusíš se vyskočit ven, co?"
"Hej, no tak," chlácholím jí. "Já vím, že jsem se asi choval jako magor -"
"Asi?"
"Fajn, tak určitě. A tenhle let pro tebe patrně nebyl procházkou růžovým sadem-"
"Na růže mám alergii, kdyby něco," přeruší mě znova.
"Dobře, tak si to ujasněme. Omlouvám se." Prudce vydechnu a doufám, že neprohlásí, že na nějaké omluvy má taky alergii.
"To je kvůli tomu, že chceš půjčit ten binokl?"
"Co?"
"Ten dalekohled. Panebože, ty seš ale moderní," odfrkne.
"Ne, to není kvůli tomu. Záleží mi na tom, co si o mně lidi myslí," opravuju ji.
"Jestli je to pravda, tak to jsi tedy nevykročil tou správnou nohou," odpálkuje mě znovu a nevypadá na to, že chce dál pokračovat v této konverzaci. "A teď, jestli dovolíš, ráda bych se podívala na Sochu svobody. Jenomže sedíš na mém místě -"
"Hele, já tě tam pustím," přeruším ji, odpoutám se a zvednu na nohy. Letuška si mě všimne a její ostříží zrak se do mě zabodne.
"Vy tam! Sednout!" zařve, divže se celého letadla nezmocní turbulence.
"No jo, jenom si vyměňujeme místa…"
"Sednout! A ani se nepohnete!"
"Hele, víte co? Neměla byste si taky sama sednout?"
"Vidíte tady snad nějakou extra sedačku navíc? Je moje povinnost -"
"Možná se ještě vejdete na pilotův klín," přeruším ji tentokrát já. Značná část první třídy se rozesměje, včetně mé spolusedící. Situace je odlehčená a letuška rudne jako zrající rajče, takže máme spoustu času vyměnit si místa. Spolusedící spokojeně vysedává u okna a s pomocí dalekohledu hledá Sochu svobody.
"Mám ji! Konečně! Už jsem myslela, že přistáváme v nějakém jiném New Yorku!" zvolá nadšeně. Povzdychnu si. Sedím u uličky a ani nemám šanci podívat se na Sochu svobody. K tomu jsem ponížil letušku a mé spolusedící se představil jako magor. Ta se na mě podívá a soucitně nakrčí obočí. "Chceš se taky podívat?" navrhne mi a nabídne binokl. Sáhnu po něm, ale abychom si zas nemuseli vyměňovat místa a zbytečně provokovat letušku, natáhnu se přes její tělo, sklíčky dalekohledu přisátými k oknu. Jestli měla někdy strach, že ode mě chytne neštovice, ty mají právě nejvyšší čas přeskočit na ni, pomyslím si. Hledám slavnou Sochu svobody, ale jelikož ji nemohu najít, spolusedící mě s dalekohledem trošku nasměruje.
"Tak dělej, čuč, než ji přeletíme!" popohání mě. Poněkud neohrabaně do mě strčí a mě obklopí její vůně. A to je to, co mě porazí jako náklaďák. Cítím tolik vůní dohromady; skořici a jablka. Čerstvý chléb. Louku porostlou květinami. Déšť. A hlavně sladkost její krve. Je jako všechno dohromady, co mi připomíná. Nasucho polknu a mám co dělat, abych se nepřestal ovládat. Strnule jsem na místě, předstírajíc, že stále hledám tu pitomou sochu, ale ve skutečnosti přemýšlím, jak dlouho by asi trvalo dostat se k jejímu zápěstí, okusit tu zázračnou krev a odtáhnout se dřív, než by si toho kdokoli všiml. A má spolusedící by dál vypadala jako ve spánku. Netrvalo by to dlouho…
"To jsi usnul nebo co? Koukej ze mě slézt, vážíš snad tunu," vrátí mě do reality její hlas. Já se ale ještě nechci vrátit na své místo.
"Počkej… právě jsem našel tu Sochu svobody," zalžu a schválně se s dalekohledem zaměřím na určité místo pod sebou. Sice žádnou sochu nevidím, mám zavřené oči, ale to ona nemůže vědět. Nemůže ji ani nepadnout, že právě v tuto chvíli přemýšlím o tom, jaké by to bylo zpestřit si prázdniny hned na začátku - její krví.
"No tak to určitě," prohlásí nevěřícně. "Ta tvoje socha je na druhý straně od místa, kam čumíš. Nejsem tak blbá, aby mi nedošlo, o co jde tobě, ty perverte." Mám štěstí, že v jejím tónu zní pobavení a ne to, pro co spíš by mě měla podezírat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 9. prosince 2012 v 13:37 | Reagovat

:DDDD
Vtipná část, celou dobu jsem se usmívala jako idiot :-D
Chudák Way, nějak chápu, proč to udělal. Ale radši bych šla pěšky, než abych někam letěla.... -_- A už vůbec ne do Korei.
Jen čekám, co se stane v další části a kdy ty dva na sebe natrefí v nějaké prdeli světa... Hele, právě si mi neuvěřitelně zvedla náladu. JS + písnička z rádia... *je to špatné, začíná jí hrabat*

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 12. prosince 2012 v 17:50 | Reagovat

Musí souhlasit s Erin. Taky jsem se celou dobu musela culit jako magor a nijak zvlášť mi to nevadí :-D Už se těším na další část! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama