Kapitola 2. (3/3)

7. prosince 2012 v 21:41 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná
WAY

Než přistaneme, zjistím toho o ní hodně. Přímo nenávidí klesání letadlem, protože jí z toho příšerně píchá v uších. Jo, a ani žvýkačky jí nepomáhají. Naopak vzlétnutí prý zbožňuje. Připadá si, jakoby sama vzlétala s vlastními křídly. Tento pocit s ní nesdílím, ale vzrušeně pozoruju, jak jí tepna na krku nervozitou pulsuje. Na všechny její naříkající proslovy kývám a už si v hlavě přehrávám, jak ji zatáhnu někam, kam ostatní nedohlédnou a zakousnu se do toho jejího jemného, krásného krku.


Jenomže jakmile se dostaneme z letadla, zavládne chaos a ona mi zmizí z dohledu. A její vůni mezi všemi ostatními nedokážu najít. Možná, kdybych si dal hodně záležet a soustředil se jako na lovu, objevil bych ji. Ale kolem mě jsou stovky lidí, takže bych na sebe asi neměl připoutávat pozornost. Pouštím jí z hlavy a tiše se vztekám nad frontami k přepážkám. Už jste někdy byli na letišti v New Yorku? Nepřejte si to. Větší (samozřejmě lidský) zmatek jste nepoznali. Všude lidi, odbavování v podzemí, vydýchaný vzduch (ne, že bych nějaký potřeboval), páchnoucí policajti, horko jako na poušti… Když se konečně dostávám na řadu s otisky prstů a kontrolování pasu, letenky a podobných nesmyslů, děkuju za to Bohu. Přes hodinu jsem čekal (ne, nepřeháním, mám funkční hodinky, na něž jsem se díval každou minutu) postáváním a jen tak kocháním se na všechny zajímavé lidi kolem a překonával stoupající žízeň. Naštěstí budu mít asi dvě hodiny, než mě odbaví do dalšího letadla směr Londýn, takže je hodlám vyplnit pořádným obědem.
Naštěstí nemám žádný kufr, který bych musel hledat. Na zádech si nesu svůj příruční ruksak a prodírám se davy lidí. Stejně tak nemusím čekat, až mě "odbaví" a rychle jsem na svobodě. Podívám se na hodinky a dám si hodinu na oběd. Nejdřív si zaběhnu do na bagetu s tuňákem a hned poté vyrazím ven z letiště.



Vrátím se včas. Dnes jsem měl štěstí. Zasytil jsem se hned dvěma bezdomovci a jedním králíkem. Na další dny mi to vystačí, takže ať už bude při přepravě do Londýna mým spolusedícím kdokoli, nehrozí, že bych ho zakousl.
Vcházím do gateu a čekám, až otevřou přepážku. Koupím si ještě jednu bagetu do letadla a z kapsy si vyndám letenku. A zase nesedím u okýnka! postěžuju si v duchu. Tentokrát sedím přímo uprostřed uličky, mezi někým a dalším někým. To bude jízda.
Konečně nás vyzvou k přepážce, kde nám zkontrolují letenky a pustí nás dlouhou chodbou do letadla. Popravdě jsem rád, že opouštíme letiště New York. Těch pár hodin zde mi stačilo. Najdu si své místo a se zděšením zjistím, že je přímo vedle asi tak sedmdesátileté důchodkyně se dvěma kabelkami a ještě igelitovou taškou, rozloženými jak po mé sedačce, tak po sedačce mé druhé spolusedící.
"Promiňte, nemohla byste…"
"Omlouvám se, neslyším!" přeruší mě babička, když si všimne, že pohybuji rty. "Musíte mluvit nahlas!"
"Nemohla byste si svoje příruční zavazadla vzít k sobě? Nebo to si mám snad sednout na zem?" mluvím co nejhlasitěji, jak to jde, ale aby to zároveň nevypadalo, že zuřím a chudáka starou babičku obtěžuju.
"Ach," pronese vědoucně stařenka a očividně neví, co říct dalšího. "Ale - kam -"
"Mladá paní, zdržujete postup cestujících. Pokud se všichni neusadí podle časového plánu, budeme mít zpoždění. A nejste tu sama. Jestli nevíte, kam s věcmi, nad vámi máte prostor pro příruční zavazadla." Letuška klepe stařence na rameno, ale musí svůj projev zopakovat ještě několikrát, než je konečně pochopen. Já se mezitím v duchu culím, jak vždycky ti zdvořilí lidé oslovují ty starší Mladý pane, nebo Mladá paní. Pamatuju si, že moje babička se pak vždycky cítila mladší. Ale ona alespoň slyšela - a jak dobře!
Konečně si sednu na uvolněné místo, ale stařenka mi nevěnuje zrovna vřelý úsměv. Vlastně se už neusmívá ani na letušku. Ta se snaží nacpat její příruční zavazadla do prostoru nad ní, což není tak úplně jednoduché, jelikož igelitka se roztrhne a z ní se vyvalí ven zásoby snad pro celou Afriku. Vykulím oči, ale mám co dělat, abych se nerozesmál. Letuška zakleje, hned nato poprosí kohosi tam nahoře o odpuštění a nakonec začne sbírat všechny sendviče, oloupané okurky a banány zpátky nahoru. Naštěstí babička si ničeho nevšimla, zvlášť když to ani neslyšela. Oddychnu si. Už tak působí dost nevrle; nechci vědět, jak by se na mě tvářila po celou dobu letu, kdyby se podívala o devadesát stupňů vlevo. Uf, už se tedy těším, až přijde to mé stárnutí, schválně jestli budu taky takový.
Vrátím se očima zpátky k uličce a sleduju cestující, míjící prázdné sedadlo, až najednou mě do nosu udeří poněkud známá vůně jablek a skořice. A pak ji i uvidím.
"Tak bych řekl, že na sebe máme štěstí," prohodím, když se zastaví u neobsazeného sedadla.
"Já bych to nazvala spíš mou smůlou," odpoví odměřeně, ale už ne takovým tónem, jakým se mnou mluvila poprvé. "Nebo zákonem schválností," dodá a tentokrát se slabě pousměje. Posadí se vedle mě a já si neodpustím poznámku.
"To mě sleduješ, nebo co?"
"Jasně, už jsem tě nahlásila i své tajné jednotce," zavtipkuje. "Och, Bože, doufám, že už brzo vzlítneme a dají mi něco najíst, jinak asi natáhnu bačkory," úpí.
"Hej, já jsem koupil tuňákovou bagetu," nadhodím. "Ne, že bych plánoval ji dát tobě, ale než abych musel pohřbívat mrtvolu, to ti jí radši přenechám." Vylovím ji z batohu a podám sousedce. Ta po ní sáhne a rozbalí. Samozřejmě nejdřív zkontroluje datum spotřeby.
"Jestli se mě pokoušíš otrávit -"
"No jasně, dal jsem tam kyanit a k tomu arzen. Na udušení nejlepší," dělám si z ní legraci a naštěstí se zasměje taky. Nakonec se do bagety přece jen zakousne, ale ani jednou mi nenabídne. Když dojí, s nevinným úsměvem mi podá obal.
"Děkuju. Bylo to výýýborné," chválí. "Příště očekávám něco uvařeného." Zvedne palec a já sáhnu po obale. Musí si ze mě dělat srandu. Naopak, alespoň mě dokáže odreagovat.
"Jo, mimochodem, cpu se tady krmivem cizích a ani nevím, jak se, ty samoobsluho, jmenuješ. Já jsem Yuri." Natáhne ke mně ruku a já jí ochotně přijmu. Je teplá, hebká a pěkně upatlaná od majonézy z bagety. Nic si z toho nedělám a představím se.
"Wayne. Pro ty, co nemám - myslím, že se jim říká kámoši - jsem jenom Way." Tak dobře, mám kamarády - kým jsou Ian, Justin, Percy, Chris a Dan? -, ale nemusím jí hned líčit historii naší smečky, když můžeme vést mnohem zábavnější rozhovor.
"Fajn, tvoje kámoška nejsem, ale Wayne mi přijde nějak úřední… Jako na starostu. Nejsi třeba příbuznej s nějakým prezidentem?"
"Že pochybuješ! Strejda Washington, bratranec z levýho kolene Obama… A čí seš ty?"
"Máma Korejka, táta Vietnamec. Vlastním jménem jsem Le Quynh Anh. A pracuju v pekárně."
"Takže máš namířeno do Koreje?" zajímám se. "A proč ses mi teda představila jako Yuri?"
"No… moje pravá máma se jmenovala Yua a ta byla Korejka. Když mi bylo deset… zemřela. Ta, se kterou se táta oženil, se jmenuje Rima. Obě dvě pro mne znamenají rodinu. Rima je skvělá máma, mám ji stejně ráda jako Yuu. A protože Quynh Anh se ostatním dost špatně vyslovuje, vzala jsem si první dvě písmena ze jmen každé mámy. A zůstalo mi to." Na chvíli se odmlčí. "A ano, mířím do Koreje. Byla jsem na brigádě u příbuzných v restauraci ve Státech a vracím se domů. K tátovi a Rimě." Pokrčí rameny a mimoděk si zapne pás. "A kam máš namířeno ty?"
"Asi do hlavního města… nebo někam, kde se mi zalíbí. Už jsem v Koreji byl. Hodně dávno. Skoro si ji nepamatuju." Vlastně ani moc nelžu. V Koreji jsem byl v roce 1905, kdy v Evropě vládla La belle epoque a já jsem se tam parádně nudil. Zážitky si uchovávám v paměti a nehrozí, že bych zapomněl, ale Yuri snad nemusí vědět všechno. Alespoň ne úplnou pravdu. "Vlastně jsem dostal padáka, takže si dělám prázdniny," dodám a snažím se o co nejpřesvědčivější tón. Daří se, ale Yuri vypadá ohromeně.
"No, jestli se budeš někdy nudit, můžeš zaskočit k nám do pekárny," navrhne.
"Uděláš mi exkurzi po pekárně?" směju se.
"Klidně i po městech, jestli budu mít čas a jestli zaplatíš benzín," znovu pokrčí rameny, jakoby se nechumelilo. "Upozorňuju tě ale, že Rima je sice sympatická, ale někdy až moc. Navíc má úchylku na cizince jako Američany. Nemyslí to ve zlém, všechno bere naopak v legraci."
"To se mám na co těšit," odtuším. "Abych s tebou místo sebe neposlal tady naši sousedku."
To už se Yuri neudrží a vybuchne v smích a kabelka jí spadne na zem, přičemž se rozsypou všechny věci. Korejsky zakleje a já jí pomůžu věci sesbírat a nacpat velké množství předmětů do malého prostoru. Ovšem všechno má u Yuri v kabelce místo. Když je vše uklizeno, něco mě napadne.
"Jakže jsi říkala, že se vyslovuje tvoje jméno? Kvík Ah?" dělám si z ní legraci a neubráním se smíchu. Prudce po mně mrskne kabelkou a uhodí mě do ramene.
"Já tě zabiju, ty havěťožravče!"
"Co je to za nadávku? To je vietnamsky?"
Znovu mě udeří. "Jestli si t mého jména budeš dělat legraci, tak ti budu říkat sračkocuce, jo?"
"Když mi to nevyslovíš sama, nenaučím se to," odpálkuju ji a vyhnu se dalšímu napadení kabelkou. "Tak jak? Kvík Aň?"
"Není to kvík, sračkocuce! Asi by sis měl zvykat na své nové jméno, co? To druhé je ."
"No tak… Kuňk Aň?" Vrhne po mně vražedným pohledem, takže si ruce strčím před obličej a prosím ji o odpuštění.
"Já se napravím!" škemrám, a tak mi dává poslední šanci. Vražedný nástroj má připravený, zuby vyceněné, zorničky zúžené. Přesto je ale poznat, že stejně jako já takřka brečí smíchy.
"Jestli to tentokrát bude špatně, šetřit tě nebudu!" vyhrožuje a už nevypadá jako sympatická spolusedící. Asi bych si měl dávat pozor.
"Žbluňk Aň?"
Takže ještě než se dostaneme do výšky letu, jsem celý omlácený, Yuri je celá rudá vzteky, ale současně bulíme smíchy a cestující kolem nás jsou z nás na cucky. Nebereme je na vědomí a pokračujeme v naší zábavě, dokud nás letuška asi posté neupozorní na nepostradatelný klid pro ostatní. Za okny je tma a podle amerického času je něco po desáté večer. Takže abychom nevyrušovali nevraživé pasažéry, Yuri vytáhne sluchátka a jedno mi strčí do ucha.
"To si ze mě děláš srandu, že posloucháš… Gangnam style?!" vyjeknu a jaksi zapomenu na ticho, které by mělo být mým novým heslem. Obdržím několik nenávistných pohledů a přísný pohled od letušky.
"Ale kdepak!" opraví mě šeptem. "Poslouchej!"
A tak vyčkávám, než se ozve známý hlas, ale zarazím se. Žádný známý hlas to není. Místo toho chlapa zaujímá jeho místo dívčí hlas.
"Takže tohle je verze s tou holkou… jak se jmenuje? Hyena?"
"Hyuna," sykne. "Ale zase se pleteš, tohle není ona."
"Tak kdo?" ptám se.
"Poslouchej," vyzve mě znovu. "Taky si všimni, že to není korejsky, ale anglicky."
Jo, taky mi připadalo divný, že tomu až podezřele výborně rozumím. Ovšem tato verze je o něčem úplně jiném. Ještě nikdy jsem ji neslyšel.
"Takže poslední pokud. Nazpívala to nějaká amatérka a zlepšila si hlas v Audacity."
"Proč myslíš?"
"Protože takhle ohromně nemůže zpívat nikdo, kdo by už nebyl publikovanej," odtuším.
"Myslíš, že je to ohromný?!" rozzáří se jako sluníčko.
"Přímo bombastický - až na ten výběr doprovodu. Gangnam style fakt není můj style." A pak mi to docvakne. Ani nevím, jak jsem si toho mohl předtím nevšimnout! To už na mě padá senilní hluchnutí? "To nezpíváš ty, že ne?" Když nadšeně přikývne, rozzářím se zas já. "Počkej, to fakt? A to sis neupravila hlas přes počítačový programy?"
"Prosím tě, chápu, že je těžký pochopit, že jsem génius, ale radši mě nepřeceňuj. Aspoň ne přes počítače," mrkne na mě.
"No a - zpíváš i něco jinýho?"
"Vlastně…" Čekám, až se "vyžvejkne", ale jasně, že jsem netrpělivý. "Mám svou stránku, kam vkládám všechno, co zpívám. Ale mám i vlastní songy. Jenom… není to nic moc, navíc moc lidí mě neposlouchá a na tu stránku nechodí…" Pokrčí rameny a nasadí výraz, jakoby jí to bylo jedno.
"Tak poslouchej," zvednu prst a přinutím ji se na mě podívat. "Jestli budeš chtít, někam to dotáhneš, to ti říkám, jako že sám jsem pěknej antitalent. Můj hudební sluch není tak mizernej, abych nepoznal, jak báječně zpíváš. Tohle je sice jenom MP3, ale tak až budeme v Koreji, něco mi zazpíváš live."
Chvíli se kroutí, ale pak přece jenom souhlasí. Musím uznat, že jako kámoš bych nebyl tak špatnej, kdyby mě Yuri za něj chtěla. A právě v tu chvíli řekne: "Víš, jseš docela fajn." Zabodne se do mě pohledem a usměje se. Tak jo. Zapomenout na smutnou minulost, která se za dva měsíce stane budoucností, je docela snadné. S Yuri dokonce uskutečnitelné. Takže jestli za dva měsíce moje lhůta pro prázdniny skončí, za ty dva měsíce budu pro Yuri co nejlepším kámošem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 9. prosince 2012 v 13:54 | Reagovat

Kvík Ah- Umřela jsem, loučím se s vámi! :'DDDD Nic proti vietnamským jménům, jsem na ně celkem zvyklá, ale jak si to zkomolila... to je darda! :'DDDDDDDD
Ještě lepší část, než ta předešlá. Tady už jsem smíchy párkárt praštila do stolu a vyplašila kočku.
Ty dva jsou hustý! Way přeci jenom snad nebude opuštěný a smutný mládenec s bolavým srdíčkem :-D Way je vtipnej, když má depku- V tom jsme si hodně podobní :-D Už nebudu otravovat, perfektní kapitola, jsem moc ráda, že máš internet, fakt!
PS: Přišel dopis? Jestli ne, měl by v pondělí nebo v úterý být u tebe. Až dojde, dej mi prosím vědět, abych neměla nervy, jestli se ztratil. Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama