3. kapitola

5. ledna 2013 v 20:15 | Vicky |  Ticho v srdci
Tak, a je tu dlouhoočekávaná kapitolka Ticha v srdci, jak jsem slíbila!
Když jsem se v ní rozepsala, ani moc dlouho netrvala, to jsem spíš byla líná ji sem přidat XD
Ani se vás nebudu ptát, zda-li si vůbec pamatujete děj předchozích kapitol, protože i já se v tom zprvu ztrácela. Takže vám je ve stručnosti převyprávím.
~ ~ ~
Agenti Avery a Chad dostanou od své tajné organizace Delty 10 úkol - během jednoho týdne připravit šéfova syna Wesleyho k tomu stát se dobrým agentem. Wesley je přesně takový, jak Avery očekávala - rozmazlený puberťák. Do výcviku se mu ani trochu nechce, ale jeho učielé ví, jak na něj. První noc v horách (na místě výcviku) objeví Avery stopy, které nepatří nikomu z její tříčlenné "party", takže se s Chadem rozhodnou přemístit tábor.


3. Kapitola


Já s Wesleym balíme stany, zásoby a spacáky a Chad je mezitím na hlídce, přičemž hledá i vhodné místo na další dny. Nemluvíme a zřejmě nikomu z nás to nevadí. Pojali jsme s Chadem podezření vůči Wesleymu seriózně a rozhodli se mu říct jen to, že se stěhujeme na místo, kde bude tepleji, což naturálně v tomto prostření není možné, ale inteligent jako Wesley se nevyptával. Také nemůžeme ani pořádně začít s "výukou" kvůli tomuto zdržení, ale nikdo nedává najevo zklamání. Ani já. Od chvíle, co jsem obvinila Wesleyho, mám pocit, že s ním nemůžu být déle než deset minut. Jestli je mé nařčení pravdivé, zradil nás a zároveň ohrozil celou Deltu 10. Jakkoli mohu, vyhýbám se mu, přesto se však snažím chovat normálně, jako by opravdu šlo jen o přírodní podmínky a naši snahu dostat se do lepších.
"Něco mi vrtá hlavou," přemýšlí Wesley nahlas. "Museli jste - nebo nějací vaši šéfové -, že tu bude taková zima. Proč jste nenaplánovali lepší místo už předtím?" Ani nedokážu odhadnout, kolikrát už tuto svou domněnku zopakoval. Nevím, možná se snaží ukázat, jak nás vypekl, nebo dokonce, jak vyspělé má přemýšlení.
"Mě se neptej; já tuto akci neorganizovala," odpovídám pokaždé. "Vlastně jsem na ni ani nechtěla."
"Á, máme tu slabou stránku agentky Avery," prohlašuje Wesley. "Teenageři."
"Víš co, Wesley," oslovím ho. "Asi bys měl jít sbalit vlastní věci." S úšklebkem poslechne a odebere se ke svému stanu. Já už mám všechno sbalené, stihla jsem to během deseti minut a teď už se stačí jen postarat o potraviny.

Vlastně trvá hodiny, než najdeme s Chadem najdeme vhodné místo ke kempinku. Stoupáme při tom stále vzhůru, teploty jsou stále nižší a Wesley si stále víc a víc stěžuje. Kdybych nebyla tak trpělivé povahy, asi bych se k němu přidala. Vždycky je tu stránka, kterou neukazuji. V ní jsem tím, kým bych ve svém věku pravděpodobně být měla - zkrátka dospívající holka. Jestli mám být upřímná, shrňme si to: Mám mokro v botách, náklad na zádech mě pobízí k ulehnutí do sněhu, dýchá se mi špatně, modlím se, abychom už prostě našli nějaké místo - jakékoli -, které by Chad zhodnotil lépe než "nedostatečné" a utábořili se. Celý den jsme na nohou, oči na stopkách, všichni unavení; i když nejvíce asi Wesley. A přestože má jakousi averzi k hovězímu, za dnešní den spořádal dva plátky.
Jsme skoro na vrcholu. Zbývá už jen trochu a prohlásím, že to vzdávám. Nechci, ale mrznou mi prsty na nohou, jazyk se mi lepí na patro a valné naděje nemám. Možná bychom prostě měli kontaktovat Deltu 10 a přiznat se, že tento případ je nad naše síly - zvlášť za takovýchto podmínek. Zvládla bych terén jako jsou lesy, pouště, rozvaliny hradů nebo měst… ale ne hor. Nemám s tím moc zkušeností a kdyby tu nebyl Chad, nezapírám, že už dávno bych tuto misi ukončila. Jenomže je tu další - a celkem zásadní - problém. Moje hrdost. Nestává se často - vlastně nikdy -, že bych zklamala. Mám pověst silné agentky, která nemá problém poradit si v jakékoli situaci. A myslím, že to ani není tak úplně lež. Jenom… nejsem si jistá, že jsem schopná všeho. Svěřili mi tento úkol s očekáváním, že ho splním. A nejen očekáváním - vložili do mě důvěru, pověřili touto misí právě , protože mě znají a věří mi. Chad do této akreditace ani nemá být zapleten! Je tu jen jako můj dozor, jeho jediný úkol je podávat hlášení o tom, jak si vedu. A já s začnu stěžovat hned při jedné z prvních příležitostí? S výcvikem jsem ještě ani nezačala! A také musím myslet na to, že nemám na učení Wesleyho rok, nýbrž týden - teď už vlastně necelý.
Takže se nechci vzdát. Nechci zklamat. To nemám v povaze.
Možná zrovna díky tomuto uvědomění nevyslovím své myšlenky nahlas.
Jdeme ještě půl hodiny, když v dálce zahlédnu něco jako polorozbořenou chatrč. A ať už je to cokoli, obydlená stavba nebo ne, nemůžeme tam nejít. Abych se ale zachovala jako důkladná agentka, přikážu Chadovi a Wesleymu, aby počkali zde a já se vydám na obhlídku. Ničemu tím neuškodím a Chad alespoň nebude mít tolik důvodů potopit mě - ne, že bych věřila tomu, že by to chtěl udělat schválně. Provede, co bude muset; je to jeho práce. Razím si cestu sněhem a docela mi vadí, že za sebou zanechávám hluboké stopy, ale s tím nic nenadělám; po stromech skákat nemohu a hrabat se v zemi také není moje parketa. Jdu mezi stromy a cesta k chatce se najednou zdá mnohem delší, než vypadala. Vzduch je tu mnohem hustší než na našem předchozím stanovišti a velice rychle začnu dýchat pusou místo nosem. Na chviličku se zastavím, abych si dopřála oddych. Nejsem moc často vyčerpaná, ale jelikož jdeme už celý den, vzduch je stále hutnější a hutnější a navíc pijeme jen ledovou vodu; nedokážu si představit mnoho dalších dokonalých příležitostí k nachlazení. Zadoufám, že Wesley má dobrou životosprávu, takže při první příležitosti neonemocní. Ale při stanování si vedl docela dobře; koneckonců také je tu pud sebezáchovy a selský rozum, který by ho mohl na následujících pět dní udržet naživu.

Když se vrátím k Wesleymu a Chadovi z úspěšné obhlídky se zprávou, že chatka vypadá neobydlena, takže na minimálně jednu noc nám bude k dispozici, najdu je opřené o vysokou borovici, každého s hovězím v jedné ruce a v té druhé pořádný krajíc chleba. Mlčky žvýkají sousta a slastně mlaskají.
"Do dnešního dne jsem si neuvědomil, jak je odpočinek božský," pronesl Wesley a Chad se připojil s nějakou svou poznámkou.
"Tak jdeme?" otázala jsem se. "Hodina vám snad k oddechu stačila, ne?"
Chad přikývne a hned je na nohou, opět čilý a připraven na všechno, na co může takový Chad Sanders z Delty 10 být. Zato Wesley vzdychá a stěžuje si a chvíli trvá, než se vůbec dostane na nohy. Za tu drzost odporovat bych mu dala za úkol alespoň dvakrát oběhnout vyšlapanou trasu, jakou jsem šla, ale nedělám to, protože vím, že když už je toho dost na mě, co teprve on. Nechci mu dávat úkoly, které sama nezvládnu.
Stoupáme a šlapeme, šlapeme a stoupáme, až konečně stojíme před zchátralou budkou. Nevypadá na to, že by ji delší dobu někdo obydloval, natož pak, aby se do ní vrátil. Ovšem pro nás znamená záchranu a místo k přespání. Vejdeme dovnitř a obklopí nás vůně dřeva, přičemž si hned všimnu starých kamen a veliké hromady dříví u nich. Neriskovala bych jejich použití, kdoví, jak dlouho zde jsou, ale spíš mi vrtá hlavou, kdo by se tak pracoval se sekáním dřeva, když ve výsledku jej tu nechá. Ihned mě napadne, že tohle je past, že někdo nás sem nalákal, aby nás mohl sledovat a následně si uvědomím, jak nepozorná agentka jsem. Při obhlídce jsem se pohybovala tiše a normální turista by si mě nevšiml, ale co bystré oko všímavějšího pozorovatele?
Přestaň, okřiknu se v duchu. Přestaň myslet hned na nejhorší! To, že tu někdo nechal dřevo, přece ještě neznamená, že jsme středem špiónů a agentů z jiných tajných organizací. Asi bych se měla dát na optimismus, pomyslím si sarkasticky. Třeba to někdo udělal s myšlenkou, že se jednou vrátí, dodám si pro sebe. Nebo zde zkrátka hrála roli skoro zapomenutá lidská dobrosrdečnost.
V rohu je dvoj-postel, vedle stolek s dvěma židlemi, skříňka s všemožnými věci a pak kamna, kterých jsme si všichni všimli jako první.
"Ach, drahý Bůh se na mě usmál!" Wesley sepne ruce, padne na kolena a začne "jako" líbat podlahu. Opře se o stěnu a není s to se znovu zvednout. Tornu shodí ze zad a položí vedle sebe. Na mysl mi přichází, zda je věřící, nebo jen svým řečí projevuje dík jako většina dnešních teenagerů.
"Dnes už nemá smysl začínat s výukou," prohlašuji a sama se zbavuji ruksaku. "Je šest hodin a venku se začíná stmívat, mrznout, takže bude lepší zůstat uvnitř," usuzuji. "Ještě bychom si ale měli určit hlídky, jen pro jistotu. Hlásí se někdo dobrovolně?" Když se zadívám na dva mlčky stojící "muže" před sebou, mám chuť nad nimi zavrtět hlavou. Gentlemani. "Nehlaste se všichni, jo?" prohodím ironicky. Chad se ušklíbne.
"No, tak když vidím to nadšení v Wesovo očích z první hlídky, hlásím se já. Skoro dobrovolně."
"Jen do deseti hodin." Vděčným pohledem mu projevuji díky. "Pak tě vystřídám já nebo Wesley."
"To vydržím," mrkne na mě. "Koneckonců, to vy jste si vybrali špatně. Já si odbudu svou úlohu a pak budu mít až do rána klid na odpočinek."
"Tu radost ti teda neberu," zasměje se Wesley a natáhne se na postel u stěny. Na žádné posteli není prostěradlo, ale máme své spacáky a deky, takže to vůbec nevadí. Hodím po Wesleym jeho tornu a on si z ní vytáhne potřebné věci ke spaní. A že toho uvnitř nezůstane mnoho! Sice budeme spát pod střechou a pod ochranou čtyř stěn, ale zima sem také pronikne, zvlášť ráno bude nejhorší. Přikážu Wesleymu, aby si narazil čepici a kolem krku si omotal šálu a překvapí mě, že neprotestuje. Sice ho dost popudí naše kyselé obličeje na jeho "stylovou" čepičku, ale obhajuje se tím, že "se z jeho hlavy aspoň nestane kulatý mrazák".
Jako holka bych si asi měla postěžovat, že nechci spát vedle Wesleyho, ale věřte mi, že tohle je ta poslední věc, kterou mám zapotřebí řešit. Spíš mě trápí, že druhý den se chýlí ke konci a já se svým žákem neučinila žádný pokrok co se týče teorie. Alespoň, že po fyzické stránce jsme nějak započali. Dnešní "výlet" považuji za dobrý začátek.
Sama si vybalím vlastní věci na spaní a zavrtám se do spacáku. Slyším Wesleyho, jak vedle mě spokojeně oddychuje. Chvíli přemýšlím nad tím, jak bychom asi dopadli, kdybychom tuto chatku nenašli. Buďto bychom se ještě teď trmáceli horami, hledajíc přístřešku, nebo založili nový tábor a pravděpodobně celou noc se modlili za přežití.
Pomodlím se, poděkuji za dnešní den a zavřu oči. Jsem vděčná za pletenou čepici, protože do chatrče se dostává zima a pokouší se o mé uši. Přetáhnu si přes ně pletený materiál a položím hlavu zpátky na matraci. Něco mě přiměje pootevřít oči a podívat se na malé okýnko přesně naproti mé postele. Jsem už tak unavená a ospalá, že vysokou, mužskou postavu procházející venku, rovnou připisuji Chadovi. Ani mě nenapadne si myslet, že by to byl někdo úplně jiný.

Když chci, vsugeruji si, že přesně za určitou dobu se chci vzbudit a většinou to tak u mě funguje. Když se po probuzení dívám na skoro zmrzlé hodinky, zjišťuji, že je pět minut po desáté. Čas, kdy bych měla vystřídat Chada. Pohlédnu na Wesleyho. Pokojně chrní a vypadá, že by bez problémů prospal další dva dny a už-už mu v duchu přeji dobrou noc, když si vzpomenu na výcvik. Teoretické části se pravděpodobně za ten zbylý necelý týden moc nenabaží, ale když už ne tohle, tak praktická část mi přijde mnohem důležitější. Venku panuje tma, mráz a hlavně zima. Ideální podmínky pro výcvik. Neotálím dlouho a Wesleym zatřesu.
"C-co? To už je ráno? Spal jsem sotva deset minut!" odstrkuje mne od sebe, ale já se nenechám.
"Mám pro tebe návrh," promluvím na něj ostře. "Buďto vstaneš a uděláš, co ti řeknu, nebo tě přinutím násilím a půjdeš na hlídku na zbytek noci."
"Asi jsem ti ještě neříkal, že tě jako učitelku nasnáším?" prohodí jízlivě a posadí se.
"A já jsem ti říkala, že máš pěknou čepici?" vrátím mu to.
"Náhodou, mně se líbí!" brání se ne moc přesvědčivě.
"A šel bys v ní do školy?" zeptám se ho na rovinu.
"Hm…"
"Dělej, oblékej se! Za tři minuty ať jsi hotov."
Povzdychne si, ale konečně je alespoň s to natáhnout se pro batoh a vytáhnout z něj oblečení. Raději nechci riskovat, že v sedě usne, takže neodejdu, dokud se nepřevlékne. Když se chystá převléknout, upře na mě zpytavý pohled. "Víš, teď by bylo vhodný odejít nebo se aspoň otočit," vypálí na mě s úšklebkem. Nejraději bych si dala facku. Modlím se, ať nerudnu… Vždyť mě vůbec nenapadlo, že bude chtít soukromí! Na co jsem myslela? Cítím horko na tvářích, takže mé prosby nebyly vyslyšeny, tudíž se rychle otáčím k Wesleymu zády a zakašláním maskuji splašený tlukot srdce, dunící jako bubny. Není možné, že by je Wesley neslyšel.
"Jsi nějaká ochraptělá," poznamená můj žák.
"Hm," zabručím.
"To by chtělo masáž plic."
"Ehm -" Sama se zarážím. Tohle je poprvé, kdy nemám okamžitou odpověď na Wesleyho projevy. Vyrazil mi dech. A do prdelačic. "Radši dávej pozor, aby ses dobře oblékl, protože až venku začneš mrznout, já se nevrátím."
"Promiň, co jsi říkala?" ptá se s naprosto nevinným tónem. Je k nevydržení!
"Aby! Ses! Teple! Oblékl!" První dvě slova zdůrazňuji pořádným dupnutím, ale po pojetí podezření, že by se chatka mohla zbořit, toho nechám.
"Ááách, nechceš to udělat za mě?" provokuje mě, ale to už ho nemíním poslouchat. Dokráčím ke dveřím a u nich ještě Wesleymu pohrozím.
"Jestli nebudeš za minutu a půl čekat venku před chatkou, tak ji na tebe zbořím!"
"S pomocí jelenů a divočáků?" neodpustí si.
"Třeba!" odseknu, rozrazím dveře a hlasitě je za sebou zabouchnu. To se mi zase povedlo.
Skoro nikdy se mé chování nevymyká kontrole. Jen ve výjimečných situacích vybuchnu a trousím si, co chci. Teď to ještě nebylo to nejhorší, naštěstí. Musím působit pořádně tupě. Agentka se nechá vyprovokovat! Jasně že nebudu působit jako hlídač u paláce v Londýně, kteří celí den čučí na jeden bod a nenechají se rozčilit nikým a ničím, ale také bych měla zachovat svou hrdost. Co bude asi vyprávět Malcolmovi? "No, takže výlet byl super, strejdo, akorát kempování, stravování bylo děsný a ta moje úča děsně vyváděla, když jsem se jí snažil rozveselit!" Ach jo. A to jsem ještě vymyslela verzi, když jsem se pouze snažila myslet jako Wesley.
Opřu se o dřevěnou stěnu a kývnu na právě přicházejícího Chada.
"Copak, Axissová, vypadáš nějak vytočeně?" rýpne si do mě. Super, takže z mého kamaráda se stává druhá verze Wesleyho. Jinak toho oslovení si nevšímejte; sice se jmenuji Axisswayová, ale on mi vždycky říká jen Axissová. Nikdy mi pořádně nevysvětlil proč, ale má to i svou výhodu. Kdyby náhodou někdo vyslechl nějakou z našich konverzací, alespoň by neznal naše pravá jména. Ale i tak pochybuji, že by mu strýček Google něco pověděl.
"Já - já mu nerozumím! Chovala jsem se JÁ jako cvok, když jsem byla v jeho věku?"
"Pochybuju," odpoví. "Ale s ním je aspoň zábava."
"Chceš říct, že jako ctižádostivá čekatelka pracující pro Deltu 10, bych si TEĎ měla brát příklad od mrněte, jako je Prävtiss junior?" Málem začnu křičet, ale ovládnu se. Usoudím, že dnes už jsem se nechala vytočit jednou - to mi bohatě stačí na další dva týdny.
"Neříkám, že se chováš špatně; jako budoucí agentka nemůžeš být lepší," snaží se mě usmířit Chad. "Jenom chci říct, že kromě formálního, diplomatického chování my jiné během tohoto života ani nepoznáme. Wesley je něco nového, co nás s tím dnešním spojuje. Je s ním legrace, což většina zasvěcenců Delty 10 nedokáže ani slovy definovat."
"A proč myslíš, že ho Prävtiss chtěl zasvětit?" odseknu. "Aby se naučil formálního a diplomatického chování," zopakuji jeho slova.
"Nebudu se s tebou hádat," zvedá ruce nad hlavu. "Zřejmě sis už o něm vytvořila vlastní názor."
"To se spolehni."
"Až budeš v pozici, jako jsem teď já, navíc v mém věku, pochopíš to líp."
"Pochybuji," trvám si na svém.
"O čem pochybuješ?" ozve se ode dveří do chatky. Stojí tam Wesley, navlečený do několika vrstev oblečení, za což ho v duchu chválím. "A taky koukám, že už máš zase dobrý hlas. Už nemáš ten chrchlák?"
"Uf, tvoje rada na uzdravení mě vyléčila dost," povzdychnu si.
Wesley si vytáhne z kapsy rukavice a nasadí si je. "Takže, co zahrnuje taková hlídka?"
"No, v prvé řadě se tě zeptám, jestli sis v chatce nezapomněl ocelové nervy, protože je budeš potřebovat."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Štve mě nový blog.cz

KLIK

Komentáře

1 m-ruselova m-ruselova | Web | 6. ledna 2013 v 9:47 | Reagovat

Wow, to je super, zatím jsem to nečetla, ale zkusím se do toho vžít od 3. kapitoly, jestli to nevadí :-). Vypadá to vážně zajímavě, takže už se hrozně těším na další díl!! :-D

2 Erin Erin | E-mail | Web | 6. ledna 2013 v 15:11 | Reagovat

*Takový ten zasněný božský pohled upírající do prádzna...*
Muhehe, Ticho v srdci je zpátky!!
Perfektní!!
Já... nevím, koho mám žrát víc. Jestli Chada nebo Wese. Jako, na Waye ještě mají co dělat, ale tak Way se nám tu producíruje už mnohem déle. Myslím ale, že Chad je moc správnej kluk, snad z něj neuděláš nějakého záporáka, nebo toho, kdo práskal. To by bylo naštvání hodné a někdo by to odskákal :-D Zatím nevím kdo, ale já se svým mozkem to do Vánoc určitě vymyslím :)
S Avery je to trochu obtížnější, co? Asi bych nechtěla, aby mě cvičila, protože bych u toho "podlehla" vyčerpáním. Vážně... můj afekt vůči běhání s každým uběhnutým kolečkem dále stoupá a za chvíli nejspíš budu nucená si brát něco proti běhání jako jsou křížky proti upírům :-D
Strašně se mi líbí, jak zachováváš její charakter, který si nám u ní zatím ukázala. Já si někdy řeknu, že postava bude zlá a stejně se pak nad někým slituje, na což zlá postava nemá nárok (př. Steve). Nebo zase, že s tím a tím chodit nebude, nebo bude (př. Timothy a Nathan.) Prostě se mi to často vymiký z rukou *fakt sorry, teď netuším, jaký iúy se píše ve slove VYM_KÁ. Je to trapné, ale víš, jak jsem na tom s pravopisem :-D *
Jsem ráda, že ses do toho tahle pustila, nástup do školy bude zase hned o něco snesitelnější. Zítra budu mít krizi středoškolského věku, budu zažívat první válku učitelé vs. žci v pololetí na střední, takže kdybys mě chtěla podpořit a přidat tím další kapitolu čehokoli, klidně se neomezuj :-D
Jinak super kapitola a těším se na nějakou akci, kterou cítím v příštích dvou kapitolách :-D :-)

3 Jane Jane | Web | 6. ledna 2013 v 16:57 | Reagovat

nádherné, už se moc těším jak to bude pokračovat...:D

4 Vicky Vicky | Web | 6. ledna 2013 v 19:12 | Reagovat

[1]: Vůbec nevadí, o mnoho jsi nepřišla, maximálně tak o úvod, který je stejně převyprávěný na začátku 3. kapitoly ;) Jsem ráda za to, že čteš :) A děkuju :))

[2]: Vždyť mě znáš, já taky pořád měním charaktery u postav, jenom se POKOUŠÍM je zachovat. :-D Doufám, že Avery zůstane Avery a v nikoho se nezmění, ale sama víš, že cesty spisovatelů (v mém případě AMATÉRSKÝCH) jsou nevyzpytatelné :D
Klid, nikdo tě běhat u čtení nenutí, ale jestli tě to uklidní, neplánuju žádný 10-kilometrový maratony ;))
Uf... školu mi nepřipomínej! 8-O "Zažrala" jsem se teď do psaní natolik, že ve škole skoro nedávám pozor (zvlášť při fyzice), ale tak ono to nevadí, stejně mě tohle období zase za chvíli přejde a já se opět někde seknu :-P Momentálně jsem za něj ráda. :)
Přeju úspěch v té válce, myslím, že je jasné, že učitelům nefandím :D A mockrát děkuju za tak dlooouhý a povzbudivý komentář! :))

[3]: Páni, mockrát děkuju! :)) Jsem ráda, že se ti mé dílko líbí ;)

5 Aneta Aneta | Web | 8. ledna 2013 v 19:40 | Reagovat

Pěkné, těším se na pokračování.

6 Lily "Aravis" Starfall Lily "Aravis" Starfall | Web | 8. ledna 2013 v 20:27 | Reagovat

Super! Konečně si přečtu něco od tebe! :) Jsi na seznamu :D Hned za učením na test z fyziky :( :D

7 Domča Domča | Web | 24. ledna 2013 v 15:10 | Reagovat

Parádna kapitola! :D
prosím si pokračovanie :D táto poviedka je proste skvelá a to sú ešte len tri kapitoly :D
Ešte raz ťa pekne prosím *mám psí pohľad* o pokračovanie :D

8 Vicky Vicky | Web | 24. ledna 2013 v 21:33 | Reagovat

[6]: děkuju :))

[7]: Děuju! :-D Jistě, na pokračování se pracuje! :-D Jsem moc ráda, že se ti Ticho v srdci líbí, kapitolka bude brzy ;-) Ještě jednou děkuji :-) :-)

9 Melanie Melanie | Web | 6. února 2013 v 19:46 | Reagovat

Tak, konečně jsem to dohnala :-D Je to ÚŽASNÝ. Moc se těším na další díl. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama