Kapitola 3. 1/3

19. ledna 2013 v 21:42 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná

Tak... a je tu třetí kapitolka. Docela trvalo, než jsem ji napsala... A je mi líto, ale opět se v ní nic zásadního neděje. Nechci všechno uspěchat a to má bohužel své mouchy. Jestli má tohle být poslední díl, ať má nějakou délku. Jasně, mně samotnou také nebaví pořád popisovat nudné pasáže, ale alespoň už jsem vymyslela, co se bude dít dál - myslím něco akčnějšího. Než přidám čtyřku, asi to potrvá, navíc mou pozornost odvádějí americký seriály, které se opět začaly vysílat a já jsem se zažrala asi do dalších dvou. -.-" Bude ze mě závislák, už to vidím.
Takže, kapča je převážně o Rachelině rodině a jejich věčnými trablemi... Poukázala jsem v ní na budoucí menší (což znamená, že bude větší) problém, ale rozvedu ho až někdy příště. Teď můžu jen doufat, že mi tady neusnete nudou. :D


RIA

"No to si ze mě dělá prd-"
"Rio!"
"Chtěla jsem říct prdelačku!" obhajuju se, ale od vzteku mi to nepomáhá. Rině tečou po tvářích slzy; slaboch. Stojí u okna a prstem na něj píše čísi jméno. Nedívám se na ni. Nechci být ta, co ji bude utěšovat. Jako bych za to mohla já. Není moje chyba, že se na nás s prominutím vysral a šel si lebedit jinam. Nomádi nezůstávají. Jakápak rodinka? Jakápak zodpovědnost? Jakápak budoucnost s námi? A víte co? Ani se mu nedivím. Partnerka-coura mu kdoví proč pláchne, jakmile se začne nudit - a co takový chlap s puberťačkami? To, že jsme vampýrská rodinka, neznamená, že jsme něčím jiným, kromě pití krve, nezvyklí. Vždyť ještě donedávna jsme žili jako lidé! Pak si Rachel odkráčela, poslala nás s Wayem na tábor a ten teď neví, co s námi, takže nám ještě zařídil luxusní bydlení, ale hlavně, aby ho nemusel sdílet s námi. Jak jsem řekla, nejsem tím překvapena. Co by si s námi počal? Vsadím se, že by se nezmohl ani na záskok do knihkupectví pro nějakou knížku o tom, jak vychovávat dvě dospívající vampýrky. A pravděpodobně by s námi ani netrefil do školy. A jak by vyřešil to, až jednou Rina ztratí nevinnost? To si nedokážu představit.
Neuvědomím si, že dělám nehty hluboké rýhy do zdi, dokud mě na to Rina neupozorní. Položí mi ruku na rameno, ale rychle jí ucuknu.
"Já vím, že se zlobíš -"
"Že se zlobím?!" vyplivnu to slovo, jako by obsahovalo kyselinu.
"Snaž se je trochu pochopit," nabádá mě.
"Je? A co kdyby měl jednou někdo pochopení pro nás, Rino? Na nás nikdo nemyslí! Náš první skoro rok nás vychovávala s někým, kdo ani není náš táta, protože byla uražená. Pak nás několik let ignorovala, protože měla raněné city a srdce rozpůlené na dvě části! Oba nás opustili, protože se zalekli a raději pomáhali nějaký šarlatánce, než aby byli s námi! Nedali nám stálý domov, protože rady naší babičky jsou důležité a odhalení nebezpečné! A co se stalo potom? Jen povídej! Zjistili, že my dvě máme v rukou všechny zbylý upíry. A nechali nás v tom. Ve chvíli, aby se projevili jako rodiče a vymysleli nějaký řešení, pomysleli jenom na sebe a zařídili si prázdniny. Nás poslali někam do cvokhausu, a poraďte si, smradi.
Takže se tě ptám: kdo by tu měl mít pro někoho pochopení? Protože vždycky byl prospěch na jejich straně. A víš proč? Můžou být třeba tisíciletí upíři, ale jako rodiče se neuplatní ani za milion let. Nemají na to mozek, chápeš?!" Klepu si na čelo a pak ji prudce odstrčím.
"Poslyš, určitě se z toho viní -"
"A dělají něco pro to, aby nám to vynahradili? Och, já zapomněla. Jen se podívej na tohle luxusní zařízení! Ale něco ti řeknu, ségra. S těma svejma penězma si můžou utřít prdel -"
"Jsi nesnesitelná," zavrtí nade mnou hlavou. "Myslím, že to ani z části nechápeš. Jak jsi sama řekla, jsme puberťačky a ne všemu rozumíme."
"Ne, naopak ty seš jaksi zaslepená, jak tak vidím," útočím na ní. "Jenomže já nemám odpuštění na rozdávání, na rozdíl od tebe. A jestli se chceš smířit s naší novou maminkou Generovou, můžeš se svěřit jí, mně tvoje výlevy absolutně nezajímají."
"Zavolám Rachel. Třeba s tím nemá nic společného a dostane nás odtud," nevšímá si mě Rina a už vytáčí naši matku, která se pokaždé jako matka ukázala v tom pravém světle. "Správná volba," konstatuju sarkasticky. "A že ti vždycky tak náramně pomohla z bryndy, co, Rino?" Ráda bych vypadla z tohoto zlatého vězení - koneckonců, kdo mi brání? -, ale tenhle rozhovor si ráda vyslechnu. Přejdu monstrózní pozlacený pokoj, usadím se na dost nepohodlném - pozlaceném - křesle, nohy si zapřu o opěradlo a z kapsy džísky vytáhnu nedojedený sáček arašídů. Pár jich rozkoušu, ale jelikož chutnají jako slané kameny, hodím je za sebe, přičemž se všechny rozsypou po pozlaceném koberci. Tak se mi to líbí mnohem víc. Zaposlouchám se a soustředím se na hovor Rachel a Riny. Zatím je slyšet je vyzvánění, ale po chvíli se ozve ten otravný hlas: "Ahoj, tady Rachel. Nejsem na telefonu, ale můžete mi zanechat zprávu." Píííp.
"Rachel…" spustí Rina a nemá daleko k slzám. Obrátím panenky vzhůru, seskočím z křesla, šlápnu na pytlík s rozsypanými arašídy a skočím pro telefon. Seberu jí ho a zmáčknu tlačítko Ukončit. Mám dost jejího utrpení a ještě poslouchat, jak si vylévá srdce přes hlasovou schránku? To je to nejubožejší, k čemu se může snížit. Jestli o nás má Rachel zájem alespoň o procento větší než Way, zavolá Rině. Vždyť je to její zlatá holčička.
"Vidíš? Sere na nás, protože není ani s to zvednout telefon." Dám telefon co nejdál z jejího dosahu. "A prosím tě - vážně bys jí všechno chtěla vylíčit přes hlasovku? Nutila jí, aby předstírala lítost?"
"Proč na ní takhle útočíš? Vždyť nás má ráda! Ona nás sem neposlala!" postaví se mi na odpor.
"A to mi dokážeš jak?" odseknu. "Třeba se takhle domluvili s Wayem už v den našeho narození. Kdybys trochu uvažovala zdravým selským rozumem, došlo by ti, že nás vůbec nechtěla. Její rodiče jí k tomu chtěli přinutit. A s Wayem o to přišla nevědomky -"
"Buď už zticha! Zavolám jí znovu. Pochopí, že o něco jde."
"Jasně. Protože ona vždycky všechno chápe…" Teatrálně udělám grimasu a hodím mobil Rině. "To jsem zvědavá."
"Ona se na nás nevykašle."
"Chceš říct na tebe," opravím ji. "Já už o její péči nestojím."
"Víš, že to tak není."
"Já vím svoje."
Už mě ignoruje a přiloží si mobil k uchu. Zatíná pěst s palcem uvnitř. Kvůli ní si docela přeju, aby to ta podvodnice zvedla a Rina mi dala pokoj s tím přesvědčování, že nás Rachel miluje. Nechť to sestra slyší přímo od zdroje. Co si však přeju ještě víc; aby Rachel tentokrát mluvila pravdu, ulehčila svojí dceři citlivce a zkrátila jí trápení. Mně nevěří, že se na ní vykašlala. Jí uvěří. Protože od nikoho jiného už to neuslyší.
Rininy zorničky se rozšiřují. Ústa rozlévají do úsměvu. Tomu se mi nechce věřit.
"Rachel!" zvolá nadšeně, divže neobejme telefon. Zakroutím očima. Ani se nesnažím soustředit na to, co jí podvodnice říká. Dost na tom, že slyším Rinu.
"Jo, jsme zaseklé v nějakém internátě, kam nás Way poslal. - Jo, tábor už skončil. - Docela se nám líbilo. - Poslyš, kde jsi? - Jo, ta je tady taky. - Rachel, řekni mi to! - Vrátíš se?" Zadrhává se jí hlas, ale to už nemůžu dál poslouchat. Asi se prostě budu muset zachovat jako starší sestra. Tentokrát pytlík překročím, hrubě Rinu odstrčím a seberu jí telefon, ačkoli se mi ho pokouší sebrat zpátky.
"Dej mi pokoj," zaháním ji jako otravnou mouchu.
"Rio - jsi to ty? To jsem ráda -" Přes telefonní spojení zní její hlas divně, ale stejně stále patří mezi ten, co mi připomíná bzučení znechuťujícího komára.
"Tyhle řeči si můžeš odpustit," přeruším ji. "Je mi úplně jedno, jak moc provinile se snažíš vypadat; s tebou jsem totiž skončila. Ale tady jde o Rinu. Nedokážeš si představit, jak otravný je pořád poslouchat: Ona se pro nás vrátí, protože nás má ráda. Nenechala by nás tady. Takže nemohla bys nám oběma prokázat laskavost a říct jí, jak se věci skutečně mají?! Koneckonců, není jí šest let, nemá mozeček velikosti bonbonku Skittles. Nebo - počkat! Ty si tohle její období vlastně nepamatuješ! Nebo ještě výstižnější vysvětlení - jaksi jsi ho promrhala. O to tady jde. Asi nejsem dostatečně - ehm - stará na to, aby mi věřila. Takže bys mohla vyklopit, kdy si pro nás přijedeš, abych mohla měsíc před tím pláchnout, víš, abych náhodou neriskovala střet se svou maminkou. Nebo jednoduše řekni pravdu, že žádný comeback neplánuješ a hned to bude jednodušší."
"Rio…"
"Už jsem ti někdy řekla, jak dobrá jsi herečka? Párkrát jsem ti skoro uvěřila, že ti na nás záleží," utrousím a mimoděk si druhou rukou začnu sloupávat lak na nehty, přičemž stále odstrkuju Rinu.
"Miluju vás víc než všechno na světě, Rio. Proč by sis myslela pravý opak?"
"No, já nevím, na to se ptám tebe. Nebo jsi tam, kam ses vydala, jela hltat další lásku, kterou bys nás zasypala?"
"Vím, že to bylo ukvapený, ale přemýšlela jsem o tom. Věř mi, je to pro dobro všech. Až se vrátím a vylíčím vám to, pochopíš."
"Tady je ten háček. Ty se někdy vrátíš? Vždyť ani nevíš, kde máš svoje dcery a manžela!" vysměju se jí. "Navíc do té doby bude pravděpodobně celý náš drahocenný vampýří druh popelem."
"To nedopustím," přesvědčuje mne. "Vymýšlím plán, jak to zastavit."
"To nemusíš, protože já ti klidně předložím ten svůj. A je celkem prostý. Já teď půjdu, najdu nějakého kluka z koleje, vyspím se s ním, stanu se člověkem a Rina nebude mít soupeřku, která by se jí postavila a zabránila tak vyhubení upírů. Takže k tomu nakonec dojde. Hm… ať už to vymyslel kdokoli, rozhodně věděl, proč to dělá."
"Dobře víš, že to udělat nemůžeš, Rio. Jsi její sestra, jsi její opora -"
"Jako ty jsi měla být naše máma? Gratuluju, byla jsi jednou z nejlepších," zasyčím, típnu hovor a mobilem třísknu o zem. Než mě Rina stačí zastavit, proděravím ho skrz naskrz svým jehlovým podpatkem, takže někdo jako Rachel se nám už nedovolá. Vlastně nikdo. Otočím se na Rinu. Stojí opřená o zeď, zírá na mě s doširoka otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. Vypadá jako nějaký komiksová postavička.
"To bys vážně neudělala, že ne, Rio?" hlesne.
"Na rozdíl od naší maminky, Rino, nehraju hry. A nelžu."
"Takže…?"
"No, jestli mě chceš vidět v akci, můžeš si vzít i pop-corn, ale nejsem si jistá, jestli by Rachel byla nadšená tvým výběrem filmu." Otočím se k ní zády a vydám se k pozlaceným dveřím. Ani nevíte, jak mi tohle slovo leze na mozek.
"Co je tvůj plán? Budeš člověk a ztratíš všechny výhody. Budeš někde zaseknutá a…"
"Ale budu živá a mezi živými lidmi. Klidně zůstanu i tady! Nepotřebuju k životu Rachel a Waye. Jak říkala Generová, příjmy peněz budou veliké, takže v nouzi nebudu. Já dokážu vymyslet záchranný nápad."
"Hm, škoda, že do nich vždycky zahrnuješ jenom sebe," poví mi, založí ruce na prsou. "Takže to zase jako obvykle hodíš na mě? Vykašleš se na mě?"
"Hele, mně je to líto, ale přidala ses na špatnou stranu. Ale - buď v klidu. Rachel přece říkala, že vymýšlí plán, jak to zastavit." Posměvačně se ušklíbnu. "Ale možná by sis měla pořídit mobil, aby ti o tom dala vědět."
Hmátnu po klice, otevřu a zanechám ji samotnou. Nemá na výběr; musí se postavit tomu, co nenávidí. A já jsem sobec. Nevadí mi to. Dnes je takový každý. Lidé se pokouší přežít sami za sebe a své blízké do toho už nezahrnují, pokud to znamená, že jejich vlastní život bude ohrožen. Já s tím ale dokážu žít a nebudu se vinit. Lidé jako Rachel musí mít někoho, koho využijí pro svou pomoc. Já nikoho nevyužiji jen tak. A Rina? Tu její nerozhodnost nesnáším. Ale jak jsem už zmínila, není jí šest; nějaké řešení na přežití by si vymyslet mohla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 m-ruselova m-ruselova | Web | 20. ledna 2013 v 10:20 | Reagovat

Pěkné :-)

2 Lulinka Lulinka | 25. ledna 2013 v 19:12 | Reagovat

Vypadá to dost zajímavě :-D Opravdu moc se mi líbí tvůj způsob psaní... Jen tak dál!

3 Erin Erin | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 21:04 | Reagovat

Být Rinou, asi bych se Rii začala bát. Je dost... echm, drsná! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama