Kapitola 3. 2/3

19. ledna 2013 v 21:44 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná
Když se vrátím, sedí opřená o zeď a hledí na tu protější. Podívá se na mě a překvapeně nadzvedne obočí.
"Co, že ještě nejsi člověk?" podiví se tiše.
Shodím ze sebe džísku. "Vrátnej mě nepustil ven, takže na klučičí kolej jsem se nedostala."
"To by tě nikdy předtím nezastavilo," prohlásí. "Tak kdes byla tak dlouho? Nefungovalo to, nebo co?"

"Máš pravdu. Nějakej vrátnej se svým velkým zpoceným tělem mě ani náhodou nezastavil. Mohla bych do něj cvrnknout a odvalil by se jako sud." Pokrčím rameny. "Ale nechala jsem ho na pokoji. Vyskočila jsem oknem dole na záchodcích. Ven jsem se dostala, ale až ke klukům ne."
"Tebe někdo zastavil? Páni," ucedí suše a odvrátí ode mě pohled.
"Nezastavil. Nikdo hmotnej. Zamířila jsem jinam," odpovím. "Běžela jsem po střechách, až jsem doběhla až na konec města." Na chvíli se odmlčím a pak zase spustím. "Víš, co jsem tam našla?"
"Obchůdek s akcemi na boty?" odfrkne. Takovou ji neznám - ale kdo by se její náladě divil.
"Chudinskou čtvrť." Když ke mně znovu zabloudí očima, zahlédnu v nich lítost.
"Jakoby tebe takový věci zajímaly."
"Viděla jsem rodinu," ignoruju její poznámku. "Sotva se drží při životě. Jsou pro sebe všechno; nic jinýho nemají. Jídlo, teplý oblečení, příbytek; nic. Už teď to nemají lehký, ale kdyby se rozdělili, nepřežili by jeden bez druhýho." Sama nechápu, co to vlastně plácám, ale když už se snažím udobřit si Rinu - jako by tohle sám o sobě nebyl dost ponižující čin -, zasáhnu ji tím, co mi jí nejvíc připomíná: lítost.
"Co se mi snažíš říct?" zeptá se na rovinu.
"Já nejsem povrchní, arogantní kráva, Rino. Pár věcí vím. Třeba to, že my dvě jsme taky jedna rodina a když se rozejdeme, neskončí to dobře. Co na tom, že jsme upírky? Dělá nás to lepší? Jakou větší naději máme na život? Je nám patnáct a na víc už nikdy vypadat nebudeme. Jak přežijeme bez podpory tý druhý? Rachel a Way jsou kdovíkde - a ať už jim na nás záleží nebo ne, rozdělili jsme se. Nejsme spolu. Poskytli nám život, ale nic dalšího. Chci tím říct, že když odejedeme, nezachrání nás. Budeme v tom každá za sebe. Umíš si to představit?" Svěsím ramena, mrzutě se na ni podívám a když nic neříká, dodám: "Já tě mám ráda, Rino. Tohle není žádný sesterský pud, ale nejde jenom o tebe. Možná to vypadá, že mi jde o to se tě zbavit - a pochopím, když řekneš, že to tak fakt vypadá -, ale co potom? Každá se vydá na jinou stranu. Ale kde se zastavíme, přespíme, najíme? Nevím, co bych dělala sama na světě, bez tebe. Rodiče máme v trapu a jestli chceš věřit, že se pro nás vrátí, neberu ti to, ale prozatím bychom měly zůstat spolu."
"Takže se nestaneš člověkem?" je první, co řekne.
"Zatím ne. Nechci být upírka, ale zůstanu s tebou, dokud se nevypořádáme se vším, co přijde a dokud si nebudeme obě jistý, že o tu druhou bude dobře postaráno. Pak… možná. Možná si tě pak někdy v budoucnu najdu, přeměníš mě. Ale patnáctkou navždy fakt zůstat nechci. Ještě chci poporůst o pár cenťáků a tak podobně." Zakřením se. "No tak, Rino, nebuď takovej naprdnutej citron." Natáhnu k ní ruce a oddychnu si, když mé objetí přijme a prohlásí pár vět, z nichž usuzuju, že se mnou souhlasí a že jsme v pohodě.
"No tak, usměj se," zpracovávám ji. "Jseš celá ubulená."
"Mám se takovému štěstí, jako jsi ty, snad smát?" opáčí ufňukaně.
"Hm… to asi ne…, ale teď bys mohla," mrknu na ni.
"A co se stane teď?" zeptá se nechápavě.
"Teď si začneme libovat v tomhle novým, pozlaceným životě!" zvolám, přičemž se rychlostí blesku natáhnu na postel a popadnu péřový polštář. Mrsknu s ním po Rině, která úder nečekala, takže je náhle celá obsypaná peřím a vypadá jako sněhulák. Vyjukaně na mě čučí, jakoby nemohla uvěřit vlastním očím. "Nemůžu uvěřit," spustí a při tom vykročí směrem k dalšímu polštáři, "že Ria Mandiová," bere svou oběť do rukou, "královna všech podpatků a kabelek," stlačuje polštář stranami k sobě a pak si jej přehazuje z ruky do druhé, "má skutečně čas na takové věci, jako na…" naposledy si jej přehodí a pak se do mě zabodne očima. "…POLŠTÁŘOVOU BITVU!!!" zařve a vrhne po mně polštářem takovou silou, že přestože jsem útok nečekala, až mi vyrazí dech. Polštář je samozřejmě na cucky, ale s Rinou se rozjíveně smějeme, honíme po pokoji a ničíme všechny polštáře, co nám přijdou pod ruku, o tu druhou. Uvědomujeme si, že děláme hluk v té chvíli, kdy se rozrazí dveře, dovnitř vběhne rozzuřená malá, kulaťoučká vychovatelka s díky vzteku snad stovkou vrásek na čele a hněvivě si nás měří.
"Jste snad zvěř v ZOO?!" spustí a její hlas mě nutí se znovu rozesmát. "Co si o sobě myslíte? Že jste tu jediné? A víte, kolik je hodin?!" podívá se na mě.
"Tři čtvrtě na prtě?" navrhnu odpověď a Rina se vedle mě proti své vůli rozesměje.
"Jak legrační, slečinky," ucedí vychovatelka. "Váš otec by jistě nebyl velmi rád, kdybych mu tohle vaše chování vylíčila? Nebo kdybych mu elektronicky poslala kopii ředitelské důtky?" Schválně si dupne podpatkem, a to se divím, že se nezlomí nebo rovnou neprobortí podlaha. Bylo by legrační sledovat, jak by skončila v náruči toho zpoceného, přesto plného energie, vrátného, pomyslím si.
"Za jednu polštářovou bitvu?" odseknu.
"Ano jistěže, slečno Lio! Vyrušovat ostatní ze spánku či studia je tady v Golden Palace velký přestupek!" kárá mě, až mám chuť jí taky kvůli něčemu pokárat.
"Jmenuju se Ria," odpovím.
"To je jedno!" vztekle si dupne ještě jednou. "Obě dostanete trest! I za ten nepořádek, který jste způsobily!"
"Trest?" opakuju po ní.
"Správně. Sbalte si své saky paky."
"Nemůžete nás vyhodit hned první den! Prosím!" žadoní Rina.
"Dnes vás nevyhodím, Lino," odbude ji. "Dnes budete obě spát na půdě - abyste si začaly vážit klidu a pohodlí. No tak, ať jste sbalené do pěti minut! Stavím se tu pro vás." Prudce za sebou zabouchne dveře a celý internát se otřese.
"Na půdě?!" vyjeknu po pětivteřinové chvilce ticha. "Já?"
"No tak, bude to legrace. A navíc to bude jenom na jednu noc," uklidňuje mě Rina a už si do příruční tašky, kterou si sem přinesla i spolu se zavazadlem, strká noční košili a věci na zítřek a další věci. Já nic takového nemíním udělat. Já nebudu spát na půdě, proboha. Nezbláznili se? No samozřejmě!
"To bude, pokud si chceš nechat nasrat od netopýrů do hlavy a zítra při vyučování být všem pro smích," pronesu uraženě a založím si ruce na prsou. Ta tlustá ženská se může snažit, jak chce, ale na tu jejich půdu mě nedostane. To raději budu celou noc uklízet to peří z polštářů, pírko po pírku.
"Nereptej, Rio. Myslíš, že tam bude na čem spát?" zeptá se, když zachází do koupelny.
"No jistě - přece ten netopýří trus!" odpovídám jí.
A to už je tu naše Paní Baculka. Na štítku má napsané Vychovatelka Bocherbuckerová, ale to bych si spíš přelomila jazyk, než bych to vyslovila. Netrpělivě si nás měří a když jí asi deset minut vysvětluju, že z tohoto místa se nehnu, začne mi vyhrožovat, že nechá Rinu na půdě celý týden samotnou, zatímco já se budu vyvalovat na posteli. Ne, že by se mi nechtělo horlivě přikývnout na souhlas, ale Rinu bych v tom nenechala - a zvlášť ne týden. Kdoví, co tam žije. Ještě by k nám do pokoje nanosila nějakou krysí infekci, nebo kdovíco všechno.
"No tak fajn! Ale hned zítra si promluvím s otcem a ten zařídí, že pro vás přijedou s tatrou a odvezou hezky daleko!" odseknu, ale jako odpověď mi věnuje pouze rozhořčený pohled.
Vyvede nás z pokoje (nakonec si stejně neberu nic, protože Paní Baculka mi nedává žádný čas), jdeme po dlouhé chodbě s obrazy kolem pokojů ostatních holek, přičemž některé z nich zvědavě vykukují a některé se nám posmívají. Rina se hrbí, ale já jdu se vztyčenou hlavou. Vždy hrdá. Přece se nenechám ponížit, když si můžu zachovat sebevědomí tak dobře, jako vždycky?
Míjíme obrazy, až docházíme ke schodišti, které není pozlacené. To mě skoro šokuje. Vystoupáme po nich a zastavíme se před dřevěnými, sotva pohromadě držícími, dveřmi. Paní Baculka je rozrazí, až málem vyletí z pantů a přikáže nám zůstat na půdě celou noc. Ráno pro nás prý přijde, a jestli nebudeme tam, kam nás zavedla, budeme nuceny zůstat zde měsíc. Zabouchne za námi dveře, omítka spadne, jediný obrázek, co doposud visel, také a my osamotíme. S nevlídnou tváří se obrátím pokoji čelem a očima se zastavím u dvou postelí u zdi. Nevypadají ani trochu čistotně, spíš jako by právě ukončily službu jako předváděcí molo pro krysy. Rina si s sebou však vzala ručník, takže si hned zabírá místo na jedné z postelí a ručník rozprostírá jako prostěradlo. Pro mě nemá.
Pokrčím rameny a jdu se podívat na zchátralý balkon, přičemž na druhé straně vidím půdu na klučičí koleji. A nějaké vězně má. Usměju se pro sebe. Že by taky byli potrestáni za polštářovou bitvu? napadne mě. Nahnu se přes zábradlí a podívám se dolů. Je to celkem výška, ale nic, co bych nepřežila.
Už-už chci nějak signalizovat kluky a třeba na ně na těch patnáct metrů hulákat a nějak se zabavit, když mě upoutá cosi jiného. Budova vedle klučičího internátu. Je to zřejmě nějaký kramářský obchůdek, ale veliká cedule nade dveřmi mě zaujme.
ČARODĚJNICTVÍ - ROZDĚLÍME SE S VÁMI.
PŘIJĎTE A ODEJDĚTE JAKO TI, CO VLÁDNOU MAGII.
Tomuhle nerozumím. Možná jde o klasické kouzelnictví do cirkusů, ale to se mi nezdá. Zamračím se a pozorně se podívám na nápis. Není na něm nic zvláštního, ani nevím, proč na něj tak dlouho čučím. Něco tu není v pořádku. Ti, co vládnou magii? Jasně, lidé pro byznys přehánějí a lákají čímkoli, ale jak by mohli lidi v této reklamě vyhovět? Povím to Rině a ta mi slíbí, že se tam zítra podíváme. Naštěstí zbývají ještě tři týdny, než začne vyučování - koneckonců, je teprve srpen.
Je možné, že by vlastníci obchodu byli třeba potomci čarodějů a z nějakého důvodu se snažili podělit s lidmi? Ne, není, ale stejně o tom musím stále přemýšlet. Rina se mě snaží uklidnit tím, že bych měla jít spát, jako ona, takže jí pro jednou poslechnu. Překonám se a na postel si sednu. Vím, že takhle spát nemůžu, ale trvám na tom, že spát nepotřebuju. A jelikož Rina je dobro od srdce, věnuje mi svou osušku, abych se dobře vyspala a sama si lehá na tu špínu. Oznamuji jí, že po této noci se k ní dlouho nepřiblížím, ale že stejně děkuju.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 m-ruselova m-ruselova | Web | 20. ledna 2013 v 10:20 | Reagovat

Wow, moc hezké :D :-D

2 Jane Jane | Web | 24. ledna 2013 v 14:39 | Reagovat

Úžasný příběh! :-D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 21:51 | Reagovat

Néééé, tou špínou si mi připomněla náš integrák... O_O  :-D

4 Vicky Vicky | Web | 25. ledna 2013 v 22:26 | Reagovat

[1]:

[2]: děkuju :D

[3]: No, tak to bych nechtěla zažít :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama