Kapitola 3. 3/3

19. ledna 2013 v 21:44 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná
Trvá velmi dlouho, než se mi zklidní myšlenky. Nevinním Rinu z ničeho, ale přeci není možné, že by po tom všem věřila v to nejlepší? Dobře, je optimistická a alespoň se neužírá myšlenkami jako třeba "Určitě je to všechno moje vina" - což mimochodem nesnáším -, ale až bude zklamaná, nechci vědět, co se stane. Doteď byla rodina pro Rinu to nejdůležitější v jejím životě - Rachel pro ni byla jako nejlepší kamarádka a měly mezi sebou úžasný vztah, který jsem sice nechápala, ale budiž, měly se rády. Teď se na nás Rachel vykašlala s tím, že se vrátí. Ale věří tomu vůbec Rina? To, že říká, že ano, neznamená, že tomu tak vždycky je. lidé lžou a přetvařují se - neříkám, že s tím nemám zkušenosti.

Nebo jsem tu JÁ ta pesimistická, co se plete. Možná právě to, že jsem Rachelin a Rinin vztah nikdy dřív nepochopila, je důvod, proč tomu nechci rozumět ani nyní. Automaticky sázím na ten špatný konec. Jsem až moc realistická. Stojím nohama pevně na zemi. Nikdy jsem si nemyslela, že je to špatně. Teď tom prvně přemýšlím jako o negativu. Tak jasně, každý je alespoň trochu realistický, ale napadá mě, jestli to nepřeháním. Lidé mají naději. Lezou MNĚ někdy takové věci do hlavy? Záporná odpověď mi napovídá, že bych mohla víc přemýšlet o lidech než o Rininých hloupých nápadech. Možná nejsou úplně nejhorší. Věří, že se stane něco dobrého - ale kdo to zařídí? Kdo jí pomůže? Kdo jí zaručí, že se Rachel vrátí? Pokaždé skončím u těchto otázek. Nikdy mě ani nenapadne, že Rina se jejich odpověďmi třeba vůbec nezabývá. Možná jí stačí pouze víra v něco - cokoli -, co jí právě tu naději dává. Už se v těch filozofických sračkách patlám moc dlouho a zřejmě mi to nedělá dobře na duševno - protože sama začínám uvažovat o naději. Pokud jsem kdy v někoho věřila, byla jsem to já sama a naprosto nezávislá. Nevěřím na zázraky, náhody, ani osud. Život bude takový, jaký si ho naplánuju a jak se tím budu postupem času řídit.
Ale třeba to tak není. Rina není blázen. To ovšem neznamená, že já bych byla. Svou roli tu také určitě hraje důvěra. Já Rachel nevěřím a tím pádem neuvěřím ani tomu, že by se vrátila. A nevěřím ani Wayovi, přestože ten si na nás alespoň vzpomněl a zařídil nám bydlení a školu. Takovýto tah bych spíš čekala od obvykle zodpovědné Rachel. Zde je také důkaz, jak málo známe své vrstevníky v našem okolí. Možná i taková navenek mírná Rina má myšlenky, které mi neodhaluje. Možná se na Rachel zlobí a snaží se to zakrýt vírou. Ale ne, to si nemyslím. Není tajemství, že Rina je hrozná herečka. Když jsme jako malé hrávaly Aktivity s kamarády, u kreslení a popisování věci byla sice nejlepší, ale pro pantomimu ji nikdo chytrý nevybíral. Nebo mi to zkrátka nechce povědět a dělá, co může, aby nemusela. Doposud o všem mluvila s Rachel? Ale komu se bude svěřovat nyní? Dle mého chování k lidem obecně bych v její kůži za sebou asi nešla. Panebože, vždyť na výlevy srdce, promluvy a podobné psychické smrti, musím být ten nejhorší případ! Když mě něco trápí (a to si to většinou ani nepřipustím), vezmu si čokoládu, alkohol nebo uspořádám mejdan a smířím se se svými problémy takto. Rina ne.
Zpátky k tématu. Komu bychom vlastně měli věřit, když drtivá většina má svou stránku, o níž nikdo neví a když vyplave na povrch, zničí všechno? Nerada o tom přemýšlím, jelikož většinou dojdu ke smysluplné odpovědi, ale když se nad tím pečlivě zamyslím… Rachel nám nikdy o Deanovi nic neříkala; pouze to, že ho měla moc ráda a byl její první velkou láskou, než se pak vrátila k Wayovi. Ale na první lásky života se nezapomíná (bohužel). Je vůbec možný, že by Rachel za jeho záchranou nevedl pouze ten její záchranářský pud? Co když… co když ho pořád miluje? Vím, je to hodně let, ale když se mezi upíry roky nepočítají… Totiž - samotnou by mě to nepřekvapilo (mé nové heslo zní: Očekávej neočekávané!), zvlášť ne u mé rozporuplné matky, ale fakt by něco takovýho udělala Wayovi? Fakt by se vykašlala na celou rodinu? Jestli ona není ta zodpovědná, za kterou jsem jí obvykle měla, pak už nevím, jak si jí mám představovat.
Měla jsem pravdu - filozofie a to nanicovaté hloubání mi nedělá dobře. Už zase myslím na to, co když je to pravda a co potom, až to zjistí Rina. Snažím se nebýt na nikom závislá a svůj vztah s Rinou beru čistě tak, že ji ochraňuju a že ona sama by beze mě nemohla žít…, jenže co jestli je to právě naopak? Bojím se, že ji napadne nějaká hloupá, zbytečná myšlenka a odejde a já ji nenajdu. Můžu to považovat za nějaké sesterské instinkty, ale jen sama pro sebe umím přiznat pravdu. Nechtěla bych být sama. Nejde tu tolik o potřebu mít někoho z rodiny. Vím, že bych si mohla najít kamarádku - lidskou -, ale nebylo by to ono. Byla by člověk, pro kterýho zůstává zásuvka s tajemstvími naším světem nadpřirozena zavřená. Rina je sestra, osoba, co mě pochopí, protože se jakožto vampýrka musí vypořádat s problémy, jako já, ale i kamarádka. Jsou chvíle, kdy si s ní tak připadám. Třeba při té polštářové bitvě! Nebyla jenom sestra.
A dost. Pokračování příště, tohle je na mě moc. To raději budu počítat ovečky.
Stejně mi to nedá a alespoň si z dnešního rozjímání chci udělat v hlavě pořádek.
Takže: zítra se podnikne výlet do podivného obchodu a situaci se přijde na kloub. Dále - jsem ochotna přiznat, že mi na Rině záleží a nechci ji ztratit. A tady jde hlavně o mě - asi jsem sobec, ale taky jsem jenom vampýrka, ne bohyně. V neposlední řadě musím zmínit, že Rině a jejímu podivné víře Rachel nerozumím ani dnes, ale možná se tak stane, až začnu s projektem důvěra lidem, počínajíc zítřejším ránem. A jako závěrečný bod; možná bych měla začít - alespoň někdy - myslet optimisticky a počítat i s dobrými věcmi.
Zavrtím se na posteli, načež z matrace se vyvalí několik peříček a já kýchnu.
Myslet pozitivně? Co jsem si to namlouvala?!

Tak jo. Pravděpodobně jsem rozmazlený, sobecký spratek počítajíc vždy s luxusem, ale tohle je moc. To, že jsem včera jakýmsi zázrakem na té posteli s osuškou usnula, neznamená, že probuzení bylo stejné. Nacházím se na druhé straně postele, daleko od osušky, s hlavou na té špinavé matraci. "A já myslela, jak budeš vděčná za tu mou osušku," konstatuje Rina se smíchem, když pozoruje mou panickou reakci. "To jsem si ji mohla nechat pro sebe."
"No, to určitě!" odfrknu. "Myslíš si, že jsem to udělala schválně," vztekám se.
"A mě včera tak trápilo, když jsi mi oznámila, že se ke mně už nepřiblížíš," pokračuje.
"Hele, dej mi už pokoj, nebo si na celý dopoledne zaberu koupelnu a nepustím tě do ní!" vyhrožuju se vztyčeným ukazováčkem, když vtom se rozletí dveře a dovnitř se dopotácí Paní Baculka. Měří si nás zkoumavým pohledem, jako by nám nechtěla uvěřit, že jsme tu byly celou noc. A že to byla noc, na kterou nikdy nezapomenu.
"Co to tady tak odporně smrdí?" pronese jízlivě.
"Hm, taky to cítím," odpovím. "Připomíná mi to takové ty levné parfémy, kterým skončí záruka hned den po koupení," dodám drze a bez dalších průpovídek vykročím ze zaprášeného podkroví. Už se sem nikdy nevrátím! slibuji si. Koutkem oka si všímám, že Rina dělá omluvné ksichty na Paní Baculku, ale z jejího obličeje, připomínající rajče, se akorát začne tak kouřit. Super. Problémek vyřešený. Nijak mi nevadí, že nejsme oblíbenkyně paní vychovatelky, ostatně ani já jsem si ji moc nezamilovala. A to je u upírky, která má v rukou celý svět, docela nepříjemné. Ale chmury stranou, třeba si zlepším náladu dobrou sprchou. Pokud jako na potvoru nepoteče studená voda.

Ještě že máme celé týdny volna, protože takový jeden den k očistě nestačí - když vezmu očistu celé mé osobnosti. Fajn, jednodušší část je ta, kdy na sebe napatlám litry šamponu, tekutého mýdla a všemožných vodiček na lepší pleť a tak podobně, natřu se krémy a tělovým mlékem, učešu, namaluju, obléknu do něčeho oblíbeného (a samozřejmě čistého) a konečně přestanu mít pocit pošpinění. Samozřejmě to bude chtít nějaké bonusy jako návštěvu nákupního centra, útok na butiky a podobně, ale to mohu udělat později.
Nejdřív se musím dát do pořádku duševně. Rina nemůže pochopit, proč je mi z katastrofické skutečnosti, že jsem fakticky strávila noc na půdě na špinavé posteli, tak zle, ale neviním ji z toho. Zvykla jsem si, že mi lidé nerozumí. Proto mě nijak nepřekvapuje, že na mě čumí s pozvednutým obočím, když přes dvě hodiny ležím na posteli s plátky okurky na očních víčkách, omotaná pouze v ručníku, ruce sepjaté a já sama jsem omotaná pouze v ručníku. Celé hodiny nemyslím na nic jiného, než na své duševní uklidnění a následné uzdravení. Je mi mnohem líp, než před dvěmi hodinami.
"Rio, vím, že spaní na půdě asi přesahuje tvoje možnosti a ještě teď jsi z toho jako po šoku z výbuchu atomovky, ale neříkala jsi, že se chceš podívat do toho obchodu s čarodějnictvím?" ozve se mi má nesnesitelná dcera u ucha.
"Tohle je horší než šok z výbuchu atomovky, Rino," osopím se na ni a za všem okolností se snažím zůstat klidná. "Po takové malé nehodě by mi stačila jedna lázeň v levandulové pěně."
"Tak fajn, ale co bude s tím tvým výzkumem?" nenechává mě na pokoji.
"Podíváme se tam odpoledne - času dost!"
"No, jelikož ty ho rozhodně nemarníš, určitě ho bude dost. Ale já se děsně nudím."
"Přestaň působit jako rozmazlený spratek a najdi si zábavu sama!"
Asi jsem na ni nechtěla křičet, ale v tu chvíli mi nejspíš připadalo dobré ji pokárat. Nic totiž nedělám bezdůvodně a už vůbec ne bezmyšlenkovitě. Ke všemu mám důvod. Takže ano, i když si teď připadám provinile, mám i dobrý pocit z toho, že jsem udělala správnou věc. Nejsem přeci její chůva!
"Dobře, tak až tam budeš chtít najít, dej mi vědět," řekne a čtyřmi ladnými kroky odejde z místnosti. Zabouchnutí dveří mi oznámí, že nejméně další hodinku mám klid jen a pouze pro sebe. Toto uvědomění mi vrátí úsměv na rty.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 m-ruselova m-ruselova | Web | 20. ledna 2013 v 10:20 | Reagovat

Moc hezké ;-)

2 Jane Jane | Web | 20. ledna 2013 v 17:10 | Reagovat

ůžasné, tuto povídku budu asi taky číst... :-)

3 Erin Erin | E-mail | Web | 25. ledna 2013 v 22:41 | Reagovat

Moje milá Vicky/matko Waye, dovol mi, abych ti pogratulovala k dnešním narozeninám. Přeju hodně štěstí, zdraví, úspěchů ve školě, v osobním životě (tím nemyslím žádného hezkého a chytrého kluka :D Ne v tom smyslu, že bych ti to nepřála, to ani nápad. Ale v tom smyslu, že to nechceš slyšet), milion úspěchů se psanín a nekonečnou horu inspirace a mnoho npadů do dalších povídek!! :-)
Jinak krásná kapitola! Vyplanilo se počkat a něco mi říká, že za chvíli přijde nějaká akce. Dala bych si alespoň trošičku Waye O:) Ale nevadí, já si klidně počkám znovu. Way je Way a na něj se vyplatí počkat, i když ho mám vlastně doma. Doslova :-D
Na jednu stranu přístup Rii chápu, na druhou mi to přijde neuvěřitelné. Podle toho, jak popisuješ Rinu, klidně bys takhle mohla popsat i mě a já si nedělám iluze, že bych mohla být někdy trochu... hm, odvážnější? :-D Ria je ale stejně úžasná postava. Jsme moc zvědavá, co Rachel a zmiňovaný Dean. Samozřejmě bych mo ráda věděla, co s ním bude, ale na druhou stranu mám strach, že mu Way dá přes hubu :-D Ne, že by se chvíli neubránil, ale známe Waye a známe Deana. Vlastně ne moc v týhle podobě, ale já doufám, že Rachel přijde na nějakou magii nebo co, jak ho začaruje a vrátí se zpátky. A dál jsem mrtvá zvědavostí, co se stane. Co holky, co Way...
Myslím, že máš pro nás ještě spoustu překvapení! :)

4 Vicky Vicky | Web | 26. ledna 2013 v 12:29 | Reagovat

[1]:

[2]: díky :-)

[3]: Páni, děkuju za tak krásný a povzbudivý komentář!!! :-D A taky za to přání, ty prostě víš, jak potěšit. :)) Jo, s tím klukem to chápu, i když horší je to z očí o očí. :D Doufám, že až budeš mít narozky ty, taky něco sesmolím...
Jsem ráda, že se ti postavičky líbí, já upřímně přiznávám, že jich mám plné zuby. Dala jsem jich tam najednou nějak moc a teď nevím, z koho pohledu mám psát dřív. :-D Heh, jestli někdy přijde na bitku mezi Wayem a Deanem (což přijde), sama nevím, komu fandit. :-P
Překvapení... no ty určitě v mnoha ohledech překvapená NEBUDEŠ, protože to hlavní jsem ti už řekla. :D :D
A ještě jednou díky :))

5 Erin Erin | E-mail | Web | 26. ledna 2013 v 13:54 | Reagovat

[4]: Bitka??!! Haleluja, páni, tys to povtrdila!! Ou jé! :-D *dost*
Jako já vím, komu bych fandila, kdyby se ctihodní sirové utkali v souboji na život a na smrt.
PS: Ještě že mám narozky až za hoooodně dlouho :-D

6 Vicky Vicky | Web | 26. ledna 2013 v 19:18 | Reagovat

[5]: Jen se těš!!! :-D :-D :-D Právě jsem zhlédla všechny díly Pána prstenů, takže na bitky mám POŘÁDNOU inspiraci :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama