Kapitola 4.

26. ledna 2013 v 22:53 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná

Jo, já vím, trvalo mi to a kapitola je dost krátká, ani není důvod jí dělit na části, ale snažila jsem se tam alespoň něco akčnějšího dát, a taky jsem se s tím nechtěla srát moc dlouho. Ale tak už nebudu dlouho zdržovat, ať se líbí. :)

RACHEL

Jak jsem se dostala až sem?
Ledové stěny kolem mě, já po pás ve vodě, jediný zdroj světla kruhovitý otvor v průměru asi jeden metr, přibližně dvacet metrů nade mnou. Chlad, objímajíc mě ze všech stran, třasavka ovládajíc mé tělo, ale hlavně strach, vládnoucí mé mysli. Zatemňujíc můj mozek. Nedokážu pomyslet na nic jiného kromě temnoty, jež se kolem mne ovine, až se ten jediný zdroj denního světla uzavře. Až mě odstřihne od světa.
Až se mnou skoncuje.
Jsem ve studni.
Potlačím paniku, zavřu oči a pokusím si vybavit, kdy a kde jsem udělala tu chybu, jejíž následkem jsem se dostala až sem. Na pokraj smrti.

Když Ria ukončila spojení a já se pokoušela vzpamatovat z té nejhorší telefonní konverzace v mém životě, ještě hodnou chvíli jsem svírala mobil v ruce, div že jsem ho nerozdrtila. Ještě nikdy jsem nezažila takový druh zklamání. A tentokrát to byl někdo, o kom jsem si myslela, že mě má rád a značnou část života jsem s tím žila - žila ve lži. Od Riy bych nikdy takový podraz nečekala. Nebylo těžké uhodnout, co ke mně cítí - a sice nenávist. Jak jsem mohla náš vztah takhle pokazit? Co jsem si namlouvala? Už od narození jsem ji držela v náruči s pocitem vzájemné lásky a nikdy by mě nenapadlo, že mi jednoho dne řekne něco takového.
Nejhorší na tom bylo, že mluvila upřímně, z duše - a nelhala. Vše, co řekla, byla pravda. Až na části, kdy mě a Waye obviňovala ze zrady a zášti. Nedovedla jsem si představit, jak se s ní jen usmířím a vyvedu ji z mylné cesty. Žila ve lži a nechtěla si připustit něco jiného - protože jsem jí k tomu nedala ani možnost. Na hezké vzpomínky je snadné zapomenout, ale ty špatné zůstanou. Když se ohlédla zpátky, viděla špatný život a pamatovala situace, kdy jsem ji zanedbávala kvůli boji o život.
Zavrtěla jsem hlavou. Rodiče se s dětmi hádají, ale… Horší vývoj jsem si ani nedokázala představit. Nemohla říct horší věci. A dokonce mi prozradila, jak se na Rinu vykašle, čemuž se mi též nechtělo věřit, ale nemohla jsem nic dělat. Byly jsme od sebe tisíce kilometrů a navíc jsem ani nevěděla, kde jsou.
Srdce mě bolelo a uvědomila jsem si, jak hroznou chybu jsem udělala, když jsem od nich odešla. Neočekávala jsem, že se jich Way vzdá a pošle do péče cizí ženy do cizího prostředí. Jestli jsem myslela i na něco jiného kromě trablí s rodinou, tak na sebevražednou misi, kterou chci mít co nejrychleji za sebou, abych se mohla vrátit, poskládat své nejmilovanější dohromady a pak řešit trable s rodinou.
Čísi ruka se dotkla mého ramene. Cukla jsem sebou - vůbec ničí přítomnost jsem nezaznamenala, což mi v mém stavu nebylo vůbec divné. Otočila jsem se a uviděla Dereka Whitehorse, mého průvodce po Metvillově ostrově. V duchu jsem se ho ptala, zda by mi neudělal i průvodce po celém světě a nepomohl najít mou rodinu. Zdálo se mi totiž, že jsem poslední dobou všechno mrvila. Povzdychla jsem si.
"Ahoj." Pokoušet o úsměv mi momentálně za nic nestálo.
"Připlouváme," oznámil mi Derek. "Máš všechno sbaleno?"
Přikývla jsem. Naposledy jsem vešla do malého pokojíku a rozhlédla se, jestli jsem nic nezapomněla. Očividně ne. "Ukaž, vezmu ti tašku," nabídl se Derek.
"To není nutný…" začala jsem ho přesvědčovat, ale ani mě neposlouchal.
"Já myslím, že jo," řekl. "Vypadáš, jako by ses každou chvíli měla sesypat."
Možná něco horšího, pomyslela jsem si.
Mlčky jsme čekali, až připlujeme k přístavu a všechny minuty se zdály nekonečně dlouhé. Nemohla jsem se dočkat, až budu kráčet po pevnině. Nic jsem proti cestování lodí neměla - vlastně jsem si cestu zprvu skvěle užívala! -, ale stačilo mi to. Nechtěla jsem si však namlouvat, že bych okamžitě nechtěla naskočit zpátky a celou tuhle misi zrušit. Stejně jsem všechno zbabrala jen kvůli ní. Ale když jsem se dostala až sem, rozhodla jsem se to dokončit.
Šla jsem za Derekem, který právě volal taxi. Za chvíli tu bylo. Nastoupili jsme, Derek zadal řidiči mně neznámou adresu, ale ten asi nebyl z jeho volby nadšený, protože si povzdychl a zamumlal si něco pod vousy. Kdybych bývala chtěla, soustředila bych se a rozuměla mu výborně, ale jeho stížnosti byly to poslední, čím jsem se chtěla zabývat. My s Derekem jsme byli ti, co platili, a on ten, co plnil naše podmínky.
Jeli jsme poměrně dlouho. V tu chvíli, kdy jsem neměla co dělat, jsem se nejspíš kochala okouzlující přírodou, vesničkami, městy, jimiž jsme projížděli, ale nyní se mi tyto detaily nejeví vůbec důležité. To co teď považuji za docela zásadní, že už v tu chvíli jsem byla v pasti, ale přesto jsem měla hlavu plnou průběhu zdejších ročních období, čistého vzduchu na venkovech a chování zvířat. Ach jo. Když se zpětně ohlédnu, napadá mě, jak zvláštní je, že člověk (ani vampýr) nemá absolutně žádné potuchy, co se stane následující minutu, hodinu. Do hlavy mi v tu chvíli nepřišla žádná myšlenka týkajíc se mého života, který by náhle mohl být ohrožen. A přesto se stalo něco tak šíleného. Nedávala jsem pozor, příliš se spoléhala na cizí. Nevěděla jsem, co se stane, nepřemýšlela o možnostech, a přece si pro mě osud připravil prudké zchlazení v podobě…
Zavrtím hlavou a myšlenkami se vrátím do auta k Derekovi a nevlídnému taxikáři.
Jeli jsme několik hodin. Říkala jsem si, že už dlouho to nepotrvá. Derek a já vystoupíme v Silent Hill, ukáže mi to tam, potom se ho šetrně zbavím a začnu pátrat. Zdálo se to jednoduché - až na tu poslední část, samozřejmě. Clarissa mi prozradila, že přítomnost Hearfa poznám podle pachu mršiny. Nepřipadalo mi to tak těžké, pokud tedy vůbec přežiju. Nezapomínala jsem na varovná slova rodičů, že Hearfové vampýry nemilosrdně ničí. A jednat s nimi? Najít potomka čaroděje? Tohle se mi těžké zdálo.
Taxík zastavil u benzínky uprostřed ničeho a řidič prohlásil, že chce po tak dlouhé cestě alespoň půlhodiny oddech. Souhlasili jsme a já si zašla koupit minerálku. Únavu jsem necítila, ale měla jsem dojem, že jestli se další hodiny budu zabývat pouze vlastními myšlenkami jako doposud, asi mi z toho praskne hlava.
Kolem byly jen lesy a nekonečné louky. Rozhodla jsem se jít trochu projít a také si ulovit nějakou veverku nebo srnku. Lidskou krev už jsem neměla ani nepamatuju, ale nepohodlí jsem dokázala vytrpět. Oznámila jsem Derekovi, že se za dvacet minut vrátím a rozběhla se normálním tempem do lesa. Až tam jsem se však uvolnila. Když mě ovanuly vůně rostlin, hub, smoly, zvířat, pod nohama jsem cítila kůru, větvičky, uschlé listí, a k tomu se mohla rozhlédnout po té nádherné panenské přírodě zářící životem, připadala jsem si zase jako doma. Neměla jsem na mysli Waye a Rinu a Riu a naše každou chvíli jiné bydliště, nýbrž místo, kde jedině jsem mohla být sama sebou a nic nepředstírat. Byla jsem jako jedno ze zvířat; uhánějíc, větříc potravu, v zorném poli majíc vyhlédnutou kořist, srdce prudce bušíc. Nevnímajíc nic jiného.
Svoboda.
Pod rukama jsem náhle ucítila cosi pevného a tepujícího, ale takto už to dlouho nezůstalo, ať už jsem svírala cokoli. Špičáky se mi prodloužily a za necelou vteřinu se mi ústa zaplnila horkou, uspokojivou krví. Měla dost daleko k dokonalosti, ale pro utišení hladu a umlčení sžírajících myšlenek stačila. Netrvalo dlouho a přestala jsem myslet na všechno. Stala jsem se tím, čím jsem byla ve skrytu: predátorem. Vypustila jsem ho na povrch, předala mu vládu nad svým tělem. Divoké tepy velikého zvířete, které jsem ulovila, brzy zpomalily a o chvilku později ustaly úplně. Jeho tělo vychladlo a já jej zanechala napospas mrchožroutům. Postavila jsem se, olízla kapky krve pumy ze rtů a otočila se, že se vydá zpátky.
Zvíře ve mně však nezpůsobilo nic dobrého.
Asi třicet metrů ode mne stál Derek. S kolíkem z černé břízy a skelným výrazem na tváři.
Nechtěla jsem dělat prudké pohyby, takže jsem se raději nehýbala vůbec. Bývala bych mohla vyskočit na strom, ve vteřině zmizet, nebo po něm skočit, ale pak jsem si uvědomila, že ho vlastně skoro vůbec neznám. Neměla jsem ani páru, jak dobrý může být v boji (i když pokud je člověk, nebylo by mu to nic platné, především když jsem byla dobře nasycena krví) nebo vržení tím kolíkem. Nechtěla jsem nic riskovat. A navíc jsem ho potřebovala na své straně. Upíři mají mnoho schopností, které nám pomáhají přežít. Orientace mezi ně však nepatří.
Zatnula jsem zuby a přiměla se mu podívat do očí. Hledala jsem v nich stopy strachu nebo šoku, ale nic takového v nich nebylo. Jen odhodlání a pevnou vůli. Jestli se rozhodl mě zabít - a jakkoli dobře nebo spíš špatně si povede -, jen tak jeho názor nezměním.
"Dereku," promluvila jsem na něj, ale to byla zřejmě chyba, protože o necelou vteřinu asi centimetr ode mě proletěl kolík a zabodl se do stromu. Věděla jsem, že kdyby býval chtěl, trefil by se stejně tak dobře do mé hlavy. Zatnula jsem zuby a přiměla se být klidná.
"Nechci odpovídat na tvé otázky, upírko," oznámil mi a znechuceným tónem zdůraznil mé oslovení. Ani trochu se mi to nelíbilo, ale raději jsem nic nekomentovala. Co dalšího jsem nechtěla riskovat, tak jeho trpělivost. "Nejdřív povíš něco ty mně," pokračoval ledovým hlasem. Svižným krokem se ke mně vydal, jakoby si vyšel na procházku, a z kapsy mezitím vytáhl další kolík. Byl si sebou naprosto jistý, mě měl odhadnutou a já si připadala jako štěně v kleci.
"Dobře, jenom…" chtěla jsem něco říct, něco, co by trochu zmírnilo tuto situaci, ale nedal mi příležitost.
"Nejsi tu, abys převáděla tyto okolnosti na přátelskou konverzaci," přerušil mě. Kam se jen poděl jeho trapný humor a paličatý úsměv? přemítala jsem.
"Jaké okolnosti?" otázala jsem se a hlas se mi třásl. Nemáš důvod být nervózní! přesvědčovala jsem se s pomocí myšlenky, že mě doposud nezabil; což znamenalo, že ode mě něco chtěl. A dokud to nedostane, nezabije tě. Do té doby můžeš něco vymyslet.
"Ale prosím tě," povzdychl si, jakoby byl mnou znuděný. "Ty jsi upírka. Nejela jsi odkudsi až sem do takovéhle prdele jenom tak. Už jsem měl možnost poznat vampýry. Co jsem si zapamatoval, že pokud nejsou magoři, nedělají nic bezdůvodně." Ukázal na mě prstem. "A ty, Rachel, nevypadáš jako bezúčelná psychopatka, spíš jako psychopatka, která má něco za lubem. Trochu zamrzí, že o tom nic nevím. Takže byla bys tak hodná a všechno mi převyprávěla?"
No tak, vymysli něco! nadávám si, ale to k vymyšlení nějakého smysluplného plánu ani náhodou nepomáhá. Je tu jedna myšlenka, ale ta by akorát potvrdila, že jsem psychopatka. Pořád si trvám na tom, že potřebuji jeho pomoc. A možná by mi dokázal pomoct víc, kdyby byl do všeho zasvěcen. Věděl o upírech a patrně nebyl žádný nováček. Možná něco věděl i o Hearfech. Byl to bláznivý nápad, ale rozhodla jsem se ho podstoupit. Nemohla jsem mnoho ztratit, kromě toho, co už jsem si nechala proplout mezi prsty.
"Někdo, kdo umřel, se stal Hearfem," vybalila jsem to na něj. Nevypadal nijak překvapeně, takže o Hearfech musel něco vědět. "Potomek jednoho z dvanácti mágů, kteří Hearfy stvořili, mi řekl, že existuje naděje, že na tomhle ostrově je další z potomků a mohl by… mohl by přeměnit Hearfa zpět na člověka." Nemyslela jsem, že bych měla něco dalšího vysvětlovat. To nejdůležitější už ze mě dostal.
"Žádný z potomků - ani mágů - nedaroval prvnímu Hearfovi moc svobodné vůle. Nemohou se rozhodovat sami za sebe a není nikdo, kdo by je uzdravil," sdělí mi lhostejně Derek.
"Tak proč jsem dostala ten tip? Ta čarodějka strávila roky pátráním po pomoci, protože sama chtěla někoho vysvobodit. Dokonce mě unesla, abych jí pomohla. Vypadala dost rozhodně."
"Proč tě chtěla s sebou? Řekla ti, s čím chce pomoct?"
"No…"
"Jistě že ne," pravil Derek přechytrale.
"Ale ty vypadáš na to, že to víš," podotkla jsem. A bylo to tady. Odpovědi jako na tácu. Dozvím se, co musím udělat, abych zachránila Deana, myslela jsem si vítězně, přičemž jsem úplně zapomněla na kolík z černé břízy v Derekově ruce.
"Vím mnohem víc, než by sis přála," řekl a otočil kolíkem v ruce. "Třeba to, že jedině tento materiál tě může zabít. A také to, že s tímto svým neurčitým plánem nejsi až tak úplně naivní. Ale já tu nejsem proto, abych ti dával návod na zachránění Hearfa. Nebo dokonce, abych ti pomáhal. Co máš ty pro mě na oplátku?"
"Já…" zarazila jsem se. Pro Deanovu záchranu bych udělala téměř cokoli, ale mělo to své hranice. Zadoufala jsem, že Derek po mně nebude chtít něco ohledně Waye, mých dcer nebo rodičů. Ovšem musela jsem přiznat, přesně toto byla má citlivá místa. Kam jinam by Derek udeřil?
"Co jsi vlastně zač?" zeptala jsem se, než jsem začala vůbec něco nabízet.
"Asi bys to měla vědět, Rachel," prohodil. "Jsem potomek třináctého mága, ten, který byl z obřadu vyloučen, protože Hearfové měli být bytosti bez lásky a citů; emocí, jimž měly být tyto bytosti vyvarovány. Jelikož třináctý mág patřil mezi ostatní, přestože se nakonec obřadu se svými dary neúčastnil, kdyby chtěl, i po něm mohl Hearfům city darovat. Neudělal to. A neudělám to ani já, jeho potomek, protože nemám nejmenší zájem ti pomáhat. A zastávám názor, že příšery jako ty by měly být vyhlazeny." Ani jsem si nevšimla, že je ode mne necelé dva metry. A přibližoval se. V tom šoku jsem nezaregistrovala ani to, že kolík z černé břízy vyměnil za jiný, zřejmě obyčejný dřevěný, který má moc upíry pouze omráčit.
"Předpokládám, že jsem ten, kterého jsi tak zoufale hledala?"
Zatmělo se mi před očima a tělem mi projel blesk.

Zamrkám a potřesu hlavou.
Nepamatuji si, co se stalo poté, probrala jsem se až tady. Kolík jsem už neměla v těle, zřejmě proto, abych už ho nemohla nijak použít. Tedy, pokud bych se kdy dostala z téhle sračky. Povzdychnu si. Chyba se stala už ve chvíli, kdy jsem nechala Hearfy, aby mi Deana zabili přímo před očima. I kdybych se s Derekem neseznámila už na lodi, stejně by to pořád byl on, koho jsem hledala. Nepomohl by mi ani teď, ani nikdy jindy. Takže si to shrňme jednou větou:
Není mi pomoci.
A už vůbec ne Deanovi.
Hlava mi začne třeštět, klesne mi na kolena, ponořená do stoupající vody a po tvářích mi stékají slzy. Nejenže mě Derek probodl kolíkem, ale i mě něčím nadrogoval, protože oplývám silou asi jako přichcíplá moucha. A až ta droga ztratí účinky, budu utopená jako myš.
Sakra.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lily "Aravis" Starfall Lily "Aravis" Starfall | Web | 27. ledna 2013 v 11:10 | Reagovat

Trošku opožděně všechno nej! :) (měla jsi 25. narozky, ne? ;) )

2 Aiko~~chan Aiko~~chan | Web | 27. ledna 2013 v 12:28 | Reagovat

krásný blog

3 Vicky Vicky | 27. ledna 2013 v 16:09 | Reagovat

[1]: jo, měla :D To je v poho, díky :)

[2]: děkuju :)

4 Erin Erin | E-mail | Web | 28. ledna 2013 v 15:36 | Reagovat

Čerty na tebe!
Hyml hergor, proč?! Proč mě všichni tak týráte? Copak nemůže někdy někdo napsat něco, co nekončí tak useknutě? Tak beznadějně, tak... co je tohle za svět?! Ty, C.V.O.K., co dál? -_- Po dalším podobném konci se asi odsvěhuju do Peru. Nevím, poslední dobou všechny... nebudu to tu vykecávat, já chci další! :-D
Derek je hajzl a Dean by ho měl omráčit a potom jako někdo zaláskovaný (láska hory přenáší, ne?) najít Rachel a pomoct jí. Ta by pak přiměla, aby Derek pomohol Deanovu a voalá! *vážně netuší, jak se to píše správně po francouzsky*
Dál už bych to asi nechala na tobě :-D :-D
Ne, skvělá kapitola! A náhodou celkem rychlá :-) Je lepší přidávat častěji kratší kapitoly *jako bych se z toho poučila* Jsem nehorázně napnutá, jak se z toho Rachel vylíže! :-)

5 Jane Jane | Web | 28. ledna 2013 v 17:35 | Reagovat

Drsný, fakt super kapitolka!!! :-D

6 Knihofil18 Knihofil18 | 30. ledna 2013 v 20:51 | Reagovat

Do SB ťa rada zoberiem. :)

7 m-ruselova m-ruselova | 31. ledna 2013 v 14:47 | Reagovat

Úžasná kapitola, rozhodně se moc těším na pokračování :-)!

8 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 1. února 2013 v 13:56 | Reagovat

Takže konečně jsem se prokousala tím množstvím textu. Nejen touto kapitolou, ale celým třetím dílem... Vážně jsem hrozná, že jsem to nečetla už od začátku a včera mě z toho chytla děsná depka, takže jsem si to musela přečíst... Kdybych řekla, že je to dokonalý tak... Hele neopakuju se už? :-D Ale fakt je to víc než dokonalý.
Dean mi tam chyběl a teď je zpět <3 Nové postavy = bomba! Rachel = skvělá!
Už se nemůžu dočkat další kapitoly... Takové psychické nervování... -_- Nechápu, co s tím všechny spisovatelky mají... No nic, nebudu rýpat nebo další kapitolu neuvidím další měsíc... (To je varování, ne návrh.)
Přeju hodně štěstí a nápadů :-D

9 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 5. února 2013 v 8:54 | Reagovat

Pekný deň želám :)

Ospravedlňujem sa, že Ťa ukrádam o Tvoj čas, no ako admin blogu Jednoducho-Cvokhaus a zároveň organizátor súťaže Malá Zimná FOTO-Súťaž si dovoľujem upozorniť ťa na blížiaci sa termín začiatku súťaže.

Oficiálne ukončenie registrácie a posledná možnosť, zaslať Tvoju fotografiu bude 10.2. 2013.

To znamená že už máš iba päť dní, aby si mi na tento e-mail zaslal/a tvoje súťažné dielo. Dúfam, že si zo zadaním spokojný/á, že si sa pri jeho realizácií dobre zabavil/a a že si si svoju účasť nakoniec nerozmyslel/a :D

Upozorňujem však, že aj naďalej pretrváva zákaz nadmerného upozorňovania na Tvoju tvorbu (to znamená žiadne komentáre na iné blogy s obsahom "pls. hlásni za mne zde" ani aktívne vnucovanie sa iným osobám za účelom hlasovania vo Tvoj prospech), no nie je zakázané, na priebeh súťaže samotnej upozorniť. Pokiaľ máš vo svojom okolí známeho, ktorý sa tiež veľmi rád pozerá na svet cez hľadáčik objektívu, upovedom ho o tejto akcii. Pokiaľ máš blog, zverejni klik ikonku. Propaguj súťaž samotnú, otvorene vyzývaj konkurenciu. Pretože čím viac súťažiacich bude, tým väčšie budú ohlasy a tým viac bude porotcov, ktorý si budú môcť zhliadnuť Tvoju tvorbu.

Takto na záver si dovolím pripomenúť ešte, že súťažná fotografia by mala byť iba jedna, podľa možnosti minimálne upravená (rámčeky, vyváženie/vylepšenie farieb sú povolené, naopak, striktne zakázané sú zásahy v podobe textov, brushov či kompilácie viacerých obrázkov) a hlavne, TVOJA ;)

Tak, myslím že to je všetko čo som chcela, občiansku povinnosť som si splnila. Lúčim sa teda, celá nedočkavá a zvedavá, ako si sa s úlohou popasoval/a :)

May the force be with you

C.V.O.K.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama