Kapitola 5. 1/2

26. února 2013 v 17:29 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná

Nekamenujte mě, už to dělám sama. -.-" Jedna kapitola měsíčně... jo, stydím se za to. Už je to přesně měsíc, co přibyla kapitola, a ještě k tomu krátká. Nevím, jestli vám to čekání tahle vynahradí, koneckonců něco se DĚJE až v druhé části... Nevím, jak ty své intervaly přidávání vysvětlit. Prostě mám myšlenky na jiné věci a popravdě nevím, kdy to skončí. =/ Teď to vypadá, že mě JS zase chytlo, ale rozhodně neslibuji, kdy bude další kapitola. Mrzí mě to. =( Ale doufám, že i tak se bude pětka alespoň trochu líbit. =)


WAY

Let s Yuri uběhl mnohem rychleji, než jsem předpokládal. V Londýně jsme byli coby dup a pak jsme se odbavili na let do Soulu, hlavního města Koreje. Tentokrát jsme s Yuri neměli takové "štěstí", abychom měli místa vedle sebe. Já měl zamluvenou první třídu a nikde jsem ji tem neviděl. Smůla. Počítali jsme s tím, že tentokrát už pravděpodobně nebudeme sedět vedle sebe, takže jsme se dohodli na tom, že se uvidíme až na letišti po přistání. A že to bylo dlouhé čekání. Letěli jsme přes půlku Zeměkoule, a navíc jsem seděl s nějakým pochybným chlápkem s piercingem v obočí: tři zlaté kruhy a jeden zelený mini meč, táhnoucí se mezi nimi. Štěstí bylo, že jsem seděl u okýnka (a tentokrát jsem to měl i na letence) a moc jsem ho tedy neposlouchal, ale stejně se mi tento rozhovor vryl do paměti.
Nejdřív si myslel, že důvodem mé nepozornosti jeho výkladu je "imaginární hudba, která je pro lidi nedotčené Darem neslyšitelná". Nevysvětlil mi, co je ten jeho Dar, ale stačilo to k tomu, aby do mě každé dvě minuty šťouchal a "vracel mne do reality". Skutečným důvodem bylo, že jsem neměl absolutně vůbec zájem, což si vyložil, jako že nerozumím estonštině. Samozřejmě, že jsem mu rozuměl, ale pro mou ještě větší smůlu spustil anglicky. Celé od znovu.
"Darovaný," oslovil mě. Ani v estonštině jsem nepochopil, proč mi tak říká, ale popisoval, že mám potenciál zahánět zlo, že mi to prý vidí na očích. Pche. Jestli někoho dokážu odehnat, tak otravní lidé mezi ně naneštěstí nepatří. Jaká to pocta, že? Oslovil mě znova a tentokrát jsem se na něj podíval. "Už jste někdy slyšel o kultuře Darovaných? Hádám, že ne, viďte?"
"Jsem si jistej, že něco takovýho jsem už slyšel…" snažil jsem se to uhrát, ale jelikož po mně chtěl detailně popsat historii od roku 1120 až do současnosti a já měl totální okno, nevypadal jsem přesvědčivě. Rozhodl se mi osvěžit paměť, jež vlastně nikdy nebyla obohacena něčím tak stupidním jako kulturou Darovaných.
"Až to uslyšíte, určitě se k nám přidáte jako právoplatný Darovaný, s pevnou vůlí bojovat za dobro," přesvědčoval mě a já se snažil alespoň předstírat, že poslouchám. I tohle mi šlo celkem mizerně. Agexus (tak se mi představil) to však považoval za nedostatečné soustředění, ale to časem zajisté spravím, jak pravil. Snažil jsem se zachytit rozhovor někoho z cestujících: cokoli, co by znělo trošku smysluplněji - třeba trable s poruchou mikrovlnky, pořízení nového koberce, špatný plat v práci, smrt domácího mazla, nevydařený pokus o upečení nádivky… Ach jo.
"…A teprve poté se naše kultura stala známá," zachytil jsem útržek jeho vyprávění. Významně po mně pohlédl a položil mi otázku: "A jestlipak víte, Darovaný, proč asi?"
Povzdychl jsem si a hluboce se zamyslel. Jestli tentokrát odpovím špatně, už to nebudou příznaky kretenismu. Bude to považovat za výpadky paměti a začne znovu! A to už nemohu; zatímco jsem poslouchal rozhovory ostatních, celých patnáct minut současně jsem dokázal předstírat zájem, tzn. značnou část své kultury už převyprávěl. Čím dřív domluví, tím dříve budu moct pořádně vydechnout úlevou.
"No, jste velice přesvědčivý…" zamumlal jsem a zadoufal, že pokud tohle je kravina, neslyšel mě.
"Tak přeci jen jste Darovaný!" výskl radostně. "A to jste mě přiměl mít pochybnosti o vašem potenciálu!" Jeho nadšení jsem sdílel. Ovšem z úplně jiného důvodu.
"Tak, můžeme pokračovat?" otázal se.
"Snad jo," odpověděl jsem a už se napojil na dialogy cestujících. Už jsem v tom byl docela dobrý. Zabavil jsem se na další půl hodinu a průběžně kýval hlavou, souhlasně mručel a zvedal palec, ačkoli jsem neměl páru, o čem to tlachá. Sežral mi to. Ještě ze mě bude hollywoodská hvězda. Konečně se objevila letuška s nápoji a na chvíli zacpala Agexovi pořádnou sklenicí multivitaminového džusu - podle jeho slov, mix hodně druhů ovoce posiluje hodně mozkových buněk; ne, že bych tomu věřil, ale bylo spásné slyšet něco jiného než Slunce nad námi, půda pod námi, magické bytosti uprostřed. Ani byste nevěřili, jak je někdy taková obyčejná konverzace uklidňující.
Počet kalorií bylo však konečné téma a on se opět ponořil do své kultury. A jelikož už jsem znal všechna story všech lidí v první třídě, aspoň na chviličku jsem se zaposlouchal do Kultury Darovaných. A jakkoli zajímavě to znělo, pořád to byla blbost cvoka omylem propuštěného z blázince.
"…Používáme zaklínadla. Samozřejmě že ne opravdová. Takovou moc máme jen uvnitř; a pravé kouzlo dokážeme použít jen jednou za život. Chce to roky, roky učení a pochopitelně nějakou tu praxi. Já svou moc dokázal vyvolat až v padesáti dvou letech, ale to proto, že jsem neměl ten správný potenciál. K Darovaným jsem se dostal jen proto, že jsem jim mohl mnoho nabídnout. A také, jak jsi již řekl, drahý, umím být přesvědčivý. Už nikdy nedokážu vyvolat to kouzlo znovu, ale magii mám stále v sobě. To mě dělá Darovaným. A teď by ses určitě rád zeptal, k čemu se to kouzlo používá…" Jasně, samé bláboly… Možná to zní skvěle z fantasy stránky nebo jako pohádka pro šestileté děti, ne pro staletí starého vampýra. Možná bych se ho mohl zeptat, jak mi může vidět v očích, že mám nějaký potenciál stát se tím jeho Darovaným, když jsem mrtvý a navíc tvor noci se špičatými tesáky.

Stojím na letišti a vzpomínám na jeho poslední slova; "Brzy, velmi brzy se uvidíme, Darovaný. A v tu chvíli už budeš rozhodnutý jít s námi." To určitě. Napovídal mi toho tolik o jejich kultuře, až z toho mám hlavu k prasknutí.
No tak, zapomeň na toho psychopata, přemlouvám se, žvýkajíc bagetu s majonézou. Zřejmě ho sem poslali na odbornou a tvrdou převýchovu a to ho činí Darovaným.
Konečně! Vidím Yuri přicházející ke mně s kufrem v ruce a báglem na zádech. Nevypadá vůbec vyčerpaně. Na rtech má úsměv a jednou volnou rukou mi ještě stíhá mávat. Psychicky jsem naprosto vyčerpaný, ale naštěstí se mě netýká lidská únava po tak dlouhém letu.
"Ahoj," pozdravím jí a vrazím do ruky druhou, nenačatou bagetu.
"Ehm, kdepak," zamítne. "Na řadě jsem já. Pojďme do pekařství." Hlavou kývne směrem k nedaleké pekárně a k mému nosu připluje vůně čerstvých koblih. A samozřejmě její vůně. Snažím se nebýt jí příliš omámený, takže když jako udrobovaný přikyvuju, Yuri předpokládá, že jen velmi nutně potřebuju snídani.
"Tak jaký byl let?" vyptává se mě.
"Nechtěj vědět!" vylítne ze mě. "Něco tak únavnýho jsem dlouho neslyšel! Dřepěl vedle mě nějakej cvok a celý hodiny do mě skoro bez přestávky hučel nějaký hovadiny o Kultuře Darovaných! Neptej se mě, co to je, protože bych ti nejspíš odpověděl Psychopati. A jestli o tom budu muset ještě někdy přemýšlet, budu JÁ ten, co takhle skončí." Hlasitě si povzdychnu. Jsem rád, že konečně mohu nahlas vyjádřit svůj názor. Yuri moudře přikyvuje a já jí beru kufr, protože sám nemám žádný.
"Poslouchal jsi něco z toho?" zeptá se mě s pozvednutým obočím.
"Hm, dozvěděl jsem se, že mám potenciál stát se členem jeho klubu," ušklíbl jsem se. "Jasně. To se radši stanu ochráncem přírody." Pozvednu oči vzhůru.
"A bereš to vážně?" ptá se dál.
"Děláš si legraci? Tvrdil, že ta jeho Kultura Darovaných je dost známá. Škoda, že jsem o ní nikdy neslyšel. A doufám, že už nikdy neuslyším. Jestli něco takovýho fakt existuje, tak to tipuju na hipíky s holínkama a slunečníkem." Zatřesu si rukou před obličejem, jako bych se ovíval vějířem. "Asi z něj dostanu úpal," schválně simuluju.
"V Koreji ještě narazíš na podivíny, Wayi," uklidňuje mě. "Třeba mojí mámu," zasměje se a to už se k ní přidám. Vejdeme do pekárny, vystojíme frontu a koupíme si pořádnou snídani v podobě koblih s čokoládou, kapučína, koláčů a croissantů. Yuri zavolá taxi a odjíždíme z letiště; a také ze Soulu. Toho zmatku mám dost. A díkybohu zapomínám na magory Darované a jejich člena Agexa s patrně rozšířeným nádorem na mozku.

"Vysadil byste nás prosím už tady?" osloví Yuri taxikáře korejsky. Taxikář zastaví na krajnici, vezme si peníze a já vezmu z kufru všechna zavazadla. Taxík odjede a my s Yuri stojíme uprostřed… ničeho. Nejsme ani ne dálnici, spíš na nějaké zapadlé silnici a kolem jsou jen nekonečné travnaté louky a pole, pokryté dokonalou zelení a když kolem nejede žádné auto, je slyšet jen cvrlikání cvrčků.
"Zbytek jdeme pěšky?" ptám se. "Nebo snídáme na silnici?"
"Ale kdepak," odvětí Yuri a vezme si ode mě svůj batoh, kufr mi však způsobně ponechá. "Zavedu tě na moje oblíbené místo. Je to jen kousek."
"A vypadá to tam jinak než tady a další desítky kilometrů kolem?" nadhodím. "Já jen že s tím kufrem se to jeví jako znamenitá túra." Yuri se zahihňá a mávne rukou.
"Stačí ujít jen takový kousek, aby nebyl slyšet hukot aut," vysvětlí. "A ne, nevypadá to tam jinak," dodá.
Dobrá, není vůbec těžké nést věc, která vám připadá jeden gram těžká. Ale Yuri se směje mému hereckému výkonu, takže s tím předstíráním naprostého vyčerpání si patrně vedu dobře. Slunce nad námi začíná pořádně pálit a moje společnice se zbavuje mikiny a zavazuje si ji kolem útlého pasu, na nějž se přinutím nezírat. Yuri není žádná kost a kůže; naopak je hezky zaoblená na těch správných místech a její malé postavě to dodává na půvabu. Vzpomenu na Rachel a připadá mi jako Yuriin pravý opak. Moje nová kamarádka, která stále odmítá být tak oslovována, působí jako rozzářené sluníčko během nádherného letního dne. Je menšího vzrůstu - jako většina Asiatů -, vlasy má nabarvené na světlounkou, oříškovou hněď s blonďatými melírky a občas odlesky barvy jako zapadajícího slunce, a velikýma hnědýma očima hypnotizuje každého, kdo jejímu kouzlu propadne. Naproti ní mi Rachel přijde jako ztělesnění noci. Vlasy barvy noční oblohy, hubené dlouhé nohy, skoro úplně bílá pleť a obličej působíc trochu pochmurně, neurčitě. Navenek jako led, ale uvnitř… uvnitř je to pořád moje Rachel; ta s hloupými nápady a smíchem, který nepřeslechnete, dobře chráněným egem a občasnou nevítanou povýšeností, ta kreativní i šedá myška Rachel, do níž jsem se zamiloval.
Jako den a noc. A já propadl té temné části, kde bez baterky nevidíte a nevíte, co dalšího se stane. Nevíte, zdali si pro vás připraví hvězdy či ničivou bouři. A ač jsem stále na slunci, stín poskytující útěchu mi chybí. Chybí mi má Rachel. Ať udělala, co udělala, nepřestanu si vyčítat to, co jsem já neudělal; a sice nezastavil ji.
Yuri zastaví a odhodí batoh na zem. Vytáhne z něj velikou kostkovanou deku a rozloží ji na trávě. "Doufám, že máš rád pikniky," prohodí s výrazem, jako že stejně nemám na vybranou, že toho pikniku se zúčastním třeba i po amputaci všech končetin.
"Jak by ne," vrátím se konečně do reality, do dne zalitého slunečními, hřejivými paprsky. Položím se na deku a Yuri mě s káravým úsměvem napomene, kam se asi vejde ona, ne? Bezděčně pokrčím rameny a rozřehtám se. Ona zatáhne za deku a pokouší o to, abych se z ní skutálel. Bezúspěšně. Zůstanu na dece a ona si tedy lehne na trávu vedle. Nevypadá, že by jí to nějak vadilo. Popadne sáček s koblihami a nabídne mi. Vezmu si čokoládovou a s překvapením zjišťuju, že je ještě trochu teplá. Mlčky žvýkáme naši snídani a užíváme si to hezké počasí. Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem byl takhle klidný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | E-mail | Web | 4. března 2013 v 16:13 | Reagovat

Wow! Píšeš úžasně. :-) Vůbec to není krátké, ale akorát. :D

2 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 18. března 2013 v 19:29 | Reagovat

Aaa! Konečně jsem se dostala ke čtení na tomhle blogu! :-D Bože, jak jsem bez toho mohla tak dlouho přečíst. Je to jako ta nejlepší droga a já musím jít dál, jinak mě to zabije!! :-D
(Pokud jsi to nepochopila, tak je to dokonalý! :-D )

3 Vicky Vicky | Web | 18. března 2013 v 19:38 | Reagovat

[1]: děkuju!!! :-)

[2]: Mockrát dík :-D Nevadí kdy čteš, já jsem ráda za to, že vůbec :'DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama