Kapitola 5. 2/2

26. února 2013 v 17:33 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná
RINA

S Riou se chystáme do obchůdku s čarodějnictvím, ale zdržuje nás Riino zoufalé dilema, zda si vzít tyrkysovou nebo krémovou kabelku. Tyrkysová se jí hodí ke skřipci ve vlasech a krémová k páskovým botám. Mám jí plné zuby, ale ne, že by jí to zajímalo. A útěcha jako "Obě kabelky se k tobě hodí" a "Obě kabelky jsou hezké" nepomáhají - neprozrazují totiž nic, co by už Ria sama nevěděla. Povzdychnu si a oznámím, že jestli si hned nevybere, odcházím bez ní.


"Ale co když tam bude pracovat nějakej hezkej kluk?" zoufá si a musím v duchu poděkovat sama sobě; ať už mám jakkoli hrozné nebo smrtelné upíří problémy, nejsem otrokyní módy, což se mi mnohdy zdá i horší.
"Takže se hned po vstupu dovnitř zaměří na tvojí kabelku?" odseknu stále víc netrpělivá.
"Jasně že ne," odpoví rychle Ria. "Přece bych si nezačala s nějakou buznou."
"Pak ti to může být jedno," řeknu já. "Předpokládám spíš, že to tam povede nějaká starší paní, co si bude hrát na věštkyni. Nic pro tebe."
"Hm…" zabručí nespokojeně a natáhne se pro tyrkysovou. "Tak pojď, ať to máme z krku."
Zamkneme náš pokoj a míjíme naše budoucí spolužáky. Někteří se učí, jiní se zaujatě baví s přáteli, mají plány na nový školní rok, řeší problémy jako kdo bude nový tělocvikář, zda si k večeři objednat pizzu nebo zajít do restaurace… Proč mi to jen není povědomé. Bylo by tak snadné vyplnit čas, který nám zbývá, ale copak bychom při tom nemyslely na všechno, co nás čeká? Smutně si prohlížím středoškoláky, kolem nichž procházíme a závidím jim jejich životy. Nejsem nijak zvlášť sobecká, ale nějakou dobu ještě určitě potrvá, než se se svým osudem smířím. Vyjdeme ven ze školy do horkého dne a já si nasadím kšiltovku. Ria si bezmocně zaclání oči rukama, ale je jí to k ničemu. Přispěchám jí na pomoc se svými slunečními brýlemi od Gucciho a ona si je ode mne vděčně vezme. No jo, co bych pro sestru neudělala.
Za chvíli už stojíme před krámkem a nejistě přešlapujeme. Ria opět řeší dilema, zda vstoupím první já nebo ona. Tvrdí, že člověk za pokladnou automaticky zaměří pozornost k první osobě, takže kdyby šla sestra druhá, mohla by být přehlížena. Naopak pokud půjde jako druhá, bude zde platit pravidlo "To nejlepší na konec". Nehádám se s ní, ale čekání, kdy se konečně rozhodne, není nejpříjemnější. Vrací mi Gucciho brýle a několikrát pohazuje hlavou.
No konečně, říkám si pro sebe, když mě posílá jako první. Otevřu dveře, uslyším cinknutí zvonku a ovane mě vůně starých knih, bylinek a vonných svíček. V krámku je šero, zadýcháno a vládne zde podivná atmosféra. Kam se podívám, tam se seznamuji s pořádnými zástupy prachu, takže předpokládám, že Ria ještě začne "elegantně" kašlat jako dámička z vyšší společnosti.
Každopádně její starosti, zda vstoupit první nebo druhá, byly zbytečné. Za kasou nikdo není a jediný důkaz o přítomnosti člověka spatřuji v podobě stále se kolébající židle za stolem.
"Řekla bych, že místo kabelky jsem si měla vzít plynovou masku," prohodí Ria a konečně se dostaví její graciézní zakašlání.
"Asi tak," souhlasím, ale to už někdo vychází z prostoru mezi regály s knihami. Je to vysoký muž, řekněme o čtyři roky starší než my, s plnou náručí obrovských bichlí. Vypadá, že sebou každou chvíli sekne na zem. Ria se chopí příležitosti a hned mu spěchá na pomoc. Bere dvě knihy do své náruče, ale překvapí ji jejich váha, rychle ztratí kontrolu nad svým tělem - v rozpacích nejspíš zapomene na upíří schopnosti - a už se hroutí na muže. Neubráním se smíchu a přitisknu si dlaně na ústa. Tolik k Riině talentu povalit svým šarmem muže na kolena.
Muž se rychle zvedá a pomáhá i Rie, která se díky dvanácticentimetrovým podpatkům nemůže postavit na nohy a následně sbírá všechny knihy.
"Omlouvám se," říká Ria a upravuje si vlasy. "Chtěla jsem jen pomoct!"
"Už se stalo," odbude ji muž a postaví knihy na stůl ke kase. Ria se zarazí - takovou reakci nečekala. Běžní muži v takovéhle situaci už převezmou iniciativu, omlouvají se a jako dostatečné vyjádření ospravedlnění ji zvou na večeři do drahé restaurace nebo do kina. Tohle bude asi pořádný mrzout, protože ani kdybych byla největší optimista běhající po Zemi, neřekla bych, že má v úmyslu se omlouvat. Jeho výraz napovídá, že se sám sebe ptá, kdy asi vypadneme.
"Co tu chcete?" zeptá se po chvilce trapného mlčení. "Kosmetika je o pár obchodů dál."
"Přišly jsme sem," odpovím rázně, než Ria stačí říct nějakou hloupost.
"A co chcete? Prodáváte drogy nebo co? Nevypadáte na dealerky," soudí nás.
Obě se zarazíme. Drogy? Dealerky? Co je tohle za obchod? Jestli drogovému opojení tady říkají čarodějnictví, pak nechci vědět, jak říkají třeba lakům na nehty; ohnivá láva, ne? Povzdychnu si.
"Ne, nic takovýho," řeknu a horečně přemýšlím, čím bych mohla zachránit situaci. "Moje sestra se vyzná… v knížkách a bylinkách a tak a navíc hledá brigádu přes zbytek prázdnin," lžu rychle. "A navíc když jsme viděly tu ceduli ČARODĚJNICTVÍ, zaujalo nás to. Neřeknete nám o tom víc?"
"Řeknu vám jen to, že kopyta v podpatcích nezaměstnáváme. Potřebujete ještě něco?"
"No páni, nedivím se, že je tady tolik zákazníků, co, Rio? Příjemnej zaměstnanec," uklouzne mi a začervenám se. Nechtěla jsem to říct nahlas, ale pokud chce urážet mou sestru, tak ať to dělá raději v její nepřítomnosti. Nesnáším klepy, ale v tomto případě bude pro jeho vlastní bezpečí mluvit o ní pouze v dobrém. Proto je možná načase odejít a smířit se s neúspěchem.
"Myslíte si, že jsem nějaký kopyto?!" vyhrkne najednou Ria popuzeně.
"Dokonce jsem se o tom přesvědčil," odpoví muž.
"To teda nepřesvědčil! Chtěla jsem vám jenom pomoct s těmi knížkami, ale zřejmě jste takové nemehlo, že mi jste mi je ani nedokázal podat!"
"Asi jsem tě viděl?! A -"
"Mohl jste nás slyšet -"
"Rio, tohle nemá smysl," přeruším ji rychle a obrátím se na muže. "Nechceme dělat potíže. Jde nám jenom o tu brigádu a zajímalo nás to čarodějnictví. Nebo to je taky podfuk?"
"Nedivila bych se," podotkne Ria.
"Myslím, že brigádu si můžete sehnat kdekoli jinde," řekne muž už trochu klidněji. Teprve teď si všimnu, že má na tričku připíchnutý štítek se jménem Troy. "Ale co se týče čarodějnictví, jste tady správně. Pokud vám je ovšem osmnáct let. A to, jak vidím, není."
"Co na tom záleží?" ptám se.
"Tohle není žádné bylinkářství, šarlatánství a vytahování králíků z klobouku," odpoví. "Tady o něco jde. Má to své důvody, proč není vhodné pro mladší osmnácti."
A vztahuje se to na vampýry?! mám chuť vyprsknout. "Takže jde o ilegální záležitost." Založím si ruce na prsou a provrtávám Troye zpytavým pohledem. Vypadá zaraženě; tohle nečekal.
"Ne!" vyhrkne až příliš rychle. "Podívejte, co chci říct, že se to týká i praktiky."
"Můžete nám o tom aspoň něco říct?"
"No… hele, já mám práci a žádný čas na nějaký vybavování s puberťačkami," snaží se z toho Troy vymluvit.
"Právě proto se hlásím do brigády; abyste na takovéhle věci čas měl," zapojí se mezi nás Ria. Musím uznat, že máme oproti němu navrch.
"Ale…"
"O peníze mi nejde," ujistí ho Ria.
"No jistě," odfrkne Troy. "Co jsem čekal, že."
"Máte něco proti zazobancům?!" vypálí po něm Ria.
"Tedy!" vložím se mezi začínající hádku zas já. "Myslím, že je načase se představit."
Oba se na mě podívají, jako bych po nich chtěla kukuřicovou zmrzlinu a pak se ozve Ria. Natáhne k Troyovi ruku.
"Ria Mandiová." Její ruku nepřijme, ale mezi zuby ucedí:
"Troy StGermain." Po chvíli dodá. "A nechám tě tu pracovat jenom do konce prázdnin. A nic praktického tě učit nebudu, maximálně tak převyprávím historii a kulturu."
"A co nějaká Kniha kouzel?" optá se Ria.
"Jsi měla říct hned, že jsi Saxána," odvětí sarkasticky Troy. "Tu možná najdeš mezi regály, spolu s Babským uchem."
"Vtipné."
"Zítra tu buď na pátou ranní. Končíš ve tři."
"A přestávka na oběd?"
Podívá se na ni, jakoby po něm chtěla hodinky s vodotryskem.
"Co jsem řekla?" diví se Ria.
"Přestávka na oběd není. Nashle."

"Tak tohle nebylo VŮBEC divný," začne hodnotit sestra, jakmile se za námi zabouchnu dveře, divže nevyletí z pantů.
"Příjemnej, co?" pokrčím rameny.
"Je tak… nadutej a protivnej a sarkastickej a…"
"Prostě jako ty," doplním ji.
"Cože?" vyprskne.
"Ale nic." Povzdychnu si a znovu nasadím kšiltovku. "Tak co, nerozmyslela sis to? Chceš tam dělat brigádu, i když tím svoje nervy vystavuješ maximálnímu ohrožení?"
"Ani nevím… myslím, že se na to nehodím. Koneckonců, jak řekl ten nadutec, mohla bych si kdekoli jinde sehnat práci."
"Ale?"
"Ale… nechci mu udělat tu radost a vzdát to hned na začátku."
"To není všechno, co?"
"Není…"
"Líbí se ti?"
"Mně?!"
"Ne, Obamovi!"
"Hm… možná."
"Možná?"
"Dobře, přiznávám! Sere mě jak zlomky a odmocniny, ale tak nějak se mi zdá, že kdybych odkryla tu příšernou masku drsňáka, na kterýho si hraje, našla bych svou spřízněnou duši."
"Tohle můžeš říct jenom ty." Oči pozvednu k nebi. "Vidíš člověka a hned si ho zaškatulkuješ."
"Jasná věc!"
"Tak, kam půjdeme?"
"To je jedno… asi zpátky na internát. Musím si v kufru najít image svůdné brigádnice," oznamuje mi.
"No, tak to tě čeká těžká práce!" řehtám se a šťouchnu do ní. Cestou na internát si ještě koupím zmrzlinu a s Riou se vzájemně pošťuchujeme. Ona se mi směje, že jsem ještě nikdy neměla kluka a já jí to oplácím tím, že ona je zas marnivá a většinu svého času věnuje zbytečnostem - jako například vytvářením image svůdné brigádnice.
Když dojdeme k internátu, smějeme se na celé kolo a tak si ani nevšimneme Paní Baculky. Až poté, co jsme na schodech ke dveřím, o ni zavadíme pohledem. Ztichneme, ale Ria mě štípne, takže vyprsknu znovu.
"Kde jste byly, dámy?" měří nás podezřívavě vychovatelka.
"V krámku s knihami," odpoví Ria. "Je to zločin?"
"Ne," odpoví vychovatelka klidným, ale ledovým hlasem. "Zločin je vaše mrtvá spolužačka s useknutou hlavou ležící před dveřmi do vašeho pokoje."

RACHEL

Už skoro nevnímám… Pohlcuje mne tma a v mé hlavě není k nalezení jediná souvislá myšlenka. Oči se mi zavírají a já vím, že jediné, co mě udržuje naživu, je má pevná vůle; avšak i ta už se začíná potápět.
Nebude dlouho trvat a utopím se. Dřepím na zemi a voda je mi po ramena. Mohla bych se postavit, ale na to nemám dost síly. Mohla bych se pokusit vyšplhat nahoru a vyrazit kamennou desku, jež mě zde drží zavřenou, ale pochybuji, že bych se dostala třeba jen do poloviny. Mohla bych volat o pomoc, ale můj hlas by spolkla studna sama a mě by nikdo neslyšel.
Povzdychnu si a nevím, co dál. Možná bych ani nic dělat neměla. Možná je tohle zkrátka konečná. Napáchala jsem spoustu škody a toho, co mi bylo světlem, jsem si nevážila, takže tohle je odměna.
Jak se do mě dostala ta droga? Společně s kolíkem nebo mi ho Derek vlil do krku. Jsem si jistá, že jeho chuť by mi zůstala na jazyku tak dlouho, dokud bych si ústa nevypláchla. V tomto případě bych se mohla pokusit zvracet a dostat ze sebe alespoň část drogy. Byla bych silnější a dostala bych se ven. Bylo by to příjemné, ale zachránilo by mi to kejhák. A druhá možnost; že se do mě jed dostal spolu s kolíkem. Ten už nemám a i rána je zahojená. Pro jednou proklínám výhody upírství. Nebýt zacelené rány, stačilo by se v ráně trochu "zašťourat" a dostat jed ven. Už se sice rozběhl po celém mém systému, ale aspoň část bych odstranila. Teď se tedy musím zranit znovu - a na to samé místo - a najít místo, odkud se droga rozptyluje do systému. Možná už je pozdě a možná už žádné takové místo nenajdu, ale to by znamenalo, že jed je již rozptýlen a tím dřív se s ním mé upíří tělo vypořádá. Předpokládám však, že Derek ve svém vlastním zájmu do mě dostal jedu co možná nejvíc, abych dlouho vydržela v tomhle stavu.
Možná mám šanci na záchranu.
Obrátím se ke kamenné stěně a veškeré síly vynaložím k tomu, abych z ní vyrvala i malinký kamének. Táhnu a táhnu, energie ze mě vyprchává, nevzdávám se však. "Tak pojď, ty pitomče!" drtím slova mezi zuby a vztek mě dokopává k tomu, abych sebou nešlehla do vody. Cloumám kamenem a už nezbývá mnoho. Za chvíli bude můj.
Konečně! Ruce mám červené, kůži sedřenou, ale nic si z toho nedělám. Rychle se zase hojí a já po hmatu hledám ostrou hranu. Je to trochu obtížné, protože studna je převážně ze zakulacených kamenů, ale pro jednou mám štěstí. Strhávám ze sebe tričko, cpu si ho do úst a připravuji se na tu obtížnější část. Zatínám zuby a ostrou hranu kamene vrážím přesně na to místo, kam mě strefil Derek kolíkem. Z hrdla se mi vydere nelidský výkřik a před očima vidím hvězdičky. Tváře mám mokré od slz a nemám daleko ke zkolabování. V hrudi mi zeje díra velikosti polovičního palce a z ní se hrne krev a… ještě něco, co mi nepříjemně smrdí. Droga. Ano.
Třesu se bolestí, ale vím, že pokud nechci, aby se mé zranění zase začalo hojit a znemožnilo tak droze průchod ven z mého těla, musím díru uchovat. Už nevím, kde je nahoře a kde dole, nevnímám nic kromě bolesti a jediné myšlenky, že se musím zachránit pro záchranu někoho jiného. Myšlenky, která mě udržuje při vědomí. Nepravidelně dýchám, otřásá mnou zima, zmatek a dezorientace a opravdu nezbývá mnoho a podvolím se temnotě. Ještě předtím však znovu a naposled udeřím hrotem do své hrudi; teprve potom sebou plesknu do vody, obličejem dolů, kamen mi vypadne z ruky a mou mysl pohltí nevědomost.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Paulette Paulette | E-mail | Web | 28. února 2013 v 20:40 | Reagovat

Ahoj Vicky :-)

Rada by som Ti oznámila, že na mojom blogu prebieha knižný marcový projekt. Bola by som veľmi rada, keby si sa doň zapojila. Samozrejme, pokiaľ nemáš záujem, pochopím to :-)
Pre bližšie informácie klikni tu - http://abracadabra.blog.cz/1302/project-book-month

Neber to, prosím, ako reklamu, ale ako pozvánku. Ďakujem :-)

P.

2 Pauline* Pauline* | Web | 1. března 2013 v 22:10 | Reagovat

krásná pochvala. Moc děkuju. a jo hod si nás do oblíbených budeme rády. díky ;)

3 Lexi Lexi | 2. března 2013 v 12:44 | Reagovat

Dosť dobrá poviedka.. Už som pečítala aj predchádzajúce časti :D Teším sa na ďalšie :D
PS: Už som si ťa pridala do ASSF :-)

4 Jane Jane | Web | 2. března 2013 v 12:52 | Reagovat

krásná kapitolka :))

5 Lexi Lexi | 2. března 2013 v 14:16 | Reagovat

Ahoj :-) Znovu sa ozývam, lebo mám novú ikonku na blog... Nemusíš používať môj avatar :-) Tak to prosím zmeň :-) Dik :-)

6 Vicky Vicky | Web | 2. března 2013 v 18:00 | Reagovat

[3]:

[4]: děkuji :))

[5]: jasně ;)

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 2. března 2013 v 19:48 | Reagovat

Povedená kapitola. Je to sice první kapitola co jsem četla, ale určitě si přečtu i ty předešlé :-)
Do AFFS jsem tě vzala, tak si mě můžeš zapsat.

8 Vicky Vicky | Web | 2. března 2013 v 19:52 | Reagovat

[7]: Ok
děkuju :))

9 Erin Erin | E-mail | Web | 3. března 2013 v 19:11 | Reagovat

Panejo, čím dál tím zajímavější!
Je to skvělé číst kapitolu z několika úhlů najednou. Člověku hned dojde, že píšeš skoro realitu v přeneseném smyslu. Víš, co myslím--> Někdo se má dobře, někdo špatně, někdo je šťastný, někdo smutný. Úžasný!
To s Rachel mě strašně zajímá. Kdo jí pomůže, pokud vůbec někdo, nebo jestli se z toho problému vylíže sama. Ria a Rina užívají života, asi. Ale přesto kujou nějaké pikle. Jak s tím Troyem, tak s čarodějnicema. A Way? Milovaný plyšáček. Ten si asi užívá nejvíce, což je dobře. Alespoň  někdo se netrápí. Teda zatím, protože jak tě znám, za chvíli se trápit bude :-D
Těším se na další kapitolu a moc se omlouvám za zpoždění. A taky se moc omlouvám za to, že sešit je stále u mě. Říkáš, že ti to nevadí, ale mě to vadí. Je mi trapně a strašně moc mě to mrzí. Pokusím se to co nejrychleji napravit. Ještě jednou, promiň mi.

10 Vicky Vicky | Web | 3. března 2013 v 20:09 | Reagovat

[9]: páni děkuju :)) No, zatím mám jen hrubou představu o tom, co by se mohlo dít Wayovi, ale když přijde na to to napsat, je to složitější :D A Rachel? Jsem asi stejně bezradná jako ona :D Ale aspoň u Riny a Riy (omg ty jména mě štvou :-D ) vím přesně další události >.< Jo, z víc pohledů píšu, protože jak jsem zjistila, jsem líná u někoho vydržet dýl než 3 stránky :D
Ještě jednou děkuju :-) Takový komentář potěší :)) Hele, vím, jak ti je, vždyť mně to taky tak dlouho už trvalo... ;-) Jsou důležitější věci :)

11 Angela Angela | E-mail | Web | 4. března 2013 v 16:26 | Reagovat

Páni! Četlo se mi to jedním dechem... :-) Určitě si musím přečíst předešlé díly, je to skvělá povídka! :D

12 Vicky Vicky | Web | 4. března 2013 v 19:51 | Reagovat

[11]: děkuju...:)

13 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 18. března 2013 v 19:41 | Reagovat

Já můžu jenom souhlasit tady s Erin, protože má zase jednou pravdu s tím, že je vidět, že naše spisovatelka má pořádný talent :-D
Tolik přenesených pohledů prozradí, že člověk je buď génius nebo dokonalý spisovatel, který taky už nějaké ty zkušenosti s psaním přece jen má. A u tebe platí obojí.  :-D  :-D
Já vím jsem nepřející, ale proč trpí jenom Rachel? Jasně - byla bych nerada, kdyby trpělo víc lidí, ale ona si to moc nezaslouží a to se mi ani trochu nelíbí. Ale zase jsem ráda, že Way se raduje a je v pohodě. (Zatím :-D )
Ach jo. Já musím jít hned číst dál nebo se zblázním! Tohle prostě nejde. Tak dlouho jsem flákala takové úžasné čtení! Zastřelte mě někdo prosím pěkně!! (Ale až potom, co to dočtu :-D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama