4. kapitola 1/2

12. března 2013 v 22:25 | Vicky |  Ticho v srdci

Wtf??!! 5. ledna přibyla poslední kapitola Ticha v srdci??? Co to má znamenat...? Ano, hanbím se, hanbím..., ani jsem si nevšimla, že tak dlouho nepřibyla nová kapitola. :( A přitom byla z více než poloviny napsaná! Jsem prostě hrozná a vyčítám si to...:(
Nicméně tuhle kapitolu věnuji Aravis, která na Ticho tak dlouho čekala a vlastně mě přiměla se k němu vrátit. :) Díky! :)

Jako zdroj světla můžeme považovat pouze měsíc, který je stejně každou chvílí za mraky, takže ve výsledku nám není k ničemu. Nedostatek světla není můj nejhorší světla; spíš mi vadí Wesleyho poznámky a omylem vyřknuté nadávky, když zakopne (což se děje prakticky celou dobu), narazí do stromu, nebo si podvrtne kotník. Ach jo. A "procházka", kterou jsem původně plánovala, se mi hroutí před očima. Ach jo.
Když ale sebou Wesley sekne asi po padesáté páté a po padesáté páté se les zatřese pod tíhou jeho slovníku, dojde mi trpělivost. Svůj vztek kryji chladným výrazem, ale není to nutné, protože Wesley mě beztak nevidí.
"Tak," spustím, čímž ho přinutím zastavit. "Dál půjdeš sám."
Napůl čekám, že na mě začne pálit salvu sprostých slov, ale (naštěstí) má slova dosáhnou jen toho, že Wesley na mě vykulí oči a chvíli není schopen slova.
"A to tě napadlo jak?" vypadne z něj asi po deseti vteřinách neslušného zírání.
"Víš, jako budoucí agent bys měl vědět, že mě věci nenapadají. Všechno si totiž organizuješ dopředu, nejlépe podle časového plánu, abys stihl a dosáhl každého bodu na svém seznamu nezbytných záležitostí," povím mu místo odpovědi, kterou si zřejmě přál.
"Vždyť to tady vůbec neznám! Co když - co když se ztratím, zraním se a zmrznu? Už ti jako agent budu na starou belu a můj strejda tě pěkně vydědí!" supí.
"Říká se tomu vyhazov, Wesley," opáčím klidně. "A naneštěstí pro tebe tohle ani není prakticky možné, vypustit člověka plného informací do světa a riskovat, že začne zpívat písničku o jedné tajné organizaci, o níž by nikdo neměl vědět…" Klidně bych i pokračovala, ale z Wesleyho vyletí cosi jako povzdychnutí, což mi více připomíná bolestný nářek. Já jsem ta, co by si měla zoufat, ale nutím svou drahou trpělivost, aby se mnou zůstala ještě chvilku.
"Na tohle nejsem vůbec stavěnej!" řekne.
"Tak fajn, zaprvé, ještě jsi to ani nezkusil," spustím. "Zadruhé, co poručím, platí, takže bys raději měl uposlechnout, než ti zabavím tvoje saky paky a nechám přespat venku na mrazu." Polkne a nevypadá na to, že by si chtěl ještě stěžovat. Pak si vzpomenu na Chada. Momentálně se mu na sto procent jevím jako zlá mrcha, takže raději dodám: "A zatřetí, žádný chlap nepřizná svou porážku, pokud tedy není teplej." Snad narážku pochopí v legraci.
"A žádná ženská si nepodmaní chlapa, pokud tedy nemá srdce z ledu," oplatí mi to a slova pokud tedy zdůrazní napodobeninou mého tónu. Touha poslat trpělivost pryč je silnější. Snažím se ignorovat jeho poznámku.
"Půjdeš dál směrem na sever," rukama gestikuluju, že směr na sever znamená stále rovně. "Dojdeš na kraj lesa a pak se vrátíš oklikou kolem lesa." Zdůrazním slovo kolem. "A jen se neboj, že bych si to nezkontrolovala. Když budu chtít, zítra si tvoje stopy najdu a zavedou mě tam, kam až jsi došel. Jestli zjistím, že jsi šel jinudy nebo sis vycházku zkrátil, následující noci spíš venku - pokud tě vůbec nechám spát." Ušklíbnu se. Nechci mu říct, že ho celou dobu budu sledovat a pozorovat zdálky. Chci mu dát pocit, že je úplně sám uprostřed divočiny a třebaže mu hrozí nejedno nebezpečí, musí si poradit a splnit úkol na vlastní pěst. Nevěřím, že za ty dva dny získal vědomosti a okusil dostatek situací, aby nyní nezpanikařil a neztratil se, ale času ubývá. Nebudu ho učit, jak chodit po lese.
"A kde budeš ty?" zeptá se, přičemž se mu chvěje hlas.
"O to by ses vlastně neměl vůbec zajímat, ale když to potřebuješ vědět, mým úkolem je teď vrátit se zpátky a převzít po Chadovi hlídku," odpovím mu zcela pravdivě. Nezalhala jsem, protože jsem neřekla, že ten úkol splním. Zřejmě bych mu nebyla dobrým příkladem, kdybych mu oznámila, že na nějaké sliby kašlu.
"Ale teď fakt: co když se mi něco stane?"
"Pak si poradíš s prostředky, co ti poskytne tenhle batoh." Vrazím mu do ruky bágl, který jsem ještě v rychlosti před odchodem sbalila. Je v něm láhev vody, obvaz, provaz a kompas. Bohužel musím myslet na to, že asi těžko určí světové strany jen s pomocí vlastních znalostí, ačkoli kdyby uprostřed noci použil řídící orgán pojmenováním mozek, došlo by mu, že zpátky se dostane pouhým otočením o 180°. Nechci ale riskovat, že ho to uprostřed noci nenapadne, takže takový kompas rozhodně neuškodí. Navíc je nastavený tak, že když na něj po celý den svítí světlo, v noci svítí. Wesleymu to ušetří dobrých pár zakopnutí.
"Když já nevím…"
"Neodsuzuj nic, co jsi nezkusil," přeruším ho, jelikož už nemám nervy tohle poslouchat. "Koukej vyrazit a být do rána zpět. Když budu chtít, najdu tě i dva metry pod zemí. O nějaké ztracení se neboj." Tímto mu patrně dodám jistotu a už neotálí. Asi ho napadlo, že čím dřív vyrazí, tím dřív dojde cíle. Ještě jednou se mě však zeptá na směr a pak už hrdě vykročí. Musím dodat, že asi po takřka deseti metrech sebou šlehne na zem a hlasitě zakleje. Pokrčím rameny a skrčím se k zemi. Ještě není dostatečně daleko, abych se za ním vydala. Řeknu si, že za deset minut vyrazím; to bude můj drahý žák řekněme sedmdesát metrů daleko. Dost daleko, než aby to vzdal s uvědoměním, že se bude muset vzdát místa na posteli a tepla spacáku.

Wesley je trošku dál, než jsem předpokládala, takže když se zvedám, musím vykročit svižněji, abych ho dohnala. Ne, že bych si opravdu dělala starosti o jeho ztracení. To, co jsem mu řekla, jsem myslela naprosto vážně. Ano, vysílilo by mě to, ale jeho stopy bych našla, i kdyby byly zapadané čerstvým prašanem. Nakonec bych ho přeci jen našla.
Nalézt ho není vůbec těžké. Jeho hlasité nadávky a komentáře slyším ještě dlouho předtím, než ho spatřím. Potácí se mezi stromy, vzteká se, mluví sám se sebou a občas si pro sebe brouká melodie nějakých písniček. Bojí se, to je jasné, zvlášť když všechno absolvuje v domnění, že já jsem u naší chatky na hlídce místo Chada.
"Pche, bych chtěl vidět jí, jak by si poradila," říká si namyšleně Wesley. "A taky by něco měla udělat se svým přístupem k lidem," pokračuje. "Totálně ignorantská, arogantní agentka, ve výsledku příjemná jak prášky na sraní!" V tom momentě se ozve rána, Wesleyho výkřik a mně dojde, že opět upadl. Dobře mu tak, pomyslím si. Za ty poznámky by si zasloužil něco mnohem horšího. Snažím se potlačit touhu rozběhnout se za ním v naprosté tichosti a pořádně ho vystrašit. Samozřejmě to neudělám, protože jestli jsem podle svého žáka ignorantská, tak ať má aspoň pravdu. Mám svou hrdost. Až někam spadne, zlomí si nohu, zachovám se stejně tak, vztekám se v duchu a nemohu z hlavy vypudit, co o mně řekl. Vím, že Chad by o mně nikdy neřekl, že jsem příjemná jak prášky na sraní, ale je možné, že i malý kousíček jeho by si něco takového myslel?
A dost. Nejsem tu, abych se nechala urážet a hloubat nad svou povahou. Doposud jsem se svým přístupem k ostatním vycházela s dobrými výsledky, moji nadřízení byli nadmíru spokojení, takže kvůli jednomu pubertálnímu paku se nehodlám měnit. Ať si do mě dloube, jak chce. Navíc jeho strach je pochopitelný. Mluví z cesty.
Sleduji ho, poslouchám narážky, každou chvíli se přemlouvám ke klidu, až se konečně dostane až na konec lesa. Schválně, jestli si vzpomene, co má udělat. Má se vrátit oklikou a vypadá, že nad tím přemýšlí. Vsadila bych všechno, co mám, že dumá nad tím, co jsem zdůrazňovala - a zároveň tak trochu přeceňovala své schopnosti. Že bych si jeho stopy našla, kdybych chtěla. Tedy - našla bych je, ale samozřejmě ne hned, až po velmi bystrém bádání. A pochopitelně by u toho nesměl být Wesley, aby vyvracel má slova a posmíval se. Wesley nyní určitě přemýšlí, jestli bych se dopátrala pravdy, kdyby mě neuposlechl a šel zpátky jinudy, než jsem poručila.
Potěší mě, když nakonec přeci jen udělá, co mu bylo zadáno a zpátky se vrací oklikou. Docela mě překvapí, že můj žák už nepadá tolik jako předtím; zřejmě si uvědomil, že nemá na vybranou a dřív nebo později by se musel sžít s přírodou.
Pronásleduji ho až k chatce a pak mu tiše tleskám. Popravdě? Čekala jsem, že se vrátí až někdy ráno - a bůhví jestli. Neříkám, že jsem nepozorná, ale vždycky bych asi neměla dávat na první dojmy.
Wesley si samozřejmě myslí, že jsem na hlídce - v čemž ho také hodlám nechat. Pozoruji, jak se rozhlíží - pravděpodobně hledá Chada, ale jestli je stále na hlídce, nedopátral by se ho, ani kdyby Chad stál dvacet metrů od něj -, párkrát tiše zavolá jméno mého kolegy, ale pak patrně usoudí, že to nemá cenu, takže zaleze do chatky a zabouchne za sebou dveře.
Já se pro sebe spokojeně usměju a vyrazím k chatce též. Už se nesnažím postupovat tak obezřetně, protože teď už nejsem špiónka, jenom… špiónka mimo službu.
Pak ale najednou uslyším nedaleké kroky a kdoví proč sebou prudce škubnu a skončím za vysokým smrkem, dobře ukrytá před zraky pozorovatelů. Proč mám tak splašený dech? Co je špatně? Vím, že něco určitě - ne, tím jsem si jistá -, jen přijít na to, co. Kdyby šlo o Chada na hlídce, takhle podivně bych nereagovala. Chada poznám. Kdyby byl někde poblíž a chtěl se mi ukázat, stačilo by křupnout větvičkou a já bych ho ihned poznala. Jenomže tohle je normální chůze, šustění listí, křupání klacíků pod nohama - známky, že se někdo přibližuje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Melanie Melanie | Web | 14. března 2013 v 18:51 | Reagovat

Kruci, chvíli zanedbávám svoje oblíbený blogery a už mám tolik čtiva, že nevím, kam dřív :-D Musím to dohnat :-D

2 Domča Domča | Web | 19. března 2013 v 18:19 | Reagovat

Trochu dlhšie som sa tu neobjavila, ale to sa posnažím napraviť :D teším sa, že si pridala aj kapitolu k tejto poviedke :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama