Kapitola 6. 1/2

9. března 2013 v 22:17 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná

Zdravím! :)
Právě jsem dopsala 6. kapitolku a jsem na ní docela hrdá! ;) Konečně se začíná dít něco, co se bude postupně rozvíjet... A snad jste nečekali moc dlouho. XD Chcete pravdu? Takhle BRZY jsem dopsání šestky ani nečekala! Počítala jsem s tím, že mi to bude trvat tak o nejméně dva týdny později... No dobrá, možná bych se měla i trochu stydět, že kapitola je AŽ teď. :D Ale tak nic, užijte si kapitolku a budu ráda za každý váš komentář. ;)


RACHEL

Když se mi vrátí vědomí, pokusím se nadechnout. Vtom si uvědomím, že mám plnou pusu vody, kterou jsem právě vdechla, takže se rozkašlu a trvá docela dlouho, než se uklidním. Rychle se snažím zase získat rovnováhu a v té chvíli zjišťuji, že stát mohu jen na špičkách. Ale to nevadí. Droga se dostala ven z těla (zatím zřejmě ne všechna, ale přesto pro mě uspokojivé množství), rána opět zacelila a já mám konečně moc nad svým tělem - a také myšlenkami. Zase jsem to já. Už bylo načase.
Obrátím se ke stěně a začnu plynule šplhat. Nedělá mi to nejmenší problém; vystouplé kameny fungují jako hrbolky na horolezecké stěně. Na té mi to vždycky šlo, už i jako člověku. Netrvá dlouho a jsem u kamenné desky. Nejsem si úplně jistá, jak se chci dostat ven, ale zachovávám klid. Koneckonců - pokusů mohu mít dle libosti, snad jen do té doby, než stoupne voda až sem. Ale to už budu určitě pryč.
Natáhnu ruku a zatlačím do desky. Trochu se pohne, ale ne dostatečně. Abych ji odstrčila, potřebuji obě ruce. Jednu nohu pořádně vsunu do mezery mezi dvěma šutry a druhou natáhnu na protější stěnu. Rychle s ní šmátrám po další štěrbině, ale žádnou nemohu najít. Kloužu s ní po zaoblených kamenech, moc toho nevidím a rukama se prakticky ničeho nedržím. Noha mi podklouzne, já zaječím a zřítím se dolů. Díky tomu, že kameny jsou oblé, si neodřu holá záda (tričko zůstalo někde ve vodě) a rozplácnu se dole. Voda opět o nějaké centimetry stoupla, tudíž se po potopení nedotknu kamenné země.
"Do prdele," zakleju, že se mi nepodařilo dostat ven hned na první pokus. Znovu zašátrám po vystouplých kamenech a dávám se do šplhání. Tentokrát musím být rychlejší a soustředěnější. No tak, to zvládneš! povzbuzuji se. Musíš jenom najít jednu pitomou škvíru! Pak už půjde všechno hladce!
Už jsem zase nahoře. Rukama se pevně držím jednoho šutru a pravou nohou hledám mezeru na protější straně. Nezbývá mnoho a znovu spadnu, pokud si nepospíším. No tak, no tak! Jelikož mezeru nenalézám, musím to risknout a o stěnu se pouze opřít. Netuším, jak dlouho takhle vydržím, za jak dlouho mi bota podklouzne, ale nemarním časem. Rukama se opřu o víko a všemi silami zatlačím. To, že mi to nejde tak snadno, svědčí o tom, že mám v sobě ještě nějaké zbytky jedu. Víko se posunulo, ale stále je to málo. To nevadí, ty to i tak dokážeš! Zatnu zuby a opřu se do desky a nepřestanu, dokud nejsem spokojená s výsledkem. Poklop se posunuje a otevírá mi cestu na svobodu. Paprsky zapadajícího slunce dopadají na mé vlasy a obličej a já musím mžourat. Usměju se a mám chuť radostí skákat, ale vtom mi znovu podklouzne pravá noha a já velice rychle ztrácím kontrolu nad svým tělem. Šátrám po čemkoli, čeho bych se mohla zachytit, ale nic mi nepřichází na pomoc. Levá noha mi však stále spočívá ve štěrbině, takže v pudu sebezáchovy se odrazím, rukama zachytím o víko studny a už se nepustím.
Škrábu se ven a jakmile ležím na zádech na trávě vedle mého vězení, naplní mě taková úleva, jakou jsem už dlouho nepocítila. Mohla jsem přijít o život a nebýt mých přihlouplých nápadů, nedostala bych se ven. Zhluboka dýchám a užívám si svěží větřík, vůni trávy a květin a stromů a všeho si najednou cením mnohem víc. Nedocházelo mi, že o všechno tohle je tak snadné přijít. Až poté, co je můj život v ohrožení, si uvědomím jeho pravou hodnotu. No, lépe někdy než nikdy.
Chvíli jenom tak ležím a v hlavě si vytvářím plán. Ze všeho nejdřív potřebuji oblečení; nemohu tu pobíhat v podprsence a rozervaných, mokrých kalhotách. Začíná se smrákat, takže obchody už budou zavřené. Perfektní. Teď už jenom najít nějaké město. Nemám ponětí, kde to vlastně jsem, jestli někde blízko místa, kde do mě Derek vrazil kolík nebo mě někam odvezl…
Posadím se a nasaji vzduch. Nic. žádná civilizace. To je super. Jsem někde uprostřed ničeho, nemám peníze, telefon, oblečení a ani nejmenší páru o svém umístění. Zkusím to znovu. Nadechnu se pořádně zhluboka a dokud mi nedojde dech, nepřestávám čenichat jako pes po i té nejnepatrnější známce člověka. Ale i teď jsem neúspěšná. Musím být pořádně daleko, odříznutá od lidí. No, když mi neposloužil čich, zkusím zrak. Rozběhnu se k jehličnatému lesu a vyšplhám na jeden z prvních stromů. Vyhýbám se větvím, jež mě škrábou na holé břicho a ramena, ale snažím se to ignorovat. Každou chvíli se rukama přilepím ke kmeni pokrytému smolou, zakleju, a pokračuju dál. Konečně jsem na vrcholu.
Rozhlédnu se kolem a hledám stopy lidí. Koulím oči, soustředím se na detaily okolí a - konečně! Velmi, velmi daleko vidím malé město. Možná jsme jím projížděli Derekem v taxíku, ale to jsem si ničeho nevšímala. I tak je dost vzdálené, takže bych to nepoznala. Pomalu začínám slézat dolů, což je těžší, tudíž jednoduše seskočím a přistanu na svých promočených converskách. Alespoň vím, jakým směrem se vydat.
Rozběhnu se. Jsem ráda, že je ještě trochu světla; přinejmenším nemusím tolik zaostřovat. V té rychlosti ani nevnímám chlad lepící se na mé nohy, lesy, jež míjím, zkrátka nic. Směřuji k cíli a nezastavím se, dokud nedoběhnu. Letím jako střela a myšlenka civilizace mě popohání vpřed. Nevím, kolik minut uplyne, než tam dorazím, ale už je úplná tma, když se opřu o vysoký smrk a hledím na městečko, pomalu se chystající ke spánku. Ideální. Obejmu se pažemi a konečně mě dostihne zima.
Dostat se nepozorovaně do města pro mě není nic těžkého, zvlášť, když mám na pomoc tmu kolem, díky ní a také rychlosti nejsem ke zpozorování. Městečko je malé, možná jde spíš o větší vesnici, ale jsem ráda, když najdu obchod se všemi různými potřebami. Zatnu zuby a rozbiju kliku, načež se vkradu dovnitř a vypnu alarm. Nerada kradu, především když většinou jsem k tomu neměla důvod, ale tohle je mimořádná situace. Vydám se k regálům a najdu si nějaké tričko, svetr a džíny mé velikosti. Ještě sáhnu po teniskách a spodním prádle a v rychlosti se převléknu. Použité věci končí v popelnici a já se ještě pro něco vracím do obchodu. Najdu si batoh a do něj nacpu věci jako například vodu, jídlo, peníze z pokladny, spacák, baterku a další předměty, co mi přijdou pod ruku a já je označím jako užitečné. Z obchodu odcházím vybavená, ale s černým svědomím.
Tma mě kryje, ale i kdyby ne, nanejvýš vypadám jako turistka, takže ne zas tak podezřele; sem musí jezdit plno zvídavých cestovatelů, za krásami přírody a tak podobně. Já se sem tedy vydala z jiného důvodu, ale i tu divočinu jsem měla možnost poznat - dokonce i v podzemí. Povzdychnu si. Jeden den, co jsem tady, mi připadá tak dlouhý. Ráno jsem sem přijela a už jsem se dostala do spárů smrti. Už jsem stačila mnoho věcí pokazit. Nebo ne. Mysli pozitivně. Za jeden jediný den jsem zjistila, co jsem tak zoufale potřebovala vědět. Sice je to o něco horší verze toho, co jsem si představovala, ale i tak lepší než slepě bádat po severu po odpovědích.
Jdu svižným krokem - stále však lidským - a už jsem na kraji městečka. Přede mnou leží staře a zchátrale vypadající stodola říkající: "Vlez do mě a já se zbořím." Střecha je nakřivo, některá její prkna se válí na trávě přede mnou a stodola je celkově plesnivá a na spadnutí - pokud tu však vydržela nějaké ty roky, jednu noc stát ještě přetrpí. To je aspoň to, co ti doporučuju, dodám si pro sebe v duchu a ušklíbnu se na stavbu přede mnou.
Vykročím směrem k obrovským dveřím a poté, co je s obrovským skřípáním a rachotem otevřu, vejdu dovnitř a obklopí mě vzduch prosáklý vůní sena a zchátralého dřeva. Dveře tedy nechám aspoň trochu otevřené, aby sem proudilo víc čerstvého kyslíku než jen skrz díry ve stěnách a střeše. Rozhlédnu se kolem sebe. Všude je seno, některé v obrovských balících, ale většinou rozházené všude kolem. Shodím batoh ze zad a po jeho dopadnutí na podlahu si k němu nějaké nanosím, abych mohla odpočívat na měkkém. Nešetřím jím a za chvíli mám pod sebou přímo královskou podestýlku - jako pro dobytek. Zakroutím nad svými myšlenkami panenkami a kleknu si k batohu. Vytáhnu z něj spacák a rozložím ho na seně. Připadám si jako na kempinku na táboře - jenom s tím rozdílem, že já už mezi děti nepatřím a ve svém dětství jsem na žádném táboře nikdy nebyla.
Vlezu si do spacáku a nastrkám do něj i batoh. Zapnu zip až ke krku a zachumlám se do něj. Ani není těžké si představit, že tohle je normální a já jsem jen součástí nějaké hry. Že je všechno v pohodě. Nad sebou vidím hvězdné nebe a já nocuju ve staré stodole. Co na tom nezní zábavně? Nic. Všechno je jako z nějaké letní filmové komedie.
Na chvíli mě napadne, proč jsme tohle s Wayem nikdy nepodnikli? Nebo s Rinou a Riou? Proč jsme si víc neužívali, dokud byl čas? Vždyť jsme toho spolu mohli zažít mnohem víc… Mohli jsme žít naplno. Žili jsme v nejistotách z dalšího dne, ale někdy nevědět je stokrát lepší než vědět. Smutně se usměju do tmy. Mohli jsme si vytvořit lepší vzpomínky. Když se mé dcery ohlédnou zpátky, vidí obyčejný život (tedy jak jen může být život vampýří rodiny obyčejný) - alespoň z většiny. Nevidí něco, o co by bylo příliš bolestivé přijít.
Potřebuješ si odpočinout. Asi jo. Ať už cítím fyzickou únavu nebo ne, psychika se neobejde bez pár hodin odpočinku od přemýšlení… Ještě jsem chtěla přinejmenším na chvíli uvažovat o zítřku a o nějakém plánu…, ale vzdám to a přenechám vše ránu. Jak se říká, ráno moudřejší večera.

Poznám, že jsem nespala dlouho, maximálně tři hodiny. Ale vycítím, že je něco v nepořádku. Po vyrušení ze spánku obvykle funguju trochu zpomaleně, zvlášť potom, když mám vypátrat zdroj mého pocitu nepokoje. Spánek životně nepotřebuju, nicméně když už usnu, vstává se mi stejně těžko jako každému jinému, zejména když je to uprostřed noci.
Nechci působit rozruch, ať už se děje cokoli, takže zůstávám nehnutě ležet a pomalu se rozkoukávám. Kolem mě je tma, nade mnou obloha posetá hvězdami, vůně sena je stále stejně příjemná, jako když jsem sem přišla kempinkovat a dveře, jimiž jsem vstoupila, zůstávají otevřené tak, jak jsem je zanechala. Ovšem nyní se v řekněme metrové mezeře mezi vraty a zdí rýsuje vysoká postava.
Prudce se posadím a rychle mrkám. A ano, za chvíli rozpoznám obličejové rysy, jež mi prozrazují, že ona osoba se usmívá. Není to však úsměv, kterým vás máma spolu s pusou na čelo před spaním obdarovává. Tohle je zlomyslné, zlé pokřivení úst mého nepřítele, který by měl být mým spojencem. Nehnutě sedím na místě a nemám tušení, co bych měla udělat. Dát se na útěk, nebo na něj zaútočit? Myslím, že jsem v pasti. V jeho pasti, do níž mě lapil a nepustí mě ven.
I kdyby mi něco přišlo na mysl a já se k tomu odhodlala, bylo by pozdě. Derek zdvihne pravou pěst, cosi v ní sevře a palcem ji ovládá. V tu chvíli ji odhodí asi metr před sebe, věcička dopadne na podlahu a přede mnou vzplane oheň. Zapalovač.
Tohle je jeden z nejjednodušších způsobů, jak se pokusit se mě zbavit. Jsem tak překvapená, že reaguju zpomaleně a neohrabaně se soukám ze spacáku. V tom náhlém zmatku nedokážu jasně uvažovat a jaksi se ze spacáku nemůžu dostat. Škubám sebou, až se látka přetrhne a já jsem konečně na svobodě. Chci se dát na útěk, pak si však vzpomenu na svůj batoh. Nechci ho tam nechat napospas plamenům, když už jsem se vloupala do obchodu chudákům lidem a ještě dodala trochu barvy svému svědomí.
Vrátím se a trhnu batohem, jehož jedna polovina už hoří. Naštěstí batoh je včas zachráněn a já beru nohy na ramena. Derek už ve dveřích nestojí, ale vsadila bych se, že na mě někde poblíž čeká. Nemám na vybranou, prostě mu skočím do další pasti, ale tady nehodlám uhořet. Navíc zanedlouho se tu určitě objeví lidé; takový požár nezůstane nepřehlédnut.
Plameny se začínají zmocňovat i střechy a kousek ode mne dopadne veliký hořící trám. Právě mi zatarasil cestu k zatím nehořící stěně, jíž jsem se hodlala dostat ven. Ještě zbývá střecha. Když si pospíším, dostanu se ven dřív, než se na mě celá v plamenech zhroutí. Mám možná několik sekund. Batoh si přehodím na záda a připravím se ke skoku. Napnu svaly, zatnu zuby a vrhnu se nahoru. Snažím se o co nejvyšší výskok a naštěstí se mi hned na první pokus podaří chytit oběma rukama za jeden docela pevný a neztrouchnivělý trám. Kousek nade mnou - nanejvýš dva metry - je díra ve střeše dost velká na to, abych jí proskočila. Ovšem teď už jen vymyslet, jak. Visím tu na trámu a pochybuju, že mi akrobacie půjde stejně dobře, jako například ničení vztahů v rodině. Přesto ale nemám mnoho možností. Musím se na trám, za nějž jsem pověšena, vyhoupnout, vyskočit znovu, proskočit dírou, načež přistát zvenčí na střeše a nepropadnout se zpátky sem. Bylo by to jako skok kufru do bazénu - v tomto případě však hořícího. Raději nepřemýšlím nad tím, jak příjemné by to bylo.
Nemám moc času. Začnu se přitahovat k trámu a modlím se, ať nepraskne. Samo o sobě to těžké není, stačí si představit, že pode mnou je něco měkkého, třeba seno. Seno v plamenech, pomyslím si. To je trošičku rozdíl. Uf. Konečně jsem nahoře a přistanu na kolenech. Třesu se a mám strach, že trám pro mě není dost stabilní či široký a že každou chvíli spadnu dolů. Potřebuji velkou dávku vlastní podpory. Jsem upírka, ale ne všemocná a beze strachu.
Teď už se jenom postavit. Pak už to bude jednoduchý! nakopávám se - samozřejmě jen imaginárně. Nemám čas a ani dost odvahy, ale místo toho, abych se klepala nervozitou, risknu svůj život a lehce vyskočím z kleknutí. Ne dost na to, abych vyletěla otvorem ve střeše, ale abych přistála na trámu na nohách. Jen ať nepraskne a ať přistanu skutečně tam, kde mám, modlím se. Když jsem ve vzduchu, na zlomek vteřiny se podívám na temné nebe, kdyby to přece jen bylo naposled. Nechci si namlouvat, že pokud spadnu dolů, bude ještě nějaká možnost záchrany. Nadechnu se vzduchu a hledám v něm čistotu, ale v tomto už tak úspěšná nejsem. Jediné, co cítím, je kouř kolem.
Můj výskok trvá jen několik sekund, ale mě připadá jako hodiny. A můj dopad je rovněž dlouhý. Mám chuť máchat nohama, pátrat jimi po dřevě pode mnou a málem začnu panikařit, že už tam žádné není. Slzy mi vyhrknou do očí zrovna ve chvíli, kdy nepříliš stabilně přistanu na trámu, jež se pode mnou zhoupne a já vím, že co nevidět buďto praskne nebo ho obalí plameny. Proto se nezdržuju děkováním Bohu za prozatímní přežití, nechávám to na potom a znovu vyskočím vzhůru, tentokrát s větší silou a notnou dávkou adrenalinu. Je to tak, jak jsem si představovala. Jen tak-tak se vejdu do mezery ve střeše a jsem na venkovním vzduchu. Konečně!
Skákala jsem trochu šikmo, takže při letu dolů nespadnu do mezery, nýbrž dopadnu na vratkou střechu, trochu sebou zakymácím, ale neztrácím čas. S lehkostí se rozběhnu dolů a u kraje seskočím. Když se mé boty dotknout trávy - pevné země -, zaplaví mě vlna úlevy. Přežila jsem. Jasně, zřejmě jenom dočasně, ale i tak. Zvládla jsem se odtamtud dostat a teď už jen… Co teď? Mám Dereka vyhledat, nebo mě najde sám? Nebylo by chytřejší dát se na útěk? V běhu se mnou nemá šanci, je koneckonců jen člověk. Nebo čaroděj? To je jedno.
Nemusím uvažovat dlouho, protože několik metrů ode mě se mezi stromy v hustém lese mihne mužská postava. Podle pachu poznám Dereka. Na co si to hraje? uvažuju a mísí se ve mně vztek. Bez přemýšlení se za ním vydám a to je zřejmě chyba. Nevím, co na mě za těch pár minut, kdy jsem byla ve stodole, nachystal, ale už nemám náladu na nějakou strategii. Prostě buďto prohraju nebo vyhraju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 18. března 2013 v 19:48 | Reagovat

Popravdě máš i být na co hrdá, protože je to úžasný :-) Což je ale jasný, protože autorkou jsi ty :-D Takže já jdu dočíst i zbytek, jinak asi nedokážu zejtra normálně fungovat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama