Kapitola 7. 1/2

12. dubna 2013 v 22:38 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná

Jo, tak jste se dočkali... Omlouvám se za to strašné zpoždění...
Co dodat? Snad jen, že doufám, že už se to nestane. :/

WAY

"Jseš si jistá?"
Hrát slabocha není moje parketa. Ne, že bych nebyl výtečný herec, ale těžší část přichází, když mám hrát poseroutku. Už tak jsem jistě pro Yuri superhrdina. Musím si stanovit hranice. Nemůžu umět tisíc jedna věcí a ve všech být dokonalý. Občas je třeba se obětovat.
KLIK (pro představu)
Stojíme před obrovským tobogánem, který mi ve skutečnosti nenahání husí kůži, jak předstírám, a Yuri se třese vzrušením. Pro představu není těžké tobogán popsat. Vypadá jako normální kamikadze klouzačka, prudce se svažuje dolů, ale pak s vámi udělá kotrmelec dozadu a nakonec vás vyplivne do vody. Ve skutečnosti se neskutečně těším, až vyběhnu všechny schody a skočím do tlamy té obří příšery, budu řvát a svým supersluchem uslyším ustrašenou Yuri. Teď vypadá odvážně, ale vsadím se, že jí spadne hřebínek, jakmile vystoupáme po schodech a budeme na řadě.
"Nebuď posera," směje se. "Nic to není! Užiješ si to!" Rozběhne se já ji následuju k jak se zdá nekončícím schodům. Mám chuť vzít Yuri do náruče a během tří vteřin se ocitnout nahoře, ale musím respektovat svá pravidla. Upíří schopnosti se rovnají ztrátě přátelství s Yuri.
Konečně jsme nahoře a chvíli stojíme frontu. Všichni nějakou chvíli váhají, než skončí. Bohužel musím dělat to samé. Máme před sebou dva tobogány a Yuri stojí nalevo ode mě. Radostně se směje a já už se strachuju, že jsem ji příliš podcenil. Ani náhodou nevypadá, že by se bála. Tvrdá holka.
"Jdeme do toho?" mrkne na mě a poté, co nejistě přikývnu, vykročíme a tobogán nás spolkne. Je to jako padat a padat a nevědět, kdy přistanete. Ani si neuvědomuju, že křičím radostí a přes to neslyším Yuri, ale neskutečně si tu asi pětivteřinovou jízdu užívám. Mé nohy jsou najednou za mou hlavou, mně se obrátí žaludek a už letím vzduchem. Pusu mám náhle plnou vody, protože stále ještě ječím a při tom máchám rukama ve vodě. Celé to bylo jako jeden velký elektrický šok. Když vkročíte, už nic vás nezastaví a vy se proberete až poté, co si ten šok zažijete. Bylo to jako kouzlo.
Vynořím se z vody, prohrábnu si rukou vlasy, jež mi padají do očí a očima hledám Yuri. Ta už je na břehu a směje se.
"Vypadáš nějak zmateně," konstatuje a z vlasů jí crčí proudy vody.
"Taky že jsem!" přiznávám popravdě. Doplavu ke břehu ke své vysmáté kamarádce a vyhoupnu se vedle ní.
"To byl řev," poznamenává.
"Vzrušením," poučuju ji.
"Jasně," přikyvuje důležitě. "Chceš ještě jednou?"
"Že se ptáš!"
"Fajn, ale pak mě zveš na zmrzlinu!" Bleskurychle se zvedne, ještě mi stihne cáknout vodu do obličeje a už upaluje ke schodům.
Říkáte, že vampýři si nemůžou užívat zábavy? Tak byste měli navštívit Caribbean Bay, kde se zabaví i ten největší mrzout na světě, ať už je člověk nebo netopýr s rypákem ptakopyska. Poté, co jsme s Yuri ukončili náš koblihový piknik, dopravili jsme se do pekárny jejích rodičů. Musím přiznat, že z toho setkání jsem měl trochu nahnáno, ale všechno proběhlo skvěle. Vřele mě přivítali a ještě mi zařídili brigádu. Na dnešní odpoledne nám však dali volno, a tak jsem se zcela odkázal do Yuriiných rukou. Vzala mě do vodního zábavního parku Caribbean Bay, kde hodina uběhne jako vteřina a ani si nevšimnete, co všechno už jste vyzkoušeli, jelikož kterákoli atrakce vám vyrazí dech - jak jsem řekl, ať už jste supernaturální bytost nebo ne.
Celé odpoledne strávíme v Cabbi, jak se tomu tady ve zkratce říká a naší poslední zastávkou před odchodem je veliká, vařící vířivka, kde se usadíme a Yuriino tělo celé zčervená. V rukou držíme nedojedené kornoutky od zmrzliny, na níž jsem Yuri (samozřejmě z donucení) pozval a doufáme, že nás plavčík nevyhodí, protože nikomu z nás se nechce lízat zmrzlinu mimo tuto nádherně horkou vodu.
Stihneme ji zhltnout, zrovna když plavčík přichází a mé kornoutkem nacpané tváře si měří podezíravým pohledem. Zamumlá něco korejsky, ale přes smích Yuri mu nerozumím.
Vyhříváme se, z Cabbi postupně odchází návštěvníci, až se i my rozhodneme odejít. Omotám si ručník kolem pasu, shodím plavky a zamíříme k šatnám. Kolem nás pobíhají děti, hází míčem a já nad nimi kroutím hlavou.
"Neměli by už dávno být v posteli?" podotýkám.
"Je teprve šest hodin. Nevím, jak v Americe, ale tady nechodí žádná Večernice, která tě zabije, když nebudeš do západu slunce pod peřinou," směje se mi.
Odfrknu a zrovna v tu chvíli o mě zavadí jedno nakrátko ostříhané děvče. Huláká na svého kamaráda a já jsem tak zaujat jejich dialogem, že si ani nevšimnu, že mi osuška sklouzává z pasu. Yuri opět vyprskne smíchy a mě polije hanba. Samozřejmě to maskuju svým spásným sebevědomím.
"Víš, že korejštině úplně dokonale nerozumím," poučuju ji, zatímco si znovu (a rychle) uvazuju ručník kolem pasu. "Takže tě klidně můžu podezírat z toho, že jsi ty děcka přemluvila, aby to jen vypadalo jako nehoda."
"A že jsem toho tedy viděla!" nenechává se pokořit Yuri a drcá do mě loktem. Šťouchnutí jí oplatím a zapluju do chlapeckých šaten. Nemám s sebou žádný šampon, ale náhodou jeden zahlédnu na poličce. Nikdo kromě mě zde zrovna není, takže myslím, že nebude vadit, když si ho vypůjčím bez vrácení. Stoupnu si pod sprchu, vymydlím se a znovu kolem sebe omotám ručník; tentokrát trochu pevněji, kdyby Yuri zas něco napadlo, pomyslím si a pro sebe se ušklíbnu. Najdu si svou skříňku, oblíknu se a plavky hodím do tašky. Vyjdu ze šaten ke společným fénům a chci si pod poslední volný stoupnout, jenže má kamarádka je rychlejší. Ani nevím, kde se tu vzala, ale zřejmě tuhle třešničku na dortu plánovala už v té chvíli, co jsme se seznámili v letadle, pomyslím si sarkasticky.
Ještě jí vytřu zrak.
Poraženecky pokrčím rameny, taškou hodím na přebalovací stolek, až odradím jednu maminku s děckem a ta zamíří k jinému. Omluvně se usměju, ale pak se obrátím k Yuri a prohrábnu si rukou vlasy, přičemž nasadím naprosto keep it cool výraz. Chtělo by to sluneční brýle, ale ty dne nemám. Pohodím hlavou a kapičky vody se rozlétnou všude kolem. Mám co dělat, abych se nepovalil na zem jako Yuri, která se řeže smíchy a fén nad ní houká jako ztřeštěný.
"Tohle už nedělej!" poroučí mi a po tvářích jí tečou slzy smíchy. Mně se uklidnit povede dřív, takže jí diskrétně obejdu a stoupnu si pod fén. Yuri s tím nemůže nic dělat, protože se stále směje na zemi a vysluhuje si nesouhlasné pohledy maminky s nyní řvoucím dítětem.
"Asi bychom se měli vypařit," prohodím asi po minutě, když se Yuri konečně sebere ze země a pokusí se mě vystrnadit z mého místa. Dobrovolně se nechám vyhnat, ještě jednou zatřepu hlavou a kolem krku si omotám ručník. Poznám, že nikdo další mě tu nechce, takže popadnu svou tašku, vypadnu z místnosti společných fénů a počkám na Yuri v hale, kde koupím perlivou vodu s příchutí pralesního ovoce. Párkrát si loknu a už mi klepe na rameno Yuri. S mrknutím mi sebere láhev a do nyní prázdné ruky vrazí svou tašku. Povzdychnu si, ale říkám si, že jí to ještě oplatím. Prázdniny teprve začínají.
Venku se pomalu šeří a fouká slabý větřík vonící po nějakém koření, ostatně jako téměř všude. Dostávám hlad, naštěstí ten lidský a při té příležitosti se zhrozím, kdy bude potřeba někoho zakousnout. Doufám, že Yuriini rodiče, jež mě dnes pozvali na svačinku, mi tak sami neposlouží. Někdy upírství nenávidím. Je to jako měsíčky. Člověk si nemůže být jistý, kdy to přijde. Uch, divné přirovnání, hnusím se sám sobě. Rychle myšlenky spláchnu těmi na jídlo, co budeme mít u Yuri k večeři.
Nasedáme do auta, Yuri za volant, já se chopím CDček a nějaký mix s názvem, jemuž nerozumím, zasunu do přehrávače. Ozve se známý hlas nejdřív něco uvádějící v korejštině a následně v angličtině.
"Držte si klobouky, paruky, kšiltovky, prostě všechno, co máte na hlavě, protože vám teď předvedem nářez roku 2010!"
Významně se po Yuri ohlédnu, ale ta už sahá do přihrádky pro černé sluneční brýle - ačkoli slunce již skoro nesvítí -, černou kšiltovku s lebkou a zatímco levou rukou řídí volant, druhou drží před ústy jak mikrofon.
"Jsi blázen!" prohlásím, jakmile se pneumatiky jejího auta začnou otřásat pod tíhou bubnů, z oken linout rocková melodie elektrické kytary a mé bubínky praskat, protože nejsou žádnou překážkou pro nezkrotný hlas možná navenek jemně působíc, leč uvnitř šílené holky, která ke všemu sedí vedle mě a vyřvává se svým já v rádiu ohromující duet.
Nemůžu si pomoct a přidám se k ní. Všechno to jsou písničky, které znám, jenom místy předělané vlastním textem, až se někdy stane, že ve výsledku dávají mnohem větší smysl, než původní.
"Neslyším tě!" snaží se Yuri přehlušit vyřvávající rádio.
"I am sexy and I know it!!!" zaburácím, načež mi hlava klesne pod tíhou vzlyků smíchu na přihrádku a Yuri má co dělat, aby stihle kličkovat po silnici a ještě k tomu nebýt pozadu v tom nehorázně bláznivém duu.
"Neřekla jsi mi, že máš vlastní kapelu!" trochu ztiším rádio, aby mě Yuri slyšela.
"Taky že nemám," odpoví. "Tohle je ještě ze střední, rok 2010. Pár jsme toho nazpívali, dostali se do pár soutěží, ale naše škola neměla peníze nás v tom podporovat." Zklamaně pokrčí rameny. "Rozpadli jsme se, ale stejně to bylo super. Ah Reum byla bubenice a její brácha hrál na elektrickou kytaru."
"Proč jste nepokračovali mimo školu?" vyptávám se.
"Znáš to… vysoká, na níž jsem se nedostala, práce, rodiče mých kolegů, kterým se to nelíbilo… Prostě to skončilo. Byli fakt talentovaní, možná si našli někoho jiného." V rádiu zrovna naskočí Fireflies, původně od Owl City a najednou mi tahle svižná písnička přijde pochmurnější než jakákoli jiná.
"Taky bys to měla udělat." Povzbudivě jí stisknu rameno. "Rozhodně bys na to měla."
"Hm," zavrtí hlavou, jakoby jí to bylo úplně jedno. Asi se o tom nechce bavit. Mimoděk přepnu písničku a naštěstí naskočí nějaká mně víc připadajíc veselá. "Uvidíme. Tak jako tak dřív, než s čímkoli začnu, musím vydělat víc peněz."
"Času dost," přikývnu.
"Asi jo… Refrén!" Shodí mou ruku ze svého ramene, znovu rádio zesílí, divže tou hlasitostí neprorazí skla oken a burácejícím hlasem se přidá ke své mladší verzi. Při tom pohazuje hlavou sem a tam, do rytmu buší na volant a k tomu ještě stíhá předjíždět auta před námi. Jede jako namydlený blesk. Nechápu, kam spěchá, ale když to vezmu z té lepší stránky, konečně jsem si našel parťačku, která si umí jízdu v autě užít.
"I've got a hangover -"
"Yuri!!!"
Pozdě.
Ten.
Náklaďák.
Se.
Tam.
Jen.
Tak.
Z.
Ničeho.
Nic.
Objevil.
Auto bude na cucky.
Málem zapomínám na to, že Yuri je člověk. Mé myšlenky přehlušuje obrovské BUM, takže nestíhám udělat nic než ji v milisekundě znovu chytit za rameno a pevně stisknout. Jo, v tomhle jsme spolu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 14. dubna 2013 v 21:35 | Reagovat

Páni... Jásám! Konečně tu máme další díl!
Ten začátek je super :-D Ale ten konec... ;-) No, uvidíme, jak se to bude linout dál... :-D
P.S. Ale je to dokonale popsaný - to se ti musí připočíst k dobru. :-D

2 Angela Angela | Web | 16. dubna 2013 v 17:24 | Reagovat

Super, že je další kapitola. :) Moc se mi líbí, jak píšeš, opravdu dokonale. :D Ten konec :o... musím si jít přečíst další část. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama