Kapitola 7. 2/2

12. dubna 2013 v 22:40 | Vicky |  Jiný Svět: Nenáviděná
Slyším sirény, ale dál dělám chudáka v bezvědomí. Uvědomuju si, že bych si měl způsobil aspoň nějaká malá zranění, škrábance a tak, ale než bychom se dostali do nemocnice, všechna by byla pryč. To by, přiznejme, bylo o mnoho záhadnější než nabouraný vůz s nezraněným.
Problém je, že srdce mi netluče. To mě probere z toho pitomého herectví a málem si vlepím za tu hloupou chybu. Mohl bych vyskočit z auta a dělat právě přibíhajícího kolemjdoucího chlápka, doposud věnujícího se joggingu, ale policejní auta už jsou blízko a sanitka jsou příliš blízko. Rychle se tedy proberu a začnu Yuri dostávat z pásů, přičemž se zbavím svých. Prostě budu hrát kolemjdoucího, který přišel už před nějakou chvílí. A protože nechci nijak víc ublížit Yuri na zdraví, raději s ní moc necloumám a vyskočím z auta a mávám na doktory. Radši budu vypadat hloupě než podezřele.



"Z cesty," přikazuje mi jeden z nich autoritativním hlasem a já se poslušně klidím. Neklidně postávám kousek od auta a nějaký polda mě zastavuje s otázkou, zdali jsem neseděl vedle zraněné. Mám chuť se pro přesvědčivou hru zasmát, ale do toho mi vůbec není. Mám o Yuri starost a to nedokáže překrýt ani mé imaginární zlaté medaile z divadla. Polda to pozná a položí jinou otázku.
"Znáte tu dívku?"
"Jsme kamarádi," říkám a snažím se co nejvíce držet pravdy. Vím, že článek v novinách budou číst Yuriini rodiče i ona sama - lidé, kteří vědí, že v autě jsme byli spolu a že jsem na žádném jogging nebyl. Pro ochranu své identity musím udělat maximum, ale vážně netuším, jakou výmluvu vymyslím pro samotnou Yuri, která nebude mít nejmenší důvod mou verzi nepopřít. A co řidič náklaďáku, až se probere? Bude několik stejných verzí - dva lidé v džípu - a moje, která naprosto nebude dávat smysl. V první řadě si však dělám starosti o ní samotnou. Ostatní věci stranou.
"Takže jste byl běhat - po dálnici, mimochodem -, když jste si všiml, že čísi auto nabouralo. Šel jste situaci omrknout a čistě náhodou jste zjistil, že jde o vaši kamarádku." Podezíravě nadzvedne pravé obočí a sám si musím připustit, že takovéhle lži by nevěřil ani hluchý. Do prčic, do čeho jsem se to zamotal… Vrtím hlavou a přiznávám tak vlastní lež.
"Poslyšte," osopí se na mě polda zostra. "Lhát muži zákona není jako dělat si apríl z kámoše. Uvědomujete si, že na 48 hodin bych vás bez určení důvodu mohl zatknout? Pokud mi ihned nevylíčíte pravdu - kterou si dřív nebo později ověřím -, budu nucen uchýlit se k nezbytným opatřením -"
"Dobrá, máte to mít," přeruším ho, než na mě vymyslí hrozbu šibenice nebo nějaké ty jejich speciální mučírny. "Jeli jsme z Caribbean Bay a byli zabraní do muziky a Yuri k tomu ještě předjížděla, takže náklaďáku si nevšimla…"
"Proč jste se rozhodl lhát?"
Vrtím hlavou. Nejraději bych vrátil čas a s tou pitomou historkou vůbec nepřišel.
"Nebudu se vás ptát, jak je možné, že nevidím žádná zranění, ale může jít o vnitřní poranění, takže s námi a slečnou Le pojedete do nemocnice, kde budete předán do péče lékařů. Po odborném vyšetření si vy a já ještě promluvíme."
Oddychnu si. Čekal jsem mnohem delší výslech, ale aspoň prozatím jsem z toho venku. Doktory už nějak obelstím, třeba jim rozbiju stroje, na něco už přijdu; hlavně, že budu Yuri nablízku.

Když dorazíme do nemocnice, Yuri se mi ztratí z očí a mě vedou jiným směrem. Mám nutkání přivést je do bezvědomí, ale to má čas. Zatím budu poslušný, protože pro jednou všechno a všichni stojí proti mně - i Yuri už jen tím, že jsem byl jejím spolujezdcem a byl součástí té nehody.
Zavedou mě do čekárny plné lidí, ale jelikož poldové usoudí, že žádný z nich nevypadá na umření, všechny předběhneme a můj "společník" zabouchá na dveře ordinace. Vyjde mrzutý doktor a zeptá se, co je a proč nečekáme, až si nás sám zavolá. Mluvení se ujme polda a přesvědčí ho o mé prohlídce hned po pacientovi, který právě vychází z ordinace. Doktor pořád vypadá mrzutě, ale pustí nás dovnitř. Nemám nejmenší tušení, co dělat. Napadá mě jen jedna věc, ale budu muset být hodně, hodně rychlý.
"Pardon, myslím, že se mi viklá zub," ozvu se, když zpozoruju, že doktor do ruky bere takovou tu divnou věc, kterou vám přiloží na srdce (myslíte si, že 500 let starý vampýr si pamatuje školu ze svého dětství? To mě přeceňujete.). Doktor ukáže na zrcadlo a já k němu přistoupím. Hned vedle něj na zdi jsou dvě veliká červená tlačítka. Jeden znamená alarm pro celou nemocnici (ten je ještě zabezpečenej sklem, kdyby nějakej trouba byl zřejmě nemotornej) a druhý alarm pouze pro tohle patro. Předstírám, že si pozorně prohlížím zadní stoličku a uslyším netrpělivé klepání ukazováčkem doktora o stůl. A potom tak rychle, že by si toho nikdo nevšiml, se natáhnu ke tlačítku nezajištěnému sklem (přece jen nechci, aby Yuriino zdraví, nyní ležící v rukou doktorů někde v patře nade mnou, bylo ohroženo) a ruku stáhnu zpátky do své pusy. Nikdo mě samozřejmě neobviňuje, ale ještě pro přesvědčivé divadlo povyskočím "leknutím" a vyhrknu něco jako "WTF".
"To se asi něco stalo!" prohlásí doktor. "Rychle!"
Venku na chodbě i po celém patře je obrovský zmatek. Sestřičky, doktoři a pacienti pobíhají sem a tam, všichni do sebe vráží, všichni si razí cestu ven, kde se nakonec celé třetí patro shromáždí a jeden překřikuje druhého. Já se ztratím poldovi v davu, přestože ještě před minutou mě střežil jako ostříž. Bleskově se dostávám skrz dav a je mi jedno, jaké nadávky na mě trousí, protože většině stejně nerozumím.
Dostanu se ven z té masy zmatených lidí až zpátky do nemocnice a začnu podle Yuriina pachu prohledávat patro po patře. Už jej znám dobře, takže vždy stačí nahlédnout do chodby a zjistím, zda-li má kamarádka leží v jedné z těch místností zapáchajícími dezinfekcí a sterilizovanými nástroji připomínající mučící prostředky. Mně tak připadají i po téměř 500 letech.
Konečně! Jsem v posledním, pátém patře a do nosu mě udeří známá vůně deště, jablek, skořice, čerstvého chleba a samozřejmě ta nejsladší krev na světě. Zasáhne mě jako blesk a přinutí mě zastavit. Vyčmuchám, v jaké místnosti je její pach nejsilnější a přisednu si k Yuriiným zkroušeným rodičům, pevně se držíc za ruce.
"Wayi," osloví mě Rima a já si všimnu, že jí po tvářích tečou slzy. Usoudím, že i ona cítí svůj vztah k Yuri podobně, jako její nevlastní dcera.
"Bude v pořádku?" vyptávám se a nejsem s to si sednout na zadek a jen čekat.
"Myslím, že ano," vypraví ze sebe Yuriin otec. Sotva dokáže polknout. "Operují ji. Pokud jde o zranění, má zlomené žebro a lehký otřes mozku, ale kromě toho doktoři odhalili ještě vnitřní krvácení."
"Jak dlouho to bude trvat?" ptám se dál.
"To skutečně netuším," odpoví. "Ale budu tu na svou dceru čekat třeba celou noc."
Přisvědčím a konečně se posadím. "Počkám s vámi."
Rima se na mě láskyplně podívá. "Jsi tak hodný. Yuri měla velké štěstí, že tě potkala. Určitě bude mít velkou radost, až tě tu uvidí." Stiskne mi ruku a já ze sebe vyloudím pousmání.
"Co tvá zranění? Jsi v pořádku?" zajímá Yuriina otce.
"Jsem," odpovím. "Byl to zřejmě zázrak, ale doktor nenašel nic." To je vlastně pravda. Nedal jsem mu žádnou příležitost něco najít.
"Skutečný zázrak," souhlasí Rima.
Chvíli jen tak sedím, ale za chvíli mě to začne nudit a mám pocit, že jestli hned nevrazím do operačního sálu za Yuri, asi si přesedím zadek.
"Můžu vám něco přinést? Třeba kafe nebo vodu," nabídnu se. Rima i Yuriin otec poděkují, ale odmítnou. Nervózně sebou šijí a nespouští oči z bělosti dveří do sálu. Stejně jako já. Čekáme minuty, slévající se v hodiny a ty mi připadají jako nekonečné dny. Nikdy jsem nebyl moc trpělivý, ale teď se skoro nedokážu ovládat. Krk mi náhle spaluje obrovská žízeň po krvi, jíž jsem si zřejmě doposud nepřipustil.
V tu chvíli se dveře konečně otevřou a já spolu s Yuriinými rodiči prudce vstaneme. Rima zakolísá, protože je přesezená z dlouhého dřepění na tvrdé lavičce.
"Bude v pořádku?" vyhrkne Yuriin otec.
"Ano," přisvědčí doktor. "Operace proběhla úspěšně." Usměje se na rodiče a ti se úlevou málem skácí na zem. Mně spadne obrovský kámen ze srdce, protože až doteď mě spaloval neblahý pocit, že jsem té bouračce mohl nějak zabránit, kdybych býval byl víc pozorný. Ale když teď vím, že Yuri bude brzy opět zdravá, mám chuť vyskočit do výšky a hlavou prolétnout střechou.
"Ještě pár hodin bude spát a několik dní zde bude muset strávit kvůli pozorování," dodává. Rodiče přisvědčují a upřímně se z té noviny radují. "Když přijdete ráno, bude už určitě vzhůru."
"Zůstaneme," prohlašuje otec a tónem hlasu na tom trvá. Doktor se s ním nehádá a zajde zpátky do sálu. Všichni si hlasitě oddychneme.
"Tak jo, jsem moc rád, že bude v pohodě, ale jestli by vám to nevadilo, na pár hodin potřebuju zmizet," oznámím omluvně.
"Samozřejmě," přikývne Rima. "Jsi hodný, že jsi zůstal. Řekneme Yuri, že se za ní přijdeš brzy podívat, dobře?"
Souhlasně přikývnu. "Fakt není nic, co bych vám mohl přivézt nebo tak něco?"
"Vlastně…" spustí Yuriin táta. "Neradi bychom tě obtěžovali, ale rádi bychom tady vždycky byli pro Yuri, ale ona jistě bude chtít přivézt z domova nějaké věci, když tu bude těch pár dní."
"Žádný problém," kývnu. "Trefím k vám."
"Yuriin pokoj najdeš a vezmi prostě to, co uznáš za vhodný," říká a já na vše přitakávám. Už chci vypadnout, ze směsice pachů nemocnice, potu, dezinfekce, rozlitých nápojů po lavičkách a všeho možného je mi nanic. Chytím klíčky, strčím je do kapsy a pomyslím si, že tito lidé jsou vůči mně hodně důvěřiví. Kdybych byl zloděj, byli by v pytli.
Konečně jsem na čerstvém vzduchu a na parkovišti hledám auto Yuriiných rodičů. Viděl jsem ho stát před jejich pekárnou, takže poznat ten veliký černý range rover není těžké přehlédnout. Několika kroky jsem u něj a už sedím za volantem. Pustím si muziku, rozjedu to na plný plyn a nechci na nic myslet. Kola zaskřípou v zatáčce, nepovolenou rychlostí vjedu na silnici, ignoruju červenou na semaforu a řítím se z města ven. Proklatě se Soulem, všude samí lidé, do kterých bych se nejradši zakousl. A nemůžu! Já si tu budu hrát na dobráka a svou nebohou žízeň uhasím v krvi zvířat… Na chvíli se mi zasteskne po Las Vegas, kde lidé mizí a nikdo si ničeho nevšimne… Tady mám pocit, že ty miliony očí by se upřely na mě a na nikoho jiného. Je to teritorium, které jsem neprozkoumal. Každopádně ty dva měsíce by mohly stačit.
Ještě před nájezdem k Yuri si udělám zastávku u lesa, kde se zdržím skoro půl hodiny, abych zase vydržel. Jsem jak na baterky, pomyslím si. Nenabiju se a rázem jsem v prdeli.
Parkuj před domem Leových a vytahuju klíčky ze zapalování. Vím, kde bydlí, protože poté, co jsme dopoledne byli chvíli v pekárně, mi to tu Yuri ukázala. Chvíli hledám správný klíč a zasouvám do zámku. Ovane mě vůně koření, dřeva, koženého nábytku, květin a všeho možného. Ihned zamířím nahoru, schody beru po dvou a před dveřmi do pokoje Yuri seberu její ještě nevybalené zavazadlo. Vrazím do pokoje, vysypu jeho obsah na zem a v úmyslu mám naházet dovnitř čistý obsah šatníku. Popadnu kliku, jen taktak ji neurvu a to, co spatřím, mě málem srazí na kolena. Nevím, jestli se mám začít řehtat nebo ječet. Je to jako najít krysí ocásek v kafi - něco, co byste ani za milion nečekali.
Přistižený se zatváří… přistiženě. A taky dost překvapeně.
"Darovaný!" zvolá a divže mi nepadne kolem krku.
A já jenom: "Cože?!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 14. dubna 2013 v 11:35 | Reagovat

Opravdu povedená kapitola :D

2 Jane Jane | Web | 14. dubna 2013 v 20:37 | Reagovat

Krásná kapitolka i krásný dess :)

3 Erin Erin | Web | 14. dubna 2013 v 20:41 | Reagovat

Jej, já si musím poblahopřát! :-D
Přesně jsem tušila, že se něco zvrtne, že nevydržíš dlouho psát "normální a poklidní život" :-D Ne, že by to bylo špatně. To ani náhodou. Je to skvělý takový, jaký to je!
Yuri se mi strašně moc líbí. Hlavně její postavení k Wayovi. Vezmi mi tohle, kup mi tamto. Ale není to nafoukané, takové... holčičí a prostě milé, nevinné. Jako mi přijde ona. Dost ulítlá a střeštěná, což je pro našeho sexouše jenom dobře. V tuhle chvíli bych ale nechtěla být v žádný Korei, měli by si dát majzla :) Hele, nemohl by Way sejmout toho Kim-čiča-hača, nebo koho že. Prokázal by nám všem službu :3
Ten konec je ale pro mě fakt záhada! O_O Absolutně nemám páro o co go, ale buď to bude vymeteným mozkem, nebo ještě vymetenějšími nápady. Ale za to ty nemůžeš.
Dostala mě poslední věta, stejně jako ta hláška s měsičkama :DDDDD Když si představím Waye, jak se se svými dcerami baví na tohle téma.... --> Huh, tát v akci :3
Skvělá kapitola a mimochodem gratuluju k přijetí na obchodku, já ti říkala, že to bude v pohodě :)

4 Erin Erin | Web | 14. dubna 2013 v 20:42 | Reagovat

Shit, já ještě zapomněla pochválit ten vzhled! -__-"
Takže to udělám teď. Moc se ti náhodou povedl na to, cos mi říkala na FB! Bez návodu a tak, podle mě je to naprosto skvělá práce! A taky hezká změna, je to takové veselé a svěže jarní! Palec hore, má šikovná vzhledařko.
*právě vymyslela nové slovo*

5 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 14. dubna 2013 v 21:46 | Reagovat

Jak ti mám jinak říct, že je to naprosto dokonalý? Hele ty všeobecně nadaný tvore.. Já vůbec nechápu, jak dokážeš dát dohromady něco tak super, tak moc děsivýho, ale při tom i klidnýho.
Way si prostě zachoval chladnou hlavu. Já na jeho místě bych hned ze začátku začala vyšilovat, co mám dělat a tak, protože jako upír bych byla asi ještě pomaleji chápavá než jsem teď. Závidím mu tu jeho povahu.
A musím souhlasit s Erin, protože i mě se strašně líbí Yuiri a její přístup k Wayovi.
No... A Way je prostě třída a kapitola sama o sobě. Je úžasný, boží a dokonalý. A v týhle kapitole odhaluješ i tu jeho stránku, která je naprosto oddaná svým přátelům, takže další body na víc.
Ta poslední věta mi tak trochu nedochází a stejně tak ani těch pár věcí před tím, ale to se snad vyjasní... Doufejme!
Co říct dál? Sakra! Strašně moc se těším na další kapitolu a doufám, že takhle dlouhá odmlka už nebude (ne, že bych já nedělala i delší... Ale u tebe je to neodpustitelný! Víš, jak moc mě baví číst věci od tebe? Asi ne...) Takže zkráceně: Ať je tady brzo další kapitola! :-D
P.S. Fakticky hezkej lay, kterej bych já nedokázala ani nastavit. A kdybych ho měla vytvářet... No, raději nic :-D

6 Vicky Vicky | Web | 15. dubna 2013 v 7:51 | Reagovat

[1]:

[2]: děkuju :))

[3]:

[4]: Jasně, jen si pogratuluj, protože máš pravdu, už mě fakt nebavilo psát o ničem! :-D Jej, to mám radost, že se ti Yuri líbí, protože přesně taková má být :-P Konečně postava, co se mi vydařila přesně podle plánu. :-D Kim-čiča-hača?! Ten by tě měl slyšet... :D No, bohužel se tam ještě objeví a nějakou dobu oxidovat bude, ale... o tom až někdy jindy. ;-) Jo, jo, táta v akci raději zdrhnul z akce. :-P
Mockrát děkuju, opravdu moc moc moc moc mě tvůj komentář potěšil!!! :-) :-D A dík ještě za pochvalu laye a tu obchodku :-D Strašně se mi ulevilo -__-" :-D

[5]: A já zas nechápu, že ti ještě neupadly ruce od psaní těch kilometrových komentářů :D No, sice Way je teď dobrák a kámoš, ale... takhle jsem si ho moc nepředstavovala, když jsem o něm začínala psát. Mi teď připadá trochu jako slaboch. Bude to muset nějak napravit :-P Rovněž jsem ráda, že Yuri je oceňována takovými krásnými pochvalami :)) A neboj, taková odmlka už snad nebude...;) Tisíceré dík!!! :))

7 Angela Angela | E-mail | Web | 16. dubna 2013 v 17:36 | Reagovat

Začínám se čím dál víc těšit na další kapitoly, hodně jsem si oblíbila tvůj styl psaní. Hezky se to vyvíjí, nějaká ta akce... :) Suprová kapitola! :D

8 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 17. dubna 2013 v 18:46 | Reagovat

Tak tahle kapitola je fakt úžasná.. Moc se mi líbila... :-)
Někdy by si mohla napsat i nějakou jednorázovku... :-)

9 Selené Selené | Web | 20. dubna 2013 v 16:37 | Reagovat

wow.. moc se omlouvám za dlouhodobou neaktivitu u tebe, ale bohužel moc mi to nevychazelo, byla sem ráda, že aspon u sebe na blogu přidám nějaké kapitoly:D ale díky tomu, že si jich za tu dobu co sem tady nebyla přidala tolik.. mě to aspon zabavillo na nějakou tu hodinu aněco čtení.. což bylo uplně užasné.. taky se omlouvám, že sem nekomentovala každou kapitolu, ale to se prostě nedalo.. muselasem rychle pokračovat dále ačíst dále co se děje... mrzí mě že to dopadlo tak jak to dopadlo.. smojim oblibencem Wayem...a rozhodně se těším jak to všechno dopadne.. uplně pobastické kapitoly.. tvoje umění vcitit se aposat ty postavy je dokonalé.. občas když to čtu mám problém zjistit co cítím já nebo jestli to jsou pocity té postavy které napišeš.. je to prostě užasné...a mohla bych pét ódy na tebe atvé tvůrčí dílo. ale ty to prostě musíš vědět... jsi dokonalá bytost s pérem.. a Jsem poctěná, že si tvé díla mohu přečíst..

10 Selené Selené | Web | 20. dubna 2013 v 17:29 | Reagovat

[9]: Ano ano.. taky děkuji za komentářík aneomlouvej se. dobře vím, že když je šlověk vytižený je toho moc aje rád že stíhá aspon sebe.. já mám po dlouhé době konečně volný víkend takže sem ho využila psaním a čtením všech povídek kde mám resty:D jinak.. děkuji taky za chvály..to doufám, že sem se zlepšila:D v lednu to bylo rok co oficialne zveřejnuji povidky:D a grafika.. ano.. všechno je z mojí dílny.. naučila sem se pracovat v pohotoshopu C5 a ted si layouty arámečky obalky atd dělám sama:-) zatím mě to baví.. no ataky se těším až si přečtu znova všechny povídky:-)

11 Jane Jane | Web | 22. dubna 2013 v 17:14 | Reagovat

Best kapitolka !!!
Moc se mi líbí jak jsi ji napsala :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama