||1. kapitola||

2. června 2013 v 23:02 | Vicky |  No gravity
Ahoj, po století!
Trvalo to dlouho, ale přece jenom jsem dopsala první kapitolu k novému příběhu No gravity!!! :) A i když není úplně nejzábavnější, mám z ní radost. Jak z délky, tak z popisu. Povedla se, jak jsem chtěla - a tady je. Tak přeji příjemné počtení, předem děkuju za všechny názory a komentáře... A kapitolu věnuji všem, kteří čekali a také těm, kteří jsou (nebo budou) v příběhu začleněni; tentokrát jde o lidi, které znám osobně. ;) No, nepodstatné.
Doufám, že se bude líbit! :) Zatím se mějte krásně a užívejte (ne)pěkného počasí...


Celou noc nespím.

Převaluji se, mám zlé sny, převracím polštář i deku, ale v pokoji je dusno jako v sauně. Nemohu dýchat, chvílemi mám pocit, že se udusím. Otevřu okno, nechám si čechrat vlasy studeným větříkem a nastavuji tvář noci. Zavřu oči a představím si klid a mír. Ne a ne se uklidnit; jakmile pohledem zabloudím zpátky k posteli, zatočí se mi hlava. Ne, ne, ne… Ze zítřka mám hrůzu, ačkoli ani pořádně nevím, proč.

Prohrábnu si vlasy rukou a otevřu dveře na balkon. Ledové dlaždice mi mrazí prsty na nohou, ale aspoň díky nim zůstávám vzhůru. Zima se mi dostává do nohavic a rukávů pyžama a mé končetiny tuhnou. Toto klima je dnes v noci však přijatelné. Myslím na to, jak dlouho tady asi vydržím místo toho, abych se převracela a probouzela z nepříjemných snů.

Hledím na noční oblohu posetou miliony a miliony světélkujících hvězd. Nalézám jedno souhvězdí za druhým, počítám hvězdy, až mi podpíraná hlava klesá a víčka padají. Jsem unavená a věřím, že když teď usnu, tak budu spát až do rána. Nebo přinejmenším doufám. Promnu si oči, zívnu a vrátím se do pokoje. Okno nechám otevřené, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch, znovu natřesu deku a polštář a když ulehnu, je mi příjemně. Hlavu mám okysličenou, vyčištěnou a dusno zažehnáno. Aspoň na několik minut.

Znovu zavřu oči a představím si oblohu za mým oknem. Vidím to nekonečno hvězd, jsem jim stále blíž a blíž, až se jich mohu dotknout… A v té chvíli konečně upadám do spánku.

Ráno vstávám půlhodinu před tím, než zazvoní budík. Dávám si sprchu, oblékám nažehlenou uniformu, češu vlasy do typického drdolu nahoru; stejně jako všechny mé vrstevnice ze školy, úkoly dělané pozdě do noci strkám do batohu a už si to rázuji do kuchyně. Mamka je samozřejmě už vzhůru, připravuje snídani a volá na mou starší sestru Bethany a tatínka. Pomáhám jí tím, že probouzím kávovar k životu, chlebíčky pokládám na tác a dělám obložené talíře. Jako vždy máme bohatou snídani. Usadím se ke stolu, ubrousek zastrčím za límec bílé košile, uhladím červenou kostkovanou sukni a čekám na členy své rodiny. Bethany je přesná jako hodinky; vejde do jídelny, všechny pozdraví a s milým úsměvem se posadí naproti mně. Tatínek přijde asi minutu po ní. Mně a Beth vlepí pusu na tvář a počká na maminku, až přijde. Odsune jí židli, vezme za ruku a počká, až se posadí a galantně jí políbí. Přijde mi to roztomilé.

Naše rodina patří mezi ty šťastné a plné lásky a vzájemné podpory. Máme se dobře, nic před sebou neskrýváme a jsme tu jeden pro druhého. Žijeme v bohatší čtvrti se sympatickými sousedy, tatínek pracuje ve vládě a já chodím do soukromé prestižní školy. Dokonalý život dokonalé rodiny.

Snídáme a vedeme příjemnou konverzaci. Dnes je den, kdy mi ve škole určí partnera na zbývající roky studia. Jde o to se co nejlépe připravit na manželství a tato metoda se už několik desítek let osvědčuje. Mám trochu trému z toho, koho vyberou, ale koneckonců o nic nejde, pět let není mnoho a v kritické situaci je možno partnera vystřídat. Kromě toho nemám povinnost se do přiděleného zamilovat; kdoví, s kým v budoucnu skončím.

"Je čas jít, Dylan," strčí do mě jemně Bethany. Zvednu se, uhladím červenou kostkovanou sukni uniformy, přehodím tašku přes rameno a mámě i tátovi vlepím pusu na tvář. Popřejí nám hodně štěstí a vyprovodí ke dveřím. Sejdeme schůdky, míjíme ozdobné sochy podél, posekaný trávník a vyjdeme dekorativními vrátky. Všimneme si spolužaček, právě vycházejících ze sousedních domů a kýváme si na pozdrav. Někteří sousedé jsou milí, ale ve většině případech jde o typické arogantní, pyšné lidi z bohaté čtvrti. Jasně, patří to k tomu, co nadělám. My jsme tu ovšem jen díky tomu, že táta pracuje pro svého bratra ve vládě.

Už jsme na zastávce a autobus právě přijíždí. Nastoupíme a já zamířím ke svým dvěma nejlepším kamarádkám. Obě jsou o něco starší, takže obě už partnera mají. Vedle každé z nich sedí a já si doposud připadala jako děcko, ale dnes, když je mi konečně sedmnáct let, se to změní. Představuju si, jak každý den spolu budeme všichni jezdit autobusem, sdílet myšlenky, povídat si a budeme přátelé. Nebudu proti, pokud se to obrátí v něco vážnějšího, ale musí to být oboustranné. Ale je trochu brzy dělat si s tím starosti.

Pozdravím Katherine, Patty, Rena a JR. Sednu si přes uličku a mile mě překvapí dárky a narozeninovou písničkou. Doma už to moc neslavím, ale moji kamarádi si vzpomněli. Poděkuju jim a hned začneme rozebírat, koho mi asi přidělí jako partnera. Katherine s Patty navrhují školního hezouna, Ren a JR někoho z outsiderů.

"Co bys řekla na takového Davea Sanderse?" směje se JR a já mu dám kamarádsky pěstí do ramene. Dave se do mých představ zatím nedostavil, protože jsem si zakázala uvažovat negativně. I jeho jednou nějaké (ne)šťastné dívce přidělí, jen doufám, že to nebudu já. Když si na něj vzpomenu, nedokážu si ho představit po svém boku. Občas mi připadá jako z jiného světa; myšlenkami mimo naši planetu. Nikdy jsem ho ani neslyšela promluvit. Je divný.

"Děs ji a odsednu si," vrazí do JR Patty.

"Kdo říká, že tu o tebe stojím?" vtipkuje Pattyin partner a rozchechtá se. Patty protočí panenky a dřepne si vedle mě. Štípne mě do ramene; naše už roky staré znamení. Neznamená nic špatného; má toho druhého povzbudit.

"Já se nenechám provokovat," mrknu na ni. "A je mi to jedno. Jak to bude, tak to bude. Stejně nemůžu udělat nic, čím bych si mohla zvolit sama." Štípnutí jí oplatím a pro přesvědčení se usměju.

"To je pravda," přisvědčí. "Nedívej se na to negativně." Obejme mě kolem ramen a až ke škole vedle sebe sedíme mlčky. Ren, JR a Katherine živě hovoří o dobrovolnících z jiných zemí, kteří nás budou učit jazyky. Každý by si měl zvolit minimálně dva, maximálně čtyři. Nepatřím mezi ty nadšené šprty, takže budu ráda, pokud zvládnu ty dva navíc.

Projíždíme Adrianou, hlavním městem a mým domovem dnes již sedmnáct let. Všude se to hemží lidmi, moderními podniky, specializovanými středisky a nakonec míjíme i budovu přímo monstrózních rozměrů. Je to největší a nejdůležitější stavení v Adrianě. Řídí jí skupiny chemiků, kteří pracují a vynalézají nové léky a prvky a všechno možné. Oni udržují lid tohoto města naživu. Nejednou nás zachránili od moru a smrtelných nemocí. Objíždíme laborku, jak středisku chemiků říkáme, a než dojedeme až ke škole, dostaneme se ještě do obvyklé ranní fronty aut s lidmi spěchajícími do práce. Venku začíná panovat krásné počasí, do oken praží slunce a v autobusu se rozlévá dusno. Tmavá kravata mě škrtí a na čele mi vyraší pot. Potřebuju se nadechnout čerstvého vzduchu a děkuju nebesům, když konečně zastavíme před školními vraty a v podobě spásy se otevřou dveře ven. Popadnu tašku, nečekám na své kamarády a prorvu se ven.

Uf… Čerstvý vzduch mi proudí do plic a já konečně můžu dýchat. Roli hraje i menší nervozita, ale aspoň je mi lépe. Opřu se o stěnu autobusu a chvíli jen tak stojím se zavřenýma očima, zapnutý pouze čichový smysl. O chvíli později ucítím silnou kolínskou Katherinina partnera Rena, která mě vrátí do reality a dočkám se jejich nechápavých pohledů. Mávnu nad tím rukou, zavěsím se do kamarádek a kluky necháme za sebou. Partneři ne-partneři, nemusejí spolu být každou vteřinu.

"Chceš zajít za školní lékařkou?" stará se Kath.

Zavrtím hlavou. "Budu v pohodě. Jenom se mi udělalo nevolno z toho dusna," vysvětluju.

"Kdyby něco, padni k zemi, aby to bylo epické," radí Patty. "Pořád lepší otřes mozku, než abys tu hodila šavli přede všemi." Zvednu palec na znamení souhlasu a zasměju se. Proti nám právě přichází paní ředitelka a očividně směřuje k nám. Pozdravíme a ona mi podá rozvrh hodin. Ode dneška se mi hodiny změní, abych je měla společné s nastávajícím partnerem. Pořád však nevím, kdo to bude, nicméně zeptat se by mi nijak nepomohlo.

Poděkuju za rozvrh a chci si ho pročíst, ale ředitelka ještě řekne: "Po druhé hodině se všichni sejdeme před institutem a představíme ti partnera. Ceremoniál proběhne jako vždy, takže doufám, že sis s sebou vzala patřičný oděv. Druhou hodinu budeš mít volnou k přípravě. Však už to znáš. Tvoje kamarádky mohu uvolnit z vyučování, aby ti se vším pomohly."

"Moc rády pomůžeme!" vyhrkne Kath ve vší snaze vyhnout se dějepisu, který nemá v lásce. Patty jen horlivě přikyvuje.

"Nuže dobrá," souhlasí ředitelka a Patty s Kath mají druhé Vánoce v roce. Odchází rychlejším krokem zpátky do školy a my se za ní vlečeme šnečím tempem. Patty s Kath melou jedna přes druhou.

"Ať už ti přidělí školního hezouna nebo outsidera, musíš udělat dojem!"

"Uděláme z tebe princeznu!"

"Můžu tě nalíčit?"

"Doufám, že máš s sebou hřeben!"

"Týjo, hlavně se tam nenatáhni v podpatkách!"

"Holky," přeruším jejich nadšené štěbetání, které mi ovšem docela leze na nervy. "Přenechám to na vás, ale… vždyť o nic nejde. Děláte, jakoby šlo o skutečnou svatbu! Nechci vědět, jak budete reagovat, až jí jednou budu mít."

Ty dvě však nestihnou odpovědět, protože se k nim nalepí Ren a JR, chytnou je kolem pasu a mě nechají uprostřed. Znovu si představím, jak takhle už zítra půjdeme do školy. Jestli ale vyfasuju někoho jako je Dave Sanders, mým představám bude konec. Nový školní řád přikazuje, že partneři spolu musejí být nejméně 70% vyučovacího dne. Nechci ho za svými přáteli tahat násilím, to by nebylo fér. To, že Kath, Patty, Ren, JR a já jsme všichni takhle kamarádi, se povedlo náhodou, protože ti dva byli už i před tím nejlepší kamarádi.

Ozve se první zvonění, které se rozlehne po celém školním pozemku. Neznamená začátek hodiny, nýbrž, že do ní zbývá pět minut. JR s Renem se opět vytratí, mávnou nám a připojí se ke skupince kluků, rovněž spěchající k budově.

"Honem, nebo chemikářka bude zase zuřit," popohání nás Patty.

"Jak to vypadá, máme jí společnou," oznamuju poté, co spěšně přelétnu očima rozvrh od ředitelky. A najednou mě něco napadne. "Hele, tenhle rozvrh mi zůstane až do konce školního roku!"

"No a?" otáže se Kath nechápavě.

"To znamená, že mým partnerem bude někdo z té třídy! Chápej, z devadesáti procent mi změnili studijní plán, abych mohla být s ním," objasňuju překotně.

"Pravda je, že obvykle změní rozvrh té holce," zapojuje se Patty.

"A taky to, že ten kluk, kterýho ti přidělí, o tobě ví, což se o tobě říct nedá," doplňuje Kath.

"Teda…" zamýšlím se. "Kdo je v té chemické třídě?"

Kath odpoví téměř okamžitě a v očích se jí zračí nadšení. "Tayler Wandrey, přece!" Vykulím oči. Mluví se o nejhezčím a nejsympatičtějším klukovi na škole. To, že je oblíbený a pohledný, ještě neznamená, že pyšný a arogantní. Svou popularitu si drží, protože se ke všem chová přátelsky, rád pomůže spolužákům, má dobré známky, ale i proto, že je naprosto atraktivní a zkrátka po všech stránkách dokonalý. A ještě mu nikoho nepřidělili. Není tajemství, že každá spárovaná holka byla přinejmenším trochu zklamaná, když nebyla určena Taylerovi. I mně se docela líbí, ovšem o zamilovanosti nemůže být řeč. Znám ho od vidění, občas spolu prohodíme pár slov, ale to je vše. Nicméně nebyla bych vůbec proti, kdyby byl mým partnerem právě on.

Když Patty a Kath spatří mou neskrývanou radost. Samozřejmě není vůbec jisté, ale už to, že je v chemické třídě, kam jsem ode dneška přeložena, znamená nějaké procento.

"Wow, to by bylo fakt něco!" komentuje Kath.

Souhlasím s ní. "To jo!"

"Už bychom nebyli jenom banda bláznů, byli bychom banda bláznů s nejoblíbenějším a nejsensačnějším Taylerem!" směje se Patty.

"Tohle by měl slyšet JR, co říkáš?" drcne do ní Kath.

Patty nestačí odpovědět, protože se ozve druhé zvonění. Byly jsme tak zabrané do konverzace o mém partnerovi, že jsme si vůbec nevšimly, že jsme se zastavily uprostřed dvora před školou. Všechny naráz vypálíme, rozrazíme dveře a ženeme se chodbou. Kath se několikrát málem přerazí na vyleštěné chodbě a Patty jí to dává pěkně sežrat. Do chemické třídy vběhneme, zrovna když zvonění umlkne. Profesorka si nás přísně měří, stojíc u tabule s ukazovátkem. Pozdravíme a spěšně se omluvíme za pozdní příchod.

Nemám ráda přílišnou pozornost, a tady na mě všichni čumí jak na zjevení. Kousnu se do rtu. Všichni zde vědí o dnešním ceremoniálu spárování. Zabloudím očima k Taylerovi, který se usmívá. Nakrčím obočí a usoudím, že se tváří až moc vědoucně. Ví něco víc než ostatní tady? Poskočí mi srdce. Je on má spřízněná duše? Uznávám, že by nebylo vůbec těžké se do něj zamilovat. Chvíli dumám nad tím, co máme společného.

"Slečno Shiverová?"

Uvědomím si, že celou dobu jsem byla myšlenkami u Taylera a učitelku ani pět vteřin neposlouchala. Trhnu sebou a ihned si získá mou pozornost.

"Ano, paní profesorko?" třese se mi hlas.

"V mé třídě jste první den a už jdete pozdě," vyčítá mi. "Pokud se to bude opakovat, nechám vás ze své hodiny vyloučit."

"Ano, paní profesorko." Připadám si jako směšný papoušek, proto se radši neobracím obličejem ke třídě, abych nespatřila své kamarády, jak se pokouší udusit smích.

Mně, Patty a Kath pošle si sednout, ale dohlídne na to, abychom každá seděla jinde. Volné místo pro mě zbylo už jen vedle spáče, který ani nezaznamená, že jsem usedla vedle něj. Páchne sýrem a starými ponožkami. Nakrčím nos, ale nic neříkám. Upřu oči na profesorku a zaposlouchám se do jejího výkladu o chemických prvcích a sloučeninách. Zní to vlastně docela zajímavě. Vypráví o laborce a jejích zaměstnavatelích, o nichž je známo, že už několik měsíců tvoří nový prvek. Zatím je to tajemství schováno za zdmi laborky, ale říká se, že chemici budou brzo hotovi.

Na konec hodiny si ještě formou testu zopakujeme názvosloví oxidů, sulfidů a kyselin a já se svou bídnou pamětí vyfasuji dobrou. Pochválena doma nebudu, ale chemii jsem měla naposledy minulý rok, takže hádám, že mi to u rodičů projde.

"Dylan?" Otočím hlavu a všimnu si, že Patty mě tahá za rukáv uniformy z lavice. "Honem pojď!" Odevzdaně si povzdychnu, vyloudím úsměv a jsem vděčná, že se mohu vzdálit puchu sýra a ponožek. Vyrazíme ze třídy, rázujeme si to chodbou směrem k výtahu. Vyjedeme do posledního patra, určeného právě pro ceremoniály spárování. Byla jsem tu zatím jen dvakrát, když měla před ceremoniálem Patty a potom Kath.

Zamíříme do salonku a od té chvíle jsem zcela v rukou mých nejlepších kamarádek.


Výsledek hodinového zkrášlování, oblékání a česání považuji za celkem přijatelný. Mám na sobě modré, jemné šaty až k zemi poseté krajkovými kytičkami, vlasy jsou sčesané do drdolu a sepnuté sponou stejné barvy jako šaty a líčení rovněž ladí s mým slavnostním oděvem.

Patty s Kath se spokojeně usmívají a na znamení zvedají palce.

"Ať už budeš partnerka kohokoli, budeš se mu líbit," poznamenává Kath. Nesměle se uculím a obě je jdu obejmout. Musím uznat, že odvedly skvělou práci - skoro se nepoznávám. Takto slavnostně ustrojená jsem byla jen málokrát za život, a to při příležitosti spárování Bethany a když se můj strýc stal Hlavním. Ale o tom někdy jindy.

Do salonku vejde ředitelka a pochvalně si mě změří od hlavy k patě.

"Vypadáte dobře, Shiverová," ohodnotí.

"Děkuju," řeknou Kath a Patty jednohlasně. Já obrátím oči v sloup a ředitelka po nich vrhne nechápavým pohledem.

"No, asi už je čas jít, že jo?" odvádím pozornost a zachraňuju kamarádky od hrozící přenášky ředitelky. Ta přikývne a kamarádky se do mě zavěsí. Jsem lehce nervózní, takže jejich podporu oceňuji. Zhluboka se nadechnu a stále si v duchu opakuji, že o nic nejde. Kdyby to ještě tak byla pravda… Pět let na škole znamená pět let s přiděleným partnerem, který se mi nemusí ani trochu zamlouvat. Stejně tak se mu nemusím líbit ani já.

Naposledy se na sebe podívám do zrcadla na zdi, vymámím úsměv a pak vyrazíme ze salonku. Nastoupíme do výtahu s ředitelkou za zády a necháme se dovézt do přízemí. Srdce mi tluče čím dál víc. Zatnu pěsti a poté, co se ozve cinknutí, dveře se otevřou a my musíme vystoupit. Jdu jako na popravu. Vztyčím hlavu, ale nedokážu se nikomu podívat do očí. Jsem vedena chodbou ven na dvůr před školu, kde už čeká celá škola jen na mě a ředitelku.

"Nezapomeň, že dramatické padnutí k zemi bude vypadat sexy!" špitne mi Patty do ucha.

To určitě, pomyslím si hořce a poznámku nechávám bez odpovědi. Dav se rozejde a utvoří volný průchod až k vyvýšenému místu, kam už musím jít sama s ředitelkou v patách. Patty s Kath zůstanou v první řadě a vidím, jak mi drží palce. Mrknu na ně a pak se obrátím k ředitelce. Ta stojí na ještě vyvýšenějším místě než já, s mikrofonem v ruce, začínajíc s proslovem, jenž jí ani náhodou nezávidím. Říká ho tak padesátkrát do roka, pokaždé je změna pouze ve jménech spárovaných. Oznamuje, jak významný je dnes den, že děkuje všem, co přišli (i když prakticky neměli na vybranou) a že jsme tu proto, abychom byli svědky výjimečného (neřekla bych) utvoření nového páru, který spolu z důvodu přípravy na manželství zůstane po dalších pět let.

"Jak víte, na začátku semestru každý zatím nezadaný vyplňoval dotazník ohledně zájmů, koníčků, názorů a pocitů. Ti, kteří jsou sobě přiděleni, spolu budou z jednoho prostého důvodu: z nejvíce procent mají spolu nejvíce společného," sděluje. "Jak s oblibou říkám, dvěma spřízněným duším dopomůžeme k nalezení." Vážně s oblibou? divím se. Koho by bavilo tuto větu opakovat tolikrát do roka?

"A dnes je tento veliký den pro Dylancy Shiverovou."

Zatnu zuby.

"A jejím partnerem je…"

Zadržím dech.

"…Dave Sanders!"

Všechno je zpomalené. Energicky mrkám, lapám po dechu a mám co dělat, abych nakonec přeci jen nepropadla tomu tragickému omdlení, protože naprosto nemohu pobrat, co mi bylo sděleno. Dave Sanders? Slyšela jsem dobře? Co my dva můžeme mít společného?

Něčí ruce mě popostrčí kupředu a já se konečně hnu; doposud jsem byla ztuhlá jako socha, neschopna pohybu a jakéhokoli manévru. Znovu zamrkám a najednou několik metrů ode mě stojí Dave. Nemůžu tomu uvěřit. Nechci tomu uvěřit. Věděl, že mu budu přidělena. Nic neudělal. Bylo mu to předloženo jako fakt a… nic se nestalo! Kdyby dívky byly ty, kdo jsou informovány o svém partnerovi, nenechala bych to tak. Nechovám k Daveovi zášť, ale my dva přece nemůžeme být spřízněné duše.

Nahrbeně stojí asi pět metrů ode mě, oblek zmuchlaný, boty nevyleštěné, černé rovné vlasy mu padají do obličeje. Nevidím mu do očí, nevím, jak se tváří; vše, co vidím, jsou neutrálně zakřivené rty, ze kterých nelze mnoho vyčíst. Tohle je chyba. Tohle je špatně! chci vykřičet. Ale nemohu. Ještě několikrát jsem pobídnuta k činu a teprve pak jsem schopna udělat malý krok vpřed. Zmocňuje se mě pocit, že klopýtnu, zakopnu, svalím se na zem a v zorném poli zbudou pouze Davovy ošoupané lakýrky.

Přibližujeme se k sobě a já se děsím každé další vteřiny. Vím, jak to chodí a co se stane. Když už stojí přímo přede mnou, aniž bych se bránila nebo mu naopak ulehčila situaci, natáhne se pro mou pravou ruku. Otočí ji zápěstím vzhůru a políbí jej, načež mi na něj navlékne kovový náramek s jednoduchými ozdůbkami. Není to romantické; tento detail k ceremoniálu patří a každá spárovaná dvojice nosí stejné kovové náramky. Liší se akorát v tom, že každý má jinou barvu ornamentů. Nechci se na svůj dárek dívat. Připomíná mi, jak zkažený život nyní mám a málem zapomenu, že i já musím udělat totéž, co Dave. Z levé ruky sundám prostý šperk a nandám ho svému partnerovi. Naštěstí mu nemusím líbat zápěstí jako on mně.

Co se děje dál, skoro nevnímám. Ředitelka se opět nechává slyšet několika zbytečnými slovy obsahující, jak radostný je tento den, když se dvě spřízněné duše našly. Neposlouchám ji a nedívám se před sebe. Hledím dolů a moje modré botky mi přijdou mnohem zajímavější. Chci domů. Chci ke své rodině, která mě podpoří a pokusí se mě utěšit.

Nakonec ceremoniál přece jen končí a já se chci rozběhnout ke svým kamarádkám…, ale něco se změnilo a já mám pocit, že nemůžu. Jsem teď s Davem jako přivázaná na vodítku. Zahlédnu je a vidím s nimi i Rena a JR. Možná bychom se k nim s Davem mohli připojit, ale když se na něj podívám, nevypadá nejnadšeněji. Chce to čas, říkám si. Koneckonců, čas je něco, čeho máme moře.

Dav se začne rozcházet zpátky do tříd a my s Davem stále postáváme na místě. Co teď? V takovéhle chvíli se sobě přidělení obvykle začnou horlivě bavit, popřípadě seznamovat, pokud se ještě neznají. Nepamatuju si, že by někdy tato situace probíhala jako u mě a Davea - tak, že se naprosto ignorujeme, nebo alespoň nevíme, co tomu druhému říct. Snažím se jakkoli si vzpomenout na dialogy, jež jsem si představovala snad už od začátku tohoto školního roku, ale v hlavě mám černo. Kam se vytratily všechny nápady?

"No…" začnu pojednou a získám si jeho částečnou pozornost. Pohodí hlavou a já spatřím jedno jeho oko; je šedivé a tmavé. Nelíbí se mi, ale ono toho bude na Daveovi víc. "Moje rodina tě zve na večeři." Je to samozřejmé. Z osmdesáti procent vždy rodiče dívky večer po spárování uspořádají večeři pro mladý pár, aby se všichni navzájem blíže poznali. Bývá to dobrý začátek. U mého partnera si tím však nejsem vůbec jistá.

Ani nevím, jestli mě poslouchal, protože nic neříká, jen hledí mým směrem, ovšem ani toto nemohu považovat za stoprocentní, jelikož neposlušné vlasy mu opět zakryly oči. Povzdychnu si. "Půjdeme na hodinu?" Vážně se na tohle ptám? Jako bych čekala, že navrhne, že půjdeme za školu, což by byl ve výsledku problém jako hrom. Ani na to nechci pomyslet.

Dave pokrčí rameny, takže málem vyjeknu radostí, že jsem se dočkala nějaké reakce. Udělám krok vpřed a s partnerem za zády se vlečeme ke škole. Pomyslím si, že bych stihla několikrát oběhnout školu (samozřejmě ne v tomto oblečení a botách), než Dave vůbec dojde k ní. Jsme mezi posledními a já si vysluhuji tázavé pohledy spolužáků. Je moje chyba, že Dave Sanders byl určen jako má spřízněná duše? Kdo říká, že s tím souhlasím?
Skloním hlavu. Tohle bude dlouhá, předlouhá cesta. A pět let před námi. Co nadělám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 3. června 2013 v 13:04 | Reagovat

Tak to je něco. Nemám slov. Je to úžasné a moc se těším na další kapitolu.
Doufám, že ten Dave nakonec bude jiný, hodnější. Že to spolu vydrží.... :D

2 Angela Angela | Web | 3. června 2013 v 19:10 | Reagovat

Paráda! :D Píšeš nádherně, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál... :-)

3 Erin Erin | Web | 3. června 2013 v 19:26 | Reagovat

*Tak nějak hledá reakci, která by se hodila potom, co si přečetla kapitolu. A tak nějak zatím žádnou najít nemůže...*
Do hajzlu, na tohle stálo si počkat! :-D
Asolutně totálně hustorkutopřísněpompéznovsky boží! Hej, lepší začátek nového příběhu si představit neumím! Nic trapného, nic nudného, tolik celkem normálních věcí a přitom? WTF?! -__-" Konečný odjeb. Ale musím se přiznat, že jsem to v polovině kapitoly nevydržela a musela jsem se podívat nakonec, protože jsem věděla, že tam najdu jméno oného sexouše :-D No. Ehm, pozdravuj ode mě Davea. Ne, já jsem fakt mimo :'D Nejdřív jsem si naivně fakt myslela, že schytá toho krasavce Taye, ale pak si říkám. Ne, to by nebyla Vikuňa, kdyby to měla udělat Dylen tak v pohodě, tak snadné. Tak jsem to zavrhla. I když možnost překvapení tu byla taky. Zmínka o Daveovi sice na začátku byla, ale popravdě jsem ho moc na vědomí nebrala. Čekala jsem nějakého pošuka nebo tajemného kaňoura. Ale když už je spárovali, tak snad ví, co dělají, ne? Určitě musejí mít něco společného. Každopádně jsem na tu večeři dost zvědavá... :D
Všechny palce hore, klaním se ti, má paní, ó velká spisovatelko! Je to boží!

4 Pepina Pepina | E-mail | Web | 4. června 2013 v 15:53 | Reagovat

První kapitolka a už mě povídka velmi zajímá. Je to dobrý námět, tak jsem zvědavá jak to bude pokračovat.
Obča bych si taky přála, aby někdo za mě zvolil mého partnera. Mou spřízněnou duši. Neboť, když ho hledám sama .. noo, nevychází to moc dobře :D :D

5 Zuzka Zuzka | Web | 9. června 2013 v 12:48 | Reagovat

Díky moc, je to skvělé!! Už se těším na pokráčko;-)

6 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 13. června 2013 v 20:47 | Reagovat

Wow! :D

7 Knihofil18 Knihofil18 | 15. června 2013 v 11:38 | Reagovat

Tak a konečne som sa k tomu dostala. Čítala som so zatajeným dychom a to čítanie bolo slvelé! Zdá sa mi to zaujímavé. Síce mi to trochu pripomínalo Dokonalý pár od Ally Condieové, ale to len ohľadom toho pridelenia partnerov.
Zatiaľ to vyzerá zaujímavo. Ja ako milovník sci-fi som jednoznačne rada, že som našla ttúto poviedku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama