||2. kapitola||

9. července 2014 v 19:35 | V. |  No gravity

Tak a konečně jsem dopsala druhou kapitolku. :) Je tedy dost krátká a nic moc se v ní neděje, ale v další už se snad dočkáme nějaké akce.


Když nepočítám všudypřítomného Davea, škola probíhá celkem normálně, ovšem také kromě hodin, které mám kvůli někomu absolutně přeházené, některé zrušené nebo přidané. Nestála jsem o hodinu matiky navíc, ale naopak nové přírodní vědy jsou zajímavé. Pokud tedy odečtete ty děsivé pohledy Davea vedle mě, což samozřejmě nejde, jelikož v matice nejsem žádná hvězda. A ignorovat ho také úplně nemůžu. O hodinách na to sice mám nárok, nicméně nyní snad poprvé v životě lituji, že vyučování trvá pouze padesát minut a po ní následuje desetiminutová přestávka.
Zvonění rozléhající se přes celou školu dnes neznamená spásu, nýbrž začátek mučení. Loudám se s uklízením věcí do tašky a zvedáním židle, ale zdaleka mi to netrvá tak dlouho, jako Daveovi. Ten se ani neobtěžuje židli zvednout, nicméně mě ani nenapadne to udělat za něj. Čekám u dveří, a když se ke mně dovleče, snažím se s ním držet tempo, ale každou chvíli se přistihnu, jak jsem nejméně dva kroky před ním. Nejraději bych se rozběhla kupředu směrem za svými kamarádkami a jejich ideálními partnery. Hryže mě myšlenka, že ode dneška je všechno jiné a také zatraceně podělané.
"Dave," oslovím ho. Nezastavuje se, ale je možné, že mě poslouchá. "Chceš jít k nám už rovnou?"
A když po nějaké chvíli odpoví, uvědomím si, že je to vlastně poprvé, co slyším jeho hlas. Jedna moje část si doposud myslela, že Dave Sanders žádný nemá.
"Hm."
"Hm - ano? Nebo hm - ne?" otážu se. S tímto vyjadřováním to jistě dotáhneme daleko.
"Hm," řekne znovu a já mám pocit, že se z něj brzy zblázním.
"No dobře, tak pojď," povzdychnu si. To, že mě dál následuje, nasvědčuje tomu, že jsme asi začali dobře. Sice je to tempo hlemýždě v polospánku, ale raději nic nekomentuju.
Protože školní autobus nemáme šanci stihnout, zkontaktuji tátu, který slíbí, že do deseti minut nás vyzvedne. Stoupneme si s Davem před bránu do školního institutu a mlčky čekáme. Co mu mám říkat? Vládne mezi námi trapné ticho a každou vteřinou je mrtvolnější. Přemýšlím, na co se ho zeptat. Napadne mě, že styl hudby bychom mohli mít společný.
"Co rád posloucháš?" vypadne ze mě najednou, až čekám, že Dave se lekne a propadne do země. Ale nic takového se nestane - možná i k mému zklamání.
"Metal," odpoví prostě.
Jak můžeme být spřízněné duše? zní otázka dne. Pomyslím na melodie symbolizující přírodu, bouře, pocity - všechno, jen ne metal.
"A co knihy? Čteš?" vyptávám se dál. Třeba ho rozpovídám, chce to trpělivost. Ani já nejsem zrovna společenský člověk, pokud nejsem s lidmi, které znám delší dobu, ale můj partner je na tom evidentně hůř.
"Ne."
"Já čtu docela dost," povím mu, aniž bych se starala o to, zda ho to vůbec zajímá.
"Hm."
"Nenapadlo tě třeba, proč nás spárovali? Měli bychom mít milion věcí společných -" Nedopovím, protože před námi se objeví tátův vůz modernější výroby. Promluvím s ním o problému s Davem, ale až bude klid a až si budu opravdu jistá, že nastala chyba. Prozatím se budu snažit hrát přinejmenším spokojenou, právě spárovanou školačku a dceru dokonalých rodičů. Přemýšlím, co by řekli, kdyby zjistili, že se stalo něco nedokonalého, pomyslím si vztekle v duchu, ale raději nasadím úsměv. Zamávám otci a vedu Davea k autu. Tatínek vystoupí a podá mému partnerovi ruku.
"Vítej do rodiny, chlapče," uvítá ho a já Davea v duchu nutím, aby se alespoň usmál - nebo alespoň opětoval stisk ruky! Nicméně stejně jako táta mu nevidím do obličeje, takže co nadělám.
"Děkuju," ozve se směrem od Davea a mně spadne kámen ze srdce.
"Můžeš mi říkat Phille," pokračuje táta a pustí jeho ruku.
"Dave Sanders."
"Nastupte si, děti," vyzve nás taťka a všem se nepochybně uleví, že tato trapná seznamovací chvilka je za námi. Nechám Davea sedět na místě spolujezdce a já dřepím za ním. Přála bych si přečíst jeho myšlenky jako knihu - stejně jako tátovy. Co ho napadá? Viní z nějakého důvodu mě kvůli přidělení outsidera, jenž by pro každou rodinu (stejně jako pro naši) znamenal tragédii? Zhluboka se nadechnu a zaženu tyto myšlenky. Nemusím nad vším přemýšlet. Ne všechno je má vina.
Táta nastartuje a rozjedeme se po silnici směrem domů. Hledím z okna a nijak se nesnažím navázat rozhovor. To, že se horlivě nebavíme, je docela normální i u jiných párů - pár věcí můžeme svést na stydlivost před rodiči. Ne však na dlouho.
Doma už nás vítá máma s Beth. Obě vypadají nedočkavě a nadšeně z našeho příjezdu. Táta zaparkuje před brankou, vypne motor. My s Davem jsme zticha. Táta jako vždy zachrání situaci. "Tak pojďte!" vyzve nás. "Vsadím se, že má manželka jakožto výborná kuchařka, už připravila něco delikátního." Vystoupíme a já se ze všech sil snažím mít na tváři úsměv. Řekla bych ale, že spíš vypadám, jako bych žvýkala šťovík. A když se podívám na Daveův nezúčastněný výraz, v ústech mi ještě víc zhořkne.
Proběhne formální představování. Přestože maminka Daveovi ihned nabízí tykání, atmosféra se neuvolní. Beth vypadá nervózně. Co se jí asi honí hlavou? Milionkrát jsme spolu mluvily o výběru mého partnera; tipovala mi nějakého veselého, hezkého a chytrého kluka, co by se mnou měl společné zájmy - přinejmenším tu hudbu a čtení. Nyní mi má sestra věnuje zaražené pohledy, sama tomu evidentně nerozumí. Pořád se snažím nedávat na první dojem - ale tohle už je přinejmenším stý pohled, a nijak se můj názor na něj nelepší.
Jdeme do domu, já se podle pravidel držím u Davea, přestože bych se nejraději rozběhla za kýmkoli z rodiny a začala si stěžovat na můj už teď zkažený život. Neudělám to a se zatnutými zuby s ním držím krok.
Tohle bude velmi romantický oběd.
Vstoupíme do kuchyně, která je dokonale uklizená; okna umytá, čistě vytřeno, nádobí vyleštěné - mimoděk si všimnu, že máma servíruje na pozlaceném nádobí a nalévá do drahocenných skleniček. Sednu si na své obvyklé místo uprostřed a rodiče vyzvou Davea, aby si našel místo vedle mě. Ten poslechne, zamručí a zmůže se na odhrnutí pár černých vlasů z obličeje, aby vůbec viděl, kam že si to má sednout.
Rodiče se usadí v čele, naproti sobě a Beth naproti mně. Je přítomen i její partner, kterého jí přidělili ve škole, Ethan. Pokývnutím se pozdravíme, protože předtím k tomu nebyla příležitost a on mi věnuje povzbudivý úsměv. Najednou sestře tak závidím její štěstí. Vždycky jsem byla toho názoru, že Ethan je… divný. Nebo alespoň pro mě. Nikdy toho moc nenamluvil, ale je poznat, že po pár letech s mou sestrou, ji má upřímně rád. Někdy se povede, že "spřízněné duše" se do sebe zamilují. Vsadím se, že v mém případě tomu tak nebude.
Máme oběd o několika chodech. Jako předkrm mamka podává výborný salát s kuřecím masem, mandarinkami a majonézou - můj nejoblíbenější. Všem moc chutná a chválí bezchybný salát, ale když se podívám na Davea, sedí a hledí na svou misku, jako by v ní lezli žížaly a červi. Ani si nevzal příbor do rukou, neochutnal a nenapil se ze skleničky. Vzedme se ve mně zlost a věnuju ten pohled rodičům. Nijak to nekomentují a když mají všichni ostatní dojedeno, vezmou Daveovu plnou misku. Ani nepoděkuje, nic. Nevychovanec!
Stejné je to i s hlavním jídlem a dezertem. Pochutnáváme si na kuřeti s marinádou a opečenými brambory a následně borůvkovém koláči a tiramisu, ale Dave… škoda slov. Zírá na jídlo, jakoby nebylo určené ke konzumaci.
"Proč nejíš?" zeptám se ho bez obalu. Dosud bylo u stolu ticho a když občas něco řekl, týkalo se to maminky umění vařit a péct. Dave nejistě pohne hlavou a pak se na mě pomalu otočí. Upře na mě své hrozivé oči (i když jedno mu skrývají černé vlasy) a dlouho na mě kouká. Čekám, že jestli už něco řekne, tak pravděpodobně "Hm", ale otevře pusu a…
"Nechutná mi."
"Vždyť jsi se ničeho ani nedotkl!" obořím se na něj, ale máma mi věnuje mírný pohled.
"To nevadí," uklidňuje situaci. "Dave, bylo by v pořádku, kdybych ti uvařila něco jiného? Co máš rád?"
To si rozhodně nezaslouží, spratek jeden! myslím si vzteky bez sebe. Zachází se s ním jako s malým štěnětem, a přitom by mu prospěl akorát tak pořádný výprask. Zlost se ve mně vaří a já mám chuť mu jednu ubalit.
"Nic nechci, děkuji," odpovídá chladně. "Pokud vám to nevadí, už půjdu domů." Bez dalšího slova se zvedne od stolu a zamíří ke dveřím.
"Počkej, Dave - kde bydlíš? Odvezeme tě," nabízí mu táta a rovněž se zvedá. Se mnou to ani nehne. Ať vypadne, budu nanejvýš šťastná. Nasupeně hledím na zbytek koláče a pohledem bych všechno roztřískala na kusy. Jestli se ode mě čeká, že ho teď půjdu vyprovodit, asi bych mu musela podkopnout nohy a pak umlátit třeba deštníkem. To je tak nespravedlivé! opakuje se mi neustále v hlavě. Proč mi přidělili jeho?!
"Dostanu se domů sám," slyším Davea a pak už jen třísknutí dveřmi. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu.
"Musela se stát někde chyba," ozve se okamžitě Beth. Její partner přikyvuje. Přestože mě nijak dobře nezná, dokáže poznat, že tohle rozhodně není kluk pro mě.
"Zítra si promluvím s ředitelkou," uzavřu to a odejdu do svého pokoje. Usednu na postel, zaryji nehty do matrace a zatnu zuby. Nic nechápu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Lucy | E-mail | Web | 10. července 2014 v 12:20 | Reagovat

Boží kapitola:D Musela jsem si teda přečíst předchozí, protože jsem si trošku nepamatovala události, ale nakonec mi svitlo:D
Jsem dost zvědavá, jakým směrem se bude tenhle jejich 'vztah' ubírat:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama