||3. kapitola||

15. července 2014 v 15:58 | V. |  No gravity
Zdravím! :) Skoro po týdnu jsem dopsala třetí kapitolu a je trochu delší než ta předchozí. Udělala jsem v příběhu pár malých změn, např. to, že hlavní hrdinka se nejmenuje Dylan Shiverová, ale Santinová. A protože se příběh odehrává v budoucnosti, abyste v tom neměli zmatek, napíšu vám sem změny kontinentů. :D
Evropa --> Santamonie
Asie --> Arie, oddělena od Santamonie
S + J Amerika --> Jiserika
Afrika --> rozdělena na dva kontinenty: Da Rassa a Da Ragon
Austrálie --> Austin, přesunuta východně pod Jiseriku (možná vám sem někdy dám obrázek)

Tak přeji pěkné počtení! :)


Následující den není o nic lepší než ten předchozí. Do školy razím s nacvičenými přesvědčujícími argumenty, se kterými hodlám zaútočit na ředitelku Maddoxovou kvůli včerejšími spárování, jenž nebylo ani trochu promyšlené. Říkám jí, že já s Davem si nejsme ani trochu podobní, nemáme nic společného (snad ani to, že jsme ze stejné planety) a že žádám o okamžité zrušení našeho spárování.
Ona mi však jen klidně odpovídá, že ke spárování došlo na základě testů, kterých bylo několik a díky nim vždy došlo ke stejným závěrům. Nemohla nastat chyba.
"Ráda bych ty testy viděla," nevzdávám se a hledím ředitelce přímo do očí.
Skoro to vypadá, že se mi vysmívá. Rozhazuje rukama a vysvětluje, že testy nejsou přístupné pro studenty, kteří "prostě nejsou spokojeni se svou dvojicí".
"A pro mého otce, který z velké části tvoří naši vládu, by přístupné byly?" Nechtěla jsem zajít tak daleko, ale má situace nijak růžově nevypadá. Hroutí se mi před očima a řehtá se mi do obličeje s posměšky, že nakonec zůstanu s Davem Sandersem. Vážně pochybuji, že by můj táta do tohoto problému zasáhl. Davea si po včerejším obědě neoblíbil, stejně jako nikdo další z rodiny, ale tvrdí, že život a jeho podmínky nejsou pokaždé ideální a měli bychom se s nimi smířit, jak nejlépe umíme. Tímto mi jasně dal najevo, že ať už je postaven, jak chce, situace "Dave a já" se ho víceméně netýkají. Nepomůže mi.
"Vyhrožujete mi, slečno Santinová?" oboří se na mě ředitelka a opře se rukama o stůl. V očích jí plane hněv. Pod jejím pohledem se zmenšuju na velikost zahradního trpaslíka a sebejistota mě velmi rychle opouští.
"Jen jsem chtěla…" Hlas se mi zadrhává a já nejsem schopna ani dokončit větu. Ruce, jež jsem doposud měla vzdorně podél těla, se mi potí a já je sepnu. "Nechtěla jsem. Omlouvám se." Ale ředitelčin výraz mi říká, že ospravedlnění si můžu strčit někam.
"Jste druhý den spárovaná a už si zaděláváte na vážné problémy!" spustí.
A tak se nevykroutím. A dostanu trest.

Rodiče nemají radost. Nejsem poslána na vyučování, nýbrž domů, ovšem v doprovodu otce. Jsem na dva týdny vyloučena ze školy za vyhrožování ředitelce. Táta se samozřejmě nepostavil na mou stranu a s důstojným projevem ředitelce vysvětlil, že svou pozici ve vládě nijak nemínil použít jako mou obranu. Po tomto osvětlení jsme se otočili na patě a opustili školní institut. Já se sklopenou, táta s hrdě vztyčenou hlavou.
"Co sis myslela?" vyjede po mně, když nasedneme do auta. Leureux je jeho pracovní auto, nicméně o nic méně luxusní než naše. Nejspíš pro mě přijel rovnou z práce. Připoutám se na sedadle spolujezdce a hodím školní brašnu pod nohy. Neodvažuji se odpovídat.
"Och jistě, ty jsi asi vůbec nemyslela!" rozkřičí se táta. "To je typické! Jeden den jsi spárovaná s někým, kdo se ti nelíbí a nejsi schopná se přizpůsobit jako ostatní tví spolužáci! Víš, všichni asi nebudou mít za tatínky vládní agenty, senátory, prezidenty, kteří se za ně postaví a dosáhnou si tak, čeho chtějí. Co jsme vás s maminkou pořád učili?" Během tohoto proslovu nastartoval, rázně dupnul na plyn a právě vjíždíme na hlavní silnici takovým způsobem, že řidiči za námi divže nenapicnou náš vůz. Zuřivě troubí na naši adresu, ale jediné, co otce zajímá, je má odpověď.
"Že nemáme být tím, co vlastníme, ale to, čím jsme," zabručím konečně.
"Velmi správně," odpoví mi. "Kam se tedy poděla naše slušně vychovaná dcera, když se rozhodla vyjednávat s ředitelkou o něčem, co se jí nelíbí?"
"Omlouvám se," hlesnu a podívám se jiným směrem. Je mi nanic. Výsledku jako je tenhle jsem rozhodně dosáhnout nechtěla. Táta také chvíli mlčí. Zřejmě si všímá, že mi to není úplně lhostejné a že mě můj čin mrzí.
"Vyřešíme to doma," uzavře to. "Ale ještě předtím musím do práce. Je mi líto, ale musím tě vzít s sebou, protože mi ředitelka zavolala zrovna uprostřed důležité schůzky." Zamračí se pod vousy, sešlápne plyn a zbytek cesty se řítíme jako raketa.
"Čeho se týká?" zeptám se. Táta svraští obočí a mně hned dojde, že se nejedná o nějaký obyčejný problém. Chvíli trvá, než odpoví.
"Prezident má problémy," spustí po několika vteřinách uvažování.
"Jakože tvůj nevlastní bratr?" optám se. Ano, můj nevlastní strýc je hlava celé Santamonie. Ještě v polovině minulého tisíciletí se jmenovala Evropa, a byla rozdělena na několik států. Taktéž bývala spojena s dalším kontinentem, dnešní Arií. Ovšem vlivem pohybu světadílů se už dávno tyto dva rozdělili, stejně jako dávná Afrika, nynější dvě rozdílné pevniny. Mohla bych vám udělat přednášku o dnešních zeměpisných polohách všech kontinentů (a původních států - všechny se spojily v jeden na každém kontinentu), ale teď mě zajímá, o co jde ve vládní instituci.
"Ano, Aaron," povzdychne si. "Už nějaký čas dostává anonymní vzkazy od nějaké utajené skupiny. A vypadá to, že jde o velkou a vlivnou skupinu. Nikdo však netuší, o koho jde."
"Jaké vzkazy?" ptám se dál zaujatě. Strýce Aarona neznám moc dobře, za život jsem ho viděla jen párkrát, když nás přijel navštívit nebo naopak on pozval naši rodinu. Ale jako prezident mi přijde správný a spravedlivý, o Santamonii se stará dobře a má o ní skutečně zájem, což se nedá říct o všech minulých prezidentech.
"Výhružky," odpoví, zatočí volantem a zahne do První ulice, kde se nachází vláda. Zaparkuje, vypne motor a vystoupíme. "Chtějí ho sesadit, dostat se k moci a zbavit se i nás." Jsem tak šokovaná, že nedokážu nic odpovědět, ani se na nic dalšího zeptat. Proč by to někdo dělal? Za ty roky, co můj nevlastní strýc vládne, se na něj nikdy nikdo neozval s negativní reakcí.
Pozdravíme hlídače u dveří a vstoupíme do vládní budovy. Je druhá největší v Adrianě, hned po laborce. Má několik desítek pater a takhle zezdola vypadá, že má konec až v nebi - tedy spíš v mracích smogu. Z většiny je budova prosklená, pochopitelně z neprůstřelného, světle modře zabarveného skla. A úplně v nejvyšším patře je moje oblíbená kavárna, z níž se dá vyjít až na střechu a vidět dlouhé kilometry až za město. Je to jedno z nejkrásnějších míst v Adrianě.
Pozdravíme se se sekretářkou a vydáme se k výtahům. Táta vyjede do patra, kde se koná schůzka, já do nejvyššího do kavárny. Místní mě tu znají jako Santinovu dceru; lidé z veřejnosti sem samozřejmě nesmějí, jen zaměstnanci a výjimečně jejich příbuzní. Pár jich tu znám, například inspektora Younga, který je hlavou městské policie. Občas se účastní schůzek, u nichž je přítomen i táta, ale já jsem se s ním seznámila právě v téhle kavárně.
Jako obvykle ho vidím sedět u okna s kuřecím pannini a cappuccinem. Dnes jsem samou nervozitou k snídani nic neměla, proto si u pultu koupím kousek dortu s lesním ovocem, plněný croissant a čokoládové moccha. Vezmu si tác a přisednu k inspektoru Youngovi. Odloží noviny, do kterých byl doposud začten a když zjistí, že jde o mě, přátelsky se na mě usměje.
"Jak to jde, Dylan? Nemáš být ve škole?" Ukousne si pannini, usrkne kávy a věnuje mi zpytavý pohled policisty.
"Vyloučili mě," odpovím a sama se pustím do své pozdější snídaně. Než se mě stačí zeptat, pokračuju: "Za vyhrožování ředitelce," napodobím hlas paní Maddoxové.
Young na mě vykulí oči a otevře pusu, div že mu nevypadne rozžvýkaný kousek z pusy. "Co že jsi udělala?"
"No, já jí nechtěla vyhrožovat," vykrucuju se. "Ale ona ani nebrala na vědomí, co jsem jí říkala! Tak jsem začala být zoufalá a nakonec jsem to dopracovala tam, že jsem zmínila tátu. K ničemu to ale nebylo, protože ten se mě pochopitelně nezastal."
"Dylan, po kom tu rebelii máš," zakroutí hlavou. Můj táta byl celkem slušně naštvaný, ale neumím si představit, že bych byla dcera inspektora Younga. Nejspíš by mi dal pořádnou lekci hodnou vojny. "A kvůli čemu jsi vlastně s ředitelkou jednala takhle?"
"Včera jsem byla spárovaná," povzdychnu si a inspektor pochopí.
"A dali ti nějakého ňoumu," odtuší.
"Kdyby jen to, potvrdila bych si, že jsem pravděpodobně taky ňouma, ale ten kluk… je absolutně jiný než já. Nemáme nic společného, on skoro ani nemluví." Povím mu i o včerejším obědě a poté, co ví první a poslední o mém partnerovi, se tváří trochu soucitně. "V testech musela nastat chyba, jinak si to neumím vysvětlit. Ale o tom nechce nikdo ani slyšet. Jak by mohla nastat chyba v našem perfektním ústavu s perfektním programem," vyplivnu hořce.
"No, holka, jednoduchý to s ním mít asi nebudeš," sdělí mi velmi pozitivní slova inspektor. "Moje děti jsou spárové už pár let, občas se se svými spřízněnými dušemi pohádají, ale není to tak, že by byli naprosto odlišní." To je pravda. Párkrát mi o Hanně a Lucasovi a jejich partnerech vyprávěl a soudě jeho povídání si oba páry skvěle sedly. Jak by ne, když je na to celý program zaměřený. Nechodí se mnou sice do školy, ale tento systém funguje všude po Santamonii.
"Celý je to divný," zabručím a dloubnu vidličkou do dortu tak silně, jako by šlo o Davea. "A co se děje tady? Slyšela jsem, že Aaron dostává nějaké anonymní výhružky," načnu tohle téma, protože kdybychom se dál bavili o mém partnerovi, nejspíš bych rozkuchala celý nebohý kousek dortu.
"Jo, trvá to už nějakou dobu," souhlasí inspektor. "Všechny nejvíc ze všeho štve, že není možné nikoho najít. Nemáme otisky prstů, žádné podezřelé - může to být kdokoli. A nejde jen o písemné útoky. Nedávno byl spáchán atentát na skupinku senátorů, když se vraceli z práce. A opět - žádní svědci, pachatelé jakoby se vypařili. Jen jeden senátor přežil, a ten je už měsíc v kómatu. Doktoři z laborky dělají, co můžou, ale nedávají mu velkou šanci."
"To je hrozné," vypadne ze mě. O tomhle se mi táta nezmínil. Ani mě nenapadlo, že to zašlo tak daleko. "Co je to za skupinu, že se pokoušejí o takový cíl - zmocnit se vlády nad Santamonií?"
"No, nic malého to nebude, nad tím se všichni dokážeme shodnout," dedukuje Young. "To je však asi to jediné, co o nich víme."
"A kamery ve městě nic nezachytily?"
Svěsí ramena. "V části města, kde byli senátoři zavražděni, kamerový systém není."
"To museli moc dobře vědět," odtuším. "Něco v hlavě mít budou."
"Ať je to, kdo chce, vzal bych si je všechny do parády," vztekle zasyčí a bouchne do stolu, až mu prázdný hrnek od cappuccina nadskočí. V ten moment vejde do kavárny táta a hned přejde k našemu stolu.
"Zdravím, senátore Santino." Young se postaví a zasalutuje.
"Inspektore Youngu," oplatí mu pozdrav táta.
"Něco nového?" zeptám se.
"Přišel další anonymní vzkaz," oznámí nám. "Říká, že příště se zaměří na prezidentovu rodinu. Inspektore, po vás se chce, abyste svolal svou nejlepší jednotku na ochranu jeho manželky a dítěte. Budou převezeni do Paradeny, takže na to dohlídněte."
"Samozřejmě," reaguje Young. "Zatím se měj, Dylan." Pokývne na mě a pak i na tátu. "Senátore."
"Pozdravujte Hannu a Lucase," pousměju se. Kopnu do sebe zbytek moccha a už si to rázuju za tátou k výtahu. Dojedeme dolů, kde nás sekretářka i hlídač pozdraví na rozloučenou a dojdeme k autu. Táta odemkne… a to, co se děje v následujících několika vteřinách, se děje, jako by šlo o sen. Z našeho auta se ozve ohlušující rána a silou výbuchu odletím několik metrů daleko, stejně jako táta, ale toho nejsem schopná v tom zmatku sledovat. Tvrdě dopadnu na asfalt a mám pocit, že mi vybuchla hlava, ne naše auto. Slyším křik a tříštící se okna budov kolem, kromě vládní instituce, a hlasy kolem sebe. Když otevřu oči, asi ve dvou vteřinách vidím pozůstatky našeho auta, sklo a ležícího člověka několik metrů ode mě. Tati! chci zavolat, ale nedaří se mi otevřít pusu. Náhle je ucpaná hrubou látkou a další mi zakrývá oči. Už nic nevidím. Chci se pohnout, ale jednak jsem ochromená z výbuchu, jednak je mé tělo v moci několika sápavých rukou. Netuším, kde se vzaly, ale něco mi říká, že na pomoc mi nepřišly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukra & Faith Lukra & Faith | Web | 15. července 2014 v 16:05 | Reagovat

Poznáš trilógiu Hry o život? Chcel si si niekedy vyskúšať, aké je to žiť v Paneme, bojovať o prežitie a proti klamstvám vlády? Navštív našu stránku. S nami sa môžeš stať vyvoleným, ale aj Sídelčanom, žiť v chudobe, no aj v bohatstve. Panem vás potrebuje!
-----------------------------
Váš tím RPG-HungerGames Faith & Lukra :)

2 Adél Adél | E-mail | Web | 15. července 2014 v 16:06 | Reagovat

hezký blog.:)

3 Litteris Litteris | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 15:06 | Reagovat

Pěkná povídka :-)

4 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 22:03 | Reagovat

Už dřív, když jsem ještě neměla blogu (dejme tomu rok a půl zpátky) jsem na tvůj blog pořád chodila a semtam jestli si se nevrátila..mám všechny tvé povídky přečtené asi třikrát..a opravdu nejsem cvok :D
Kapitola se ti moc povedla.. nedočkavě čekám na další :D

5 WaclawR WaclawR | E-mail | 17. ledna 2017 v 17:35 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na death-vampire.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama